OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 42. kapitola

06.08.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 979×

42. kapitola - „Vezmeš si na svědomí smrt vlastního dítěte?“

Dick

„Do prdele!“ usyknu a dívám se s naprostou nechápavostí na Dexe, který srazil Di k zemi a k hrudi jí tvrdě tlačí kůl! Maličká je naprosto rozklepaná a zuby jí v bezbřehém strachu cvakají o sebe, zatímco se v sobě snaží dolovat ohnivé plamínky a záhubu od sebe po svém odehnat.

„Ty debile, hnedka jí pusť!“ zařvu na něj. Jakmile se přiblížím, probodne mě pichlavým hnědým pohledem a svou hrozbu ještě doprovodí větším přitlačením, až Di bolestně zalapá po dechu.

„Ani se nehněte, jinak je mrtvá!“ sykne nenávistně a prohlíží si ji rentgenovým pohledem, zatímco Di lapá po dechu a z očí jí stékají slzy.

„Skoč pro Chestera,“ šeptnu za sebe a snažím se Dexovi domluvit, aby nám Di neprošpikoval, protože to bych nezvládl! Nedokážu se ani dívat, jak jí ubližuje.

V mysli mi vytane vzpomínka na jednu křehkou dívku, kterou jsem viděl, když byla upír.

Byla zavřená v těžké kleci a pěstmi svírala mříže, jako by jimi snad mohla nepozorovaně proklouznout. Ani dospělý upír by z tohoto vězení neutekl! Mike je na svou hračku velmi pyšný, ale já jeho radost nesdílím. Ne v tuto chvíli.

Pokaždé, když sem přijdu, obejme mě naléhavost a chuť ji chránit. Nemohu se dívat do těch zorniček, které mi barvou připomínají hořkou čokoládu. Její oči jsou nevinné, natolik nevinné, že se mi úží dech a bolí mě na prsou, když vím, co ji čeká a nemine.

Nechci se podílet na této hrůzné události. Dokonce nechci být ani přítomen. Nemám natolik silnou povahu jako Mike a nikdy jsem se neprosil o to být tím, čím jsem se díky němu stal. Bylo to po únosu mé mladší sestry, která zmizela, když jí byly tři roky.

Nikdo mi to nevěřil, ale já si ten zážitek z doby, kdy mi bylo teprve šest let, pamatuju, jako by to bylo včera. Pamatuji si, že si pro ni přišel bubák s dlouhými děsivými drápy. Z úst mu čouhaly nebezpečné blýskavé zuby a oči měl jako kočka. Působil na mě andělským a naprosto hrůzostrašným dojmem, ovšem neodnesl si mne, vzal do náruče mou sestru, zatímco jí přejížděl drápy po tvářičce a díval se jí do nebesky modrých očí...

„Prosím, pusť mě!“ ozve se zvonivým hláskem, až ustrnu v půlce pohybu a po očku se na ni zadívám.

„Nemůžu,“ zamumlám hrubě a dělám, že si jí nevšímám, zatímco se rozklepanýma rukama snažím sepsat dnešní poznatky z pozorování.

„Prosím, oni mě zabíjí!“ rozpláče se a mně se sevře srdce. Zoufale se na ni otočím a z těch čistých zabijáckých očí se hrnou neposkvrněné slzy.

„Jsi zrůda,“ usyknu zle a div se pod tíhou bolesti nesložím. Svědomí mi padá na ramena a jako bych náhle nesl celý svět.

„Nic lepšího si nezasloužíš. Jsi bezcitná krvelačná potvora a zemřeš!“ zavřu oči, zatímco promlouvám k sobě. Ona trpí a bude trpět ještě více. A musí to tak být, protože podle našich zásad si to zaslouží.

„Ale já cítím!“ propukne v další pronikavý pláč a něžnou tvář jí zkroutí neutuchající žal.

„Prosím, pusť mě!“ šeptá zoufale, zatímco se snaží lomcovat mříží.

„Já cítím bolest. Smutek. Lásku ke svému bratříčkovi. Co si beze mne počne? Já chci být s ním! Prosím, pusť mě za mým bratříčkem, kterého miluji. On mě bude hledat, protože já jsem jeho všechno,“ štká a tulí se k chladným mřížím. Těžce dýchám, zatímco mi hruď svírá naprostá bezmoc a hrůza.

„On bude trpět, když se nevrátím,“ podívá se na mě bezbranným pohledem, jako by se bála více o něj než o sebe.

„Nebude trpět,“ řeknu tiše.

„Až zemřeš, vrátíme se i pro něj a zabijeme ho stejně jako tebe,“ zašeptám zmoženě, protože mě budoucnost bolí. Zdá se být tak nezkaženou a přeci... Oni nemají city!

„Bože!“ vykřikne žalostně a propukne v bezútěšný pláč.

Nikdy nezapomenu na ty tmavé oči, barvou připomínající hořkou čokoládu, které mne tak zoufale probodávaly, jako by snad vážně doopravdy cítily. Tak jako cítím já nyní. Nevěřil jsem, že mají tyto krvelačné bestie emoce, ale někteří z nich je skutečně mají. Jsem toho důkazem.

Diana

„Dexi, neblázni, vždyť ona není upír!“ řekne jemně Dick, jako by konejšil nějakého blázna.

Dexter je evidentně bez sebe a co horší, je to prvoplánový upír, který by mě zabil bez mrknutí oka. Jen zoufale polknu a snažím se potlačit tu bolest na hrudi, když se mi do těla pomaloučku zabodává hrot kůlu.

„Je upír! Ta mrcha mi sála krev!“ sykne zlovolně a téměř mi při těch slovech v ústech tane ta hořká chuť nesnášenlivosti a prohry.

„A krev sajou jenom upíři!“ dodá a chytí mě tak silně pod krkem, až pomalu nemůžu ani dýchat. Jeho dotek je ledový a skoro z něj sálá ten přízrak smrti. Natolik děsivý a reálný!

„A ke všemu je to ještě kanibalka!“ zavrčí pln znechucení, které se mi Chester snažil vysvětlit. Netuším, co jim na tom tolik vadí, ale zdá se, že se cítí jako kořist a to je pod jejich úroveň. Přímý zásah do jejich ega.

„Je něco jako Mia a proto se jí musím zbavit, když vy dva tupci to nevidíte!“ tvář mu protne nelítostný chtíč vraždit a mně se v tom samém okamžiku sevře nitro. Je pomatený a to mě děsí snad nejvíce.

„Ale Dexi, klid. Já a Chaz už to víme také,“ Dickův hlas je tak klidný. Vůbec mi nedává smysl. Do těla se mi jako ostré hřebíky zabodává pochybnost a drtí mě ze všech stran.

„Ale musíme to udělat přesně tak, jak to psali v té knize. Jinak by to vůbec nepůsobilo,“ broukne a podpoří ho natolik upřímně, až zalapám po dechu a z očí mi vyjdou protivné slzy.

„Nějaký kůl do srdce v tomhle případě nestačí!“ mávne rukou a já pociťuju závratě, které na mě jdou. Můj nejlepší kamarád a můj přítel, mé dvě lásky, mne skutečně chtějí zabít!

„Já věděla, že jim nemám věřit!“ vykřiknu v duchu a zatínám zuby pod taktovkou psychické bolesti.

„On mi lhal! Řekl, že jsem v pořádku! Že se mi nic nestane... Ach, Chestere,“ brečím ve svém nitru a snažím se nedat najevo, jak mne Dickova slova zasáhla.

„Přece jsi u toho byl taky, když to Chester četl. Nadupíra nezničíš kůlem do srdce,“ zavrčí jemně Dick a opře se o rám dveří, jako by se nic podstatného nedělo.

„Bylo by nejlepší, kdybychom našli i Miu a obě je zlikvidovali najednou, nemyslíš?“ povytáhne obočí a já prudce zalapám po dechu.

„Přece to nechceš zkazit! Už teď jsi prozradil moc a budeme s ní mít problém,“ odfrkne znechuceně, jako bych byla skutečnou přítěží.

„Tak neblbni a dej mi ten kůl,“ řekne unuděně. Na mém životě mu zřejmě vůbec nesejde. Znovu se mi sevře hruď v hloupém pocitu beznaděje, ztráty a podvodu, který na mě ti dva ušili. Samozřejmě jsem jim na to díky své bezbřehé naivitě skočila!

Jsem náhle tak ráda za to, že upíří ženy nejsou s plody, které nosí pod srdcem natolik spojené, jinak bych snad uhynula. Jako člověk bych cítila to tupé bodání a naříkavost vlastního dítěte, ale jako poloviční zrůda to v sobě dokážu potlačit a nevnímat jeho bolest.

Chester

Tiše sedím na okně a čekám na vhodný okamžik, kdy bych mohl zakročit. Hruď se mi svírá v nepříjemném pocitu a nejraději bych mezi ně skočil hned, ale tím bych mohl Di zajistit přímou jízdenku na onen svět.

Jakmile po Dickových výmluvných slovech Dex na okamžik zaváhá a ruku, ve které drží kůl, zvedne, vrhnu se po něm a chytím ho zezadu pod krkem. Rychle se ožene a poraní mi paži natolik, až cítím palčivou bolest a kůži mi rozšklebí hluboký šrám. Rukou mu škubnu tak prudce, že uslyším jasné zapraskání. Kůl upustí na zem, zatímco se sám v bolestech sveze na druhou stranu. S úlevou si oddechnu.

„Di,“ chci jí pomoci vstát, ale ona se pohybem šelmy zvedne ze země a kůl popadne. Trochu mě udiví, že ho chytne, jako by se proti nám chtěla bránit. Vždyť jsem ji právě zachránil!

„Svině!“ vyjekne se slzami v očích a namáčkne se do rohu místnosti, chráněná tím, co jí Dex chtěl vrazit do hrudníku. Vyjeveně na ni zírám. Šermuje kolem sebe tím zasraným kůlem a já pociťuju naprostou zmatenost z vývoje celé téhle situace a podle všeho nejsem sám.

„Di, co se děje?“ houkne Dick. Ihned se po něm ožene a donutí ho tak uskočit natolik, až se ocitne z pokoje venku.

„Dej mi ten kůl,“ natáhnu k ní ruku, ale jakmile se mi začne věnovat stejným způsobem jako Dickovi, raději ustoupím. Je velmi nebezpečná a zřejmě si to ani neuvědomuje. Nebo to naopak ví až moc dobře a právě o tohle jí jde.

„Di, všechno už je v pořádku,“ poodstoupím o krok a snažím se ji něžnými pohledy přivést k rozumu, ale nic na ni nezabírá.

„Už se nemusíš bát,“ snaží se znovu Dick, se kterým si vyměním nechápavý pohled a dál se pokoušíme s ní navázat nějaký normální kontakt a sebrat jí tu nebezpečnou zbraň, která mě celkem děsí!

„Jak jsi mohl?!“ dívá se na mě a zalyká se pláčem, zatímco si rozmazává slzy po obličeji a stále kolem sebe šermuje.

„Já tě miluju!“ rozbrečí se ještě víc a trhne sebou v záchvatu zuřivosti.

„Nosím pod srdcem tvoje dítě a ty se za mýma zádama rozhodneš, že mě prostě bezcitně zabiješ?!“ polyká slzy a ve tváři se jí zračí tak vyděšený výraz, že nevycházím z údivu. Šedé duhovky protíná zklamání a obava, která jí probíjí celým tělem.

„Nejsem žádnej zasranej nadupír nebo bestie, co vás chce zabít! Pořád jsem to já!“ zařve zoufale, a když se k ní chce Desire přiblížit, ožene se po ní.

„Nechoď ke mně!“ zavrčí běsnivě.

„Určitě v tom jedeš s nima! Celou dobu jste to všichni jenom hráli! Nikomu z vás na mně doopravdy nezáleželo!“ Tvář jí zkřiví grimasa psychické bolesti, jako by stejnou už prožívala stokrát, tisíckrát. V očích má naprosto zlomený výraz jako někdo, kdo na chvíli uvěřil a pak se náhle ztratil ve změti lží a křivd.

„Byla jsem ze hry, jakmile ty si přišla!“ sykne k Desire nenávistně, ale probodává ji pohledem plným lítosti, nikoliv záště, která čiší z jejího hlasu.

„Udělat ze mě tohle byl jenom tvůj nejlepší způsob, jak se mě co nejnásilněji zbavit!“ zařve na mě, až mi šokovaně padne čelist. Mám pocit, že jsem se podivnou hříčkou osudu dostal do jakési pokřivené reality, která nedává smysl a tupě bolí.

„Co...co to do hajzlu vykládáš?!“ usyknu zničeně. Jak si tohle vůbec může myslet?!

„Já bych ti přece nikdy neublížil!“ zatnu zoufale pěsti, až mi drápy zajedou do dlaní jako nůž na máslo, a cítím, jak mi po prstech začne stékat krev.

„A Dick s Desire taky ne! Komu jinému by na tobě mělo záležet, když ne nám!“ protnu ji pohledem a shlížím do těch očí, které se náhle topí v naprosté zoufalosti a nedůvěře.

„Di, já tě mám hrozně rád,“ zašeptám. Sázím na lásku, která ji vždycky dokázala okouzlit a už několikrát mi pomohla ji přivést k rozumu, když měla své divoké chvíle. Nic jiného mě nenapadá. Jsem naprosto vykolejený tou její náhlou nedůvěrou a paranoiou.

„Nikdy bych neublížil ani tobě ani našemu synovi. Jak tě něco takového může vůbec nepadnout?“ Když k ní přikročím blíže, znovu se po mně ožene kůlem, až mě skoro škrábne do druhé paže. V návalu zoufalství střetávajícího se se vztekem zatnu čelist.

„Tak pojď, udělej to, když to tak moc chceš. Jestli mi nevěříš, tak mi na ničem už nezáleží," postavím se k ní čelem, zatímco ji probodávám vyčkávavým pohledem. Shlíží na mě s přivřenýma očima a durtí se.

„Tak co mělo znamenat to, co Dick říkal Dexovi?“ zavrčí nevrle a probodne nás natolik zlostným pohledem, až se Desire s obavou ve tváři schovává za Dickem.

„Zkoušel jsem ho jenom nějak přesvědčit, aby ti neublížil!“ ozve se jmenovaný a láká ji modrým pohledem, ze kterého čiší ta protivná zamilovanost, kterou u něj nemám rád, ale už si na ni tak nějak postupně začínám zvykat...

„Vymyslel jsem si to,“ broukne, zatímco se probodávají přímými pohledy a znovu spolu mluví beze slov, což ve mně vyvolává leda tak vlnu žárlivosti.

„Je to jenom další hra s ohněm. Jenom další přesvědčování, že jo?!“ usykne a snaží se z tváře vymazat bolestný výraz.

„Nechci ti ublížit, ale jestli mi nedáš jinou možnost, tak to udělám!“ sykne směrem ke mně, když se k ní o krok přiblížím a ona si toho samozřejmě všimne.

„Tak to udělej,“ řeknu klidně, i když uvnitř moc v klidu nejsem.

„Já netuším, jak tě přesvědčit. Ať řeknu cokoliv, tak je to podle tebe jen lež. Jak jinak by Dick přesvědčil Dextera, kdyby mu nepotvrdil jeho vlastní teorii? Kdyby se mu snažil jeho nápad vymluvit, tak už máš dávno kůl v srdci. Ale pokud mi nevěříš, tak pojď a zasaď ho tam mně. Stejně už tam ten pomyslný dávno mám,“ poukážu poslední větou na její momentální reakce.

Prozíravě se po nás ohlédne a lehkými ostražitými kroky dojde až ke mně. Nikdo nehne ani brvou, zatímco se mi dívá do očí a náznakem zvedne kůl. Panenky se mi rozšíří, když ho přiloží k mé hrudi, ale nedělám nic. Čekám, jestli to skutečně udělá...jestli mě doopravdy probodne...

Polknu a stále jí shlížím do zmatených a na povrchu tak děsivě chmurných duhovek, ale ani se nepohnu. Všichni čekáme téměř bez dechu, než ruku přeci jen nakonec stáhne a odhodí kůl za sebe.

Vážně se mi uleví. V jednu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli ho do mě skutečně nevpraví. Váhavě mě obejme kolem pasu a vtiskne mi polibek na místo, kam do teď směřovala ten kus dřeva. Po tom, co předvedla, nemám chuť se jí vůbec dotýkat. Nikdy bych netušil, že mě to až takhle zasáhne. Stojím jako solný sloup a čekám, co udělá, ale ona se jen mazlí.

Pohledem vyhledám Dicka s Desire. Oba stojí u dveří jako schlíplý a mlčky nás pozorují. Vypadají stejně otřeseně jako já, na klidu jim to podle všeho nepřidalo. Desire má zčervenalé oči od pláče, a křečovitě se drží Dicka , jinak by se jí zřejmě podlomila kolena. Zdá se, že ona nebude stavěná na takové akce, ze kterých se Di vždycky tak neskutečně rychle dostala.

„Promiň,“ šeptne a odpoutá se ode mě, zatímco se mi pohledem zabodne do krvavého hlubokého šrámu na levé paži.

Diana

Když se mu znovu zadívám do očí, i když mi to dělá vcelku problém, protože ta rudá tekutina mne neskutečně láká, tak sebou trochu trhne a poodstoupí ode mě, až se zamračím. Takovou reakci bych po pouhém pitomém pohledu nečekala. Vztekle zatnu pěsti a zamračím se.

„Co je?“ zavrčím nepříjemně a s rostoucí nechutí pozoruji, jak se Desire v obavách znovu schová za Dicka. Jen se ušklíbnu a posadím se na měkkou postel. Zády se opřu o zeď a s lačným povzdechnutím sjedu na Chesterovo zranění.

„Chazzy, ale,“ začne Dick, ale nedopoví. Svraštím obočí. Nemůžu se od té krvácející rány odvrátit. Dohnal mne neskutečný chtíč a hlad!

Zhluboka do sebe nasaju jeho okouzlující vůni a ta touha se ještě zvýší! V očích mi lehce škube a tepe, až musím houževnatě mrkat, zatímco sebe sama týrám myšlenkou na tu životadárnou tekutinu.

„Hned jsem zpět,“ řekne Chester a na chvíli s nimi zmizí za dveřmi. S nelibostí vítám jeho náhlý odchod a třu si oči, ve kterých mi tepe stále více. Je to jakýsi nepřirozený tik, přímo v mých zorničkách, který sice nebolí, ale je protivný.

„Necítíš se nějak divně?“ zeptá se, když se po chvíli vrátí.

„Divně ne,“ polknu naprázdno a znovu se nechám zlákat vůní jeho krve.

„Jen hladově,“ zašklebím se a poukážu na šrám, který mu zdobí levou paži. Obezřetně se posadí na postel kus ode mne a já se k němu s chtíčem přesunu, až sebou znovu cukne.

„Co je?!“ zavrčím znechuceně a posadím se mu do klína, zatímco se prsty jemně dotknu krvácející rány. Jsem jí naprosto okouzlená.

„Nic,“ broukne a křivě se pousměje.

„Jen mě trochu děsíš,“ přizná ne zrovna ochotně a shlíží na mě s neobvyklým zaujetím.

„Máš velký hlad?“ zabodne se mi se zúženým pohledem do očí a roztrhne si rukáv trička, abych se k té laskomině mohla lépe dostat.

„Tak se napij,“ nabídne mi a já naprosto uchvácena se k němu nahnu a něžně olizuju tu opojnou krev. Jazykem mu rejdím v ráně a snažím se pro sebe vydolovat víc té úžasné chuti! Je to jako tekutá láska, protože právě v tuto chvíli mi šťastnou krev dopřává on sám. Ovšem nechápu tu hořkou příchuť, která ten rudý mok kazí. Jeho životadárná tekutina je svazující a přitom mi tančí v ústech a vybuchuje do sladké majestátné příchutě, jako by byla to nejlepší, co jsem kdy měla možnost polykat.

„Chazzy,“ heknu žádostivě a polibky se dostanu k tepně na jeho krku, do které se bez přemýšlení zakousnu, až ze sebe vydá přidušené povzdychnutí.

„Di,“ usykne slastně, zatímco se živím sladkohořkým nektarem z jeho žil. V radosti do sebe dostávám více a více té ambrozie a nechávám se od něj tvrdě tisknout do náruče, když rozkošně povzdychává. Konečně mám dost a pocit hladu z mého těla vymizí tak rychle, jako přišel.

„Promiň mi to,“ pípnu a kajícně ho políbím na krk.

„Já se strašně bála. Úplně se mi zatemnil mozek, nezlob se, lásko,“ zadívám se mu do tmavých zastřených duhovek. Protne mě nedůvěrivým pohledem.

„Fakt je mi to líto,“ řeknu sklesle, když vidím jeho reakce a odtáhnu se od něj.

„To mne vážně těší, že je ti líto, že jsi mě chtěla vykuchat kůlem,“ sarkasticky se ušklíbne, ale jeho oči jsou plné bolesti, až mě bodne u srdce.

„Kdo by to byl řekl, že budeš mít nějaké výčitky!“ ironizuje dál, zatímco vstává.

„Ty se bojíš mně? Já se bojím tebe!“ zavrčí naštvaně a třískne za sebou dveřmi. Schoulím se na posteli do klubíčka a rozbrečím se.

„Nebul,“ ozve se tiše z rohu, až sebou trhnu. Úplně jsem na něj zapomněla!

„Nadupíři neřvou,“ řekne Dex a s usykáváním se snaží posadit. Chester mu tu ruku zřejmě zlomil, ale on je upír, brzy bude zas plný vitality a to mě…děsí.

„Nejsem žádnej nadupír!“ vyjeknu zoufale a rovněž vyjdu ze dveří, protože nechci dávat najevo tu hloupou slabost před někým takovým. Všechno zkazil! Nebo jsem vše zničila já...

Chester

Po dlouhé době jsem opět zavřený v knihovně, kde se nechávám vtáhnout do světa v kůži vázaných knih, ve kterých se chaoticky přehrabuju, abych našel odpověď otázku, která mě tak moc tíží.

„Chci o tom svinským nadupírovi vědět, co nejvíc!“ zařvu na celou místnost, když se mi pod ruku nedostávají ty správné informace, ale nenajdu nic. Sám se probírám v tom, co vím a moc toho bohužel není. Nepříjemně svraštím obočí a zamyslím se.

„Možná je to u Di zapříčiněné tím, že je poloviční upír... Všechno u ní může mít jiný průběh,“ napadne mě. Pochybnosti si nepřipouštím. Ty se snažím zatlačit co nejhlouběji do sebe.

„Jenže, co když ne, co když vážně čeká nadupíra jako Mia? Jenže to by znamenalo, že... Do hajzlu!“ Bez meškání vyběhnu z knihovny a ocitnu se před Diiným pokojem, kam chci jít už několik hodin, ale nějak jsem na to neměl...

„Kde je?!“ štěknu na Dexe, když její pokoj zeje prázdnotou a jediné, co v sobě má, je zkroucenina v podobě Dexe. Sedí opřený o zeď a snaží se rozhýbat rozlámané zápěstí a paži.

„Nevim,“ pokrčí rameny. Jen odfrknu a vlezu do své ložnice. Tentokrát úspěšnější. Má šťastná krev leží na posteli a tvrdě spí. Hlavu má zabořenou v polštáři, jako by i ve snu vdechovala mou vůni pro uklidnění. Schválně bouchnu dveřmi tak hlasitě, až se s ucuknutím probere a zadívá se do mé navztekané tváře.

„Co se děje?“ otočí na mě své nevinné oči, až mám chuť z ní vytřást duši.

„Jak jsi mohla?!“ procedím skrze zuby a probodnu ji nenávistným pohledem.

„Celou dobu mi tu vyčítáš, že se chovám jako děvkař a přitom seš úplně stejná!“ vybuchnu a seru na nějaké zásady správného chování a mluvy, které mi Oskar vtloukal do hlavy.

„Snažíš se ve mně probudit pocity viny a přitom mě sama podvádíš!“ rozkřiknu se na ni, až jí z očí uniknou nechápavé slzy.

„Cože?“ rozechvěje se a stírá si tu protivnou slabost z tváře. Vadí mi vidět ji brečet, ale v tuhle chvíli si za to může sama, moje věrná něžná maličká!

„Já tě nikdy nepodvedla!“ brání se ještě rozespale.

„Ne?!“ vystartuju, až se schová pod deku a rozbrečí se ještě víc.

„A jak mi do hajzlu vysvětlíš, že se TVOJE dítě i ty měníte v to, co Mia?!“ zařvu na ni, plný nepříčetnosti a vzteku, ke kterému mne ona sama dokopala! Je úplně stejná jako moje rozdavačná sestřička, jen si podle všeho hrála na něco lepšího a já vůl jsem jí na to skočil!

„Já se v nic neměním,“ zavrtí hlavou a všechno popře! Vztekle zatnu pěsti, až mi klouby zbělají, zatímco mé oči planou neuvěřitelným hněvem.

„Nikdy jsem tě nepovedla. Copak bych se mohla nějakou nevěrou proměnit v něco takového?“ shlíží na mě s naprostou nechápavostí, až to ve mně burcuje ještě větší agresivitu. Dostává se mi do těla jako jed a celého mě spoutává, až se musím držet, abych po ní za ty její omezené reakce neskočil.

„Samozřejmě! Rudnou ti oči, piješ krev upírům! To dítě se nemůže změnit ve zrůdu, v nadupíra, pokud nespíš s více upírama najednou!" zavrčím navztekaně. Začínám vidět rudě a přestávám se úplně kontrolovat.

„Zrůda?“ šeptá srdceryvně a stáhne se do sebe.

„Takže Miino dítě je i tvoje,“ řekne tupě, zatímco v návalu bolesti cuká tělem. Kdyby byla člověk, už bych jí křísil, ale teď naštěstí nemusím. To je v tuhle chvíli to poslední, na co bych měl náladu.

„Já vůbec nechápu, o čem to kecáš. Nikdy jsem s nikým jiným nespala. Ta tvoje důvěra, o který jsme mluvili, je fakt cejtit na míle daleko,“ dostává ze sebe mezi vzlyky.

„Jak můžeš bejt tak krutej! Jak můžeš říct, že naše dítě je nějaká zasraná zrůda?!“ dostává ze sebe panicky.

„Tu zrůdu jsi z něj udělala ty! Ty a...“ Zarazím se. Jasně, kdo jiný by se s ní mohl vyspat než ten kretén Dex!

„Úžasný!“ ušklíbnu se.

„Dexovi se podařilo zplodit už druhý monstrum! No, to je vážně nádhera!“ rozhodím v patetickém gestu ruce.

„Jak to můžeš říct?!“ zařve běsnivě a tupě si mačká podbřišek, zatímco sebou škube a svíjí se přede mnou jako ubohý uzlíček nervů.

Brečí v záchvatu pláče natolik, že se chvílemi nemůže ani nadechnout, zatímco já chodím před postelí tak zaujatě a rozčíleně, že si až po chvíli všimnu, jak zkrouceně na té posteli leží. Zasáhne mě tak intenzivní osten bolesti, až se mi orosí čelo. Není to ovšem jen má bolest a zrada, kterou cítím... Je i její! Myslel jsem, že její pocity už nedokážu vnímat, ale zřejmě jsem se spletl.

„Do hajzlu,“ usyknu a přeci jen uberu. Ať už je to jak chce, pořád je to dítě částečně moje...

„Co když se pleteš?“ ozve se mi v hlavě hlas.

„Co když ty rudé oči způsobuje něco jiného?“

„Vezmeš si na svědomí smrt vlastního dítěte?“ Zarazím se a zadívám se na Di. Nahlodal mě dokonale. Jen při té představě se oklepu. Ne, tohle bych nikdy nedopustil. Tohle se nikdy nestane! Opakuju si v duchu pro sebe a posadím se na postel.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 42. kapitola: