OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 7. kapitola

02.07.2011 (13:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1723×

7. kapitola - „Asi... Asi mě děláš lepším."

Diana:

Otevřít ztěžká víčka, není zas tak těžké, jak bych očekávala. Proberu se ze spásného bezvědomí zpátky do nočního života. Kupodivu cítím jen mírné tepání v ráně na krku, kterou mám od toho štědrého neznámého a nechutného upíra. Už se cítím celkem silně. Jemně se protáhnu a zkusím posadit, ale znovu se mi zamotá hlava.

„Klidně lež," ozve se vedle mě. Polknu a zabořím se do polštáře.

„Promiň," pípnu. Počítám s tím, že bude naštvaný. Upíří jsou přeci hákliví, když se někdo napije z kořisti, která podléhá jen jim. Ta majetnost je v nich tak houževnatě zakořeněná, že se jí nelze zbavit. Nechápavě se na mě podívá.

„Za co se omlouváš?" Trochu zmateně si ho prohlížím. Netváří se naštvaně, ba naopak. Je nervózní.

„Děje se něco?" Sjedu ho očima, protože mi přijde jeho chování divné. Neustále se ošívá a schovává se před mým pohledem.

„Co se děje?" prsknu v duchu. Poznám, když někdo chce být neviditelný. Tak jako právě teď Chester. Skoro jako by mne ani nevnímal. Zabraný sám do sebe. Mumlá si něco pod vousy.

„Snad doroste," zamumlá. Zúžím oči a zamračeně se ztratím se v těch temných duhovkách.

„Cože?" Zvědavost je mým prokletím. Natolik mě zajímá, co ho znervóznilo natolik, že si přede mnou přestal hrát na krutého a bestiálního upíra.

„Ale nic, jen jsem chtěl říct, že za něco takového se nemusíš omlouvat. Nemůžeš za to," zabručí odměřeně. Svraštím čelo a tvrdohlavě se na něj zadívám.

„Chazzy, o co jde?" Evidentně něco skrývá, když se neustále točí tak, abych na něj pořádně neviděla.

„Ukaž se mi!" prsknu tvrdě a čekám, co podnikne. Otočí se ke mně čelem a mírně se zamračí. Temné oči mu, ale neprotne žádný záchvěv hněvu, jen jsou plné jisté melancholie.

„Mám se svléknout či co?!" zahuhlá, rty co nejvíc semknuté k sobě. Se zvednutým obočím si ho prohlédnu. Má na sobě tmavě modré džíny, což jsem na něm ještě neviděla. Bílé tílko a tmavou košili, ale stejně mi přijde, že se choulí do sebe. Tvář má trochu pohmožděnou, zřejmě se pral s útočníkem, který si na mě tak dobře smlsnul. Byla to muka! Nenajdu na jeho bezchybném těle už nic jiného, přesto je přede mnou jako arogantní hromádka neštěstí.

„Usměj se na mě," poprosím ho psíma očima. Potřebuju povzbudit. Vědět upřímně, že se na mě nezlobí, protože psychicky je mi mizerně. Ovšem na to mám lék jako vždy. Nepřipouštět si nic, co bolí.  Široce se usměje a kupodivu na mě necení ty své děsivé špičáky. Je ohleduplný. Zřejmě si myslí, že by mě to v tuto chvíli vyděsilo. A nejspíš ano, jen se to snažím nepřipouštět.

„Máš kouzelnej úsměv," vzdychnu oslněně a zadívám se mu toužebně do očí. Potřebovala bych pohladit, minimálně! Mrkne na mě a poukáže na jídlo na nočním stolku. Ihned se zakousnu do chleba se sýrem, který mi namazal a vypiju dvě sklenky džusu. Než dojím, tak mě zarputile pozoruje, ale jinak nehne ani brvou.

„Předtím jsi mi nabízel, že můžeme skočit na podmínku číslo čtyři. Ještě tvoje nabídka platí?" zvednu laškovně obočí a zkoumavě se na něj zadívám. Sjedu ho říčným pohledem od hlavy až k patě, aby věděl, jak moc se mi líbí!

„Nejsem si jistý, jestli je teď ta nejvhodnější chvíle. Jsi hodně slabá. Měla by ses pořádně prospat!" S úsměvem zavrtím hlavou.

„Vůbec se necejtím unavená.“ Zřejmě jsem musela prospat snad několik dní. Připadám si odpočatě a kupodivu mě nic nebolí, mimo tupé psychické bolesti uprostřed hrudi, kterou se snažím zahnat do nouzového kouta své duše.

„Je mi fajn," potřebuju cítit i ten minimální cit, který je schopen mi dát. Zadívám se mu do očí a spočinu pohledem na jeho tváři.

„Přece mě znova neodmítneš?" zachmuřím se. Jeho další odmítnutí bych už nezvládla! To bych mu asi vážně ukopla ty jeho dva krvelačné zuby, než abych zas pociťovala tu stupidní potupu.

„Nestačila by podmínka číslo jedna?" Snaží se z toho vykroutit! Natáhnu k němu ruce.

„Pojď ke mně," zašeptám a lákám ho svůdně k sobě. Potlačím ve zvuku svého hlasu tu protivnou naléhavost. Nechci, aby věděl, jak moc je pánem nad mou náladou. Jedině on mě nyní dokáže vytáhnout z mučivé deprese nebo mě do ni naopak shodit a potopit mě do nejhlubší jámy sebelitování.

„Kde je ten zlej upír, co tu na mě machroval?" ušklíbnu se, jenže on se nějak k ničemu nemá!

„Přece se nenecháš prosit!" houknu na něj, když se ošívá. Musím ho nějak vyprovokovat. Přijde mi, že je celý nesvůj. Co se stalo, zatímco jsem byla v limbu? Menší manipulace ještě nikdy neuškodila. Když se k ničemu nemá, zamračím se.

„Fajn, když teda nejseš dost upír, tak si zajdu za jiným!" prsknu a zamračím se. Zvedám se z postele, ale to už je u mě.

„Nějak ti otrnulo, maličká. Hezky zpátky do postele." Zažene mě a přikryje peřinou, zatímco si ke mně sedá. Smete mi něžně vlasy z obličeje a dívá se mi přemýšlivě do tváře

„Mám takový problém.“ Svraští obočí a odmlčím se.

„Jak jsem se pral s tím hajzlem, tak mi vyrazil špičák,“ řekne tiše a zřejmě se díky tomu necítí nejlíp. Asi to pro něj je, jako by ztratil kus své mužnosti. Trochu se uchechtnu, ale hned to zas utnu, protože si všimnu, že mu to vyčaruje vrásku na čele. Lehce ho pohladím po tváři.

Chester:

„Tak asi doroste, ne? Ještě jsem neslyšela o upírovi bez špičáku." Mrkne na mě povzbudivě, zatímco mě laská něžnými vroucími doteky na obličeji.

„A jestli nedoroste, tak nevadí. Já tě stejně budu…" Zmlkne a uhne pohledem. Tázavě se na ni zadívám. Tuším, co chtěla říct a možná bych to za normálních okolností ani slyšet nechtěl, ale teď mám tak pošlapané ego, že potřebuju nějakou vzpruhu.

„Že mě budeš co?" zeptám se a s lehkým úsměvem na rtech se na ni pronikavě zadívám. Stydlivě sklopí oči.

„No, tak to dopověz. Neboj se, já tě neukousnu," mírně se ušklíbnu, jelikož mi dojde, že momentálně jí ani nikomu jinému žádné bezprostřední nebezpečí z mojí strany nehrozí.

„Ostatně, teď ani nemůžu.“ Proběhne mi tváří stín. Trochu zbědovaně se stáhnu do sebe a čekám, zda mi ona pomůže.

„Já tě stejně budu brát jako zlýho upíra," špitne.

„I bez špičáku.“ Odvrátí hlavu a zadívá se jinam. Mírně se zakaboním. To nebylo přesně to, co jsem chtěl slyšet!

„Děláš si ze mě legraci?!“ zavrčím, ale samotnému mi to zní jako vytí zraněného vlka, který chce olízat rány, ale nenajde nikoho, kdo by mu pomohl. Trochu sebou cukne a s lítostí zračící se v těch šedých očích zavrtí hlavou.

„Ne. To ne." Rychle zamžiká víčky, zatímco se topí v mých zorničkách.

„Máš hlad?" Polkne a těká pohledem po mé tváři. Teď už se zamračím úplně. Jak dojemné. Ona je tak obětavá a já. Já jsem mrzák. Stisknu tvrdě rty. Vstanu z její postele a pohled stočím kamsi do prázdna.

„Nemůžu. Ale ani kdybych mohl, tak bych nechtěl. Máš krk celej rozkousanej od toho hajzla!“ zavrčím zhnuseně a naštvaně zatnu pěsti. Zase se mi do hlavy dostává ten bezbřehý vztek a potápí mou sebejistotu.

„Asi jste si to oba dost užívali, co?" prsknu vztekle, aniž bych dokázal v hlase potlačit zjevnou jedovatost. Z očí jí vystoupí slzy.

„Užívali?!" zamumlá celá bledá. Pohotově si složí hlavu do dlaní a setře slzy.

„Tak strašně to bolelo! Přála jsem si, aby mě raději na místě zabil. Nic horšího jsem v životě nezažila! Ani tys nebyl tak krutej." Rozpláče se a její hruď se nepravidelně zdvihá a já ucítím potřebu ji obejmout, ale neudělám to.

„To není možný. Není možný, aby se ti to se mnou líbilo a s ním ne. Lžeš!" obviním ji, i když si to ve skrytu “duše“ nemyslím. Jenže mi vadí, že si moji oběť dovolil okusovat někdo jiný! Na tohle jsou upíři dost hákliví. Vím, že ona za to nemůže, ale... Ani nevím, proč mám najednou větší vztek na ni než na toho upíra.

„Ne, nelžu!" zanaříká.

„Přísahám!" Chytí mě za ruku a obrátí ke mně své uslzené oči. Musím se odvrátit, protože se do mě zabodávají jako nože.

„Nikdy mě nic nebolelo tolik. Bylo to horší než předtím s tebou, než to začalo být krásné!" Pustí mě a chytí se beznadějně za hlavu.

„Prosím tě, věř mi, že už nikdy nic tak hrozného nechci zažít! Bylo mi, jako by mi někdo rozerval celý krk a vysával ze mě život. Hroutil se mi celý svět," šeptá, zatímco si stírá slzy, které jí neustále stékají po tvářích. Stojím bez hnutí a pořádně nevím, co bych měl udělat.

„S tebou to bylo nádherný, lásko, ale on mě zabíjel," špitne srdceryvně.

Při oslovení "lásko" mě bodne tam, kde obyčejní smrtelníci mívají srdce. Trochu mě to rozhodí a nevím, jak na to reagovat. Nakonec roztáhnu paže. Podle všeho teď potřebuje víc uklidnit ona než já. Aniž bych jí musel cokoliv říkat, možná až trochu zbrkle mi vletí do náruče a já začnu přemýšlet o tom, jestli bych téhle hromádce neštěstí neměl spíš dělat otce než milence. Pořád mi tak nemožně, přímo nebezpečně, připomíná tu dobu s Oskarem a mou malou Sue.

Ležela na stejné části postele jako nyní Di. Dlouhé blonďaté vlásky měla rozprostřené po ramínkách, která se jí otřásala spolu s nicotným pláčem, který mi rval nitro. Zoufale plakala a já ji nemožnými slovy utěšoval a choval v náruči jako svůj největší poklad. Miloval jsem ji! Skutečně jsem ji miloval tolik, že jsem to pro ni dokázal udělat.

„Věříš mi?" šašeptá tiše a bojácně se mi zadívá do očí. Probere mě tím ze srdcervoucích vzpomínek. Hladím ji po zádech a nechávám ji, aby se ke mně tiskla svým horkým tělem. Díky její vůni se mi sbíhají sliny. Zamyšleně přikývnu. Ostatně, i kdyby to nebyla pravda, nejsem si jist, jestli bych jí to v téhle chvíli dokázal říct. Vypadá tak zoufale a bezbranně, že být člověk, asi by mě to emočně zasáhlo.

„A co to s tebou dělá teď?!“ ozve se mi v mysli nepříjemný hlas.

„Kdyby tě to nechávalo tak moc chladným, držel bys ji snad takhle v náručí a utěšoval?“

„Asi... Asi mě děláš lepším," připustím do ticha, které přerušují jenom její vzlyky.

„Lepším?" Na chvíli se utiší. Po tváři jí přelétne překvapený výraz.

„Jak to myslíš?" Věnuje mi letmý úsměv a něžně mi vtiskne polibek na krk. Přivřu oči a užívám si ten dotek, kterým mi dokazuje, že jí na mě záleží.

„Co teď cítíš?" Vine se ke mně, zatímco ji choulostivě držím. Zblízka se jí zadívám do ubrečených očí.

„Já nevím. Snad potřebu tě chránit." Setřu jí trochu neohrabaně další slzu, která se jí kutálí po tváři a ještě víc ji k sobě přitisknu, sám nevěříc tomu, co právě dělám. Na tváři vykouzlí drobný úsměv a přivře oči.

„Věděla jsem, že máš city." Zvedne ke mně tvář s příslibem polibku. Ztuhnu a zavrčím.

„Jak věděla?" Svraštím čelo a maličko se od ní odtáhnu. Trochu ji tím polekám.

„Nevěděla. Tušila. Doufala!" blekotá až příliš horlivě. Vzhlíží ke mně s notnou obavou. Ano, měla by se bát, protože není nic horšího, když si je mnou natolik jistá!

„Víš, já tě mám moc.." Znovu se utne. Zamračím se. Nechci nic slyšet! Záchvěv pocitů je ten tam. Tak ona věděla. Ona tušila! Pustím ji z náručí.

„Musím jít. Ještě se prospi," řeknu možná až zbytečně odměřeně a mám se k odchodu, ale ona mě dohoní ve dveřích.

„Chestere,“ špitne plačtivě. Chytí mě za ruku, ale jakmile ji sjedu nepříjemným pohledem, pustí mě.

„Chci být sám!“ Bez toho, abych se na ni znovu podíval, zavřu dveře. Moje kroky vedou do knihovny. Měl bych hledat odpověď na to, co se s ní děje. Proč se jí líbí moje sání a to jeho jí bolelo, ale potřebuju na chvíli vypnout.

*

Diana:

Rozespale se rozhlédnu kolem sebe a nechápavě přimhouřím oči na Chestera. Vpadl do ložnice tak nešikovně, že zakopnul a upadl na zem. Promnu si víčka, protože mám pocit, že snad stále pořád spím! Takhle jsem ho nikdy neviděla. Je natolik komický, až mi to nahání husí kůži!

„Do hajzlu!“ zakleje a snaží se vyhrabat na nohy. Divoce se směje, zatímco se sbírá z kamenné podlahy. Jakmile se zadívá do mého nechápavého vyděšeného obličeje, zakaboní se.

„Podívej se, cos ze mě udělala!“ zavrčí. Zachmuřím se a zoufale se snažím vzpomenout si, co bych mu provedla.

„Co… Cože?" Nechápavě na něj shlížím a vůbec nevím, jestli mu mám jít pomoct nebo ho raději nechat být. S nepříjemnými obavami ho sleduji. Netušila jsem, že je možné, aby se upír někdy ocitl v takovém stavu.

„Co teď s ním?!" zajíknu se v duchu. Doklopýtá až ke mně a chytí mě silně za bradu, až tiše heknu.

„No, podívej se! Už ani nevím, kdo vlastně jsem! Dokud jsem tě nepoznal, můj život plynul v klidnejch vodách. Sice nic převratnýho, ale aspoň jsem si mohl bejt jistej tím, že jsem upír! Ale co jsem, do hajzlu, teď? No řekni mi to, když dokážeš všechno tak úžasně předpovědět!" zavrčí mi z blízkosti do obličeje, až se rozechvěju. Užasle na něj zírám a nevím, co mu na tuhle výtku odpovědět.

„Já. Já." Těžce dýchám a netuším, jak z tohohle vybruslit. Takhle ho neznám. A bolí mě, že on cítí, jako by ztrácel sám sebe, když já sama sebe konečně našla. Bez rozumu koukám do těch jeho tmavých očí a propadám se mu víc, než bych chtěla. Jsem v tom až po uši. Tak tahle chutná láska? Někdy hořká, jindy sladká. Násilím mě zatlačí do polštářů, zatímco zoufale protestuji a vzpínám se mu. Obkročmo se mi posadí na břicho, až těžce vydechnu.

„Tohle jsem měl udělat hned na začátku!" zavrčí a hrubě se mi vpije do rtů, až vyděšeně zasténám. Drápy se mi začne dobývat pod tenkou látku oblečení, což mě rozklepe ještě víc a nestíhám ho odstrkávat.

„Dost!" zaskučím mu do rtů a snažím se uhýbat před jeho doteky, které mě sice vynášejí do nebes, ale právě ve stejnou chvíli mne sráží ke dnu. Myslela jsem, že naše první milování bude jiné. Ne divoké. Ne zběsilé! Ale naopak plné citů a lásky, něžných kouzelných doteků a polibků. Nečekala jsem, že Chester bude jako utržený ze řetězu. Vedený jen svým chtíčem a vztekem. Dělá si se mnou, co chce. Přesně jak jsem čekala. A mně se to nelíbí. Duchapřítomně se bojím!

„Prosím, dost!" Snažím se pod ním vysmýknout a dostat se od něj pryč. Přimáčkne mě pod sebou ještě tvrději, až zalapám po dechu. Chytím ho za ramena a vložím veškerou sílu do toho, abych ho od sebe odstrčila, zatímco on mě vášnivě líbá na krk a občas si kousne, až slastně usyknu. Odtrhne se ode mě a protne mě zuřivým pohledem, když jeho snažení kazím.

„Copak? Nelíbí se ti to snad? Přece jsi to celou tu dobu, co tu jsi, chtěla, ne? Jinak bys tu nezůstávala. Tak si najednou nehraj na netykavku. Nejsi zase tak nevinná, jak se tváříš," zaskřípe v úšklebku zuby.

„Já se bojím!" vypadne ze mě bez rozmyslu. Těkám pohledem do jeho černých očí a doufám ve smilování. Vždyť já vůbec nemám tušení, do čeho jdu! Je to poprvé, co s někým něco takového mám dělat.

Bylo by to kouzelnější, kdyby se ovládal a byl by plně při smyslech. Takhle se ho děsím! Nikdy mě to nijak moc nezajímalo, takže jsem tajně nešmírovala, co ten sex vlastně obnáší. Proto teď reaguju takhle vyděšeně. Takhle špatně! Šklebí se na mě a přejíždí mi rty po tváři, zatímco vrčí a prsty se mi dostává do kalhotek.

„Tak ty se bojíš?“ uchechtne se pobaveně.

„Ty, která se nebojí nikdy ničeho a nikoho a všemu a všem vzdoruje?" Kousne mě do krku, až se pod ním prohnu.

„Copak, maličká, došla ti odvaha?" popíchne mě a přestane se mi snažit vloudit do spodního prádla.

„Seš vážně ještě malá holčička,“ ušklíbne se. Zamrkám, abych nepropustila ani jednu slzu. Je mi trapně! Proto, že jsem tak uboze nevinná a vím o tom, co po mně chce, až užasle málo.

„Chazzy," vyslovím zoufale jeho jméno a zatnu zuby. Takhle poníženě se s ním cítím docela často. Pán je světaznalý, evidentně si neuvědomuje, že ne všichni jsou jako on!

„Nebojím se tebe," uvedu to na pravou míru, aby si nemyslel, že se z něj posadím na zadek. Bojím se toho, co po mně vyžaduje! Zachmuřeně se pod ním prohnu. Posměšně a napůl bolestně se zašklebí.

„Samozřejmě! Ty a bát se mě! To je přece absurdní!" zaironizuje. Poposedne si výš a mně se díky tomu dýchá ještě hůř.

„Chazzy!“ heknu, protože mi dochází přísun kyslíku.

„Copak, miláčku?" řekne něžně s krvelačným leskem v očích. S docházejícím dechem na něj zírám. Jak on se baví! Jak je unešený touhle situací, kdy jsem jeho bezbranná oběť! Vší silou se ho snažím odstrčit. Buším do něj pěstmi a snažím se nadechnout. Čím víc se snažím, tím víc se ďábelsky směje! Lapám po dechu a zadržuji slzy, aby mi nezačaly padat z očí. Dostat se z jeho sevření je pro mne nemožné.

„Pusť mě!" syknu z posledních sil a přivírám víčka. Vážně jsem ho neměla tolik provokovat. Pohlížím na něj štěněčím pohledem a prosím ho tak, aby mi dal aspoň možnost se trochu víc nadechnout.

Dostává se mi jen minimum vzduchu a žebra pod jeho vahou bolí. Dlouho tu jeho hru nevydržím. Oči mi lezou z důlků a div pod ním nevypustím duši, ale hlavně, že on se královsky baví! Trochu se nadzvedne, abych se mohla nadechnout, a znovu se na mě posadí. Nesouhlasně pod ním zakňourám. Skloním se ke mně a zabodne se mi nadšeným pohledem do lesklých očí. Jen tak tak zadržuju pláč.

„Pusť, prosím!" zaspílám naposledy.

„Udělám, co budeš chtít!" řeknu vysíleným hlasem. Stojí mě to velké úsilí. Nejsem zastánce těchto stupidních vět.

Přestanu se pod ním mlít. Je mi z toho všeho akorát do breku. Žaludek mám jako na vodě, srdce mi div nevyskočí z hrudi a jemu se to líbí. Zbaběle se do něj vpíjím očima a čekám, trpělivě čekám, až mě buďto zabije, anebo se nade mnou přeci jen slituje.

„Jsi sladká, když takhle prosíš," usměje se. Vztekle usyknu a nejraději bych mu plivla do obličeje.

„Promiň. To ten chlast. Asi to na mě zapůsobilo víc, než jsem čekal," ušklíbne se, ale pořád se nemá k tomu, aby mě pustil!

„Tak už ze mě sakra slez!" syknu tiše a dokonce se mi podaří dát do těch slov trochu důrazu, až se tomu zasměje. Shlíží mi do očí a hladí mě po těle, jako by se mě nemohl nabažit. V tomhle stavu ani nedokážu říct, jestli se mi to líbí nebo ne. Jsem naštvaná, vyděšená a hlavně jsem mu k smíchu. Prostě vrchol všeho!

Chester:

„Tobě se to nelíbí?" Dožaduju se okomentování doteků, kterými ji častuji. A že rozhodně nejsou hrubé, nemusím dodávat. Překonávám sám sebe. Sednu si jí na stehna, aby mohla volně dýchat, a čekám, co udělá, když jsem jí konečně dal tolik prostoru k projevení.

„Líbí." Zachmuří se nenadšeně a hned dodá:

„Trochu."

„Trochu," opakuju po ní s ušklíbnutím. Já se překonávám a ona je drzá! Moje maličká dostala přísun kyslíku do mozku, tak opět začíná vystrkovat růžky. Ostatně jako vždy. No, jak myslíš. Pomyslím si a slezu z ní.

„Tak dobře, necháme toho. Ztráta času se o něco snažit, když se ti to líbí jenom trochu," dám si záležet na důrazu posledního slova.

„Chestere." Zvedne ke mně oči.

„Líbí se mi to. Strašně moc se mi to líbí," pípne a uhne pohledem jako by se styděla.

„Já jen, že…" A opět zmlkne. Všechno, abych si domýšlel!

„Ne, nech to být. Nemusíš to zachraňovat. Já se ti ještě jednou omlouvám. Už tě takhle přepadávat nebudu," hraju komedii. Vyskočím na nohy a zase si honem rychle sednu, protože se mi povážlivě zamotá hlava a žaludek udělá kotrmelec. Do hajzlu, že já ten patok vůbec pil!

„Prostě jsem zazmatkovala." Zatne zuby a poposedne si. Chápu, že je z toho rozčarovaná. Nejspíš jsem reagoval vážně trochu divoce, ale nemohl jsem si pomoct. Ona mi někdy vážně pije krev!

„Víš, že tě chci." Posadí se ke mně blíž.

„Jen jsi mě vyděsil." Povzdychne si.

„To ty přece umíš, ne?" broukne zvesela.

„No,“ usměju se ztěžka. Žaludek se mi bouří v nelibém pocitu nechuti a plnosti. Jako bych se měl každou chvíli zhroutit pod břemenem kocoviny.

„To vážně umím," dostanu ze sebe a svalím se do postele naznak.

„Do hajzlu, je mi nějak mizerně,“ vyheknu. To jsem zas jednou něco neodhadnul! Chvíli na mě udiveně zírá.

„Chazzy, co ti je?" Obkročmo se na mě posadí a nakloní se, aby mi pohlédla do tváře.

„Za normálních okolností bych situace, kdy na mě takhle sedíš, náležitě využil, ale teď bohužel," zafuním a spatřím na její tváři lehké ušklíbnutí.

„Můžu pro tebe něco udělat?" Přitulí se. Její teplé tělo by mě jindy dojalo, ale nyní na to vážně nemám myšlenky. Jsem rád, že se držím!

„První upír, který sám sebe sprovodil ze světa díky flašce zkvašený krve,“ ušklíbnu se.

„Neříkej nesmysly. Nepomohlo by ti, kdyby ses třeba napil?" Jsem tak zahleděný do své značné nevolnosti, že si ani nevšimnu, co s mými drápy provádí.

Dojde mi to, až když mi na obličej začne kapat cosi teplého a její vůně mi zostří smysly. Otevřu oči, které jsem měl do té doby semknuté a všimnu si jejího pořezaného krku, ze kterého jí teče proudem krev. Hned mě zaplaví vlna sladkosti a její pronikavá vůně mi vnikne do chřípí.

„Co to do hajzlu děláš??" vyjedu na ni omámeně a snažím se posadit. Smyslně se přede mne nakloní, až slastně vzdychnu, když se mi ta vůně dostane až do hlavy. Radostí sebou cukne, když se k ní přisaju a hltám tu horkou báječnou krev. Vší silou ji k sobě přitáhnu.

„Ach, Chazzy!" sykne slastně a poddá se mi. Drtím ji ve své náruči a horlivě polykám životabudič, prchající jí ze žil. Tělo se mi propíná v záchvatech zuřivosti a chtíče. Ta chuť je naprosto dokonalá!

Bez toho, abych se od ní nějak odloučil, ji překulím do peřin. Propne se pode mnou v euforii. Jsem jak smyslů zbavený! Drtím pod sebou její útlé tělo a i když se za to v ten okamžik nenávidím, snažím se z ní pro sebe dostat co nejvíc! Vědomí, že je stále ještě zesláblá a celá rozkousaná odplouvá s každým douškem sladkého nektaru do zapomnění.

Její krev je tentokrát snad ještě lepší! Její omamný pach do mě proniká snad každičkým pórem! Musím na chvíli přestat, abych se z toho nezbláznil. Rychle oddechuji a dívám se na Diin zastřený výraz. Její pleť je světlá, téměř průhledná. Chci přestat, opravdu chci, ale znovu se k ní přisaju. Její dlouhý sten mnou projede a zabodne se mi v srdeční krajině. Až když ucítím, že její síla slábne a téměř se mi nehýbe v náručí, přestanu, ale stojí mě to neskutečné přemáhání!

„Di," vzdychnu jí do ucha, přitisknu k němu své rty a polibkem ho zbarvím do ruda. Ztěžka vzdychne, ale tváří se šťastně. Jemně ji hladím po tváři a pomalu sjíždím níž, abych pomazlil celé její tělo. Chci se jí odvděčit.

„Líbí se mi to," zašeptá a zamilovanýma očima se zadívá do těch mých.

„Neměla jsi to dělat," zavrčím, i když se cítím skvěle. Dokonce tak skvěle, jako už dávno ne. Jenže, pocítím náhle také něco jiného. Jakousi hořkou chuť výčitek, že se nedokážu ovládat a sobecky beru bez ohledu na následky. Z očí jí skane slza a za ní druhá. Ona brečí. Ale proč? Já to přece nemyslel nijak špatně! Snad poprvé myslím i na ni a ona to pochopí úplně obráceně!

„Myslel jsem to tak, že jsem ti mohl ublížit." Utřu jí mokrou tvář. Při tom doteku zavře oči a usměje se.

„Neublížil bys mi," špitne sebejistě.

„Mám hroznou žízeň." Polkne a začne se zvedat.

„Počkej. Nevstávej. Já ti něco přinesu!" Donutím ji si zase lehnout. Teď vůbec není ve stavu, aby se někde procházela a sama si sháněla jídlo a pití. Je to tak trochu moje vina, že je na mě naprosto odkázaná.

„Tak trochu tvoje vina?" ozve se mi vyčítavě v hlavě. Zabručím.

„Dobře, tak trochu více," zamračím se a velmi pozitivně vnímám ten pocit, kdy je mi zcela oddána. Odkázaná na mou pomoc. Asi jsou to dozvuky péče o mou Susan, ale nemohu popřít, že mi to dodává i jistou nadřazenost a majetnost. Nemůže mě opustit, protože mě tolik potřebuje!

*

V kuchyni vezmu vodu, nějaké ovoce a obvazy na ten její krk, který po mém náletu vypadá ještě hůř. Sice jsem díky absenci jednoho špičáku spíš sál, ale i tak jsem ji tím druhým stačil dost podrápat. Vrátím se do ložnice a zjistím, že mezitím usnula. Opatrně jí ošetřím krk, abych si k ní nakonec přilehnul, a po chvíli usnu také, s nosem zabořeným do jejích vlasů.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 7. kapitola: