OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 33. kapitola

28.07.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1000×

33. kapitola - „A vím, kdy ses narodila ty.“

Chester:

„Do hajzlu!“ usyknu vztekle, když ji s hraným klidem hledám po domě. Ovšem jako bych náhle bydlel sám. Ta myšlenka na samotu, na kterou jsem byl tak dlouho zvyklý a vyžíval se v ní, se mi najednou nezamlouvá. Tak jsem si zvykl na její přítomnost, že… Uvědomím si, že si bez ní už nějak nedovedu představit svůj život.

„Di?“ nahlédnu do knihovny, kde ráda lehává na kožené pohovce a čte si v upířích knihách. Nad některými prská vztekem, nad jinými se blahosklonně uculuje. Dovolil jsem jí číst si literaturu nemrtvých. Uvědomím si další věc – fakt, že kvůli ní slevuju ze svých zásad…

Teď ale knihovna zeje prázdnotou a mně se do hlavy ženou nepříjemné vzpomínky. Snažím se je zahnat, ale marně.

„Sue, miláčku, neplakej,“ přivinu ji k sobě a nechávám si slzami kropit košili. Vzlykavě se otřásá a chvěje se chladem, ale nedovolí mi, abych se od ní hnul a donesl jí něco teplého. Křečovitě mě svírá dětskými prsty, zatímco ji častuju drobnými polibky do vlasů.

„Já chci maminku,“ popotáhne a pohlédne mi čokoládovýma očima do tváře. Jsou lidské skrz na skrz, ale já nevím, jak dlouho ji v tomhle stavu ještě udržím. Chřadne den ode dne, vypadá mnohem mladší, než ve skutečnosti je, a já se děsím myšlenky, že ji budu muset zabít. Že to budu muset udělat, abych ji ušetřil od bolestivého konce, který je pro ni nevyhnutelný…

„Maminka tu není,“ prohrábnu jí vlasy a snažím se jí neublížit svými drápy.

„A kdy přijde?“ zadívá se na mě s nadějí v očích, kterou já chtě nechtě musím zmařit.

„Ona už nepřijde, Susan. Je mrtvá.“ Můj hlas mi zní natolik cize, když jí ta slova říkám. Ve chvíli, kdy se mi rozpláče v náruči ještě víc, se mi do hrudi zabodne podivná bezmoc.

„Proč umřela? Proč nás opustila?!“ Hroutí se jí celý svět a já jako upír ji nezvládám utěšovat a chlácholit.

Vztekle praštím dveřmi knihovny a vydechnu až v obýváku. Rozhodnu se proletět. Tělem mi probíjí nepříjemný pocit. Ona i ten zatracený Dick se poděli kdoví kam a mě začínají sžírat podivné myšlenky. Raději vyletím do mračen. Rád bych si zaskočil na trochu čerstvé lidské krve. Užít si té nadvlády a vybít si tu hořkost na někom jiném…

*

Schovám se do košaté koruny vysokého stromu na místě, kde mám nejlepší rozhled. Očekávaná kořist na sebe nenechá dlouho čekat. Už z dálky vidím, jak ke mně se skloněnou hlavou kráčí dívka s dlouhými havraními vlasy. Je oblečena do nenápadných šatů, jako by chtěla zapadnout do davu a nevyčnívat, schovat se, ovšem mně je na očích až příliš! Slyším její tlukoucí srdce, cítím vůni její krve, která se line z bledé pokožky. Vycením špičáky a ztuhnu v naprostém údivu, když zdvihne hlavu a zadívá se zasněně popelavým pohledem do koruny stromu, kde se schovávám. Nemohu uvěřit vlastním očím, když spatřím její obličej.

„Tak přece jen zdrhla! Jak se ale proboha dostala takhle daleko?!“ prolétne mi hlavou. Ihned mi totiž dojde, že v tom musí mít prsty i ten debil, který by ji jistě rád odnesl kamkoliv by si přála. Hlavně, co nejdál ode mě… Ale tohle jim nevyšlo. V novém přívalu vzteku se snesu k zemi a chytím ji zezadu do své náruče a tvrdě k sobě přitisknu.

„Snad ti ten zmetek vážně nepomáhá v útěku,“ zavrčím jí do ucha. Zalapá po dechu a snaží se mi vytrhnout. Když neodpovídá, znovu ji stisknu, až zakňourá a panicky začne křičet o pomoc. Obrátím ji čelem k sobě a divoce ji políbím, abych ji umlčel. Nepočítám ovšem s tím, že se jí podaří nakopnout mě mezi nohy. Sice ne tolik, ale stačí to na to, abych ji pustil.

Chce se rozběhnout pryč, ale zakopne a vyválí se v prachu ulice. Jen se šklebivě usměju, když vidím její počínání, zatímco se dávám do kupy, abych ji chvíli na to znovu drapnul do náruče.

„No, tak si budeme hrát,“ zavrčím jí znovu do ucha, až se celá rozklepe.

„Pomoc!“ vykřikne na potemnělý park a mele s sebou ve snaze vysmeknout se mi.

„Pššt, no tak, nevyváděj!“ zašeptám měkce.

„Prosím, pusť mě!“ vykoktává s očima plnýma slz, zatímco se mě od sebe snaží odstrčit

„Co to tady na mě zkoušíš?!“ Začnu ztrácet trpělivost.

„Nějaká hra, kterou jste si s tím debilem připravili? Máš dělat, že mě neznáš?“ Drtím ji svým sevřením, i když oblasti jejího břicha se snažím vyhnout.

„Oceňuju, hraješ to dobře,“ vyseknu jí s úšklebkem poklonu.

„Jsi vážně nadaná, ale to ty jsi v mnoha ohledech,“ blýsknu očima a znovu vystrčím špičáky. Líbí se mi, jak vytřeští oči a zalapá po dechu. Ta reakce je tak výmluvná, až se musím rozesmát.

„Co jsi zač?“ zašeptá rozechvělým hlasem, až pozvednu obočí. Uvnitř sebe její strach necítím, ovšem tady je přímo hmatatelný, až se mi ta její hra začíná loudit pod kůži. Prohlíží si mě s takovým údivem, že začínám přemýšlet o jejím duševním zdraví. Vážně reaguje tak, jako by mne viděla poprvé. V nestřeženou chvíli se jí podaří se mi trochu vyškubnout.

„Kampak?“ usyknu se zúženýma očima a přitáhnu si ji k sobě na vzdálenost dvaceti centimetrů. Její srdce bije tak divoce. V naprosto omračujících tónech, až se mi začnou sbíhat sliny.

„Snad si nemyslíš, že tě pustím,“ ušklíbnu se. Žaludek se mi jen při pouhé myšlence na šťastnou krev sevře.

„Jindy bych tě asi prosil, ať se se mnou vrátíš, ale teď na to nemám náladu. Naštvala jsi mě a navíc mám hlad. Takže…“ přitisknu ji co nejpevněji k sobě a vzlétnu s ní do vzduchu.

„Ježíši Kriste!“ křikne zoufale a zavře oči. Pobaveně se té její větě zasměju. Takový výraz jsem u ní ještě nezaznamenal. Většinou kolem sebe prská to své “sakra“, ale tohle mne vážně pobavilo.

„Já tě vážně neznám,“ rozbrečí se mi v náruči. S odfrknutím pozvednu obočí a shlížím jí do tváře, ze které se děsem pomalu ztrácí barva.

„Nikdy jsme se neviděli,“ pokračuje beznadějně, zatímco uvnitř sebe pěním.

„Ani nevím, kdo jsi!“ Chvěje se jako by se vážně bála o svůj život.

„Vím, že ti je z létání špatně, navíc teď…“ blýsknu očima. Brzy budeme doma a já si od ní i proti její vůli vezmu krev, která mi patří, a dám jí do těla tolik lásky, že se bude zalykat! Dokážu jí, že jsem stejně dobrý, dokonce lepší než ten vůl!

„Neboj, poletím pomalu. A už přestaň hrát tu komedii. Stejně ti v ničem nepomůže,“ zašklebím se na ni. Nechci jí v jejím stavu ještě víc přitěžovat, malému to nepřidá…

„Já nic nehraju,“ zadívá se mi bezmocně do očí.

„Vážně sis mě s někým spletl,“ houkne zoufale a roztírá si slzy. Přivřu oči. Nevypadá to, že by jí vadil ten let. Schválně udělám ve vzduchu pár kliček, abych ji potrápil, ale nic to s ní překvapivě neudělá! Svraštím čelo a zadívám se jí do šedých duhovek. Jsou stejné jako vždycky.

„Di, neštvi mě nebo ti to doma spočítám!“ zavrčím temně a zahalím ji svými feromony, až zvrátí hlavu a vytřeští oči, jako by snad tenhle výlet zažívala poprvé.

„Ježíši Kriste!“ vyjekne slastně a zoufale sebou trhne, jako by ze sebe chtěla tu rozkoš setřást. Potěšeně se ušklíbnu, tohle ten blbeček neumí! Jen já jsem schopný dopřát jí uspokojení tímhle způsobem a získat nadvládu nad jejím tělem, kdykoliv se mi jen zachce!

„Já jsem Desire,“ řekne opatrně, když odezní její euforický stav.

„Neznám tě. Nikdy jsem tě neviděla,“ drkotá zuby, zatímco ji k sobě vinu.

„Musel sis mne s někým splést,“ podívá se mi bojácně do očí.

„Jasně,“ odfrknu a vletím do obýváku hlavními dveřmi, které jsou otevřené. Strnu v půli pohybu a zaraženě zírám na toho vola a…Di!

„Di?!“ vyvalím oči a stále nechápavě se dívám na dívku, která přede mnou stojí. Má dlouhé tmavé vlasy, téměř až do pasu a v šedých očích jí plápolají ohnivé plamínky hněvu, jež se odráží v její atypické dívčí tváři.

„Co…Co tady děláš?!“ dostanu ze sebe rozhozeně. Vztekle mě probodne pohledem a sjede na osobu, o které jsem si celou dobu myslel něco naprosto jiného!

Diana:

„Co bych tu asi dělala?!“ zavrčím a sjedu ho vzteklým pohledem. V náruči k sobě tiskne černovlásku jako by snad byla jeho poklad! Žárlivost se ve mně dere na povrch omračující rychlostí a téměř mě svazuje.

„Ale co tady děláš ty?!“ prsknu zlověstně. Tak on mi vážně přinesl čerstvou krev! A já myslela, že jsem mu dala dost jasně najevo, jak to chci. Se zatnutými pěstmi dojdu až k němu, protože na mě civí, jako by mě viděl poprvé.

„Kdo to je?!“ řeknu nepřátelsky a chytím tu holku hrubě za vlasy, abych ji od něj odervala. S úlekem vyjekne a otočí se na mě.

„Sakra!“ prsknu a spadne mi čelist! Jako bych se dívala do zrcadla. Po ramenou jí stékají dlouhé spanilé provázky jako temný vodopád. Tvář má staženou obavou, ale jinak je úplně stejná jako já! Oči má také šedé jako zatažené nebe, ale takové obyčejné. Chybí jim ta jiskra, kterou mívám já.

„Myslel jsem, že to jsi ty!“ Přeskakuje Chester pohledem ze mě na “mě“.  Pustí ji z náruče. Celou dobu ji držel, jako by vážně byla jeho největší poklad a já nevím, jestli mě to má těšit nebo rozvztekat. Několik minut se tahle prohlížíme a mně nějak vůbec nedocházejí souvislosti!

„Tohle je skutečné? Vážně existuje někdo tak podobný?“ prská nechápavě mé podvědomí, zatímco si ji prohlížím jako mrzáček.

„Ahoj, já jsem Desire,“ protne mě vroucným pohledem. Jako by našla cosi ztraceného, hloupě vysněného. Obcházím ji. Má tvář jako andílek, zatímco z mého obličeje sálá agresivita a nadřazenost. Na první pohled jde poznat, že ona není jako já, i když tak možná vypadá.

„Jak to, že vypadáš úplně jako já?!“ syknu rozhořčeně a snažím se nevšímat si jejího milého výrazu. Nikdy jsem neslyšela o tom, že bych měla sestru a už vůbec ne dvojče!

„Netuším,“ řekne zamyšleně.

„Zřejmě jsme dvojčata,“ usměje se na mě. Nepříjemně se zašklebím, protože já v tom nic báječného nevidím. Jsem zvyklá rvát se ve světě sama za sebe, nepotřebuji přítěž, se kterou jsme si podobné jako vejce vejci! Opatrně, zřetelně, abych viděla, jak klidná a půvabná ta její povaha je, ke mně přijde blíž a pokusí se mě obejmout!

„Jsi blbá nebo co?!“ vyjedu na ni zaskočeně a téměř s nechutí se oklepu!

„Na mě se nesahá!“ prsknu. Nikdo z lidí nikdy nezatoužil se mě dotknout nebo o mě zakopnout a teď v tomhle domě mám Chestera, Dicka a najednou i svou kopii, která by mi nejraději vlétla do náruče?!

„Promiň,“ zašeptá kajícně. Jen se ušklíbnu, tohle je evidentně plachá šedá myš, kterou bych já nikdy nebyla.

„Já nemám nikoho. Moji rodiče zemřeli při autonehodě,“ ozve se tiše a probodne mě sklíčeným pohledem. Trochu mě potěší, že pokud jsme opravdu sestry, zná jen tuhle verzi a nezná pravdu, kterou se před námi snažili skrýt.

„Hm,“ brouknu.

„Moji jsou taky mrtví,“ zašklebím se. Nehodlám nic dodávat. Pochybuju, že by mé nezkažené dvojče sneslo pravdu! Evidentně se nezajímala o nic jiného, než jak zapadnout do davu a stát se podřadným, slušným a cudným červem společnosti.

„Kdy ses narodila?“ probodnu ji pohledem a dojdu blíž, abych v prstech promnula pramen jejích vlasů. Je hebký, ovšem ne natolik zářivý. Já jsem živena Chazzyho zázračným jedem, proto se zdám být v lepší kondici než má “sestra“.

„16. prosince,“ usměje se na mě.

„A vím, kdy ses narodila ty,“ řekne hřejivě a rovněž se mě dotkne. Ovšem pohladí mě po vlasech tak “sestersky“ a vroucně, až se od ní odtáhnu.

„To snad ví každej blbec, když jsme evidentně dvojčata,“ prsknu zhnuseně. Opět se obě odmlčíme a já si ji znovu prohlížím, jako bych nemohla uvěřit svým očím. Skutečně nemohu! Je to tak nereálné. Nikdy se mi žádný z mých informátorů nezmínil, že bych snad měla sestru, dokonce jednovaječné dvojče! Ona se stala druhým člověkem, který je nadšený tím, že žiju a mě to hrozně mate. Nikdy jsem se od ostatních lidí nedočkala ničeho jiného, než nezájmu a závisti.

„Tak to je něco,“ broukne Dick a přijde k nám ještě blíž. Ze vzdálenosti asi jednoho metru si prohlíží nás prohlíží. Začíná mi to vadit. Bloudí po jejím těle nebesky modrýma očima a nakonec ji pohladí po tváři, až mé dvojče ucukne.

„Studíš,“ vyjekne tiše. Ušklíbnu se tomu. Dick ji nechá být, ale stále tak mlsně na mé druhé já shlíží, že mi to začne lézt na nervy.

„Ty a tenhle upír…“ váhavě se zadívá na Chestera, až zvednu nepříjemně obočí.

„Něco s ním máš?“ zajímá se. Odfrknu a mírně znechuceně sjedu svého mučitele pohledem.

„Ano, má, ale podle všeho více, než by v tuhle chvíli chtěla. Nemám pravdu, miláčku?“ ušklíbne se, když vidí můj výraz. Ve tváři se mu zračí naprosté překvapení, ale také vroucnost, kterou jsem u něj nikdy nezažila a kterou si zřejmě schovával pro ni!

„Nemusíš se nás bát. Klidně tu s námi můžeš zůstat,“ zazubí se na ni. Zdá se, že Desire je novou atrakcí temného domu a mě to štve!

„Ne!“ zavrčím nabubřele. Tak nějak mě děsí, že je v domě upírů a nebojí se. Evidentně nemá pud sebezáchovy, jinak by odsud utíkala tak rychle, že bych si ji nestihla ani prohlédnout. Desire je křehká, nemusí odolat tomu nátlaku, který tu panuje a kdokoliv jí může ublížit. Nejhorší je, že ona se na rozdíl ode mne, neubrání. Zřejmě na to nebude mít ani sílu ani povahu!

„Odnes ji sakra zpátky, kdes ji našel!“ prsknu rozvášněně a probodávám ho nesouhlasným pohledem.

„Prosím,“ ozve se tiše Desire a tvář jí protne takový zármutek, že se div neoklepu. Emoce, kterými mě za tu chvíli, co je tu, stačila zahrnout, mi jsou nepříjemné. Nejsem na něco takového zvyklá. Natož od někoho, kdo by měl být mou rodinou! Nejsem s tím sžitá! Vůbec nechápu, jak naložit s vroucným přátelstvím, které mi tu nabízí!

„Teď, když jsem tě našla, chtěla bych tě poznat,“ obrátí ke mně své šedé upřímné oči a letmo se usměje. „Nechci tě znovu ztratit,“ pokračuje, aniž by si uvědomila, že dělá fatální chybu a její slova nedávají vůbec žádný smysl!

„Nemůžeš ztratit, co nemáš!“ vyjedu na ni prudce a nevšímám si její přecitlivělosti.

„Chceš se mnou zůstat i navzdory tomu, že jsme v upířím doupěti?“ ušklíbnu se poťouchle. Pokud na to kývne, je jasné, že jde o mé dvojče, které je zřejmě naprosto retardované!

„Ale ty jsi přece člověk.“ Její oči jsou jako tekutá vroucná mlha a rozlévají se mi po duši přímo nesnášenlivě!

„Když jsi to zvládla ty, tak já to dokážu taky,“ usměje se pitomě. Ona nevidí, že zatímco já jsem živel, tak ona je hebký beránek na obloze, který by se sotva ubránil!

„Nepřežiješ ani jedinou noc,“ syknu zlovolně a zatnu pěsti.

„Ale fajn! Jak chceš!“ ušklíbnu se a naprosto vytočená se otočím ke schodům.

„Tak si tu s mou sestřičkou pěkně pokecejte!“ prsknu žárlivě. Nemám ráda bezbranné kopie, když já jsem ten nejlepší originál na světě! Měla jsem Chazze i Dicka pro sebe a teď tu bude ona! A zdá se, že je přívětivější, milejší a bůhvíco ještě, co já nejsem!

Chester:

S mírným úsměvem se dívám za Di, která tak vztekle spěchá do schodů. Všimnul jsem si, jak těžce zvládá změny. Sice se ze všeho rychle oklepe, ale změna takového kalibru dokáže značně otřást jejím světem.

„Asi vážně budete sestry,“ přemýšlím nahlas, zatímco si se zájmem prohlížím její tvář. Její zvonivý smích zaplní místnost. Je tak jiná než Di, přestože vzhledově jsou navlas stejné.

„Koukám, že jsme ti trochu zamotaly hlavu,“ pípne. Ještě chvíli si ji mlčky prohlížím, než mi to nedá.

„Ty se vážně nebojíš?“ Jsem jejím přístupem vážně překvapený! Zdá se, že i druhá Diina tvář má svá překvapení, kterými dokáže zaujmout.

„Teď už ne, když vidím, že se s tebou moje sestřička nemá nijak špatně,“ pokrčí rameny a trochu stydlivě se usměje.

„Vidím, že sis na tu novou skutečnost zvykla dost rychle,“ usměju se na ni. To má šťastná krev s tím bude mít asi větší problémy a jen tak ji k sobě nepustí. Už dávno jsem zjistil, že není zvyklá na vřelá objetí, natož snad na důkazy nějaké náklonnosti. Desire mi oplatí úsměv a obrátí se na toho vola, který stále stojí kus ode mě a s neskrývaným zájmem ji pozoruje. Nepříjemně se zamračím, když vidím jeho novou zálibu a zvědavost, kterou se ani nesnaží maskovat.

„A ty jsi?“

„Dick,“ odpoví a nemůže z ní spustit oči.

„Desire, těší mě,“ řekne plaše a uhne stydlivě pohledem.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ řeknu a přestanu si ho všímat. Plaché dvojče za mnou poslušně vyjde po schodech do patra. Zavedu ji do pokoje, ve kterém do teď byla Mia, a kterou jsem prostě vyhodil, chtě nechtě. Bylo to sice dost surové, ale já už nemohl jinak. Dělala mi ze “života“ peklo.

„Jak dlouho jsi s Diankou?“ zeptá se s mírně skloněnou hlavou a prohlíží si mě. Zřejmě má ze mě, i přesto, že tvrdí, že se nebojí, určitý respekt – na rozdíl od její sestry. Alespoň to lze vyčíst z jejího pohledu. Hlavou mi prolétne myšlenka, jak by to mezi mnou a Di probíhalo, kdyby byla jako Desire…

„Někdy mi to přijde jako věčnost, jindy jako pár chvil,“ pokrčím rameny a vyhnu se tak otázce, na kterou si sám odpovědí nejsem jistý. Když je člověk nesmrtelný, ubíhá čas úplně jinak a v jiné rovině, ovšem to by člověk nepochopil.

„Tohle je tvůj pokoj,“ ukážu na místnost, která je vybavená černým nábytkem. Určitě to nebude její styl. Vše je tu chladné a zákeřné, tak jak to mám rád, a i její ohnivé dvojčátko si na to zvyklo a snad se jí ten styl i zalíbil.

„Povíš mi o tobě a Diance?“ otočí se na mě ve dveřích a vyhledá můj pohled.

„Co bys ráda věděla?“ Nějak se mi nechce mluvit o krvelačné historii našeho vztahu, pokud se to tak dá nazvat. Bohužel pro nás naše soužití provázelo daleko více hádek a neshod než okamžiků, které by se daly nazvat… hezkými…

„Tak všechno,“ pokrčí rameny a omluvně se usměje nad svou zvědavostí.

„Nevím, jak to bere Dianka, ale já jsem za ni ohromně ráda. Celou dobu jsem o ní snila a teď je tady,“ upřímně se usměje a září nadšením a štěstím tak bezprostředně…

„Máš ji rád, viď?“ probodne mě pohledem.

„Mám,“ přiznám to poprvé někomu jinému, než Di. Ale Desire jí je natolik podobná, že mám skoro pocit, jako bych to říkal své šťastné krvi.

„Myslím, že je za tebe také ráda, ale bude jí trvat déle, než tě k sobě pustí,“ řeknu zamyšleně.

„Podle toho, co vím, tak s pěstouny, u kterých vyrůstala, žádné vztahy neměla a… vlastně ani s nikým jiným. Je trochu paradox, že je teď s upírem,“ usměju se a pozoruju, jak se rozhlíží po místnosti.

„Nejspíš na tom také nebyla zrovna nejlépe,“ povzdychne si a její tvář posmutní.

„Ale zdá se, že s tebou jí je dobře,“ řekne zadumaně a prohrábne si dlouhé tmavé vlasy, až zatnu zuby, protože se mi ten pohyb vryje hluboko do kůže, jako bych to už zažil.

„Copak ty jako upír nepiješ lidskou krev?“ Nejde nepostřehnout ten zádumčivý tón, jakým to řekne. S úsměvem si ji prohlédnu. Je obezřetnější, přemýšlivější, než její naivní a rychle jednající polovička.

„Nebo saješ krev přímo Diance?“ protne mě nejistým pohledem plným zamyšlení.

„Piju lidskou krev,“ přiznám a sleduju její výraz, který se v jediné vteřině mění. Uvědomím si, že se tváří úplně stejně jako Di, když je překvapená.

„Já Diinu krev potřebuju, ale nemusíš se bát… Nebolí ji to, spíš naopak,“ usměju se tajemně.

„Navíc ona teď potřebuje můj jed, který při sání produkuju. Chápu, že se ti to bude zdát divné, ale je to tak. Potřebuje ho proto, že je těhotná,“ řeknu a trpělivě sleduji její reakce. Zalapá po dechu a tváře jí zahoří, zatímco v popelavých očích se objeví vyděšení. Na chvíli se odmlčí, snažíc se nové informace srovnat v hlavě, a mně ta chvíle není nijak nepříjemná. Spíš jako bych si ten nezvyklý klid užíval, dokud ještě trvá…

„Jaká je Dianka?“ protne svým hlasem ticho a zatváří se maličko vyděšeně. Diina reakce byla výmluvná víc než dost, takže se nedivím, že z ní má trochu vítr.

„To poznáš,“ zazubím se, jelikož si vzpomenu na to, čím mě včera po vyznání obdařila v posteli.

„Chci říct… podle toho, co můžu soudit, tak… to zatím vypadá, že jste své protiklady,“ pokrčím rameny a uvědomím si, že to zřejmě bude skutečně pravda.

„S tebou se dá v klidu mluvit, to s Di moc často nejde,“ zazubím se, zatímco ona přemýšlivě přikyvuje.

„Mio!“ Křik, který se rozlehne po celém domě, mě donutí zahledět se ke dveřím. Desire sebou vyděšeně trhne.

„Do hajzlu, ona už je zase tady?!“ prolítne mi naštvaně myslí a spěšně vyletím ze dveří a ženu se za zdrojem křiku. Jakmile uvidím Di, jak se krčí u zdi, ozve se mi za zády procítěné:

„Ježíši Kriste!“

Pohled zabodnu do Mii, která se vehementně snaží prát s Dickem. Jako upír jí naštěstí stačí a ochrání tak Di před nebezpečím, které pro ni má hysterická sestra představuje. Já ji snad budu muset vážně protnout kůlem!

„Di,“ vezmu ji do náruče a přitáhnu její bezvládné tělo k sobě. Je celá rozpálená a oči má zavřené.

„Slyšíš mě?“ nahnu se k ní, ale moc mě nevnímá. Je trochu mimo. Odnesu ji do ložnice a položím na měkkou postel. Vděčně ke mně zvedne své šedé oči.

„Bude to dobré,“ uklidňuju ji a vezmu ji jemně za zápěstí, do kterého jí Mia udělala hlubokou ránu. Letmo po ní přejíždím jazykem a saju přebytečnou krev. Pořád se té chuti nemůžu nabažit, i když se jí už nějakou dobu živím. Tahle mi nejspíš nikdy nezevšední. Droga, pro kterou udělám cokoliv.

„Chazzy,“ zasténá mé jméno tak nějak zoufale a lehce sebou trhne. „Jdi pryč!“ prskne naštvaně a snaží se mě od sebe odehnat. Dál se do ní vpíjím rty, aniž bych ji kousnul a jejích pokusů si nevšímám. Když po chvíli zvednu hlavu, zjistím, že nás Desire celou dobu pozorovala ode dveří. Uteče s mírně vyděšeným pohledem, zatímco se od Di odtahuju.

„Už je to lepší?“ starám se a přejíždím po jejím drobném těle pohledem.

„Jo, už mě nech!“ prskne znovu a ihned se snaží vstát z postele. Chvíli jí trvá, než ji počáteční vztek přejde. Už jsem si zvyknul. Je to s ní jako na horské dráze a nikdy si u ní nejsem ničím jistý. Až v poslední době jsem pochopil výhody, které mi dává cítění jejích pocitů. Zprvu jsem to bral jako přepadení a trest, ale teď mi to začíná pomáhat. Jsem schopný její pocity rozeznat, protože ona se většinou tváří úplně jinak, než jak to doopravdy cítí.

„Měla bys raději chvíli ležet,“ řeknu a nejraději bych ji do peřin zatlačil.

„Říkám, že je mi fajn!“ odbude mě. Se svraštěným obočím sleduji, jak se nejistě staví na nohy. Je celá rozechvělá a v hrudi matně pociťuje podivné svírání, které nejsem schopen rozeznat. Jako člověk bych snad věděl, ale jako upír nemám pro všechny emoce správné pojmenování.

„Di…“ Ani nedořeknu, protože se jí ihned podlomí kolena, a kdybych rychle nepřiskočil a nezachytil ji do náruče, vyválela by se na zemi.

„Potřebuju krev,“ hekne s přivřenýma očima, zatímco pozoruju její bělostnou pokožku. Ano, tím se vysvětluje její omdlévání. Naše dítě čerpá krev, kterou přijme ona. Ale pokud Di žádnou krev nepozře, tak si můj syn smlsává přímo na mé šťastné krvi, a své matce samozřejmě ubírá životadárnou tekutinu, a ta se z toho pak občas hroutí.

„Jenže, kde ji teď narychlo vzít?!“ Přemýšlím, a pak mi to náhle secvakne.

„Desire!“

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 33. kapitola: