OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 66. kapitola

30.08.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 891×

66. Kapitola - „Už ti konečně dochází, s kým žiješ?!“

Chester

Na chvíli mi padne čelist a hruď se mi sevře, když poznám, že ve vyzývavých šatech se neskrývá Di, ale Desire! Rázem ze mě padne nejhorší úlek a já se volně nadechnu. Mé šťastné krvi pomáhá na nohy Dick a snaží se jí rudý nos ošetřit.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ obořím se vztekle na Oskara, který mě probodává pln posvátného klidu, až drtím stoličky o sebe. Di na mě panicky shlíží a evidentně je vyvedená z míry, protože…od vlastní sestry dostala pořádnou nakládačku. Na ni zdá se platí, že pes, který štěká – nekouše.

„Ššš, Di… Už to bude.“ Tiší ji Dick, zatímco jí slíbává přebytečnou krev a jemně ji hladí po bolavé části tváře, aby jí chladnými doteky pomohl od bolesti.

„Co by se dělo? Prostě mne obě chtějí.“ Roztáhne Oskar do široka ruce a poklidně se usměje.

„Nechci tě, ty demente na antidepresivech!“ zavrčí posměšně Di a chce odejít středem, ale v tu ránu se jí zamotají nohy, a kdyby ji Dick nechytil do náruče, vyválela by se se sténáním po zemi.

„Kurva, necháš toho!“ vyjede na něj, zatímco ji pevně drží. Zúžím rty do pomyslné čárky a v duchu zanadávám.

„Zasrané feromony!“

„Desire, vzpamatuj se. Podívej se, co jsi udělala.“ Poukážu na pomlácené dvojče, které se zoufale tiskne k Dickovi a ten mě propaluje nevinným pohledem. Právě teď beru, že ji brání a konejší, protože ode mne by to asi nechtěla. A já jsem dost vzteklý na to, abych ze sebe dokázal vydolovat nějaké něžnosti.

„Pokud je v tobě alespoň kousek svědomí, tak se Di přijdeš omluvit, protože tohle jsi vážně přehnala.“ Na okamžik v jejím pohledu spatřím jakési zaváhání, ale nakonec vzpurně pohodí hlavou a zadívá se jinam. Oskar mě pozoruje s rozzářeným obličejem, tváře mu nadšením jen hoří. Chvíli se měříme pohledy, ale nakonec se odvrátím a natáhnu ruce k Dickovi, aby mi předal mou šťastnou krev.

V cukuletu jsme v ložnici, protože vidím, jak je jí mizerně. Sotva ji položím do měkkých podušek, rozvzlyká se a přetáhne si přes hlavu peřinu. Odkryju ji a jemně ji hladím po temných vlasech, které jí padají do tváře.

„Neplakej.“ Všechen vztek už mě přešel. Vím, že nemůže za to, co s ní ten krypl dělá. Používá ty své feromony na každého a ubližuje tak všem. V případě Desire se mu to zřejmě daří i bez feromonů.

„Mně je to fakt tak líto.“ Odtáhne se ode mě, zatímco se jí ve tváři zračí bolest a ponížení. Chvěje se a já nedokážu odhadnout, jestli strachem, pokořením nebo vztekem.

„Tím, že se budeš, trápit to stejně nevyřešíš. Desire do toho podle všeho spadla po hlavě…Chudák Dick. Ona si myslí, kdoví jakou nenašla pravou lásku a zatím…“ ušklíbnu se tomu.

„Ale on ji Oskar hodně rychle vyvede z omylu, to mi můžeš věřit. Ještě ráda se k Dickovi vrátí.“ Snažím se o tom mluvit jako o běžném problému, který se jednoduše vyřeší, ale je mi jasné, že teprve s Oskarovým příchodem začala ta pravá “hra s ohněm“ a bohužel ji hrajeme všichni…mě nevyjímaje. Přejedu nápis na Diiném oblíbeném tričku a uvědomím si, že ji to provází asi celým životem. Tohle peklo.

„Ty v případě kořisti nemáš o lásce ani páru. Nevíš, jak…to bereme.“ Hlesne a uhne pohledem. Vjede si prsty do vlasů a snaží se dostat z té deprese, kterou nyní prochází.

„O lásce možná ne, ale…o obdivu určitě.“ Připustím nenadšeně a znovu zabrousím do doby, kdy jsem vnímal všechno jinak. Surověji.

Posadím se na okenní rám a s nadšením pozoruju, jak Oskar bere panenku, která je položená vedle toho nemluvněte a hraje si s ní. Probouzí to nevinné stvoření bolestivými doteky, až naříká a chvěje se pláčem, zatímco jí před obličej strká její vlastní hračku.

Od té doby, co sem chodíme, si ji vybral. Jsou to dvojčátka, ale jsou k nerozeznání, až na to, že ta Oskarova má v očích něco, co nám oběma učarovalo. Po každé, když se mi její pláč zaryje do uší, ve mně příjemně hrkne a já rozšířím ústa do širokého úsměvu a jdu děsit to druhé nevinné dítě, které je plačtivější a stačí mu málo, aby se rozkřičelo na celý prázdný dům…

„Jsou to úžasná poupátka. Pochovej si ji,“ podá mi maličkou do náruče, zatímco sebou cuká a kroutí se ve snaze osvobodit se. Je to bojovnice. Tak něžná, nevinná a sladká. Nemohu se dočkat, až s Oskarem uskutečníme plán, ve kterém mi padnou obě za oběť… A já se stanu mezi upíry jedním z nejlepších, když dokončím tuto zkoušku.

„Jde o to, jestli máš někoho, kdo tě probere…Kdo tě stáhne zpátky.“

„Jako ty jsi stáhla mě.“ Zadívám se na ni a jemně jí shrnu vlasy z tváře. Nejraději bych ji sevřel v náruči a něžně laskal, protože ona se nenechala zblbnout a je…stále má.

„Pokud to Dick nedokáže, musíš to udělat ty. Jste sestry…dvojčata. To pouto mezi vámi je, i když ho zatím asi…nevnímáte.“ Sjede mě skeptickým pohledem a ušklíbne se. Samozřejmě, Desire jí pořádně ukázala, kdo je mezi nimi dravější dvojče. Až jsem se divil, ale přeci jen mezi nimi něco musí být!

„Jestli je v lásce jako já, tak nemá šanci ji stáhnout zpátky ani svatej,“ prskne hořce a vyzná mi tou prostoduchou větou lásku. Zřejmě by se mě nikdy nevzdala a já…jsem tomu rád.

„Nepochopí to. Bude ho milovat, i kdybychom na něj vytáhli tu největší špínu. Milovala by ho, i kdyby mě zabil. Milovala by ho, i kdyby ji smrtelně týral bůhví jak dlouho!“ drtí slova mezi zuby a panicky úží oči, zatímco těká po mně. Ano, ona to takhle skutečně cítí a to mě těší. Patří mi, pořád mi tak moc patří. V hrudi se mi rozhoří plamen majetnosti, i když se Oskar napil z její tepny, bylo to pod tíhou feromonů. Kdyby byla při sobě, nikdy by se mu neodevzdala a já se díky tomu dmu pýchou.

„Neříkej mi, že je taková masochistka.“ V případě Desire, která se tu ukázala jako…šedá myš, se mi to nějak nechce věřit.

„Musí být způsob, jak jí otevřít oči. Jemu na ní nezáleží. Při sání musí hrozně trpět. Nehledě na to, že Oskarovy doteky jsou mnohem horší, než třeba…Dexterovi. Musí jí dojít, než něco není v nepořádku, když s Dickem nebo se mnou se jí to líbilo. A s ním…zažívá peklo.“

„Pro mě to s tebou na začátku taky zrovna nebyla procházka růžovým sadem a stejně…jsem zůstávala. Věř mi, že fakt dost dobře vím, co se děje. Chápu, co si zažívá a narovinu ti říkám, že bejt tam dole já, tak není jiná možnost, jak mě dostat z toho vlivu než to, že by ho někdo probodl kůlem…. No a beztak bych vám takovýhle radikální řešení neodpustila.“ Zavrčí zhnuseně. Ohlédnu se, když se ozve tiché zaklepání a náhle do dveří strčí hlavu Dick.

„Di…“ zašeptá a probodne ji tím svým poutavým modrým pohledem. Musím se odvrátit, protože oni si budou zas niterně tak blízko a já ten pocit…nesnáším. Dívám se stranou, zatímco se snad duševně chlácholí či co.

„Je mi to vážně líto. Netušil jsem, že… neměl jsem tě k ní vůbec pustit!“ Jeho hlas je zastřený a lítostivý. Samozřejmě mu vadí, jak to dopadlo.

„Co jsi po ní vůbec chtěl?“ Svraštím čelo a promnu si dlaně. Kdyby tam Di nešla, nic by se podle všeho nestalo.

„Jen jsem chtěl, aby si s Des promluvila ohledně Oskara. Myslel jsem, že jako sestra ji může přivést k rozumu. Ve snu by mě nenapadlo, že se…takhle zachová.“ Zavrtí nevěřícně svěšenou hlavou a vjede si prsty do vlasů, aby si uhladil rozčepýřené blond háro a zas ho prsty roztrčel do všech stran.

„Nebyl to zrovna nejlepší nápad.“ Zakaboním se, ale nic mu nevyčítám. Takovou reakci bych od ní nečekal ani já. Oskar ji podle všeho má tam, kde ji chce mít. A lehce. Poznal, že není natolik silná, aby se mu ubránila. Zřejmě proto si ji vybral.

„Ale co teď?“ zavrčí bezmocně Di a složí si hlavu na kolena, zatímco na Dicka zoufale shlíží.

„Já…nevím.“ Svěsím hlavu mezi kolena a jsem na tom podobně jako Dick. Kdyby mi tohle udělala, nevím, jak bych se…z toho dostával.

„Musím na lov.“ Di se bez většího přemýšlení zvedne a proskočí, aby v sobě potlačila tu milosrdnost a zoufalost a pomohla vydrat se na povrch té horší půlce. Tohle už…jsem u ní zažil.

„Potřebuju co nejvíc posilnit tu pitomou upíří náturu, jinak se tomu zmetkovi neubráním.“

„Di, tohle nedělej.“ Natáhne k ní Dick ruku a snaží se jí udržet v klidu, ale nemá šanci. Trhá sebou a vztekle se snaží dostat do ráže, až je mi to nepříjemné. Nutí se do něčeho, co je pro ni obvyklé…a mně to náhle přijde divné. Proč se musí nutit do povahy, která je pro ni…normální?

„No tak, Chazzy, řekni přece něco!“ Těká po mně pohledem a pobízí mě, abych se postavil na jeho stranu. Vážně se zadívám na odhodlanou maličkou.

„Neměla bys to dělat…kvůli dětem. Budeš sice silnější, ale…nese to svá rizika.“ Poukážu na fakt, že jako drsný stoprocentní upír, i když jen poloviční by mohla být zas divoká a bezcitná.

„Já fakt nevidím jinou možnost! Ty mi to dáváš za vinu, ale já za to fakt nemůžu! Takže rači budu bezcitná a krutá mrcha, než abych trápila tebe i sebe!“ sykne bolestně a trucovitě hodí hlavou. Vím, že je jí nepříjemné, když jí někdo ovládá, ale tohle nemohu dopustit. Mělo by to možná horší následky, než…jaké je to nyní.

„Tak raději obětuješ naše děti?!“ zavrčím vztekle.

„Jen proto, že mi chvíli trvá fakt, že tě…“ Ani to nedokážu dopovědět. Stisknu si dlaně v pitomém gestu a zatnu zuby.

„Nic ti vyčítat nebudu…Nemůžeš za to.“

„O svý děti se postarám! Mia je taky upír a zvládá to bez problému.“ Prskne vztekle a tentokrát už jí ta její ohnivá povaha plápolá z očí. Podupává si a netrpělivě postává, jako by neměla chuť tu už déle zůstávat. Protivně se na Dicka šklebí, zatímco on jí to oplácí vrtěním hlavy a lítostivými pohledy.

„Ale Mia v sobě tu krvelačnost neživí, pokud sis nevšimla. Pěstuje v sobě tu lásku k Baltovi a od porodu se živí pouze zvířaty! Sice se tím moc nenasytí, ale kvůli synovi udělá cokoliv! Teď si myslíš, jak to budeš mít pod kontrolou, ale jakmile v sobě probudíš tu upíří část, vymkne se ti to z rukou a už to ovládat nebudeš!“ vyjedu na ni. Vztekle zatne zuby a ožene se po mně dlaní, zatímco mě probodává pohledem.

„Jsem na dně! Na pospas tomu kreténovi! Moje vlastní ségra mi jde po krku! Ty seš na mě jenom hnusnej, až to bolí! K dětem se kvůli Oskarovi stejně nemůžu ani přiblížit, protože se neovládám! To raději budu upír, než věčně žít tenhle zasranej život a užírat se pocitem, že jsem tě zase zklamala!“ Vztekle se rozbrečí. Nezvládá to a panicky buší pěstmi do zdi.

„Já na tebe do hajzlu nejsem hnusnej! Nevím, jak by ses tvářila ty, kdybys… Ne, já se nechci hádat!“ snažím se uklidnit, ale ona mi to vážně neusnadňuje.

„Prostě budeš muset být stále se mnou do té doby, než se to nějak vyřeší.“ Zhluboka se nadechnu, abych na ni zbytečně nevyjížděl a sám sebe nepotápěl. Oba máme nervy na pochodu a to není nejlepší na řešení něčeho takového.

„Já bych pochopila, že za to sakra nemůžeš!“ zatne zuby a setře si další slzy z tváře. Vytryskly jí, když jsem se na ni obořil.

„Ani nevíš, jak jsem byla na dně, a tys mi nepomohl! Sakra, myslíš si, že mně se děsně líbilo, když mě týral? Sakra, to je jasný, že jo! Já jsem totiž ujetá masochistka!“ Konečně má možnost mi to vpálit a udělá to. Zatnu pěsti, abych to překonal, a zírám na ni chladným pohledem, protože vím, že to na ni platí.

„Kurva, nechte toho! Já už to nemůžu poslouchat!“ Dick ztratí nervy i ten svůj pověstný křivý úsměv. Vlastně…ten pozbyl už nějak s příchodem Oskara, jako by něco tušil.

„Proč ho jednoduše nezabijeme. Je to upír jako kterýkoliv jiný, ne?“ Zadívá se na mě. Ignoruju ho, pohledem jsem zabodnutý do Di.

„Já přece vím, že za to nemůžeš. Jenom…už je to potřetí, co jsem tuto situaci zažil a vzalo mě to víc, než jsem čekal. Tak promiň, že mi na tobě tak moc záleží!“ Řeknu vytočeným hlasem, který je plný bolesti, ačkoliv v něm zaznívá i hněv. Je to prostě hádka jako za starých časů a mě to na jednu stranu….těší.

„Kdyby ti na mně sakra záleželo, tak bys zase nemyslel sobecky na sebe, ale na mě. Jak mi v tu chvíli asi je, když mě týrá. Tělem mi proudí jeho mučivej jed a já se můžu bolestí sotva nadechnout! Výčitky do toho ani nezahrnuju. Neudělala bych ti to…nikdy!“

„Jako bych to už nikdy neslyšel.“ Ušklíbnu se, když jsem podle ní znovu jen sebestředný sobecký upír, který myslí především sám na sebe.

„Zabijeme ho!“ usykne směrem k Dickovi a do očí se jí rázem vetře rudý hněv.

„Já ho prostě zabít nemůžu.“ Zavrtím hlavou a Dick se na mě nechápavě dívá, zatímco Di tiskne pěsti.

„Nikdo to po tobě nechce! Udělám to sama!“ sykne zle a její naivita se opět projeví na celé čáře. Zas to přehání, jako vždy. Dick si jen povzdychne, protože v takovém stavu ji oba známe dobře.

„Ano, on se od tebe určitě nechá probodnout kůlem.“ Ušklíbnu se ironicky.

„Dokud v tobě bude část člověka, tak nad tebou vždy bude mít tu moc!“ Nemohu popřít, že se mi líbí, když nad ní mám moc já. Ale já…jí neublížím. Dělám to, protože vím, že se jí to líbí a navíc je o tolik snadnější tu její povahu ukočírovat, když zrovna…nemyslí. Je to tak přirozené, protože ona mi patří. Ona je moje a já jediný mám právo s ní manipulovat podle svého!

„ Jediní, na koho ty jeho feromony neplatí, jsou upíři! U ostatních si vždy najde skulinku. On zabije tebe, když po něm půjdeš. Nikoliv ty jeho!“ zamračím se. Nechci, aby mi ji vzal. Aby ji…zabil. Zle se na mě podívá, jako bych jí předhazoval bůhví jaké slabosti.

„Fajn, přeměň mě na úplnýho tyrana.“ Sykne odhodlaně, až Dick zalape po dechu a automaticky ostře protestuje.

„Ne! To prostě nedovolím!“ zavrčí na ni poprvé jako skutečný upír, až Di na chvíli ochladne. Těká po něm pohledem a ve tváři se jí zračí ohromení. Svatý Dick, který si na ni také trochu otevřel pusu.

„To snad nemyslíš vážně?!“ vyplivnu to z úst jako nadávku a drapnu ji za paži. Zadívám se jí hluboko do těch rudých duhovek a oči mi potemní.

„Teď se jako zas jako sobec chováš ty! Víš, jaký by to do hajzlu mělo následky?!“ Zoufale se mi snaží vytrhnout, když pozná, že je zle. Ale ona tu svou povahu prostě nezkrotí. Stále bude vystrkovat růžky, i kdyby před ní stál sám…ďábel.

„Následky? Jako že by si přišel o tu svojí šťastnou krev?!“ zapitvoří se. Je pro mě těžké ji vychovávat, protože ona prostě neumí poslouchat. Ona snad ani nedokáže prostě sklonit hlavu a být…hodná!

„To bylo to poslední, na co jsem myslel! Vždycky jsem ti říkal, ať se chováš jako dospělá! Teď ti říkám, ať se konečně začneš chovat jako…matka!“ usyknu chladně, až sebou bezmocně cukne naposledy a z očí jí vytrysknou slzy. Polyká hořkost, zatímco se rozechvěje jako uzlíček nervů.

„Ty seš takovej hajzl.“ Zašeptá bolestně a ublíženě zkřiví tvář do zoufalého drzého šklebu.

„To víš, také jsem měl toho nejlepšího učitele!“ protivně se zašklebím, zatímco jí tvrdě svírám a hrdelně, přímo děsivě vrčím. Z jejího těla do mě přejde mravenčení plné děsu, když ode mě odvrací tvář. Vyhrál jsem na plné čáře a ona se ode mě s očima plnýma slz odprostí, jako bych byl cizí.

„Kurva, Chazzy, uklidni se.“ Mírní mě Dick. Chytí mě za rameno a donutí mě se na něj podívat. Z očí mu sálá nechápavost, zatímco pohledem poukazuje na Di, která se stáhla do sebe a klesla na kolena, jakou jsem jí zasadil psychickou ránu. Probere mě to a já si uvědomím, co jsem v tom vzteku řekl. Mé rysy zjemní.

„Promiň…To jsem…nechtěl říct.“ Udělám k ní krok, ale ona se ode mě po kolenou odplazí, jako by se bála. Zírá na mě s…nepokrytým strachem a bolestí a mně to v tuhle chvíli nedělá dobře.

„Do hajzlu, Di, já ti přece nic neudělám!“ zavyju, když se dívám, jak se schová za Dicka a klepe se za ním jako osika. Vyšlu k Dickovi prosebný pohled, ale když vidím, že se od něj pomoci nedočkám, posadím se na postel a unaveně si promnu oči. Do hajzlu, Oskar je tu chvíli a už to na mě má vliv, aniž bych si to uvědomoval! Už se zas začínám chovat…jako kdysi.

„Musím se jít najíst,“ ozve se tiše a obrátí uplakané rudé oči k Dickovi.

„Půjdu s tebou.“ Pomůže jí na nohy a Di se na mě ještě jednou zoufale a zděšeně zadívá. Když prochází kolem mě, něžně ji chytím za ruku, až se samovolně rozklepe a v tu chvíli vypadá…jako na našem začátku. Bezbranná a vyděšená. Jako by se mě skutečně…bála. Z její reakce mě bodne kdesi uvnitř.

„Ona se mě vážně bojí!“ Naprázdno polknu a vyprovázím je pohledem, dokud po nich nezbude jen otevřené okno a v něm pohupující se záclona.

*

Desire

Dovedu si Oskárka k sobě do pokoje a usměju se na něj. Je jako můj poklad. Tváří se velmi sebejistě a s andělským úsměvem se rozhlíží kolem sebe.

„Můžeš tu být se mnou.“ Navrhnu se zarděním, zatímco na něj zamilovaně hledím. S poťouchlým úsměvem se rozhlédne.

„Ach, čpí to tady tím tvým bývalým upírem.“ Ďábelsky se usměje a mně se v tu ránu prudce zamotá hlava a padnu na znak do peřin. Přerývaně vzdychám s očima široce otevřenýma a vidím všechny barvy světa. Cítím tu svěžest, která se line od moře, a slyším šumění vln, které narážejí na skály. Vzduch je náhle prosycený letním sluncem a jeho horké parsky mi hladí pokožku. Slabostí se nemohu ani pohnout.

„Jsi krásná.“ Postaví se k oknu a otevře ho. Čerstvý vzduch mi udělá trochu lépe a já se mohu nadechnout bez té tíživé slabosti.

„Jak ses sem vůbec dostala, poupátko? Chester tě někde našel?" Snažím se zhluboka nadechnout, abych mohla procitnout, ale je to jen horší. Něco mě strhává ke dnu. Snad ta vůně horké letní noci či dusno na poušti. Dělá to ze mě hadrovou panenku.

„Chytil mě ve městě, když jsem šla domů. Myslel si, že jsem Diana." Zasípu těžce. Něco mi úplně sladce zatemňuje mysl, že svůj hlas slyším jakoby zdálky. Není to vůbec příjemné, je to taková bezmocná manipulace, která ve mně doluje pocity strachu. Obava se znovu vynořuje a potápí spolu s tím, jak moc do sebe jeho feromony vdechuji.

„A Dianka?“

„Říkala, že ji unesl v noci, když šla po cestě z diskotéky.“ Zachrčím omámeně a těžce se nadechnu.

„Nejdřív ji chtěl zabít, ale pak prý přišel s nápadem na šťastnou krev.“ Zamžikám sladkobolně očima, zatímco se na mě Oskar nadšeně zubí.

„To jste měly vážně štěstí, že vás unesl ten samý upír a dal vás dohromady. Musela jsi být strachy bez sebe, když jsi ztratila sestru…“ Pobaveně mě sleduje. Těžkopádnost mého těla mě trochu bolí. Náhle mám pocit, že vážím tunu. Je těžké byť jen zamrkat víčky.

„Já ji do té doby neznala…“ Zamumlám omámeně.

„Po smrti rodičů nás zřejmě rozdělili.“

„Takže vy jste spolu nevyrůstali?“ Zavrtí hlavou a posadí se ke mně, zatímco mi drápy přejíždí po těle. Místy přitlačí a já ucítím tupou bolest, která se mi vkrádá do kůže.

„Ach, jak to, poupátko? Chceš mi o tom vyprávět?“ vydechne mi do vlasů, až mi naskočí husí kůže a já mám v tu ránu chuť mu říct pravdivě cokoliv by si jen přál slyšet.

„Rodiče měli autonehodu, při které oba zemřeli. A prarodiče zemřeli brzy. Dostali jsme se do péče úřadů, kde zřejmě někdo zařídil, aby nás rozdělili. Di šla do náhradní rodiny a já do dětského domova. Než mě sem Chester přinesl, neměla jsem tušení, že mám sestru.“ Zasténám, když mi přejede prstem od čela přes nos až ke rtům.

„Máš nějakou jejich fotografii?“ zašimrá mě jazykem po tváři, až sebou lehce trhnu.

„V nočním stolku.“ Hlesnu. Je to jediná fotografie, kde jsou moji rodiče. Maminka mi byla podobná. Po otci mám podle všeho šedé oči. Nahne se přese mě a v tu chvíli přestanu téměř dýchat. Chvíli jen lapám po dechu, zatímco on najde fotografii a s úsměvem na ni shlíží. V očích mu jiskří a jeho hlas nabírá hlubší ráz.

„Nikdy jsi po nich nepátrala?“

„Zemřeli, když mi byli asi dva. Nebylo po kom pátrat.“ Zamumlám. Cítím, že se mi do očí tlačí slzy.

„Ach a co když jsou na živu?“ zašeptá mi svůdně do rtů, až se pod ním prohnu.

„O Diance ti přeci také neřekli a existuje…“ Úplně mě tím rozhodí a do těla mi zaryje červíček pochybností. Myšlenky mi v zamlženém prostoru mysli létají jako splašené a alarmují pocity, které jsou mi v tuto chvíli na nic.

„Nikdy by mě nenapadlo…“ zamumlám zoufale a z očí mi vytrysknou další slzy.

„Oskárku, proč mi to říkáš?“

„Co když o nich Dianka ví a jen to před tebou tají? Co když zná celou pravdu, ale nechce ti ji říct?“ zaševelí a já pocítím vůni mechu a jehličí, jako bych stála uprostřed lesa.

„Ne… To by mi…neudělala!“ zašeptám těžce a zavřu víčka, zatímco se mi z hrudi derou zoufalé vzlyky. Drápy mi přejíždí po břiše, až cítím bolestné škubání.

„Ach, myslíš poupátko? Natolik jí věříš? Natolik ji…znáš?“ donutí mě otevřít oči.

„Ona věděla, že jste dvě.“ Před očima mi podrží fotku. Zrak se mi náhle zaostří a omámení lehce opadne. Nechápavě shlížím na černobílou fotografii, na které jsou dvě děti v postýlkách.

„Ona věděla, že jste dvě a nikdy…nikdy tě nehledala.“

„To jsem já s Dianou?“ zalapám plačtivě po dechu. Jen s úsměvem a tím svým naprostým klidem přikývne.

„Mohl tohle být dům mých rodičů?“

„Zeptej se své sestry. Možné je všechno…“ Zoufale se rozbrečím.

„Diana! Ta mrcha!“ Zkroutím se v psychické bolesti a nevím, proč mi ta pravda nedává smysl. Ale on by mi přece nelhal! Jen tak by mi zbytečně neubližoval! Když se mi chladnokrevně zakousne do krku, zařvu na celý dům. K psychické bolesti přidal i tu fyzickou.

*

Chester

„Di." Zašeptám a dívám se, jak ve dveřích váhá, zda má vůbec vejít. S těžkým výdechem vejde do ložnice a zavře za sebou.

„Trvalo vám to. Je vše v pořádku?“ zeptám se, i když v jejím výrazu nenajdu sebemenší známku změny…pokud tedy nepočítám její chování vůči mně. Její zaváhání mi samozřejmě neušlo.

„Všechno je fajn,“ zamumlá a pokrčí rameny.

„Trvá to dýl, když nezabíjíš.“

„Byla jsi za dětmi? Budou mít nejspíš hlad.“ Trochu zoufale na mě pohlédne a napjatě přikývne, zatímco zůstává stát na stejném místě, jako by chtěla uniknout. Dívám se na ni, jak se chvěje a cítím tu neviditelnou propast, která mezi námi zeje.

„Nelehneš si?“ Sjedu pohledem na druhou stranu postele. Něco zabručí a prkenně dojde a posadí se na rozválenou peřinu, složí si hlavu do dlaní.

„Ta hádka mě mrzí.“

„Mě taky. Omlouvám se, za to…co jsem řekl.“ Chci ji pohladit po ruce, ale ucukne a stáhne se, až se zarazím. Těkám po ní očima a v hrudi mě svírá ten nepříjemný pocit, že o ni přicházím vlastním přičiněním. Tím, že se měním v něco, co nechci.

„Ty se mě vážně bojíš?“ Zavrtí hlavou a těžce polkne, zatímco mě probodává popelavým zmateným pohledem. Uhýbá přede mnou, a kdyby mohla, nejspíš by utekla. Netěší mě to. Její tvář je zarmoucená a rty má zúžené do smutného sarkastického šklebu, zatímco jí vlasy padají do obličeje jako temný závoj.

„Pojď ke mně.“ Zašeptám plný něhy a roztáhnu ruce v náznaku obětí. Obezřetně si ke mně přilehne a křečovitě se nechá obejmout. Nepřesvědčila mě. Cítím, jak moc se mě bojí. Leží celá napjatá a z horké pokožky jí sála vůně strachu.

„Lásko, já ti nic neudělám.“ Šeptám a zahrnuju její tvář drobnými něžnými polibky.

„Přece víš, jaký teď jsem.“ Snažím se jí dát najevo svou lásku a něhu, ale moc to nefunguje. Po chvíli, kterou jí trápím svými doteky, to vzdám. Asi jsem teď víc upíří, než jsem si dokázal připustit. Štve mě, že mě Oskarův příchod…tolik změnil.

„Pokud chceš, půjdu spát jinam.“ Oči se jí rozšíří nepopřeným strachem, který mě zasáhne do prsou. Náhle její pocity vnímám tak intenzivně, až se mi z toho může rozskočit hlava.

„Ne!“ vyděšeně sebou trhne.

„Chazzy…Já se…bojím.“ Vidím, jak je pro ni těžké něco takového připustit. Vždycky bylo.

„Je toho teď strašně moc a ten…Oskar mě…děsí. Probouzí v tobě tu děsivou část, které se…hrozně bojím. Zřejmě si to ani neuvědomuješ. Ale já mám děsnej strach, že…zas budu jen tvoje kořist a nic víc.“ Zadívá se mi zoufale do očí a tiše štká, zatímco se drápy proplétám v jejích hedvábných dlouhých vlasech.

„Ale uvědomuju si to,“ pomyslím si v duchu, ale nahlas to povědět nedokážu. Mazlím se s havraními provázky a s láskou jí pohlížím do očí, aby se cítila bezpečněji.

„Nebudeš žádná má kořist. Tou už jsi přeci byla, pamatuješ?“ usměju se ve snaze ji trochu dostat z jejího zoufalství.

„Dost dobře si to pamatuju.“ Ušklíbne se a stáhne se do sebe.

„Nemusíš se ničeho bát.“ Povídám jí milosrdné lži, aby se jí líp usínalo a ona se se mnou necítila tak napnutá.

„Nemusím se ničeho bát?" Opakuje s ironickým šklebem a v očích jí tane ta ten její vážný sarkasmus, kterým se brání proti zlému světu. A teď už i proti mně.

„Nemůžu mít u sebe ani děti, protože mám obavy, co bych s nimi v jeho moci mohla udělat. Co by jim on mohl provést!" Svraštím čelo, když uvidím, jak se po mých slovech stahuje více a více do sebe. Zase jsem něco řekl špatně. Poslední dobou mi to utěšování nějak nejde…

„Dětem nic neprovede." ošiju se. Leda Char…na holčičky je on jako magnet, ale to si taky nechám pro sebe. Nechci ji ještě více nervovat a děsit.

„Lehni si a zkus usnout…budu tady."

„Dík,“ pípne a zachumlá se pod deku, protože je jí chladno. Já sám ji nezahřeju a ona by mne teď ani nenechala. Rovněž se uvolním a sleduju, jak pomalu usíná, když do dveří vrazí rozzuřená Desire. Má na sobě jen minisukni a rozervané tričko, ze kterého vystupuje její rozdrápaná kůže, až se ušklíbnu. Její láska se…vybarvuje. Krk má festovně rozkousaný a přes ubrečené oči v té tmě zřejmě pomalu nevidí. Rozsvítí tvrdé zářivé světlo, které se mi nepříjemně zaryje do očí, až bolavě usyknu.

„Kurva, zhasni!“ zavrčím hrdelně a dám si ruku před oči, ale ona si mě vůbec nevšímá. Dojde až k Di a vrazí jí takovou facku, až má šťastná krev zaúpí a chytí za tvář, zatímco jí z očí vyletí slzy.

„Ty svině! Proč jsi mě nikdy nehledala?!“ vyjede na ni Desire, až nechápavě pomrkávám. Di se snaží něco vykoktat, ale nedokáže ze sebe v té náhle bezbrannosti dostat vůbec nic.

„Ty moc dobře víš, že jako děti jsme žili v tomhle domě! Proto sis Chazze vyhlídla a nechala ses sem odnést! Abys tu hledala rodiče!“ zaryčí zoufale Desire a začne ji škrtit. Hnedka přiskočím a téměř jí Di vyrvu z dlaní. Zoufale mi lapá v náruči po dechu a zalyká se pláčem.

„Ten krypl Oskar! Co jí to do hajzlu navykládal?!“

„Desire, uklidni se! To všechno je absurdní!“ Jemně konejším Di, která sebou bezmocně cuká v mém objetí, zatímco její “hodnější“ dvojče řádí jako černá ruka.

Uvnitř mě začnou hryzat pochybnosti. Oskar moc dobře ví, co dělá a co…říká. Snaží se nás proti sobě navzájem poštvat, ale…věci, které jsem předtím neviděl nebo vidět nechtěl, se mi začínají seskupovat do nepříjemných souvislostí.

„Sakra! Nic z toho, co říkáš, nedává smysl!“ Di se konečně sebere a hrubě po ní prskne.

„Ne? A co ty postýlky?! Anne jako Dianne a Sire jako Desire!“ Celá šílená poukazuje na postýlky a mně se před očima komíhají obrazy dvou krásných malých černovlasých holčiček, které jsme s Oskarem chodili děsit a které jsme chtěli…zabít.

„Seš úplně mimo! Já přece nejsem Dianne, ale Diana!“ hekne Di a založí si ruce na prsou.

„A co tohle?!“ strčí jí před oči fotografii, na které jsou ty dvě malé holčičky vyfocené. Trochu mi zatrne v páteři, když se mi ty vzpomínky vrací jako bumerang. Tolik děsivých okamžiků, které jsme jim přichystali. Pohledem se zabodnu do Di, která má z panenek panickou hrůzu, co ji znám.

„Nelži, že jsi to nikdy neviděla!“

„Viděla,“ trhne rameny až jí Desire vrazí další facku a Di zalape po dechu a vyjede po ní. Ale zdá se, že její sestra je…silnější a má maličká se…neumí prát!

„Co má sakra bejt?!“ mumlá, když se od sebe odtrhnou.

„Ty dvě holčičky jsme my dvě!“ Desire na ni v amoku zařve, zatímco Di se blahosklonně usměje a plna ironie posmutní.

„Ne, ty dvě děti patřili matce, která tu s nimi žila, a Chester je utýral k smrti.“ Ani si neuvědomuje, co povídá… Co to proboha povídá!

„Co-Cože?!“ zarazí se Desire a na okamžik se tváří zcela omráčeně.

„Rodiče přece…zahynuly při autonehodě!“

„Ne, někdo je zabil. Ta nehoda byla jenom zástěrka.“ Zamumlá zkroušeně Di a schoulí se do sebe. Desire zatne pěsti a tvář jí protne naprosté zoufalství. A pak jí to všechno docvakne, stejně jako mně. Oběma nám v očích vytane hrůza, když se do mě pustí a začne mě pěstmi bušit do prsou, zatímco jí z očí stékají slzy.

„Desire, uklidni se!“ snažím se ji chytit za zápěstí, ale je jako smyslů zbavená. Nakonec se mi vysíleně sveze k nohám a usedavě pláče, zatímco na mě Di shlíží nechápavým pohledem, jako by tomu nechtěla uvěřit. Neustále vrtí hlavou a zabodává se do mě tíživým bezmocným pohledem.

„Už…Už ti konečně dochází, s kým žiješ?!“ vykřikne Desire plna bolesti. Nemohu tomu uvěřit! To přece…není možné!

Vzpomenu si na větu, kterou mi Oskar řekl, když poprvé uviděl Di a já ji ignoroval…možná záměrně. Ta podoba…podoba s tmavovlasou ženou, kterou jsem týral do bezvědomí…s Eleanor! Vlastně mi to bylo jasné, při našem prvním setkání, jen…jsem si nechtěl připustit, že mě k ní táhne právě tohle! Nemohl jsem! Ani teď to nemohu skousnout! Přijde mi to celé jako noční můra, ze které se chci probudit.

Do pokoje nakráčí Oskar a s úsměvem Di ukáže další fotografie, které mě zřejmě nezachycují v nejlepších situacích. Při každé se má maličká ještě více rozklepe a zatíná pevně čelist, jako by se držela z posledních sil.

„Ty zkurvysynu, tys mi zabil rodiče…" Zašeptá srdceryvně do neutichajícího Desiina pláče. Stojím jako opařený. Tohle přeci nemůže být možné!

„Sebral jsi mi právo na život normálního dítěte s rodinou plné lásky a pozornosti! Zkurvil jsi mi celej život a ještě jsi mě donutil tě za to milovat!“ panicky na mě křičí, zatímco jí z očí sálá naprostá nenávist. Ihned pocítím ty olizující plameny hořkosti a bolesti a nedokážu se těm jejím pocitům bezmoci bránit.

„Lásko…“ zašeptám zoufale a valím oči, jak se všechno takhle šíleně zvrtlo. To přeci není možné, aby Di byla ta holčička, kterou jsem hladil po tvářích a toužebně se na ni díval, zatímco jsem vymýšlel drastické způsoby, jak ji…sprovodit ze světa. Takhle ironický osud přeci být nemůže!

„Původně jsme si tvou rodinu vyhlídli jen kvůli vám dvěma. Byly jste malé, sladké a nevinné holčičky.“ Usmívá se Oskar nadšeně, zatímco jí odkrývá plány, které jsme spolu kuli téměř před patnácti lety.

„Chestere, dokonči to, co jsme začali před patnácti lety. Co nám nebylo dopřáno. Díky tobě máme druhou šanci!“ Probodává mě vyzývavým pohledem, zatímco jeho hlas je téměř medový a…šťastný. Zoufale zatnu ruce v pěst a těžce dýchám.

„My nechtěli ublížit tvým rodičům…Šlo nám jen o děti, ale oni vás…zachránili. Zemřeli kvůli vám. Kvůli tobě, Dianko.“ Pohladí jí po tváři, až sebou Di trhne a v psychické bolesti zařve, jako by jí do těla vryl nůž.

„Drž hubu! Kurva, už drž hubu!“ vyjeknu a chytím ho pod krkem. Přirazím ho ke zdi a tupě mu pohlížím pln nenávisti do očí. Všechno…zničil! Zničil Di! Zničil její lásku ke mně!

„Nejraději bych tě zabil!“ syknu skrze zuby.

„Tak to udělej.“ Zasměje se povýšeně. Do uší se mi vrývá Diin panický a zoufalý křik. Leží na zemi a cuká sebou v naprosté depresi, zatímco si prsty vjíždí do vlasů. Z očí jí stékají slzy a s otevřenými ústy křičí do světa…svou bolest.

„Ty zmrde, lituju dne, kdy jsem tě potkal!“ syčím mu do tváře, zatímco on se královsky baví.

„Ach, tak se mi líbíš, Chestere. Přesně jako dřív. Je to stále v tobě…nepotlačuj to!“

„Drž už hubu!“ Drápy se mu zaryju do pokožky, až sebou trhne a úsměv se mu rozšklebí ještě víc.

„No tak, zabij mě!“ Zavrčí a v očích mu jiskří. On ví, že ho zabít nemohu! Ještě chvíli ho drtím svými drápy, abych ho nakonec bezmocně pustil.

„Ne…Já už nejsem jako ty. Už nejsem takový, jako jsem byl dřív!“ hlesnu ledově. S trnutím se dívám, jak se Desire zvedne a zavěsí se do Oskara, jako by ji mohl ochránit. Di k ní natáhne zoufale ruku, jako by byla to jediné, co ji drží na živu. Co jí zbylo.

„Desire… Desire, prosím, buď se mnou!“ Klečí před ní na kolenou a zoufale potřebuje pomoct, kterou já jí v tomhle poskytnout nemohu.

„Desire…Zabil nám rodiče!“

„Ne! On ne! To tvůj miláček! Jak jsi s ním celou tu dobu mohla být?!“

„Já to…nevěděla. Pátrala jsem po tom vrahovi, ale nikdy…mě nenapadlo, že je to on.“ Zkroutí se, jako by se jí do těla zaryl další pomyslný nůž.

„To mi netvrď! Věděla jsi o tom!“ Prskne Desire a nechává se od Oskara objímat. Tváří se jako naprostý vítěz, zatímco já zoufale těkám po své…bývalé šťastné krvi. Něčeho takového jsem se v hloubi duše vždycky obával. Di si zoufale vjede prsty do vlasů. Zdá se, že od omdlení ji drží pouze ta upíří část, která…ještě bojuje.

„Desire, přestaň. Copak nevidíš, jak jí ubližuješ? Jak z ní děláš živoucí mrtvolu?!“ syknu, zatímco mě protne nenávistným pohledem. Vzpurně sebou hodí a zavěsí se do Oskara.

„To nedělám já. To jsi z ní udělal ty.“ Se vztyčenou hlavou odchází z naší ložnice. Zadívám se na mou zlomenou Di, která sebou na zemi cuká v záchvatu bezmocnosti. Cítím uvnitř sebe její pocity. To bezbřehé zoufalství, surovou drtivou bolest, když vnímá, jak vše, co měla ráda, rázem zmizelo. Všichni se k ní otočili zády a ona zůstala…opět sama. Její bolest je odzbrojující a mě…děsí. Nikdy bych nevěřil, že je možné, aby člověk prožíval takové psychické mučení.

„Di…“ zašeptám zoufale. Cukne sebou a se zračící ztrátou a bolestí zatne zuby a otočí se na mě. Její pohled mě…bolí. Mučí sama sebe a já nevím, jak jí pomoci, protože ona trpí kvůli mně.

Chci ji obejmout a přitisknout k sobě. Je to automatický reflex. Bezbřehá potřeba chránit ji před celým světem, ale dojde mi, že v tomhle případě nemohu. Mám ji ve své náruči bránit sám před sebou? Dívám se na ni pln zoufalství a je mi čím dál hůř. Chtěl bych vrátit čas. Udělal jsem tolik věcí, kterých lituju a které mi ona nikdy odpustit nemůže.

Ovšem kdo mohl tušit, že se mi minulost vysměje do obličeje v podobě dvojčat, které jsem před téměř patnácti lety chtěl společně s Oskarem zabít?

Kdo mohl tušit, že se mou láskou stane dívka, kterou si pamatuji ještě, když byla v kolébce…A která by tu nebyla, kdyby se nám to tehdy podařilo…

Kdo mohl tušit, že si jednoho dne budu přát, abych nikdy…neexistoval.

A nyní upřímně... Kdo něco takového tušil?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 66. kapitola: