OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 29. kapitola

24.07.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 972×

29. kapitola - „Budeš se muset zbavit tý malý děvky.“

Chester:

„Jestli mě miluješ, tak odejdi,“ zašeptá mu do rtů a prosí ho pohledem.

„Dobře,“ odpoví Dick zlomeným hlasem, ale přivine ji k sobě, aby jí chtěl věnovat další polibek, při kterém se mu moje šťastná krev oddá!

„Budu se tady mít fajn, věř mi. Nemusíš se o mě bát,“ hladí ho ve vlasech, až zatínám zuby a mučednicky snáším ten srdcervoucí pohled.

„Teď se trochu prospi, ještě dnes budeš volný,“ řekne tiše a zvedne se od něj. Bez emocí se mi zadívá do tváře a chytí mě za ruku, aby mě vyvedla na chodbu. Její dotek je plný lidského tepla a mně se z toho najednou dělá špatně. Lehce za námi zaklapne dveře a vezme můj obličej do svých dlaní, aby se mi zadívala do prázdných očí.

„Z mý strany se nic nezměnilo. Pořád chci jenom tebe,“ ujistí mě bez mrknutí oka.

Ovšem mě to vzalo více, než bych kdy čekal! Nevím, co bych dělal, kdybych je načapal v posteli. Když se mi přiznala k tomu prvnímu líbání, tak mě to sice ranilo, ale když jsem to teď viděl na vlastní oči… Pozoroval všechnu tu něhu, kterou mu dávala najevo. Vím, že jí na něm záleží, bohužel víc, než si sama dokáže připustit. Nejsem si jistý, jestli se smířím s tím, že je ještě někdo další, že není jenom moje.

„No tak, lásko,“ usměje se na mě mile a tvář se jí změní v prosebný výraz. „Víš, kolikrát ty ses před mýma očima líbal s Miou?“ ušklíbne se.

„Chci jenom tebe,“ přivine se ke mně a zkouší ze mě vydolovat nějakou reakci, ale já nějak nejsem schopný. Nejsem připravený na takové pocity, nedokážu je ani správně zpracovat. Snad jako člověk, zvládal bych to lépe, ale jako upír se s nimi nedokážu nějak srovnat.

„Chazzy,“ broukne nesměle a začne mi sama od sebe věnovat ty nejněžnější polibky, které jsem od ní zažil. Oplácím jí všechny něžnosti nejlíp, jak dovedu, ale oddat se tomu nedokážu, před očima pořád jejich dvojici. Není líbání jako líbání. S Miou to byla vášeň bez známky citu. Tohle byla čistá láska! Kdybych věděl, že ji láká fyzická láska, ale tu duševní má jenom pro mě, bylo by to snesitelnější. Ale tohle…tohle mě zabíjí.

„Pořád tě to trápí,“ povzdychne si.

„Řekni mi, jak ti mám dokázat, že chci jenom tebe? Byl to jen polibek na rozloučenou,“ zavrtí zoufale hlavou.

„Už nikdy ho neuvidím, ale s tebou budu navždy,“ hladí mě po tváři.

„Nemusíš mi to dokazovat, já to přece vím,“ dostanu ze sebe se sebezapřením a pokusím se o úsměv. Protne mě nedůvěřivým pohledem a pokrčím rameny.

„Půjdu sehnat Dextera, kvůli Mie…“ řeknu a vyletím oknem, bez toho, abych se dál zajímal, kam půjde.

*

Když se vrátím, najdu ji schoulenou spát ve své posteli. Je přikrytá až pod bradu a mně přijde nepokrytě roztomilá, ovšem díky tomu pohledu pocítím cosi, co jsem se snažil potlačit. Rychle to ze sebe setřesu a jemně ji políbím na tvář, abych ji svým chladem probral.

„Vstávej. Musíme do města,“ zavrčím, až sebou trhne a otevře na mě své popelavé oči.

„Nechce se mi,“ broukne a protírá si oči.

„Ale musíme,“ řeknu nekompromisně. Nechám ji převléknout a raději jdu za dveře, kde na mě čeká netrpělivý Dex.

„Připravený?“ zadívám se na něj. Jen se ušklíbne a pohledem sjede na dveře. Tuším, jak rád by si zas pohrál s něčím, co mi patří mně, ale má smůlu.

„Ahoj Di,“ roztáhne pusu do širokého zlověstného úsměvu, až se mu zalesknou krvelačné špičáky. Jen si povzdychnu, tolik ho baví ji děsit. Je zvláštní, že mně to tak zázračně přešlo a kupodivu mi to ani nijak neschází.

„Dlouho jsme se neviděli,“ zajiskří očima, až se Di plna znechucení ušklíbne.

„Nescházel jsi mi,“ tvář jí protne provokativní grimasa a raději se mě chytí kolem pasu. Beztak cítím její strach, který se jí dostává pod kůži.

„Jdu vám trochu helfnout s nějakým chudáčkem, co chce zpátky do lidskýho světa či co,“ odfrkne a s radostí pozoruje, jak se má šťastná krev jemně rozechvívá.

„Neboj se, nic se nestane,“ stisknu ji v pase a následuju Dextera do Miina pokoje. Rád bych to všechno měl už za sebou a toho primitiva daleko od ní.

Jakmile vejdeme do jejího pokoje, pohled mi padne na něj. Opírá se o zeď, ve tváři o něco zdravější barvu, a podle toho, jak v ruce třímá kůl, je dobře připravený. Nepříjemně zúžím oči.

„Má kůl?“ rozesměje se Dex, který zřejmě ještě neměl tu čest s lovcem upírů. Ani já si nejsem jistý, jestli mezi ně skutečně patří. Možná má jen větší pud sebezáchovy než ti ostatní, které jsem tak snadno zabil. Jeho pohotovost a připravenost se mi nelíbí. Měl by být tuhý a ležet pod zemí, nikoliv mi do těla vkládat chorobnou žárlivost a obavu o sebe samotného.

„Dobrej komik,“ uchechtne se a rychlým krokem k němu dojde, ovšem on je bystrý. Uskočí stranou a nechá Dexe, aby si s ním hrál jako kočka s myší. Má několik možností, kdy by mu mohl bodnout kůl přímo do hrudníku, ale neudělá to.

„Tohle nebude lovec,“ ozve se moje upíří „já“ a já mohu jen souhlasit. Narazit na lovce, už by Dex byl dávno mrtvý a nebyla by to žádná škoda. Alespoň bych to věděl s jistotou.

„Nedělej scény, nic se ti nestane,“ zavrčím se značnou dávkou netrpělivosti. Už mě tahle kovbojka nebaví!

„Tak co, Dianko, poletíš se mnou?“ Nechá Dex toho vola plavat a otočí se na Di. Při tom oslovení se oklepe a nepříjemně se na něj zadívá. Tvář jí semkne ohnivost její povahy a já se neubráním pousmání.

„Ty se mě ani nedotkneš,“ sykne ostře.

„Leda by Chester dovolil,“ záměrně mě protne prosebným pohledem, až se mi Di v náruči opět rozvibruje.

„Drž hubu, Dexi a raději ho chyť!“ řeknu a přitisknu si ji k sobě ještě víc. Uvolní se a položí si hlavu na mé rameno, zatímco se Dexovi konečně podaří chytit toho magora.

„Poletím opatrně,“ zašeptám jí do vlasů a vyletím oknem do potemnělé zahrady. Mám moc rád létání, je to dokonce lepší než ta omračující rychlost. Líbí se mi kroužit nad kořistmi jako jestřáb, a pak se na ně v nestřeženou chvíli vrhnout. Jsem rád dravcem a lovcem kořisti.

*

„Chazzy, polož mě na zem,“ zanaříká mi v náruči. Nejsme ani kilometr za naším domem a už se jí to nelíbí.

„Co se děje?“ zadívám se jí do bledého obličeje.

„Je mi zle,“ chytí se za pusu, zatímco se dotknu nohama země. Skutečně nevypadá dobře a jen co ji postavím, tak téměř omdlí.

„Di!“ na poslední chvíli ji chytím do náruče a opatrně položím na zem.

„Do hajzlu, netušil jsem, že to létání snášíš až takhle špatně,“ usyknu sám pro sebe, zatímco ji letmými doteky probouzím k životu.

„Di, slyšíš mě?“ svraštím starostlivě čelo a poplácávám ji lehce po tvářích.

„Už je to fajn,“ tvrdí mi se zamlženýma očima a snaží se postavit na vlastní nohy.

„Nechceš se raději vrátit?“ přimhouřím ustaraně oči a pomáhám jí zvednout se.

„Ne, chci se ve městě rozloučit s Dickem,“ zasípe a zhluboka se nadechne.

„Už je mi fajn, fakt,“ protáhne se, ale je stále nebezpečně bledá. Ta barva se mi nelíbí. Mám rád, když má tváře narůžovělé a v očích své ohnivé plamínky.

„Dobře,“ pokrčím rameny a vezmu ji do náruče. Ovšem jen co vzlétnu, omdlí mi v náručí podruhé.

*

Sedím v černém koženém křesle naproti Diině posteli a čekám, až se probere. Mám rád tmavou barvu, kdyby bylo po mém, už by žádná jiná ve světě nemusela existovat – tak jsem si to alespoň dříve myslel. Ale teď mám rád popelavou barvu jejích očí, její růžové ruměnce ve tvářích i její bělostnou pokožku…

„Chazzy?" jemně sebou trhne a zamrká do tmy.

„Jsem tady,“ řeknu a sednu si k ní. Dlaň jí přiložím na čelo, abych jí pomohl se díky mému ledovému doteku probrat. Trochu se rozechvěje a stáhne mi ji z čela, aby mě mohla políbit na hřbet ruky.

„Jak ti je?“ propletu se jí prsty ve vlasech. Zmateně se rozhlédne po pokoji.

„Líp,“ polkne a nadzvedne se na loktech. „Nebyli jsme ve městě?“ Jen němě zavrtím hlavou.

„Co se stalo?“ zamžiká očima, když rozsvítím.

„Omdlela jsi. Museli jsme se vrátit,“ pohladím ji po tváři.

„A co Dick?“ zašeptá a probodne mě zoufalým pohledem, jako by měla strach, zda jsem ho snad nezabil! Zamračím se, protože myšlenka, že se o něj zajímá, se mi nelíbí.

„Ten je tady taky,“ přiznám neochotně.

„A konečně dostal i vlastní pokoj, jak sis přála hned první den,“ nuceně se usměju.

„Je trochu pomlácený, ale z toho se dostane,“ ušklíbnu se natolik výrazně, že se jí v očích objeví zděšení.

„Proč je pomlácenej?“ zeptá se opatrně se zajíknutím. Hlas má rozechvělý, zřejmě se o něj skutečně bojí! Báječné zjištění!

„Když jsi omdlela, začal sebou v Dexově náruči tak házet, až ho Dexter neudržel a vypadl mu,“ řeknu posměšně a přitáhnu si ji k sobě.

„Vůl,“ ušklíbnu se v duchu. Jemně se ke mně přivine a zhluboka se nadechne mé vůně, kterou se ji snažím uklidnit.

„Už se víš, s kým má Mia to dítě?“ Při tomhle dotazu pevně zatnu čelist a vzpomenu si na rozhovor s Dexterem.

„Brácho, je to tvoje,“ položí mi dlaň na rameno, jako by mě chtěl utěšit. Zadívám se do jeho pichlavých očí s naprostou tupostí.

„Děláš si ze mě prdel?!“ hluboce zavyju a tvář mi protne zoufalý škleb. Svraštím čelo a nejraději bych si nadával do všech jmen, co znám.

„Ale no tak, je to fajn,“ cukne s sebou. Opře se o pronikavě bílou zeď, až na ní jeho tmavá bunda svítí. Na krku i rukou má zaschlou krev z nedávného krmení a dodává mu to na lačném výrazu, který by se maličké nelíbil.

„Následovník se vždycky hodí, ne?“ Má pravdu. Upíři si na svých ratolestech zakládají. Rozmnožujeme svůj druh, pokud to jde co nejvíce, abychom měli nad lidmi převahu, ovšem já se díky Di nějak změnil a tahle situace se mi zrovna nehodí!

„Hm, máš pravdu,“ přiznám nerad a zkusím se na chvíli zatvářit jako krvelačný, těšící se otec. Bude nás zas o jednoho více a já budu mít svého následovníka, prvního ve svém upířím životě, ale radost nějak nepřichází.

„Mohl bych tě o něco požádat?“ zadívám se na něj.

„O co jde?“ zamračí se přemýšlivě a stáhne obočí více k očím. Jako by mi říkal, že se mám těšit a nemyslet na důsledky, které mi mohou rozházet „poklidný vztah“ s mou šťastnou krví. Kdybych to bral jako upír, s přehledem bych to šel oslavit a zmrzačit pár lidí, ale…

„Mohl bys tu zůstat?“ protnu ho vážným pohledem, až jemně zakašle a přešlápne na místě.

„Nejspíš se budu muset v mezích postarat o Miu a dítě, tak bych potřeboval, jestli bys mi dohlédnul na Di a toho…vola,“ ušklíbnu se. Zkrouhnu tak svůj kvalitně strávený čas jen kvůli tomu, že budu chtít být u Mii, aby si na mě dítě začalo zvykat. U upírů je to jiné než u lidí. Plod upíra musí být před narozením v otcově blízkosti, jinak je pak schopný ho v šarvátce zabít. Pozbyl bych u něj pak veškerou autoritu a byl bych jako každý druhý, a to já nechci. Když už mám mít dítě, bude mým následovníkem, i kdybych měl styk s Di do jisté míry omezit.

„Snad nedělaj problémy?“ rozchechtá se protivně. O problému Dicka a Di jsem mu nic neřekl a říkat nebudu. Žárlivost je další lidská slabost, kterou bych pociťovat vážně neměl. Upíří majetnost a hlídání kořisti ano, ale žárlit na něžnosti, které jí ten retard věnuje? Sám nad sebou vrtím hlavou.

„Tak trochu,“ přiznám neochotně.

„Tak co, můžu s tebou počítat?“ zadívám se mu nenadšeně do tváře, protože sám vím, že Dex není zrovna nejlepší volba, ale co mi asi tak zbývá?!

„Bohužel už se to ví,“ řeknu a pocítím, jak se ode mne Di odtahuje.

„Bohužel?“ polkne a v očích se jí zaleskne.

„Takže je to tvoje,“ uhádne bez další nápovědy a rozbrečí se jako na povel. Zakousne se mi do hrudi takový pocit frustrace, že se celý napnu a chvíli ty její emoce rozdýchávám. Když se na ni podívám znovu, zjistím, že mi chřadne před očima a celý obličej má krvavý! Naprosto mě to vyděsí!

„Do hajzlu, Di,“ zavrčím a začnu jí z tváří stírat přebytečnou krev.

„Na nás dvou to přece nic nemění! Netrap se tím!“ snažím se ji uklidnit. Rána na krku už se jí rovněž otevřela a zanechává na její bělostné pleti rudé skvrny, které jsou pro mě svým způsobem velmi přitažlivé.

„Jak to, že ne!“ prskne hněvivě a úšklebkem na rtech pokračuje.

„Budeš se věnovat Mie a svýmu dítěti. Na mě ti nezbude čas a budu ti jenom na obtíž! Nakonec se do Mii zamiluješ a mě buďto zakousneš nebo vyhodíš jako nějakou starou nepotřebnou věc,“ poslední tři slova křičí v panickém záchvatu pláče a zhorší si tím tak svůj zdravotní stav natolik, že ji musím pevně přitisknout k sobě.

„Kde se v ní náhle bere takový záchvat hysterie?“ ptám se v duchu, zatímco ji k sobě houževnatě vinu a hladím ji po vlasech.

„Přestaň si domýšlet takové katastrofické scénáře!“ zabručím.

„Nic z toho se nestane!“ syknu naštvaně. Její představa je naprosto absurdní!

„Do Mii se nezamiluju, ani kdybychom spolu měli deset dětí! A ty mi na obtíž nikdy nebudeš, tak přestaň říkat takový věci nebo na tebe budu muset zavolat Dexe, aby mi s tou spoustou krve pomohl, protože na to sám za chvíli nebudu stačit,“ pokusím se to trochu odlehčit, ale moc se mi to nepovede. Překvapivě…

Na okamžik vyděšeně ztuhne a zadívá se mi s hrůzou v očích do tváře.

„Ty na mě chceš zavolat Dexe?“ propukne v jekotu v další pláč, který mi rve bubínky. Ihned mě od sebe začne odstrkovat a drkotat zuby.

„Do hajzlu, přece víš, jak to myslím!“ vyjeknu a přitáhnu ji k sobě, zatímco si začínám myslet, že snad ztratila zbytek zdravého rozumu. Nakonec na ni musím nalehnout a i proti její vůli se jí zakousnout do krku, jinak by snad skutečně vykrvácela. Pod taktovkou mého jedu se okamžitě uklidní a začne zhluboka a pravidelně dýchat, už bez dalších uslzených dramat.

„Chazzy,“ zakňučí rozkoší a přitáhne mě na sebe ještě víc, až mám strach, že jí ublížím. Ale zdá se, že má absolutní blízkost ji nehorázně těší stejně jako mě. Jakmile si dosyta užiju své šťastné krve a jí se zahojí všechny ty palčivé rány, odtrhnu se od ní.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se udýchaně. Jen s úsměvem přikývne a prsty mi zajede do vlasů, aby se s nimi pomazlila. Jemně přivřu víčka.

„Ty jsi mi ale dala. Co tě to napadlo?“ usyknu, moc rád, že už je zase normální. Nechápu, co se s ní poslední dobou děje, že je tak ubrečená. To nebývala, ani na začátku, když ke mně přišla. Byla plná síly jak psychické, tak fyzické. Byla celá ze zdravé drzosti, vyzdvihnutá svou ohnivou náturou a teď?

„Promiň, já vůbec nechápu, proč jsem tolik vyváděla,“ pokrčí rameny a upřímně se mi zadívá do očí. Pociťuju ten známý pád do popelavých duhovek, zatímco ji jemně hladím po tvářích. Lehnu si na bok a přitáhnu ji k sobě do náruče s myšlenkou, že u ní zůstanu, dokud klidně neusne. Drobnými polibky ji rozmazluju a usmívám se, když se lehce chvěje zimou. Raději ji přikryju ještě druhou dekou a s příjemným pocitem uvolnění a odevzdání, které plane z jejího nitra, sleduji, jak se jí klíží oči.

*

Otevřu tmavé dřevěné dveřmi a opřu se o rám, abych se zadíval na Miu. Stojí před zrcadlem s vyhrnutým tričkem a hladí své prozatím ploché břicho. Bodne mě kdesi u klíční kosti a pozoruju ji takhle do té doby, než si mě všimne.

„Zatím není vidět, ale je tam,“ řekne příjemným hlasem a protne mě pohledem.

„Bude to tvůj syn nebo dcera,“ usměje se a vykročí ke mně ladnými kroky. Zavřu za sebou dveře, kdyby náhodou zase napadlo Di šmírovat a dojdu až k ní. Je to tak zvláštní vědět, že čekám dítě s nevlastní sestrou. Miu znám už několik let, ale tohle bych si nikdy nepomyslel. A rozhodně bych to neplánoval!

„Už bychom měli začít vymýšlet jména,“ chytí mě radostně kolem krku. Ona se na to dítě skutečně těší, ale já! Já jsem to takhle nikdy nechtěl, do hajzlu!

„Měl ses podle toho chovat a nervat se jí pořád mezi nohy,“ ozve se mi vnitru škodolibý hlas, až se protivně zašklebím.

„Taky shánět nějaké věci,“ zamyslí se, jako by si v hlavě sestavovala seznam, zatímco se ke mně tiskne.

„Vím, že máš slabost pro černou barvu, proto bych si přála vše v černém,“ usykne blaženě, když mi zajede do vlasů. O tom jsem jí snad něco říkal! Zatnu čelist a probodnu ji nesouhlasným pohledem.

„Budeš se muset zbavit tý malý děvky,“ zapřemýšlí a mně se v těle začne vařit krev.

„Nebo si ji nech jen na krev,“ dodá, jakmile uvidí můj vzteklý výraz.

„Ale nechci, aby lezla do naší ložnice!“ prskne znechuceně, jako by Di byla nějaký póvl a ona má panička.

„Samozřejmě se přestěhuju k tobě,“ plánuje si vesele a přilepí mi polibek na rty jako naprostou samozřejmost, že mi dva patříme k sobě! Znechuceně ji od sebe odervu.

„Mio,“ řeknu a držím ji z dosahu svého těla. „Ty jsi to nepochopila,“ zavrtím hlavou a ostře se jí dívám do zelených kočičích očí.

„Mezi námi se nic nemění, jako se nemění můj vztah k Di.“ Zamračeně našpulí pusu, jako bych ji snad urazil a zmařil její plány na budoucnost.

„O to dítě se postarám, ale to je tak všechno. Co se týče tebe, tak ode mě nic nečekej,“ řeknu a dívám se, jak zatne pěsti a v očích se jí rozhoří žár ponížení a hněvu.

„Ale udělal jsi mi dítě!“ křikne naštvaně.

„Měl by ses o mě starat! Rozmazlovat mě! A ne vyznávat city svýmu žrádlu!“ vyjekne hystericky. Dnes už je to druhý panický záchvat, který na mě ženské osazenstvo zkouší. Jsem skutečně rád, že v domě není žádné další něžné pohlaví!

„Musíš mě milovat!“ vystrčí drápy, jako by mi chtěla vyhrožovat.

„Když budeš cokoliv potřebovat, rád ti pomůžu,“ řeknu s upřeným pohledem.

„Stále jsi moje nevlastní sestra, ale lásku ode mě nečekej. Ta se vynutit nedá,“ zavrčím výhružně, aby ji nenapadlo něco takového náhodou zkoušet. Ovšem v mysli mi vytane hořká vzpomínka na líbající se dvojici, která mě na okamžik vyvede z rovnováhy, než ji opět zaženu.

Mia se lítostivě zadívá do zrcadla a prohlíží se jako by na sobě hledala vadu. Čekám trpělivě několik minut, jsem rád, že se z toho záchvatu dostala sama a nedělala mi takové peklo jako má ohnivá Di.

„Čau brácho,“ dosedne na parapet Dex a seskočí jedním rychlým pohybem na nohy.

„Nechce se mnou bejt!“ postěžuje si mu Mia plačtivě a skočí mu do náruče, jako by ji snad mohl utěšit. Pobaveně si překřížím ruce na hrudi a pozoruju je.

„Pořád blbneš kvůli Dianě? Myslel jsem, že budeš s ní,“ hlavou hodí směrem k Mie, zatímco ke mně jde vláčnými kroky sytého upíra, který si před pár minutami smlsnul na čerstvé krvi. Zřejmě nebyl hladový, ale měl chuť a náladu si hrát.

„Neboj se, já se o Di skvěle postarám. Nemusíš mít obavu. Přežije, i kdyby nechtěla,“ rozchechtá se a setře si z brady rudou životadárnou tekutinu.

„A kdykoliv si můžeš přijít pro svou dávku krve,“ zazubí se. Začínám postrádat Dexterovu volnost, zřejmě se ze mě stal usedlejší typ, který je rád u své šťastné krve. Rád, že nemusí létat a hledat kořist, když se může snadno namlsat v posteli a užít si všeho, co ten zázračný cit ještě nabízí.

„Je pitomoučká,“ broukne a potvrdí mi, že se už setkal s Diinou naivitou.

„Bude tě milovat pořád,“ mávne rukou a já vím, že má pravdu. Jsem si Di jistý, i když… při pohledu na Dicka se přece jen obavám neubráním.

„Svou krev máš jistou, tak se tolik nepředváděj, když tu není,“ prskne a políbí Miu natolik vášnivě, až se uchechtnu.

„Koneckonců se o ni můžu postarat teď hned,“ vycení tesáky a než mi dojde, co chce udělat, padne mi Mia do náruče a Dex zmizí v chodbě.

„Nech toho!“ odstrčím ji od sebe a dohoním ho.

„Počkej, snad jsme se na něčem domluvili, ne?“ drapnu ho za rameno a donutím se před dveřmi do Diina pokoje zastavit.

„Chci ti pomoct!“ usykne nechápavě, když mě probodne pohledem. Shlíží na mě jako na mrzáčka a mně to vadí.

„Nebude pro tebe snad snadnější bejt s Miou a starat se o svýho následovatele, než pořád zachraňovat ji a zahazovat se s ní?“

„Už si tě omotala kolem prstu dostatečně! Seš ochočenej, jak pejsek,“ ušklíbne se a odtáhne se ode mě, jako bych ho mohl nakazit.

„To snad chceš věčně trpět ty citový výlevy, co si na tebe zkouší?“ udělá na mě oči.

„Koneckonců ta coura už se cicmala s Miinou kořistí, tak jak moc tě asi miluje?“ ušklíbne se znovu a zasáhne tak mé citlivé místo. Trefil do živého a ví to, protože můj výraz mluví za vše. Vůbec jsem netušil, že ho Mia stihla poinformovat!

„Drž hubu!“ vyjedu na něj, protože se mi ten zážitek vrátí jako bumerang.

„Ty ani Mia nemůžete pochopit, co mezi mnou a Di je, tak mi pořád neříkejte, co mám do prdele dělat!“ zavrčím a chytím ho pod krkem.

„Co mezi váma asi může bejt, když se ta tvoje Di láskyplně oddává jinýmu a vysávat se taky nechá, od koho se jí zachce,“ prskne výsměšně.

„Jen s tebou manipuluje a ty už nejseš ani poloviční upír. Udělej správnou věc a začni se chovat jako dřív!“ sykne mi do tváře provokativně.

„Máš Miu, svýho nástupce a víc nepotřebuješ! Rozhodně nepotřebuješ ji!“ Zadívá se na dveře svýma pichlavýma očima a olízne si špičáky.

„Nech mě, postarám se o ni,“ řekne klidně a poplácá mě po rameni. Vyburcuje ve mně pocit, že to, co jde udělat je správné. Z té myšlenky mě vyvede teprve Diin bolestný výkřik.

„Do hajzlu!“ syknu vztekle. Já jsem mu uvěřil, že stojí na mé straně a jemu jde přitom jenom o její krev, která má pro něj ještě lepší chuť než normální, protože se ukájí na jejím strachu a bolesti, který z ní dokáže vydolovat.

„Ty hajzle!“ křiknu a vrhnu se na něj. Bez problému ho s Di shodím a začnu ho do obličeje bít s takovou vervou, až z něj začne crčet krev.

„Vyser se na to, Chazzy!“ Sám se mi pokusí nějakou ránu oplatit, ale oproti němu jsem rychlejší v rozdávání bolesti a mám trénink, který mi s takovými jako je on, pomůže zatočit bez problému.

„Myslel jsem, že jsi kámoš a ty přitom držíš s Miou!“ řvu na něj, zatímco se z něj snažím vymlátit “duši“.

„Kdoví, co ještě jste za mými zády domluvili!“ vrčím na něj. V naprostém vzteku se mu zakousnu tak hrubě do paže, že se prohne bolestí a věnuje mi dobře mířenou ránu, po které se oba ocitneme na zemi. Když se na mě přetočí, tak náhle vyvalí oči a usykne.

„Ještě pohyb a bude ze mě vrah,“ řekne Di medovým hlasem. Zamlženým pohledem se na ni zadívám. Stojí těsně nad Dexem a něco drží v dlaních.

„Ale no tak,“ směje se nejapně můj protivním.

„Pusť Chaze!“ zavrčí má šťastná krev a zatlačí, až přeci jen uvolní Dex své sevření. Poslušně se postaví, stále napnutý. Urychleně se zvednu a chytím ho za mikinu.

„A teď vypadni!“ zařvu na něj vzteky bez sebe. Jakmile zmizí, uvolněně vydechnu, ale stejně mi na jazyku zůstává pachuť zrady.

„Jsi v pořádku, lásko?“ zašeptá vystrašeně Di a obejme mě kolem pasu, zatímco se mi dívá do obličeje. Stačil jsem inkasovat pár dobře mířených ran, takže mám tvář od krve. Posadím se na postel a vysadím si ji na klín. Ihned se mi začne věnovat. Jemně mě hladí dlaněmi po pažích a líbá na krvavé rány i pohmožděná místa. Slízává mou krev tak vděčně, jako by byla upír.

„To víš, že jsem v pořádku…“ řeknu a dál ochotně přijímám všechny její něžnosti, které jsou v tuto chvíli vážně jen moje! Ano, začínám z ní bláznit. Jako upír bych takhle nikdy reagovat neměl, jenže… Díky ní mám pocit, jako bych najednou viděl i něco víc. Jako by můj “život“ měl náhle i jiný smysl, než jen vraždění a týrání nevinných obětí.

„A ty?“ zadívám se na ni skrz přivřená víčka.

„Mě přece jen tak něco nepoloží,“ ušklíbne se na mě provokativně a dál mě opečovává, jako bych byl to nejkřehčí v jejím životě.

„Trochu ti to opláchnu, pojď.“ Sleze ze mě a zatáhne mě za ruku. Proplete naše prsty a než vyleze ze dveří, obezřetně se rozhlédne.

„Nemusíš se bát. Nedovolím, aby ti něco udělal,“ zadívám se na ni, když se snaží rozeznat ve tmě různé obrysy.

„Nebojím se o sebe,“ ušklíbne se sebejistě.

„Na mě by si nikdo netroufnul,“ odfrkne s tou svou královskou naivitou, až se musím rozesmát.

„Jen nechci, aby ses zase porval.“ Rychle mě provede chodbou až do koupelny, kde ty tmavé dveře zamkne na dva západy a oddechne si. Cítí se v tak bezpečí a já ji nechávám, přestože by Dex bez problému mohl vletět nezajištěným oknem.

Nechám se odvést k umyvadlu, kde mi jemně oplachuje tvář. Líbí se mi, že se o mě stará a pečuje, jako bych byl tím nejdůležitějším. Drobnými polibky zdobí mou tvář, krk i hruď, když ze mě svléká košili a laská mě na holé kůži.

„Musíš na sebe dávat pozor, lásko,“ zavrčí zoufale, když si prohlíží modřiny, které mi kamarádíček způsobil a které mi brzy zmizí. „Prosím,“ zašeptá a zadívá se mi naléhavě do očí.

„Umřela bych, kdyby se ti něco stalo! Nemohla bych bez tebe existovat.“ Její láska je téměř hmatatelná a já si jí užívám plnými doušky. Doteky, slova, krev. Všechno to na mě tak působí, až mě to trochu znervózňuje… Obejmu ji pažemi a přitisknu k sobě a snažím se nedat najevo, jak moc mě má omotaného kolem prstu…

„Neboj se, mně se nic nestane,“ řeknu. Vážně mě těší, že o mě má takovou starost. V hlavě mi po incidentu s Dexem šrotuje, protože věci zřejmě nebudou takové, jak se na první pohled zdály. Svraštím čelo. Budu si muset promluvit s Miou! A také promluvím… Ale až potom, co se pomazlím s Di. Lísá se ke mně jako nenasytné kotě. Jako by snad zítřek neměl přijít.

„Neboj se, já ti neumřu,“ uklidňuju ji.

„Já už přece umřel,“ zazubím se a schytám od ní něžný kousanec do ramene. Prsty mi vjede do vlasů, a když ji políbím a začnu si jazykem hrát s tím jejím, tak mi zavzdychá do rtů. Snažím se jí svými doteky dokázat, že umím být taky tak něžný jako ten vůl.

„Měl by ses ze mě napít, aby se ti to rychleji zahojilo,“ zavrčí mi se zavřenými víčky do rtů. Pln touhy po její skvělé krvi se od ní odtáhnu a sjedu na její krk. Přejíždím jí po tepně jemně jazykem, jako jsem to dělal na začátku, abych jí dal prostor se uvolnit. Ten už sice nepotřebuje, ale stejně se mi do ní nechce hned zakousnout. A nakonec to ani nestihnu, protože sebou při Dickově výkřiku zoufale trhne.

„Co to bylo?“ zajíkne se a stočí svůj pohled ke dveřím.

„Nevím,“ brouknu a chci pokračovat, když se mi vytrhne.

„Nemůžeš to nechat být?“ zavrčím a tváří mi prolétne zklamání. Jsem z toho jejího zachraňování vážně otrávený.

Diana:

„Ne!“ syknu při odemykání a hbitě mu zmizím mezi dveřmi. Křik se ozývá z pokoje, který byl dříve naprosto prázdný a nyní zřejmě patří Dickovi. Bez problému otevřu dveře a vletím přímo Dexovi do náruče, až vyjeknu.

„Přesně tebe jsem tu chtěl mít,“ usykne vášnivě a chytí mě pod krkem, až vykulím oči a zalapám po dechu.

„Di,“ zasténá zoufale Dick. Ani nevím kde je, protože Dexter na mě vycení výhružně špičáky a přimáčkne mě ke zdi, až se mu zadívám vztekle do tváře.

„Do hajzlu, Dexi!“ zavrčí tak hrůzně Chester, až sebou oba trhneme. Rozrazí dveře s takovou párou, že se ozve mohutná rána a popadne Dextera za ramena. Téměř ho vhodí do chodby, jak je poháněn vztekem. Nechám je a sebejistými kroky se vrhnu k Mie a skočím jí na záda. Ještě se do něj nestačila zakousnout, protože se Dick brání novým kůlem.

„Zase ty?!“ vycení na mě špičáky a lehce mě odhodí. Upadnu na zadek a ihned se hrabu na nohy. Jsem jako posedlá amokem, protože mi vadí, když se taková příšera snaží ublížit někomu, koho mám ráda!

„Pusť ho, ty bestie!“ syknu a přiskočím k ní, když se bleskurychle ožene a jedním promyšleným tahem mi přeřízne tepnu na krku. Zalapám po dechu a v naprostém šoku padnu na kolena. Dlaň držím na otevřené ráně. Cítím horkost mé vlastní krve a hlava se mi motá, jak prudce mizí životadárná tekutina z mého těla. Prýští do místnosti a já se široce otevřenýma očima pohlížím, jak zbarvuje věci okolo. Rty mám rozechvělé a otevřené v naprostém údivu, když vnímám ten a naprostý otřes mé lidské schránky.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 29. kapitola: