OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 67. kapitola

31.08.2011 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 859×

67. kapitola - „Přišel jsi to dokončit?“

Chester

„Zabil jsi moje rodiče…" hlesne sotva slyšitelně.

„Chtěls zabít i mě a mou sestru.“ Zoufale skloní hlavu a po nekonečně dlouhé době se zvedne ze země. Postaví se na nohy, které se jí trochu podlamují, a zuby nehty se opře o okenní rám.

„Dokonči to.“ Odhodlaně se mi zadívá do očí. Její reakce mě zaskočí. Bezmocně těkám do její tváře, která je plna bolestí a utrpení. Šedé oči jsou jako zakalené vypálené nebe…

„Víš vůbec, co říkáš?“ zašeptám s bolestí v hlase a uhnu pohledem, protože se na ni nemohu dívat. Je jako…troska, která přišla o smysl žití.

„O to ti přece šlo i ten první den, co jsi mě sem odnesl. Měl bys dokončit to, cos původně zamýšlel. Udělej to.“ Pozbyla veškerou chuť do života. Nechápu, jak v sobě tak snadno dokáže potlačit ten houževnatý pud sebezáchovy, díky kterému přežila mou…výchovu šťastné krve. Dívám se na ni a v očích cítím známý tlak. Rychle zamrkám. To by mi ještě tak scházelo! Slzy!

„Ty vážně nevíš, co říkáš.“ Zavrtím hlavou.

„Budu dělat, že jsem to neslyšel.“ Kolísavými kroky ke mně dojde a chytí mě za lemy košile, zatímco se mnou snaží zacloumat.

„Myslíš si, že po tomhle všem mám chuť žít?! Jediná láska, kterou znám, je vrah, který brutálně utýral moje rodiče! Mám s tebou dvě krvelačný děti, kterým se nebudu moct podívat ani do tváře a ke všemu nenávidím sama sebe, protože tě skutečně miluju! Proboha, já už nechci žít!“

„Tak to potom zabij ty mě… Mě děti nepotřebují, potřebují tebe. Vybij si na mě všechnu tu bolest i zlost. Nebudu se bránit.“ Zadívám se na ni odevzdaně.

„Tím bych svoje problémy nevyřešila. Stejně bych se na ně nemohla ani podívat, protože jsou ti podobní!“ Zhroutí se na postel a hlavu si složí do dlaně. Nejspíš teď děkuje bohu, že děti ještě ke všemu nejsou blonďaté po mně, jak si předtím přála…

„Jak mám teď žít?“ zasípe zničeným hlasem. Nevím, co na to říct. Tohle se nedá odpustit. Ať řeknu cokoliv, vyzní to naprázdno. Zvednu ruku a bříšky prstů jí přejedu po tváři.

„Musíš se rozhodnout sama, co bude dál. Já přistoupím na všechno.“ Neodtáhne se při tom doteku, přivírá víčka a přijímá tu malou útěchu, kterou jí….vrah jejích rodičů může poskytnout.

„Přistoupíš na všechno?“ sarkasticky odfrkne a zašklebí se, zatímco jí z očí stečou další slzy.

„Sakra, uvědomuješ si…Co prožívám? Jak těžký pro mě teď je třeba se jenom nadechnout?“

„Tohle se nikdy nemělo stát…“ Zašeptám.

„Ale ten, co tolik ublížit tvé rodině, byl někdo úplně jiný. Už nejsem jako on. Ten, co to udělal, nebyl ten, který tě teď tak moc miluje…“ řeknu naléhavě a vzdychnu.

„Přistoupím na cokoliv.“ Dívá se mi do očí a bezmocně se šklebí, zatímco jí v hrudi hoří neutěšený plamen bolesti a zoufalství. Jako by uvnitř sebe umírala a vážně neměla naději na život. Ovšem stále v ní cítím lásku, která je v ní hluboko zakořeněná a kterou Oskar tímhle zveřejněním minulosti….zřejmě nezabil.

„Bylo by to pro tebe peklo,“ ušklíbne se nenávistně a zatne ruce v pěsti.

„S tím počítám. Proto ti to také navrhuju.“ Neuhnu očima a snáším ten záštiplný pohled, který je zároveň plný bolesti. Tvář jí protíná naprostá ironie a jakési pochybné zmrzačení duše i pohledu na život.

„Beze mě se k dětem ani nepřiblížíš!“ zavrčí znechuceně a vstane, jako by se snažila znovu chodit a zkusit žít.

„Nevěřím ti, že bys nebyl schopnej jim ublížit. Když jsi měl zálusk na malé holčičky. Proboha, bůhví čeho všeho bys byl schopnej!“ Přijímám její slova, i když je mi z nich ještě hůře.

„Svým dětem bych neublížit!“ Vykřiknu v duchu, ale trpělivě čekám, až se vymluví. Di se po mně ohlédne, jako by mě zaslechla. A pak zavrtí hlavou.

„Zapomeň na šťastnou krev. Žádná už pro tebe neexistuje.“ Sykne hněvivě.

„Ty si nezasloužíš ani kousek citu! A teď mi pověz o mých rodičích.“ Posadí se na postel a opře se, zatímco zhluboka dýchá, jako by se o ni pokoušely mrákoty. Vybrečela se do syta, a proto teď na řadu přišel vztek a sebetrýzeň.

„Co o nich chceš vědět?“ zeptám se napjatě, protože se obávám nejhoršího. Že bude chtít znát věci, které by jí ublížily ještě více!

„Jak dlouho jsi s nima byl? A žádný lži! Beztak víš…, že já…se vždycky dozvím….pravdu.“ Říká to stylem, jako by toho prokletí litovala. Jako by nevědomost byla někdy stokrát lepší a možná, že je.

„Ani nevím.“ Připustím po pravdě.

„Měsíc? Dva? Už si nevzpomínám. Tu dobu jsem vyplnil něčím jiným, než…sledováním času.“ Přiznám neochotně a svraštím čelo.

„Tak dlouho jste je týrali?“ zalapá po dechu a zhroutí se do sebe. Zatímco se plačtivě rozfňuká. Tělo se jí bezděčně chvěje, když se drží za paže, jako by se snažila ukrýt zející díru v hrudi.

„Počítám, že to bylo něco mnohem horšího, než jsi prováděl mně. Na těch fotografiích to bylo koneckonců vidět.“ Ušklíbne se, když se dá dohromady.

„Povídej, užil sis to i sexuálně?“ Pozvedne obočí.

„Znásilňoval jsi mi maminku?“ Těžce polknu, když mě její věta div nesloží na kolena. Já přece nevěděl, že Di je Eleanořina dcera! Nikdy bych… Shlížím na její ironický obličej, který se protíná s bolestí a šklebí se. Houževnatě dýchám, protože tohle není psychické týrání jen pro ni, ale i pro mě.

„Odpověz mi! Chci znát odpověď i na tu druhou otázku!“ zavrčí zle a zatne ve vzteku pěsti.

„K čemu ti to bude? To hlavní přeci víš! Není potřeba zabíhat do detailů.“ Zamračím se a uhnu pohledem. Musím to rozchodit. Všechno se mi svírá a díky tomu, že pociťuji svou bolest i tu její se ve mně hromadí nespočet negativních citů, které mě zabíjí.

„Řekls, že přistoupíš na cokoliv! Tak mi sakra odpověz!“ Zařve a vrhne se na mě. Nečekám to a tak oba skončíme na tvrdé podlaze a ona je nade mnou. Houževnatě do mě buší pěstmi a pláče. Po chvíli poznává, že mi tím neubližuje a to ji zlomí ještě více.

„Nenávidím tě!“ sykne a zakousne se mi tak hluboko do krku, až vyjeknu. Rázem mě obklopí bolest, kterou vnímám uvnitř celého těla i na jeho povrchu. Zamrkám očima, jak se snažím zhluboka nadechnout a nevnímat otrávené šípy, které mi projíždějí celým tělem. Bolí mě to. Bolí to víc, než kdykoliv předtím. Ona totiž chce, aby mě to bolelo a já to…bezmezně přijímám. Nechávám si líbit to mučení, ke kterému jsem ji ostatně sám vybízel.

Vnímám tu její vnitřní rozervanost, kdy do mě pouští veškerou svou nenávist a bolest a zároveň pociťuju její zoufalost, když ochutnává chuť mé krve, kterou jí nabízím, a poznává lásku. Na chvíli stisk povolí, ale hned se do mě znovu ponoří svými špičáky. Ještě hlouběji, než předtím, až mi zajiskří před očima. Snažím se tomu nepoddat, ale po několika dalších minutách, kdy mám krk v jednom ohni, začnu pociťovat podivnou slabost. Zatnu zuby a i přes bolest, která mi z rány vystřeluje do celého těla, držím dál, až mi z čela i po zádech stékají krůpěje ledového potu.

Oderve se ode mě s ironickým šklebem a zhluboka dýchá, zatímco jí tělem projíždí návaly energie. V očích jí pulsuje nezředěná touha a nepopíraná bolest. Natáhne ke mně ruku a pomůže mi vstát, protože já nějak nejsem schopný. Jsem vyčerpaný a tělo mám v jedné bolestné křeči, nemluvě o psychické trýzni, kterou se mučím.

„Odpočiň si a naber síly. Za chvíli si přijdu pro novou dávku svý šťastný krve, miláčku,“ uštěpačně se zašklebí a na tváři jí vytane ten neochvějný sarkasmus a drzý úsměv, kterým mě vždycky dostávala do varu.

„Měla bys to něčím zředit,“ zachraptím a jsem rád, když můžu zavřít oči. Mluvení mi dělá problémy. Smlsla si na mě hezky. Jen se bojím, kam tohle povede. Ta její touha ničit a zabíjet by z ní mohla udělat stejného upíra, jakým jsem kdysi byl i já sám.

„Sakra, nestarej se!“ posměšně se rozesměje.

„Nemáš žádnou výdrž. Koukej se dát do kupy. Já jsem za chvíli zpátky a chci si hrát!“ vycení na mě pronikavě špičáky, když zpozoruje, jak ji zlehka pootevřených víček pozoruju. Trochu jí to pomohlo sebrat se a zkusit dál žít. Nahne se nade mě s příslibem polibku, a když pocítím, že se téměř dotýkáme rty, ucukne a baví se mým výrazem. Bolestí, která mi ve tváři vytanula.

*

„Co se ti stalo?“ zavrčím, zatímco si utírám rty od krve a dívám se na svou sestru, která vypadá jako by právě prožila nepopsatelný horor. Má na sobě župan, ale i tak cítím jak jí z čerstvě omyté pokožky stoupá lákavá vůně krve.

„Milovala jsem se s Oskárkem!“ Usměje se škodolibě a propne se mi vstříc, až bolestí přivře oči.

„To nebylo milování, to byly jatka.“ Odfrknu a než se jí stihnou slabostí podlomit kolena, popadnu ji do náruče a díky třem dávkám krve, bez zabití nevinných, jí díky náhlé síle se sní plahočím chodbou.

„Kam mě to neseš?!“ dostane se ze sebe vysíleně.

„K Dickovi. Jestli tě nezachrání on, tak už nikdo,“ zavržu zuby a těžce otevřu dveře. Jakmile vejdu, ihned se nabodnu na jeho nechápavý pohled. Pak se maličko odtáhne, když uvidí na rtech mou krev. Nejspíš ho to zmate, ale já nemám čas. Položím Desire do jeho postele.

„Di?“

„Oskar ji zřídil,“ skočím mu do řeči.

„Musíš jí…pomoct, jinak…“ zmlknu. Sice se chce mé dvojče ještě zvednout, ale naštěstí je tak slabé, že to nezvládá. Jen ztěžka dýchá a upíra oči kamsi ke stropu, zatímco se jí celé tělo chvěje. Dick ji pohladí po bledé líci a chytí ji za zápěstí.

„Ne!“ vydechne Des, když se do ní zakousne. Protočí panenky a povzdychává. Takže k můj blonďatý kamarád naštěstí stále cítí něco, co ji pomůže zachránit. Ztráta krve se na ní dost podepsala a ten debil Oskar by ji byl nechal umřít. Tvrdě se jí zadívám do šedých pitomých očí. Ona si zřejmě vůbec neuvědomuje, jaké to pro Dicka je! Jak je to neskutečně těžké!

„Zdá se, že se ti do žil vlévá síla, co?!“ zavrčím protivně a upřeným pohledem sjíždím po černém županu a vnímám rány, které jí způsobil. Zdá se, že má snad celé tělo pokousané a rozškrábané, jak se od něj nechala nemyslitelně týrat.

„Víš vůbec čímpak to je?“ zašklebím se jízlivě. Teprve při téhle pitomé otázce mi dojde, že jí to asi plně nevysvětlili! Dick po mně rovněž střelí pohledem a v duchu zasakruje. Zamračím se. Netuším, jak co vím, ale vyplívá to z jeho pohledu a já…mu rozumím. Vždycky mu rozumím, jako on chápe mě.

„Četla sis v tý knížce o Vztahu člověka a upíra?“ Jen tupě přikývne. Když ji postřehnu na Dickově nočním stolku, zajásám a vezmu ji do ruky.

„Tak si zkus vzpomenout, co tam psali o tom, jak člověk upírovi poskytuje šťastnou krev…A upír na oplátku, když toho člověka miluje, poskytuje co?“

„Já to přece všechno znám!“ Prskne a chce se od Dicka odtáhnout, když nabila pár sil. Leze mi tím na nervy. Přikleknu si k ní na postel a tvrdě ji chytím za krk, zatímco ji tlačím do polštáře, až lapá po dechu.

„Seru na jemný zacházení, však ty seš zvyklá na muka, který ti Oskárek způsobil. Budu se k tobě chovat stejně, jako ty ke mně!“ zavrčím na ni, zatímco jí z očí stékají slzy.

„Teď mě sakra poslouchej!“ posadím se, zatímco vedle mě tiše štká a Dick z ní stále pomalu upíjí a snaží se do ní dostat dostatek svého jedu.

„Ty, když ho miluješ, tak mu dáváš šťastnou krev, jasný? On když tě miluje, tak ti na oplátku dopřává tohle povzdychávání. Radost do žil spolu se sílou a uzdravováním.“ Vpíjím se do těch tupých šedých očí, aby to pochopila, ale ona na mě shlíží bez reakce. Jen nechápavě mrká.

„Má to tak každej zamilovanej upír!“ Důrazně odsekávám slova, aby si konečně uvědomila, že ten její Oskárek jí sotva může mít rád, když jí jeho sání způsobuje jen bolest.

„To teda není pravda!“ Znovu se chce zvednout, ale já ji hbytě zatlačím do postele a znovu ji stisknu pod krkem, až se zklidní.

„To teda sakra je!“ zavrčím hrdelně a naženu jí tím strach. Divím se, nejsem tolik děsivá jako ten její anděl, kterého se ona z neznámých důvodů nebojí, i když ji zřejmě nepokrytě mučí.

„Tady to je! Hezky si to přečti, ať víš, jak tě ten tvůj Oskárek miluje!“ Usyknu vztekle a podstrčím jí knihu až pod nos. Zčervená a zadívá se do ní, jako by ji viděla poprvé.

„Já měla s Chazzem to samý Dokud mě nezačal milovat, tak jsem s ním zažívala muka a umírala. Jakmile je něco blbě a tebe to bolí, tak tě buďto milovat přestal nebo nikdy nemiloval! Tohle je totiž nejlepší způsob, jak tu lásku poznat!“

„Ale když ze mě pil Chester, tak mě to nebolelo…“ zašeptá a zadívá se mi smutně do očí, jako bych jí těmi slovy rvala srdce a ničila svět.

„Protože si vsugeroval, že pije ze mě!“ prsknu a zvednu se. Pohledem zabrousím k Dickovi, kterému z očí sálá neštěstí. Už z ní nepije. Jen sedí opodál, hlavu skloněnou a tváří se jako na pohřbu. Jsem mu vděčná, že se překonal a udělal to pro ni. Že ji má stále v srdci i přesto všechno.

„Musím za Chazzem.“ Zabručím a on jen se vzdychnutím přikývne. Desire tu s ním zřejmě pár chvil zůstane, zahloubaná do svého životního omylu. Věnuju sarkastický pohled jejímu vyplašené tváři a vyjdu ze dveří. Zamířím do svého pokoje, kde se rozvaluje Dex. Drží na sobě polštář a v obličeji je bílý jako stěna.

„To už jsi zase viděl ducha?“ ušklíbnu se, když cítím jeho strach. Je téměř hmatatelný. Upír shlíží do okna a snad se bojí…tmy či co!

„Copak? Chceš si pohrát?“ Zavrčí, když mě spatří a div nespadne z postele. Protočím oči v sloup a ušklíbnu se.

„Proboha, Dexi.“ Povzdychnu si a sáhnu do nočního stolku, kde nahmatám Chesterovu lahvičku s fialovými krystalky. Samozřejmě, nikdy neobjevil, že jsem to byla já, kdo ji měl.

„Dexi, ty už nejsi hlavní ranař… teď už seš jen srab, po kterým neštěkne ani pes.“ Vycením na něj zuby, až sebou nepříjemně trhne a zakaboní se.

„Pravda bolí, co?“ uchechtnu se jeho postoji. Vážně vypadá, jako by ho vyděsilo přinejmenším deset Oskarů!

*

Do našeho pokoje vstoupím o pár vteřin později a opřu se o rám, abych se zadívala na Chestera, který spí na posteli. Těžce oddechuje, zatímco se jeho tělo propíná v jakési křeči. Něco mumlá ze spaní a tak za sebou tiše zavřu a nešetrně mu skočím na hruď, až sebou trhne a vytřeští na mě černé duhovky. Obličej má pobledlý, září z něj veškerá ta bolest, kterou jsem mu…způsobila.

„Abys neřekl, že jsem taková svině.“ Ušklíbnu se a odhrnu si vlasy z krku, aby se ze mě mohl napít. Aby mohl nabrat aspoň trochu sil. Nedokážu ho vidět v tomhle stavu. Když zpozoruju, jak na mě nechápavě civí, podložím mu hlavu svou dlaní a jemně ji pozvednu, aby se mi lehce dostal k hrdlu.

„Napij se,“ zašeptám zoufale a tiše zasténám, když se mi špičáky dostane do žíly a horlivě polkne mou krev.

Chester

Její krev je stále má šťastná, jako tomu bylo dříve! Bodne mě přitom zjištění u srdce. Ovšem v té lahodné chuti poznávám i ty protichůdné pocity, které ji ničí. Je pro mě náhle jako otevřená kniha a já mám možnost poznat její bolest, zoufalství, bezmoc i ztrátu ze všech stran. Svírá se mi pod tím nátlakem nitro, když do sebe pumpuju tuhle ambrózii. Do těla se mi navrací síla. Po chvíli už jsem schopný ji chytit za paže a přitisknout ji k sobě, až jí mezi rty unikne slastný sten, který se mi zaryje až do slabin. Namáčknu ji k sobě ještě víc a doluju z ní doušky nektaru, který sládne a sládne.

„Dost!“ zašeptá bolestně a odtáhne se ode mě se slzami po tvářích. Pustím ji. Opře si čelo o mou hruď a ještě chvíli se nechává rozmazlovat dozvuky rozkoše, kterou jsem jí způsobil. Jemně ji hladím po vlasech, až zavrtí hlavou a vymaní se z mého sevření. Ve tváři jí vytane drzý škleb a v očích se blýsknou plamínky.

„Teď zavři oči, chci si hrát!“ Zavrčí provokativně. Poslechnu ji a uvolněně čekám, až se mi znovu zakousne do krku a začne mě týrat. Nechám jí, aby si se mnou dělala, co chce. Já si to koneckonců…zasloužím. Vyčkávavě dýchám a snažím se nemačkat víčka k sobě. Když na rtech ucítím cosi hebkého…její rty, kterými mi pootevře ústa, rozlije se mi v hrudi náhlý blažený pocit. Pak mi do pusy vsune svůj ukazováček, ihned ho vsaju mezi rty a olizuju. Má zvláštní nasládlou chuť.

„Co to bylo?“ Zeptám se nechápavě. S jedovatým úsměvem mi ukáže lahvičku s fialovými krystalky, které mě dokážou znehybnit na hodně dlouho.

„Do hajzlu!“ Prolétne mi hlavou a chci se pohnout, ale mé tělo náhle přestává poslouchat. Svaly mi tuhnou a já jen zoufale sleduju tu proměnu, proti které nemohu dělat absolutně nic! Pohlížím na Di, která se ďábelsky směje a prsty si vjíždí do vlasů, plna pobavení a nadšení!

„Bylo mi jasné, že je máš ty!“ dostanu skrze ochablé rty. Kupodivu mi je rozumět, takže mi toho asi nedala tolik.

„No jo, sakra. Neměl bys mě podceňovat.“ Uculí se a přitlačí se mi klínem k rozkroku. Začíná si se mnou hrát po svém a po chvíli už mi vzdychá do ucha a vášnivě mě kouše do krku, zatímco prsty mapuje mé tělo. Úpím pod ní a zatínám prsty do prostěradla, protože pro tentokrát je mi to alespoň dopřáno! Po chvíli mi dojde, že ona se…mazlí. Bere si ode mě tu lásku, kterou potřebuje pro své uzdravení a dělá to tak, že mě tímhle alespoň trochu týrá.

„Tak tohle… je ten tvůj… trest?“ usykávám pod jejími doteky.

„Myslel jsem, že… mě chceš mučit… a ne…“ Ani to nestihnu doříct a inkasuju hrubý kousanec do ucha, až cítím, jak mi na košili začne stékat krev.

„Jen si ještě….kousni.“ Vydechnu a pobízím jí dál. Jsem schopný v tomhle stavu lépe snášet bolest, než to její laskání, které mě přivádí k šílenství. Odtáhne se ode mě, aby se mi mohla zadívat do obličeje. Rty má od krve a v očích bezbřehé nadšení, lásku i vztek spolu s bolavou minulostí, která jí ubližuje.

„Užívej si svoje osobní peklo.“ Ušklíbne se na mě zle a zajede mi horkou dlaní do kalhot, až zatnu zuby a chci se toužebně propnout, ale nepohnu se. Hladí mě na tom místě tak něžně a vláčně, až tiše zoufale posténávám a protáčím oči. Jazykem mi vnikne do rtů a věnuje mi hrubý nenasytný polibek.

Diana

Když mi náhle zatrne v zádech a mysl se mi zatemní těžkou mlhou, vdechnu do sebe horkost sopečné erupce a všechen ten prach, který výbuch přináší. Div se nezačnu dusit. Naříkavě padnu na Chazze, od kterého mě kdosi odhodí tak prudce, až narazím na druhou stranu zdi a bolestně zabrečím.

„Zdá se, že ses mi vrtala do mého dvojčátka!" Ozve se protivný hlas. Matně shlížím, jak z okna seskočí mohutná mužná postava a tvrdými poklidnými kroky jde až ke mně.

„Oskárek!“ Vytane mi v mysli nenávistně a já se zhnuseně zašklebím. Tělo mám těžké jako olovo a náhle jsem na tom podobně jako Chester. Nemohu se ani hnout! Potěšeně se ušklíbnu, když se ke mně skloní.

„Přišel jsi to dokončit?“ Ihned se rozkašlu, když v hrdle pocítím žár, jako by mě olizovaly pekelné plameny. Do nosu se mi dostává vůně čpavku a síry, jako bych právě seděla v samotném pekle. Celé tělo mi trhne neúnosným horkem, až mám pocit, že mi praská kůže. Jsem ráda, že si v tuhle chvíli nevšímá Chestera, protože on by se neubránil.

„Ach, poupátko. Zdá se, že má princezna se vrátila k Dickovi a to podle všeho tvou vinou.“ Tvrdě mě uchopí za krk, až zalapám po dechu, když se mi ledová palčivost dostane do těla a spolu s tou horkostí ve mně vyvolají kolaps. Opře mě o zeď, takže nohama na zem ani nedosáhnu.

„Takové věci se nedělají. Když tě nikdo nenaučil správnému chování, budu to muset udělat sám a vzít si od tebe to, co jsem si vzal u tvé sestřičky.“ Potěšeně se usměje, až zachrčím a náhle pocítím ten nepříjemný let vzduchem, kdy se mi žaludek zhoupne a splácne v cosi nepodstatného. Z nočního stolku vezme lahvičku a mírně skepticky se na ni zadívá.

„Ach, Chester už krystalky požil. To se bude muset hezky dívat na to, jak si tě před jeho očima vezmu a poté zabiju. Aspoň v něm probudím to potěšení z týrání.“ Usmívá se, když mu všechno krásně nahrává na ruku.

„Ani nevíš, jak jsi mi to usnadnila. Hodná holčička… Moje holčička.“ Sykne mi do rtů a věnuje mi drsný houževnatý polibek, až bolestí zaúpím. Cítím, jak mi bolestně drásá ústa a drápy se mi zabodává do kůže, jako by nebylo nic slastnějšího. Z očí mi padají slzy jako hrachy.

„Jsem rád, když jsou mé holčičky povolnější…I když ty už jsi starší, než mám ve zvyku.“ Uculí se, jako by mi dělal nějakou službičku, když se se mnou vyspí, přestože nemám věk, který by si přál! Zatne se mi drápy do páteře a já táhle zaskučím. Jako by mě bolely všechny nervy v těle. Před očima se mi dělají mžitky, zatímco on ze mě rve kalhoty. Seberu v sobě veškerou sílu, která mi ještě zbývá, a z posledních sil ho nakopnu mezi nohy natolik, až zaskučí bolestí. Na tváři mi vytane drzý škleb. Ihned se ke mně přitáhne a vlepí mi takovou facku, že se mi div nerozskočí hlava. Zalapám po dechu a nějakou chvíli nevnímám vůbec nic, před očima mám blažené černo.

„Ach, zlobivé poupátko. Budeš muset ochutnat vlastní medicínku. Alespoň se nebudu muset tolik namáhat s vypouštěním feromonů.“ Usměje se na mě a strčí mi prst mezi rty. Chci to vyplivnout a nepolykat, ale nevzmůžu se na nic. Jen chrčím, když se snažím nadechnout a ani se nepohnu. Propadám se do úplně jiného světa, do samotného pekla, ve kterém si se mnou už vážně může dělat, co chce. Když se mi bolestně zakousne do hrdla, nedokážu ani bolestí zařvat. Zoufale brečím, dívám se do stropu a přeju si, aby už byl…konec a přišla ta laskavá smrt.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 67. kapitola: