OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 60. kapitola

24.08.2011 (13:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 934×

60. kapitola - „Mě nikdy nic šílenýho nenapadá.“

Chester

„Jenom tam není sám,“ pousměju se snad až trochu provinile a čekám, co ona na to.

„Kdo tam s ním sakra je?!“ nedochází jí to.

„Do prdele,“ vydechne a obličej jí protne naprosté zděšení. Šedé oči se pod náporem starosti zakalí a začnou z nich stékat slzy jako hrachy.

„To nezvládnu!“ rozbrečí se plačtivě.

„Proč bys to neměla zvládnout? Zvládneme to spolu,“ obejmu ji, zatímco ji začnu tišit lehkou dávkou feromonů. Bezmocně vydechne a uvolní se mi v náručí.

„To, co je mezi námi nemění nic na tom, že se o svoje dítě…tedy teď už o své děti postarám,“ pousměju se. Snažím se ji utěšit, ale sám si připadám málem jako podrazák, i když tohle jsem bohužel ovlivnit nemohl.

„Teď, když tě potřebuju, tak ty seš pryč, sakra! Měl bys bejt se mnou a pomáhat mi v tomhle stavu! Podívej se, jak vypadám! Jako nějaká tunová velryba! Sakra, už to chci mít za sebou, ale to tu zase budou děti a…dvě! Co když zase zdrhneš a necháš mě s nima samotnou?! Nedokážu to! Nezvládnu to!“ vzlyká mi plačtivě na rameni a zřejmě tohle všechno pociťuje jako velké spiknutí, ovšem já se jejímu přirovnání musím zasmát.

„A ještě se mi směješ!“ rozmazává si slzy po tvářích.

„Nesměju. Jen mi nepřijdeš jako tunová velryba. Podle mě jsi…krásná,“ usměju se a palci jí setřu slanou vodu z tváří.

„Nemusíš se bát. Nikam neodejdu. Vždycky tu pro tebe budu,…ať už to ostatní bude, jak chce. A jsem tu přece i teď…jen ti dávám prostor a hlavně klid. Nechci ti tím ubližovat.“

„Zapomněla jsem, že umíš bejt i milej,“ zašklebí se škádlivě, když jí do těla dám další dávku uklidňujících feromonů Položí si hlavu plnou starostí na mé rameno a povzdychne si.

„Spolu zvládneme..." přemýšlí nahlas a snaží se přesvědčit sama sebe. Vycítím její obavy a znovu ji vezmu do náruče a opřu se s ní o polštář. Je vyčerpaná a pomalu mi vadne v náručí.

Hladím ji tak dlouho, dokud neusne. Chápu, že je z toho vyděšená. Také nejsem zrovna klidný a navíc…mám výčitky, že jsem to zas zkomplikoval, i když neúmyslně. Ale i přesto všechno mě hřeje pocit, že mě potřebuje. Že ji mohu dělat oporu, o kterou tak moc stojí. Celou dobu jsem byl sám a najednou budu mít…tři děti! Přijde mi to neskutečné.

*

Když se proberu, zjistím, že Di je pryč. Vstanu a zamířím do jejího pokoje, ale není ani tam. Postel je mírně rozházená. Di na stlaní zrovna moc není. Na poličkách jsou její nejčtenější knihy, ale jinak je pokoj stále stejný - ne příliš vhodný pro lidskou bytost.

„Mio?“ nakouknu do jejího pokoje po tichém zaklepání.

„Není tu…“ nedopovím, protože uvidím Di s Baltazarem v náruči. Sedí na posteli a usmívá se na mě. Takhle je naprosto…okouzlující a mě ten pohled na ni odzbrojuje.

„Ten roste jako z vody,“ podivím se, když přijdu ke svému následovníkovi blíž a posadím se vedle Di na měkkou postel. Mia už mu stačila nastřádat hračky. Na poličkách i v jeho postýlce, kterou si sehnala, leží několik chrastítek, hacích autíček a jakýchsi barevných polštářků, které jsou podle všeho Baltem už dosti poznamenané.

„Je to vůbec možné?“ přejedu mu prstem po ručičce. Okamžitě mě za něj chytí a já se na něj fascinovaně zahledím. Černé vlásky už má zas o něco delší. Pohladím ho po nich, až se zavrtí a probodne mě pichlavýma rudýma očima. Možná jsou po Dexovi, ale Balt v nich nemá to, co ten jeho srabácký tatínek. Kupodivu jsou plné hravosti a dětské nevinnosti, což by u nadupíra mohl někdo jen těžko čekat.

Přestože jsem u něj nějaký čas nebyl, nevyzařuje z něj žádná údajná nenávist popsaná v knížkách. Poznal mě ihned a drobnými rtíky se na mě šklebí. Ta ústa má po mně, zatímco malý pršáček po Mie. Nedivím se, že je na něj tak hrdá. I já jsem, přestože je můj jen z poloviny.

„Je úžasnej,“ usměje se na mě Di a podá mi ho. Lehce si ho opřu v náruči a zubím se na něj. Čím krvelačnější pohled, tím více se třese zájmem a radostí.

„Mia je v koupelně. Nabídla jsem se, že Satana pohlídám. Je ti podobnej, ale furt je tam něco z Dexe,“ zašklebí se.

„Vždyť se také aktivně podílel na společné výrobě,“ zamrkám na Balta. Vůbec nechápu ty informace v knize, kterou jsme s Dickem a Dexem pročítali, když se Mia začala měnit. Nic z toho, co psali, se prozatím nesplnilo. Začínám pochybovat o pravdivosti své knihovny!

„Naše…děti ti budou podobný víc,“ zamyslí se a vjede si štíhlými prsty do vlasů, aby je několikrát natřásla. Udělám na malého pár děsivým obličejů a dostane se mi odměny v podobě bezzubého úsměvu. Celkem mě to vykolejí.

„Usmál se na mě!“ hlesnu nadšeně a zřejmě na něj zírám jako úplný pomatenec.

„Tak to jsi první," ozve se ode dveří Mia, zatímco k nám příbližuje ladným krokem. Stále nosí ty svá upnutá trička s velkým vystříhem, ze kterých jí lezou plná oblá ňadra, a krátké minisukně podtrhující její živočišnost. Ale na mě to už nějak přestalo působit. Asi jsem na nevinné křehké slečny, i když mě dříve Miina nátura velmi štědré holčičky hodně brala.

„To se divím, když se mu vůbec nevěnuješ,“ protne mě zeleným pohledem a šklebí se na mě, zatímco mi ho bere z náruče.

„Viď, Baltízku!“ chytí ho oběma rukama a políbí na čelo.

„Táta na tebe pěkně kašle a ty místo, aby ses smál na mě, tak se usmíváš na něj," vyčte mu jemně, zatímco ho hladí po vláskách. Natřásá ho a hladí, jako by se ho nemohla nabažit a já…ji chápu.

„Já se polepším,“ slíbím a přistoupím k nim, abych mohl malého pohladit po tváři. Všimnu si jak Di před tím výjevem uhne pohledem a začne se s obtížemi zvedat z postele.

„Di? Kam jdeš?“

„Počkej, já ti pomůžu,“ podám jí ruku a vytáhnu ji lehce na nohy. Chytí se za záda a se zaúpěním se prohne.

„Mám hlad, jdu si někoho…něco sehnat.“ Masíruje si kříž, zatímco se na mě Mia nesouhlasně dívá a vrtí hlavou. Di se na nás nechápavě zadívá. Jako vždycky touží být samostatná, ale v tomhle případě jí nemůžu vyhovět.

„V tomhle…stavu?“ poukážu na možná nebezpečí.

„Nemůžeš takhle nikam jít. Řekl jsem, že ti krev seženu. Půjdeš si lehnout a já ti ji přinesu.“

„Sakra, Chazzy, ale já…“ brání se a plna nervozity se šklebí. Odhání mě od sebe, až se tomu musím smát.

„Nikam tě nepustím. Buď rozumná. Mrňata musí být v klidu, takže tě odvedu do ložnice a pak ti přinesu jídlo. Souhlas?“ Těžce si povzdychne a zadívá se na mě. Ovšem probodávám ji tak nekompromisním pohledem, že svěsí ramena i hlavu a mírně ukřivděně se na mě zašklebí.

„Fajn, ale sakra, do svýho pokoje dojdu sama!“ prskne a chytí se za futra. I přesto jí pomáhám, aby se jí šlo lehčeji, i když bych ji nejraději vzal do náruče a donesl až do postele, aby se nemusela tolik namáhat, ale to ona nechce.

„Seš poklad,“ vzdychne a otevře dveře do své ložnice. Jen se usměju. Jsem rád, že s ní můžu trávit nějaký čas a vymlouvat se na to, že potřebuje pomoct.

„Sakra, co to má bejt?!“ sykne a já se zadívám dovnitř. Peřina je na zemi a v její posteli se rozvaluje Dexter. Když nás uvidí, přetočí se na bok, podloží si hlavu dlaní, vytáhne obočí a zamrká.

„Není volnej pokoj, krasotinko, tak to tu budu muset bejt s tebou.“

„Dextere, co tady chceš?!“ probodnu ho nepříjemným pohledem. Ten mi tu ještě scházel.

„Chazzy, kde jinde bych měl bejt? Tohle je taky moje rodina!“ roztáhne paže a znovu se zarochní v posteli plné peří. Má ho ve vlasech i na oblečení a vypadá víc než spokojeně.

„Vypadni z mojí postele!“ zamračí se Di a vztekle po něm hrábne. Ihned ji chytím, protože není ve stavu, kdyby měla dělat nějaké prudké pohyby. Pohledem plným hněvu se zabodnu do toho idiota, až se uchechtne.

„Dianka nám nějak přibrala,“ zazubí se a převrátí se v posteli na břicho, aby se pohledem na ni mohl ještě více kochat. Vadí mi, jak mlsně ji sjíždí očima a pozastavuje se na každé části jejího těla. Je mi jasné, že se mu líbí. Je krásná a je…nebo spíše byla…moje.

„Nech si ty debilní kecy a táhni! Pokud chceš bejt mermomocí se svojí rodinou tak je o pár pokojů dál, do hajzlu!“ vyjedu na něj tak, až zapomenu na Oskarovy kladené rady o klidu a slušné mluvě.

„Seru na slušnou mluvu. Tenhle debil mi tak dlouho pije krev, že bych ho nejraději zabil!“ syknu vztekle v duchu.

Dexter se líně zvedne z postele, zatímco ze sebe ometá peří a rozfoukává ho po celém pokoji. Když se kolem nás konečně protáhne, Di se zamračeně posadí do hromady pírek a dá si ruce křížem.

„Fakt jsem obrovskej plejtvák na mělčině,“ vycení na mě zuby a zády padne do polštáře.

„Ty mě těmi přirovnáními vážně dostáváš. Že si necháš zkazit náladu od takového blbce. Víš dobře, jaký je. Nebo ti více záleží na tom, co říká on, než co říkám já?“ popíchnu ji. Bolestně hekne. Hned se chytí za břicho a schoulí se do klubíčka, vytřestí oči a tvář se jí zkroutí do bolestné křeče.

„Co je? To tě to vážně tak vzalo?“ očima těkám po jejím těle.

„Nebo ti je špatně?!“

„To ten Dexterův odér," prskne a znovu se zkroutí.

„Jdeme!“ vezmu ji do náruče. Ihned začne zhluboka dýchat. Mírně zamořím vzduch kolem ní feromony, aby se uklidnila, a vyjdu z pokoje.

„Ne….já nechci. Půjdu sama!“ brání se chabě. Ona si snad vážně myslí, že ji neunesu či co! Odnesu ji do své ložnice a položím na postel.

„Jestli ti to pomůže a nebude ti to vadit, tak tu můžeš zůstat tak dlouho, jak jen budeš chtít. Přinejmenším tu prosím buď aspoň do doby, než tvůj pokoj proženu dezinfekcí,“ ušklíbnu se při vzpomínce na toho vola, který to tam zamořil.

Diana

„Dík," pípnu a hned se mi při přívalu jeho sladké vůně zamotá hlava. Jeho feromonům prostě neodolám - jemu samotnému jakbysmet. S úsměvem se na něj zadívám a spokojeně se uvelebím.

„Obelháváš," zašklebím se blaženě.

„Vůbec nevím, o čem mluvíš. A pokud máš na mysli ten nevinný trik, tak to je kvůli našim dětem, aby se uklidnily. Jdu ti sehnat krev. Potřebuješ ještě něco, než zmizím?“

„Ne, tady budu jak v bavlnce,“ zhluboka se nadechnu. Pokoj je přímo nasáklý jeho mužnou vůní a mě to dělá moc dobře! Nejenže mě to uklidňuje a dodává pocit bezpečí, ale pomáhá to i dětem. Vědí, že jsou u tatínka a je jim stejně dobře jako mě. Dlouhou dobu jim jeho vůně chyběla…nejen jim.

„Chazzy,“ brouknu.

„Udělej to nějak….humánně. Bez toho, abys někoho zabil, prosím," otočím na něj prosící oči a doufám, že jsem to řekla tak nějak, aby to pochopil a ještě jsem neurazila jeho ego.

„Nemusíš se bát,“ usměje se a vyletí oknem. Z jeho stolu seberu knihu, kterou má rozečtenou. Není vůbec poškozená, jako bývají ty zapomenuté, které čtu já. Tato má černou vazbu s rudým názvem “Můj následovník a vše ohledně něj“.

Upír nebo člověk?

Upír nemůže ovlivnit pohlaví potomka, je to stejné jako u lidí. Ovšem v případě, že je otec upír, tak může udat, zda dítě bude člověk nebo rovněž jeho rasy. Záleží na nátuře upíra. Pokud jde spíše o lidského upíra, bude dítě člověkem. Ale jestli je upír plnohodnotným představitelem své rasy, má rovněž i silné geny a dítě bude tedy po něm. Pak se dá hovořit o právoplatném následovníkovi.

V případě, že je upírem matka, rodí se vždy upír.

Délka těhotenství je různorodá. U stoprocentních upírů je to maximálně 3 měsíce, aby se mohli krmit a dál rozšiřovat svůj rod. U poloviční upírů je to 4 a půl měsíce. A u lidí podle všeho 12 měsíců, než se plod vyvine natolik, aby mohl přijít přirozenou cestou na svět.

Když se ozve rachocení za dveřmi, ihned knihu položím na místo, jako bych se jí nikdy nedotkla a oběma dlaněmi si pohladím velké bříško.

„Sakra, kterej upíří idiot může napsat, že lidi na svý potomky čekaj dvanáct měsíců! To je přece nehorázná blbost.“

„To už jsi zpátky?“ podivím se a zadívám se na toho blonďatého vysokého upíra se sebestředným arogantním výrazem, kterému září oči nadšením a…láskou.

„Díky,“ přijmu sklenku čerstvé horké krve a do dna ji vypiju. Ihned se mi tělem rozlije příjemný pocit sytosti a vibrující energie. Chester se posadí ke mně na postel a jemně mi smete vlasy z tváře. Ten dotek je tak rychlý, že ho sotva postřehnu.

„Byls vždycky takhle dokonalej nebo je to jenom teďka?“ ozvu se ironicky a zvesela se ušklíbnu. Pobyt v jeho ložnici je pro mě jako dovolená. Zhluboka do sebe nasávám ten vzduch, při kterém mám zas chuť do života. Plní mi plíce a dostává se mi do těla. Chci ho mít v sobě.

„Samozřejmě, že vždycky,“ zazubí se samolibě, až se rozesměju. Opět mě dostává tou svou péči a starostlivost. Zřejmě nám oběma ty tři týdny pomohly natolik, abychom se k sobě začali chovat ohleduplněji.

„Až budeš mít zas hlad, tak mi řekneš a já ti donesu další. Ne, že někam zmizíš! Z té postele se ani nehneš, rozumíš?!“

„Sakra, Chazzy,“ zaprotestuju a zadívám se do toho ryze upířího obličeje.

„Přece do porodu nebudu jak balvan na tvým krku.“ Tomu přirovnání se opět ušklíbne.

„Neříkej hlouposti. Nejsi žádný balvan.“

„Je mi fajn. Půjdu se proletět. Čerstvej vzduch mi jenom prospěje a přitom si vyhledám nějakou pořádnou kořist,“ plánuju si, ale když chci vstát, projede mi páteří taková bolest, že mi z očí vytrysknou slzy.

„Sakra.“

„Tak vidíš. Až budeš chtít jít ven, tak jedině s někým. Sama rozhodně nepůjdeš! Takže co? Chceš další krev nebo…masáž?“ udělá na mě nevinný kukuč, zatímco se mnou zase snaží manipulovat. Mírně ohrnu rty a probodávám ho zlým pohledem, kterému se jen šklebí. Jasně, on je ten zlý upír, na něj tohle moje prskání nezabírá.

„Všechno zvládnu sama. Neboj se. Je mi fajn!“ Chci být zas samostatná, abych pro něj nebyla přítěží. Vždycky jsem se starala sama o sebe, je pro mě tak těžké přijmout cizí péči a viset někomu na krku jako lazar!

„Musíš být za každou cenu paličatá?“ hlesne a probodne mě temným pohledem, až na chvíli ustrnu a nechápavě mrkám do jeho očí.

„Včera jsi mi tu brečela, že to nezvládneš. A když ti chci pomoci, tak mě od sebe zas odháníš.“ Vyčte mi a připomene mou včerejší slabost, za kterou se vážně stydím. Zamračím se a vjedu si do dlouhých vlasů, jako to dělám pokaždé, když se chci uklidnit.

„Sakra Chazzy, já chápu, jak pro tebe tohle musí  bejt těžký. Cejtím, jak je to hrozný i pro mě!“ prsknu a nahnu se, abych těm zádům trochu ulevila.

„Sakra, kéž by mě přejel parní válec!“ zamumlám pro sebe, až Chester pobaveně povytáhne obočí.

„Netuším, proč by to pro mě muselo být hrozné. Pro tebe je to takové, protože si zase nenecháš pomoct. Zase chceš všechno zvládat sama, ale proč, když jsem tu já?“ Samozřejmě, on to nechápe a nepochopí.

„Nechci tě tím otravovat,“ zahučím nerada a zvednu k němu oči. V jeho naprosto černých duhovkách se odráží starost a odhodlání. Jakmile si on něco usmyslí, je těžké uniknout. Povzdychnu si. Já si nepřeju nic jiného, než být s ním, ale za pár minut si začneme lézt na nervy a on…uteče.

„Nechceš mě tím otravovat, nebo nechceš, abych tě otravoval já?!“ protne mě přemýšlivým pohledem a zase si to vysvětlí špatně.

„Jestli mě tu nechceš, tak…stačí říct. Pošlu sem Des nebo Miu, aby ti pomohly místo mě,“ navrhne a snaží se nedat najevo, jak ho to zasahuje. Ale proč?! Protočím oči v sloup. Když chci být samostatná, tak kolem sebe nechci nikoho. Sakra, jsem zvyklá být sama. Bylo by pro mě snadnější, kdyby mě všichni ignorovali. Tenhle přístup znám a dobře zvládám.

„Chci bejt s tebou. Jenom mám obavu, že tě to za chvíli bude obtěžovat. Protože kolem mě budeš furt běhat. Mám strach, že mi prostě zase odejdeš,“ pokrčím rameny a uhnu pohledem.

„Přeci jsem ti něco slíbil, ne?“ zadívá se na mě pronikavě, ale já mu to neoplatím. Těch slibů už bylo tolik, že není potřeba je počítat. Jsem tím trochu zklamaná a ta nedůvěra…je nezmar.

„Nikam neodejdu. Za tu dobu jsem udělal dost přešlapů a…nemíním v tom pokračovat. Vážně se nemusíš bát,“ řekne omluvně, jako by si uvědomoval své nedostatky. Vezme mě jemně za ruku a hladí mě palcem přes klouby, zatímco já nedůvěřivě těkám očima po jeho mužné tváři a čekám, co ho prozradí.

„Že by fakt prozření?“ pomyslím si v duchu. Ostatně. Není vina jen na jeho straně. Oba na tom máme svůj podíl. Já jsem fakt zmetek k pohledání a nijak mu to neulehčuju. Uvěřím a podlehnu jeho slovům. Když mi pomůže se lépe posadit, sedne si za mě a bez řečí mi začne masírovat záda, což vnímám velmi úlevně. Slastně vzdychnu a užívám si jeho péči.

Zřejmě je pro něj namáhavé být mi tak blízko, jen nevím z jakého důvodu. Když se mé vlasy nechtěně dotkly jeho obličeje, útrpně vzdychnul.

„Díky," odtáhnu se, když se mi udělá lépe a ta bolest je menší.

„Co máš za plány na dnešní noc?“ zúžím oči a dívám se, jak zarytě přemýšlí. Jako by už s něčím počítal, ale po chvíli mávne rukou.

„Ještě nevím. Nejraději bych tě hlídal, aby tě zas nenapadla nějaká šílenost," usměje se na mě, až odfrknu.

„Mě nikdy nic šílenýho nenapadá," vypláznu na něj afektovaně jazyk a odsunu se na druhou polovinu postele, aniž bych se ho dotýkala. Uvolněně se protáhne a zadívá se na mě.

Tak nějak matně pozoruju jeho tělo. Pevnou hebkou hruď, od které se odráží měsíční svit. Očima sjedu až k poklopci a dlouhým nohám. Je zas jen v černých kalhotách a těžkých botách, dodávajících mu drsnost. Jako by to snad potřeboval. Olíznu si suché rty a znovu ho sjedu od shora až dolů, když mi dojde, že právě tyto hříšné pohledy způsobily to, že mám teď pod srdcem dvě děti.

„To známe,“ vydechne hrubě a zašklebí se. Je takový nezvyk mít ho vedle sebe a nemoct se ho dotýkat. Právě teď, když je tak uvolněný a přímo vybízí k pohlazení. Blonďaté vlasy se protínají s paprsky měsíce, jen do nich zajet prsty a polaskat je.

„Tak můžeme vymýšlet jména," probere mě z mých myšlenek. Přistiženě zvednu oči.

„Napadlo mě, že by jedno dítě mohlo mít jméno na D po mně a druhé na Ch po tobě," pokrčím rameny a raději uhnu pohledem. Jsem na tom vážně špatně, když mě ta jeho nenávistná drzá nátura zase láká. Stále vypadá jako neurvalý zlý upír a já nad sebou vrtím hlavou, protože nedokážu uvěřit tomu, že my dva se skutečně…milovali.

„Máš na mysli nějaká konkrétní?“ prohlíží si se zaujetím své drápy, jako by už dlouho nikoho netýral. Podivné, upír samaritán a to i přesto, že vzhledem spíše připomíná zvráceného masového vraha.

Chester

„Myslela jsem, že by alespoň jedno mohlo bejt lehce upíří. Budeš se mi smát, je to fakt takový lidský a infantilní," zašklebí se a jako by si na chvíli chtěla studem schovat tvář do dlaní.

„Rád si to poslechnu,“ pobídnu ji k pokračování. Po té době bez ní jsem naprosto vděčný, že s ní můžu takhle být. Chyběla mi. Vnímám její vláčné teplé tělo. Mělké nádechy a výdechy... Je tak příjemné a zároveň těžké ležet teď vedle ní...

„Byl to můj oblíbenej upír,“ zvrátí oči v sloup.

„Teda, než jsem poznala tebe,“ blýskne očima a ohlédne se po mně. Znovu se na mě podívá tak zvláštně, až mi po zádech přejede mráz. Jako by se mě dotýkala. Zase se topím v těch hlubokých šedých očích a myšlení si zatemňuju vdechováním její vůně.

„Dracula.“

„Mých kvalit rozhodně nedosahuje, ale jinak je to pěkné jméno," odpovím, když na mě vyčkávavě hledí.

„Ty máš nádherný jméno, ale na to jsi uvalil klatbu!“ ušklíbne se na mě mírně popuzeně.

„Na Ch by to mohlo být třeba Chemist, co říkáš? Tedy, doufám, že to nebudou dvě holky," zasměju se. Trochu ukřivděně se stáhne.

„Co je špatnýho na holkách?!“ ozve se zklamaně.

„Já a Desire jsme taky…holky! Já to fakt nějak neovlivním. Chceš mi snad říct, že když to budou dvě holky, že je prostě…odmítneš? Já je budu milovat a je mi jedno, co budou zač!“ zamračí se a dá mi najevo, že má láska k dětem je vážně hmatatelná. Povzdychnu si, protože si všechno bere osobně.

„Dělal jsem si legraci. Nic proti holčičkám nemám. Jen…byste na mě byly tři a to bych asi nevydýchal," snažím se ji udobřit si ji. Vypadá to, že ji tím trochu uklidním.

„Bylo by fajn, kdyby to byla holka a kluk. Ale kdyby to byly dva kluci, tak už máme jména. Chemist a Drak!“ rozesměje se na celé kolo.

„Já nevím. Přijde mi divné, že bych měl mít dceru… S děvčátky to moc neumím,“ mírně se na ni ušklíbnu. Bylo by pěkné mít pár – kluka i holku.

„S hodnýma holkama ti to jde. To jen se mnou máš trable, protože já jsem prostě číslo.“

„No právě, pokud by byly dvě po tobě, tak to bych šel raději dobrovolně za lovci upírů!“ zkřivím rty a pobavím ji tím. Chvíli mlčíme a probodáváme se pohledy. Po chvíli se Di se otočí a zamumlá do ticha.

„Napadá mě jméno pro holku. Diablla. Jestli bude po mně, tak se to k ní bude hodit. Znamená to totiž ďábel," vycení potěšeně zuby a mně je jasné, jak moc se jí to líbí.

„To je moc hezké jméno. Tak ses měla jmenovat ty, alespoň bych věděl, do čeho jdu,“ provokuju ji, až se rozdováděně usmívá. Nevadí jí to, spíš naopak. Ráda se chlubí tím, že není jako každá druhá a její ďábelská povaha je něco, co mohou lidé i upíří obdivovat a někdy ne zrovna zvládat.

„Nebo by to mohla být Charmed. To kdyby to náhodou byla hodná holčička po mně.“

„Copak ty seš hodnej?“ usměje se uvolněně, když po ní blýsknu očima. Přitáhne se ke mně a začne mě lechtat. Nečekám to, takže sebou trhnu a udiveně se na ni se smíchem zadívám. Provokuje, a bohužel nebo bohudík pro mě, velmi ráda a téměř pořád.

„Ty seš spíš hodně drzej upír. Věčně nespokojenej, sebestřednej a urážlivej sobec," vyplázne na mě jazyk a oči jí září.

„Neprovokuj,“ zavrčím a odstrkuju její ruce.

„Jistěže jsem hodný. A skutečně mě těší, že máš o mně tak skvělé mínění!“ zašklebím se na ni.

„Ale pokud budeš drzá, tak tě budu muset ztrestat…následky si ovšem poneseš sama.“

„Jasně, že budu drzá!“ prskne pobaveně, jako by snad ani jiná nebyla.

„Já si nebudu hrát na andílka, když jím nejsem. Navíc…tebe já se fakt nebojím.“ Tohle špičkování jí baví a navíc díky tomu kvete, takže si nechávám mírně podtrhávat sebevědomí. Navíc jsme spolu už nějaký čas a zatím jsme se nepohádali, ani na sebe nevyjeli. Beru to jako malý zázrak a užívám si těch chvil co nejvíc můžu.

„Nějak ti otrnulo," zašklebím se, když se zdola náhle ozvou rány. Ihned vyskočím na nohy. Di se na mě tázavě zadívá. Jakmile chce vstát, zatlačím ji zpátky do postele a pro jistotu ji mírně znehybním feromony, kdyby ji náhodou napadlo hnát se za mnou.

„Hned jsem zpět!“

Diana

Nechápavě a namáhavě se posadím na posteli. Sakra, zase mě obelhal a zmizel tak rychle, že jsem nestihla ani zavrčet. Zatlačím zvědavost hluboko do sebe, protože by pro mě nebylo dobré lézt někde a sledovat všemožný hluk. Navíc by mě to rozrušilo.

„Chazzy má pravdu,“ dám mu poprvé za pravdu a řídím se jeho radou. Zůstávám ve voňavém bezpečí jeho ložnice. Raději se natáhnu pro knihu a znovu se začtu:

Upíří velice lpí na svých dětech, obzvláště pokud jde o mužské potomky. Není to z důvodu rodičovské lásky, ale pouhé vidiny následovníka a zachovatele upíří rasy, kterého mohou náležitě zaučit.

Dívky, jakožto slabší pohlaví, moc žádané nejsou. Ovšem je dokázáno, že právě k dívkám se upínají polidštění upíři, kteří se zamilovali do jejich matky. Jsou případy, kdy jde i o lidskou ženu! Tito upíři pak mohou trpět vůči svým dcerám tzv. Otcovským komplexem, stejně jako ti lidští. Hodně na svých dcerách visí a mají někdy až chorobnou potřebuje je před vším ochránit.

Sotva urychleně položím knihu, už se komíhá klika a on vchází do dveří s další sklenkou rudé tekutiny.  Nenuceně se usmívá a oči mu při pohledu na mě září, jako by mě neviděl řadu let a ne jen několik minut.

„Sakra, to je luxus,“ pochvaluju si, když se mohu znovu napít. Zas se mi udělá dobře. Cítím, jak mi energie putuje až do končetin. Je to jako bych vypila snad tři energi drinky za sebou. V bříšku se mi rozplývá blaženost, až přivírám oči.

„Není to od Desire?“ přimhouřím oči. Zavrtí hlavou.

„Někoho jsem sem přivedl. Je to jeho krev. Ale on je v pořádku, nic jsem mu neudělal. Nemusíš se bát," potvrdí mi mou domněnku samaritána a vřele se usměje.

„Pustíš ho pak?" Přikývne a já ho odměním úsměvem.

„Zase taková citlivka," prsknu vesele a začnu ho znovu prokovat. Líbí se mi trávit s ním chvíle tímhle zábavným způsobem, když už nic jiného nemůžeme.

„Dělám to kvůli tobě, abys mi neukousla hlavu. Jsi teď těžší než já, moc bych se neubránil.“ usměje se, zatímco já se jako na povel rozbrečím.

„Nejsem těžší!“ schovám si hlavu do dlaní a prskám nad svou vahou, která mi do těla vhání deprese.

„Já nechci bejt tunová! Já chci bejt zase jako proutek!“

Chester

„Že já vůl raději nedržel hubu!“ projede mi myslí, zatímco hledím na ten uzlíček nervů. Sedí na posteli a usedavě pláče.

„Di, ale no tak. Víš, že jsem to tak nemyslel,“ pokleknu si k ní a opřu si ruce o její kolena.

„Slyšíš?“ hladím ji po hebkých černých vlasech.

„Je přeci krásné, jak naše děti rostou. Mě to úplně fascinuje,“ hlesnu a zajedu jí rukou pod tenkou látku trička. Vyhrnu ho, abych si ji mohl prohlédnout. Laskám jí jemnou kůži a dívám se jí do rozesmutnělé tváře.

„Neplakej,“ setřu jí slzy a vetřu se jí mezi nohy. Věnuju jí několik chladných polibků na napnutou pokožku a pak ji obejmu kolem pasu. Dívá se mi bezradně do očí, jako by hledala útěchu, kterou nabízím po hrstech.

„Těším se na ně.“ Přejede mi konečky prstů po tváři a pak mi zajede do vlasů, až přivřu oči.

„Já také,“ usměju se, ale neodtáhnu se. Vím, že bychom to neměli dělat, ale tak moc mi schází. Alespoň na chvíli si užít její doteky.

„Už jsi to řekla Desire?“ Jen zavrtí hlavou a odprostí se ode mě.

„Ne. Nebyla příležitost. Zdá se, že si s Dickem vynahrazují všechen ztracený čas,“ mírně se zakaboním.

„No, Dick říkal, že trénují. Podle všeho jim to nejde tak dobře, jak by si představoval. Asi jsme dali laťku moc vysoko,“ pousměju se.

„Problémy se šťastnou krví,“ protáhne se.

„Měl by sis taky dát. Děti potřebují tatínkův jed,“ natáhne ke mně ruku. Začnu ji rozmazlovat od zápěstí, jako jsem to dělal na začátku, když se kousnutí bála. Líbám její hladkou pokožku, přejíždím jazykem po tepně a oddaluju kousnutí.

Po chvíli to nevydržím a začnu od jejího zápěstí putovat k loketní jamce, kterou jí zlíbám a pak, posilněn jejím klidem, zlehka postupuju dál po její paži. Její kůže krásně voní a mně se sbíhají sliny, ale něco potřebuju mnohem víc než šťastnou krev.

Když se přes rameno dostanu až k jejímu krku a odtud ke rtům, zarazím se a zadívám se jí do šedých očí, které mě k sobě lákají. Hrozně rád bych ji políbil. Hrozně moc, ale…

Přejíždím pohledem z jejích rozněžněných duhovek na její rty a nějak se nemůžu rozhodnout. Snad poprvé za celou tu dobu nějak nevím... Div nad sebou nezakroutím hlavou…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 60. kapitola: