OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hra s ohněm - 73. kapitola

06.09.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 864×

73. kapitola - „Chci tě, Dianko!“

Dick

„Asi máš pravdu…“ připustí nerad a houževnatě si povzdychne.

„Jenom nevím, co mám dělat. Každé rozhodnutí je…špatné. Asi budeme muset říct Dexovi, aby ti pomohl, pokud budu ze hry.“

„To si děláš prdel, že ano?!“ vyvalím na něj oči.

„To je jako, kdybych tam byl sám! Ale neboj, jsem na tvé straně… Nějak to zvládneme. Na co bys jinak měl kámoše?“ Stisknu mu rameno a vycením špičáky v útočném upířím gestu.

„Ale kdo jiný by ti s ním pomohl? Di těžko, když…se jí to s ním tak líbí,“ prskne s ušklíbnutím a tvář mírně zakaboní. Nelíbí se mu to, stejně jako mně!

„Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale… Díky Dicku! Nečekal bych, že zrovna ty se za mě postavíš.“ Je vidět, že si toho skutečně váží. Stisknu mu paži a usměju se.

„Jenom… Je to vážně paradox, když jsem Di asi tak před patnácti lety choval v náručí. A kdyby ji rodiče neodvezli, tak…“ nedopoví a protne mě pronikavýma temnýma očima, až polknu. Je mi jasné, co by se našim dvojčátkům stalo a… děsí mě to!

„Ale všechno je jinak! Teď Di patří mezi to nejdůležitější, co máš. Měl by ses soustředit na to dobré, co jsi díky ní získal. Mezi vámi je dost silné pouto, když to zůstává i přes tu upíří frašku. Jsem si jistý, že kdyby dětem něco hrozilo, tak ho Di zabije sama…. O Patrika se také postarala.“ Uchechtne se, když si vzpomene na vytáhlého muže, který se stal Diinou první obětí.

„Já vím. Ale i přesto si nejsem jistý, jestli se takhle překážka dá překonat. Je to v bodě, kdy nevím, zda je jí lépe se mnou nebo beze mě. Ale musíme s Oskarem něco udělat, nemíním se dívat na to, jak s ním….“

„Zatím s ním nespala,“ řeknu přemýšlivě.

„Ale nedával bych tomu moc času.“ Jsem upírem déle než Di a vím, co upíří pudy dovedou a jak obtížné je se s nimi vyrovnat.

„Měli bychom začít pomalu jednat. Zdá se…,že Di je dost…brutální.“ Zaskřípu v nelibosti špičáky. Di byla sice vždy kvítko, ale na druhou stranu velmi milosrdná a soucitná!

„Možná ho utýrá k smrti sama, aniž by chtěla.“ Brouknu zamyšleně, zatímco mě Chester probodává zamračeným pohledem a pohrává si s drápy.

„Jak víš, že s ním… nespala? Něco ti říkala?“

„Zeptal jsem se narovinu. Řekla, že s ním nespala a znělo to upřímně, ale stejně je vidět, že tu upíří náturu k němu něco táhne…. Znáš ten… Zasranej chtíč.“ Úlisně se usměju.

„Ještě ji drží ten člověk v ní, který… prakticky existuje jen kvůli tobě. Čím víc se od ní odpoutáváš, tím víc v ní ta lidská část umírá a ona se stává hrůznější a horší. Děsím se toho, že až jednoho dne otevře oči… Už to nebude ona.“ Oklepu se a nechci se smířit s tím, že dívka, kterou jsem miloval, se mění v něco, co jsem tolik nenáviděl. Už by to nebyla ona. Veškerá její křehkost, srdečnost i zranitelnost by vzala za své…

„Znám ten… Zasranej chtíč až moc dobře.“ Usykne zvráceně Chazzy a dlaní si přejede přes rozkrok, zatímco se záludně šklebí. Tak on je svým rozdavačným chováním celkem známý. Nenechá na pokoji žádnou sukni, ať už je upíří či... Lidská.

„Dobře, já se v ní tu lidskou stránku budu pokoušet udržet, i když to teď… Bude těžké. Zkusím to alespoň do doby, než zmizí Oskar. Ale ona mě za to bude nenávidět. Nejhorší je, že kdybychom ji nechali, nebude obyčejným upírem, ale zřejmě fakt Oskarovo vzácným nástupcem. Ani si nedovedeš představit, co všechno…“ Zarazí se a mávne rukou.

„Jediná možná doba, kdy se ho můžeme zbavit je ta, kdy bude Di u dětí. To bude nejvíce času. Budeme to muset nějak… naplánovat.“ Odfrkne znechuceně a postaví se ochranitelsky před dveře.

„Bude nejlepší přijít po jejím mučení. Bude mít nejméně sil. Bude ochromený a vysílený. Podle všeho z něj Di pije, tak doufám, že…že to ředí!“ Chazzy se jen bezmocně ušklíbne a pokrčí rameny. Tak to bude ještě zajímavé!

„Netuším, jak často se oddávají těm svým hrátkám.  Ale jak znám Oskara, tak ten nikdy nemá dost, tak je možné, že si dává pauzu jen mezi tím, co je Di u dětí.“

„Tak to bude jediná šance. Nevím, jestli má Di v sobě ještě nějaký soucit, jestli by třeba byla ochotná ho… bránit nebo by jí to bylo jedno.“ Polknu a najednou bych si hrozně přál, aby byla zas tak protivně soucitná a snažila se nám to z důvodu milosrdenství překazit.

„Teď si její reakce vážně netroufám odhadnout. Zřejmě bude záležet na situaci. Na tom, kdo na ni bude působit. A co ty fialové krystalky?“ Náhle se začne tetelit radostí, jako by přišel na něco zázračného. Zavrtím skepticky hlavou.

„Neraduj se. Ona už je na něj nepoužívá. Prý sám drží jako beránek!“ Heknu jízlivě a v duchu mu nadávám do všech jmen, která znám. Nechutný upíří masochista! Nechápu, co se tím ten kretén snaží dokázat! Že ji dokáže zlákat a udělat z ní ještě horšího upíra, než je on sám? Nebo se mu prostě líbí mučení, které mu něžnější pohlaví věnuje?

„To jsi mne vážně nepotěšil! Teď bychom je měli asi fakt hlídat, aby nevyužil příležitosti… A já ho když tak mohl vykastrovat, kdyby to zabíhalo do extrému.“ Chtivě se ušklíbne a ve tváři mu vytane ďábelský úsměv. Pobaví mě to.

„Chceš je hlídat? Di bude řádit jako drak. Už jako člověk byla…divoká a jako upírka je ještě horší. Netrpělivá, neposedná, divoká a ohnivější, než kdykoliv před tím. Nechci být u toho, až přijde na to, co jsme ukuli,“ zašeptám a ohlédnu se po Desire, která se k nám pomalu krade ode dveří.

Desire

Jdu velmi nejistým kolísavým krokem, protože je mi špatně od žaludku a díky tomu, že ze mě sice chlemtal Oskar, ale nikoliv Dick, ještě mírně pociťuju ztrátu krve. Nejistě se na Dicka usměju, když spatřím s kým na chodbě stojí.

„Ach, Chester!“ Zoufale uhnu pohledem a zabodnu si kamsi do temného kouta.

„Jen jsem se chtěla jít najíst, mohli jste klidně pokračovat,“ zamumlám, když se Chazzy bez řečí sebere a zmizí ve své ložnici.

„Pomohu ti,“ nabídne se mi Dick, zatímco se chytím zábradlí a chci sejít ze schodů. Vyjeveně po něm otočím pohled a zadívám se do těch světle modrých očí, plných něhy.

„Já… To nemusíš, zvládnu to sama.“ Zaskočí mě jeho náhlá péče, ale on se nedá odbýt. Sejdeme společně do kuchyně, kde si začnu připravovat jídlo, zatímco on mě celou dobu upřeně pozoruje a hlídá každý můj pohyb. Jsem z toho nervózní a všechno mi padá z ruky, když chci sáhnout po noži, náhle stojí vedle mě.

„Raději to udělám já,“ na tváři mu vytane jeho křivý úsměv a proti mé vůli mne vmanévruje na židli, zatímco se pustí do přípravy jídla sám.

„Dicku… Proč se o mě takhle staráš?“

„Protože chci!“ řekne tvrdě takovým tónem, že se neodvážím ptát dál, natož abych odporovala.

„Tu máš.“ Podá mi sendvič, kde vidím více masa, než zeleniny. Zmateně k němu obrátím zrak, ale on mě rozhodným pohledem jen popožene do jídla. Pokrčím tedy mírně rameny a s chutí se zakousnu do čerstvého pečiva. Když mám polovinu snězenou, zezadu se na mě natiskne a přivine mě k sobě. Jestli jsem se předtím cítila zmateně, tak teď nevím, jak ten stav nazvat! Ten jeho dost důvěrný dotek mě zaskočí a zároveň… zahřeje.

„Dicku,“ vydechnu, protože se mi jako film před očima přehrávají okamžiky, kdy jsme spolu my dva byli šťastní. Uvědomuju si, jak moc bych to chtěla vrátit. Zadívá se na mě pohledem, jako by mě viděl poprvé a pustí mě.

„Jez.“ Zavrčí mírně a rozhlédne se po místnosti.

„Nemáš chuť ještě na něco jiného?“ Probodne mě zpytavým pohledem, až skloním hlavu a plaše se usměju.

„Ne.“ Zavrtím hlavou.

„Neměla by ses tomu bránit… Tělo si řekne, co potřebuje.“ Sjede mě zvláštním pohledem a opře se o kuchyňské okno.

„Pořád mě miluješ.“ Řekne s upřeným pohledem do mých očí. Zaskočí mě to. On se neptá, on mi to prostě… oznamuje!

„Co se stalo?“ bleskne mi hlavou. Ještě před chvílí mi tvrdil, že spolu nemůžeme být a nyní…

„A ty mě?“ odvážím se potichu zeptat, když jemu jako odpověď stačí má nachová barva tváře. Když se na mě znovu zadívá, choulostivě sklopím oči. Ty jeho modré studánky mě z ničeho nic tak moc znervózňují.

„Na tom nesejde,“ prudce se ušklíbne a posadí se naproti mně na židli, zatímco mě stáhne na svůj klín. Znovu mě tak důvěrně obejme a spokojeně přivře oči.

„Mám hlad.“ Sjede chtivým pohledem na můj krk, až choulostivě polknu.

„A vezmu si, co mi patří.“ Zašeptá sladce a jistý si mými pocity, mi něžně přejede po tepajícím místečku, až tiše vydechnu. Když mě na krku začne rozmazlovat letmými polibky, sladce vzdychnu a v tu chvíli se mi zakousne do hrdla. Nebolí to, ba naopak! Nesedět, podlomila by se mi kolena. Do těla se mi vlije slastná slabost a já se neubráním zasténání, které za dobu, co ze mě pije, není poslední.

Po chvíli, kdy taju pod jeho doteky a tělem se mi bouřlivě prohání jeho jed, mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Před očima mám slastnou mlhu, nikoliv podobnou té, kterou dokázal vyčarovat Oskar. Tahle je plná něhy, Jako bych se dívala na nebe bez mráčků. Do nosu mi vniká pronikavá nevtíravá květinová vůně, která mi dokonale obelstí smysly a já se toužebně propnu v jeho náručí. Nikdy jeho sání nebylo až takové! Nyní je to jako ohňostroj, který mne odnáší mimo realitu!

„Jak ti je?“ S úsměvem se ode mě odtáhne, zatímco já ještě zmateně zakláním hlavu. Za ucho mi něžně zastrčí pramen vlasů. Otevřu oči, zatímco se mi tělem rozpíná jeho doznívající láska, kterou mi dokázal nejlépe, jak mohl. Podstatně mi tím zlepšil náladu i sebedůvěru. Plaše se na něj usměju a přitisknu se k němu.

„Krásně,“ hlesnu a znovu do sebe vdechnu tu vůni šeříku, která se prolíná s nevtíravým aroma frézie i lučních květů. Nikdy před tím mi takhle… nevoněl!

„Měla by sis jít odpočinout. Pokud tedy nechceš ještě něco k jídlu.“ Zpytavě se na mě zadívá a svižně zamrká, až se mu modré oči téměř rozzáří.

„Ať máš chutě jakékoliv, nebraň se jim.“ Zavrčí a já pocítím dvojsmysl, kterému se křehce usměju a rozechvěju se.

„Já…“ hlesnu a zrůžovím. Nevím přesně, jak si to vyložit!

„Ještě nejsem unavená.“ Jen se křivě usměje a jemně mě od sebe odstrčí, zatímco se zvedá. Vypadá zamyšleně, když ho oslovím.

„Dicku… Co budeš…dělat?“

„Budu v pokoji.“ Zachmuří se, zatímco já těkám stydlivě po místnosti. Vyjde ze dveří kuchyně a já v závěsu za ním, když se na mě prudce otočí, až se leknu.

„Copak hledáš? Snad né…Oskárka!“ prskne jedovatě a hbitě mě chytí za zápěstí, až mírně vyjeknu. V očích se mu zračí tak majetnický popud, až se rozechvěju. Nikdy jsem u něj nic podobného… neviděla! Je to plně sebevědomý mužský výraz, taková ješitná nadřazenost a uspokojení, které mu… sluší.

„Nehledám!“ vyjeknu trochu vystrašeně.

„Mohla bych jít s tebou?“ zajíknu se a udělám roztomilý kukuč, abych ho obměkčila a ta upíří nátura v něm mírně pookřála. Chová se ke mně chvíli strašně mile, chvílemi odtažitě až hrubě. Trochu mě jeho nepředvídatelnost… děsí. Strašně ráda bych se mu znovu vtiskla do ochranitelské náruče a nechala se laskat.

„Chceš jít se mnou?“ Celý se rozzáří, až si dovolím choulostivě přikývnout.

„Tak tedy budeš se mnou!“ zavrčí a v hlase mu vyznívá svěží radost. Chytí mě do náruče, zas tak jemně a přitiskne mě s hlubokým nádechem k sobě. Nevím, zda se mi motá hlava z jeho vůně či z té pitomé slabosti, kterou díky Oskarovi tak často trpím.

Po příchodu do pokoje mě Dick zažene do postele, ale než si do ní vlezu, zamotá se mi hlava a obsah mého žaludku se dere na povrch. S dlaní na ústech honem vyběhnu na chodbu a spěchám do koupelny.

„Des?“ ozve se po chvíli za dveřmi Dickův trpělivý hlas, podbarvený starostí. Rozklepaně stojím u umyvadla a ledovou vodou si omývám bledý obličej, zatímco si vyplachuju ústa, abych se zbavila té podivné pachuti.

„Jsem…v pořádku!“ křiknu namáhavě. Po chvíli, kdy se mi žaludek konečně trochu uklidní, si vyčistím zuby a vratkou chůzí se dostanu ke dveřím.

„Nevím, co to se mnou je,“ vydechnu vyčerpaně, když otevřu dveře a opřu se o rám. Přivírám víčka a sevřenými pěstmi si mačkám lem světlé halenky. Dick mě s úsměvem a jistým zadost učiněním pozoruje radostným pohledem. Jako by ho těšilo, že je mi zle.

„Pojď si lehnout,“ zaševelí konejšivě a natáhne ke mně ruku, zatímco se nechám přivinout do jeho uklidňující náruče. Políbí mě něžně na čelo a uchopí mě do náruče.

„Děkuju,“ zašeptám, když mě pokládá do peřin. Zářivě se usměje svým křivým úsměvem a blýskne špičáky.

„Není zač… A nemusíš se bát. Všechno bude dobré.“ Pohladí mě po vlasech, když na něj nevinně shlížím.

„Jak si můžeš být tak jistý?“ fňuknu. Užívám si jeho letmé ledové doteky, kterými mi vyznává lásku, i když se mi žaludek začíná opět podezřele houpat.

„Je mi…vážně špatně.“ Zabořím se do polštářů, které mi nastrká pod záda, abych se mohla opřít.

„Není to nic vážného… Je to…“ Zatne zuby a těžce se nadechne, jako by se tohoto rozhovoru bál. Nechápavě povytáhnu obočí.

„Jsi těhotná.“ Vybalí na mě tu absurditu bez obalu. Můj výmluvný výraz mluví sám za sebe. Nejsem schopná slova! Vyvalím oči, otevřu rty v žalostném náznaku reakce, ale nevyjde ze mě ani slovo.

„Cože? Co…to…říkáš?! Jak?!“ vykoktám ze sebe zoufale, když si ty dvě slova přehraju v hlavě snad ještě desetkrát a uvědomím si, že…

„Jak to, že mne to nenapadlo dřív?!“ Vykřiknu v duchu. Ano, všechno tomu nasvědčovalo a já byla… slepá! Ani nevím jak, ale náhle cítím, jak mi po tvářích stékají krokodýlí slzy. Pevně zatne mužnou čelist a popadne mě do náruče, zatímco mi slíbává tváře.

„Neplakej. Jsem s tebou… Budu s tebou!“ Jeho odtažitost je pryč, ale já nemohu ten bezmocný pláč zastavit.

„Co když je to dítě… Oskarovo?!“ Celá pod tou myšlenkou ztuhnu. Dick se mi zbědovaně zadívá do tváře a pohladí mě, zatímco na mě tázavě shlíží.

„To dítě je mé.“ Usykne skrze přivřené rty a zúží oči.

„Jak…si…můžeš…být…tak…jistý?“ dostávám ze sebe v zoufalém vzlykotu a rozmazávám si další a další slzy po tvářích. Ušklíbne se.

„Protože ho cítím.“ Chladnou dlaní mi zajede na podbřišek, až sebou cuknu.

„To může jen otec. Není pochyb o tom, že to dítě je mé!“ Zavrčí zostra, jako by už nechtěl poslouchat další námitky.

„Nebo bys snad raději, aby…“ nedopoví a tvář mu protne bolestný zklamaný škleb. Z toho jeho zavrčení mi přechází mráz po zádech, zatímco se mírně klepu. Maličko mi nahání strach. Už si nedovolím ani brečet. Polykám slzy a zadržuju pláč, jak jen to jde.

„Ne! Já, promiň… Tak jsem to nemyslela.“ Opatrně se mě dotýká na holé kůži břicha. Všimla jsem si, že takhle se dříve dotýkal Chester Di, ale nikdy jsem tomu nepřikládala žádný význam. Myslela jsem, že ji jeho doteky jednoduše uklidňují a on jí takhle prostě jen… vyznává lásku.

„Teď bychom měli být spolu,“ zašeptá a čeká na mé reakce, zatímco se tváří mileji. Skoro neznatelně přikývnu, i když mi přijde, že mi nedává na rozmyšlenou. Prostě je to jediná možnost, která pro mě podle něj asi existuje. A já s ním chci být, ale pocit, že mi to přikazuje, mě trochu straší. Nechci, aby se mnou byl, jen protože čekám jeho dítě.

„Chtěla bys to? Já… bych si to přál,“ skloní poníženě hlavu, zatímco mě probodává pohledem plným něhy. Hladí mě bříšky prstů po tváři a rozechvívá mě.

„Možná je to pro nás šance, jak začít znovu. Kvůli…nám,“ zašeptá láskyplně a políbí mě na čelo.

„I kvůli našemu dítěti.“ Je vidět, jak těžké to pro něj je a já dokážu ocenit, jak se kvůli mně přemáhá a vyznává mi lásku.

„Chtěla… , ale nechci, aby to bylo jen kvůli dítěti,“ špitnu plaše. Odhodlám se mu zadívat do očí, které vypadají rozněžněle. Jako nebe bez mráčků. Čekám na jeho reakci. Pokud vybouchne, rozbrečím se, i když si to zakazuju.

„Nebude to jen kvůli dítěti,“ zašeptá zastřeným melodickým hlasem a přitáhne mě k sobě blíž. Nos zaboří do mých vlasů a zhluboka vdechne mou vůni, jako by se jí uklidňoval. Náhle jako by mne proťalo prozření a já pochopila, že by za mě v tu ránu bez přemýšlení obětoval svůj vlastní život, jen aby mě udržel na světě. Obejmu ho kolem krku a nechám se unášet na vlnách té květinové svěží vůně, která mě náhle obklopila. Je mi v jeho náručí… blaze. Ten nehynoucí pocit bezpečí jsem nikdy s nikým jiným necítila. S úsměvem na rtech mi jemně zlíbá krk i tváře.

„Moje Des…“ zašeptá omámeně. Jako by chtěl vědět, jak to zní. Z očí mu sálá… láska. Taková ta štědrá a duševní, která mi vyrazí dech.

„Jsem tvá. Navždy tvá.“

„Slib mi, že už se mu budeš vyhýbat. Že už kvůli němu neuděláš žádnou hloupost!“ vybízí mě mumlavým hlasem.

„Mysli na naše dítě… Na nás!“ Zoufale polkne a topí se v mých očích.

„Nemluv o něm, prosím.“ Požádám ho.

„Slibuju, že už žádnou hloupost neudělám,“ zašeptám něžně a s nově dodanou odvahou vyhledám jeho rty. Když se mě však dotkne špičáky, vylekaně ucuknu. Po každé, když se mě takhle dotknul Oskar… bylo to mučení a bolestná láska, jak ji s oblibou nazýval. Asi je to ve mně zakořeněné více, než jsem si myslela.

„Tohle je přeci Dick!“ ozve se mi konejšivě v nitru. On mi neublížil nikdy a… neublíží.

„Neplakej.“ Zavrtí hlavou a snaží se mi setřít slzy, které mi při té vzpomínce začaly padat z očí.

„Já ti neublížím… Nemusíš se bát.“ Ale i přesto se s povzdechem odsune a nechá mi prostor.

„Promiň… Oskar…“ vzlyknu, ale setkám se s hrubým zavrčením, které se mu žárlivě vydere z hrudi.

„Nechci o něm slyšet!“ Schoulím se do postele a obličej zabořím do polštáře, který ochotně přijímá všechny mé slzy. Možná mě Oskar poznamenal natolik, že už… nebudu schopná fyzické lásky. To jeho týrání bylo neskutečné. Ještě nyní, když si na to vzpomenu, se celá rozklepu… Naše první milování bylo… horor.

Snažím se na Oskara zapůsobit a ukázat mu, že i něžná láska, nejen ta bolestivá, se mu může líbit. Ležím pod ním a vnímám naši společnou touhu, zatímco ho plna něhy hladím po ramenou, tvářích i hrudi. Matně si vzpomínám na naši předehru – byla kouzelná! Sice maličko brutální a bolestivá, když mi po kůži maloval krvavé obrazy a vrýval mi své jméno do těla.

„Oskárku!“prohnu se pod ním, když mi majetnicky a hravě shlíží do očí. Sehne se ke mně a divoce mě políbí. Je to hrubý, žádostivý polibek, při kterém se zalykám strachem i blahem. Nevím, zda se mi to více líbí… Nebo mě to děsí.

„Au!“ zasténám, když se mi drápy zatne do citlivého místa.

„Lásko, prosím…buď něžnější!“ zapláču a prohnu se pod ním, když se do mě ponoří. Z klína se mi dere agónie, probíhá mi páteří až do hlavy. Jako by mi bolest procházela veškerým nervstvem a nutila mě být při vědomí. Naříkavě zapláču a zadívám se do andělské tváře.

„Ach, poupátko. Copak tobě se to nelíbí? Přeci jsem ti říkal, že láska také bolí… Že není vždy jen něžná. Něžností sis podle všeho užila ažaž  u toho chlapce, co jsi s ním byla předtím. Se mnou je všechno jiné…“ zajiskří očima a začne si mě brát tak hrubě, že chvílemi ztrácím dech.

„I způsob vyjadřování citů je jiný.“ Po chvíli mám celé tělo orosené od ledového potu. Nenechá mě odpočinout ani chvíli. Kouše mě do rtů, ramen i uší, až mám všude krvavé boláky. Zřejmě ho překvapím, protože dotáhnu bolestivý akt do jeho úspěšného konce, až se mu andělská tvář stáhne do nepokrytě ďábelské.

Ano, teprve v té době se projevilo jeho pravé já.

„Bylo to dobré,“ zazubí se na mě a tupě mě na plocho dlaní udeří do čela, až se mi málem rozskočí hlava. Zakousne se mi do krku a loká svou lahodnou krev, zatímco já pod ním skomírám bolestí, když se mi drápy zatíná do boků a zad.

„Proč kurva brečíš? Co to s ním má společnýho?!“ zavrčí zklamaně. Jen otevřu rty, ze kterých beztak nevyjde ani slůvko a dál se pod tou zákeřnou myšlenkou mučím pláčem. Rozbolí mě z toho břicho. Nejdříve mi to přijde jako záchvěv stresu, ale když se bolest začne stupňovat, zkroutím se v křeči do klubíčka a bolestivě usyknu.

„Uklidni se!" Zezadu ke mně přilehne a ledovou dlaní mi zajede na podbřišek, zatímco mi se vší něžností líbá ramena i krk.

„No tak, prosím!“ zašeptá mi do ucha, až mi po zádech přejede mráz.

„Prosím, Des, buď v klidu. Neublížím ti. Všechno bude dobré. Už nikdy ho k tobě nepustím.“ Slíbí mi, protože konečně pozná, že se neklepu láskou, jak si zřejmě původně myslel, ale hrůzou, kterou jsem prožila.

„Miláčku, nedovolím, aby ti něco udělal.“ Snažím se poslechnout a pod jeho jemnými doteky a polibky se mi to i daří. Bodavá bolest postupně odeznívá, až zmizí úplně. Úlevně vydechnu.

„Co….to…bylo? Něco s malým?“ Ještě jsem si nestačila zvyknout, že jsem… Přijmout ten fakt, že mám v sobě malého Dicka, který se mi už takhle bolestně mstí.

„Nesmíš se rozrušovat. Nedělá mu to dobře.“ Otočí si mě tváří tvář a přitiskne mě k sobě, až cítím chlad, který sálá z jeho těla.

„Víš, co k tobě stále cítím…“ zamumlá a připomene mi jeho slastný jed v mých žilách.

„Vím, že ke mně cítíš něco podobného.“ Políbí mě pln choulostivosti na čelo, zatímco mi palcem přejíždí po rtech a hypnotizuje.

„Mysli na nás a na dítě… Teď už může být všechno krásné.“

„Bojím se, že… přijde a ztrestá mě, když to minule nestihnul,“ zašeptám, jako bych se bála, že bude stát za dveřmi a uslyší nás.

„A také mám strach, že mi Di nikdy neodpustí, jak… jsem se k ní zachovala,“ rozvzlykám se, ale když znovu ucítím tu podivnou bolest deroucí se z mého lůna, rychle se to snažím rozdýchat.

„Jsem s tebou a nehnu se od tebe ani na krok. On ti nic neudělá, o to se postarám. Navíc… On má teď jiné zájmy. Je pod Diiným pohledem natolik, že vážně nehrozí, že by… utekl.“ Ušklíbne se se vší nelibostí.

„Di ti určitě odpustí, ale…asi to bude chvíli trvat. Ona teď bude potřebovat svou lidskou sestřičku mnohem více, než kdy jindy.“ Je velmi zamyšlený a já fascinovaně zírám, jak se mu v duhovkách protíná každý záchvěv citů.

„Je pro ni teď trochu těžší si uchovat tu lidskou povahu, ale… ona to zvládne! Žádné strachy! Jde přeci o Di!“ dodá horlivě, aby mě uklidnil. Ano, Di je rebel a bojovnice… Jen nevím, zda bude bojovat za správnou stranu, pokud se dala na rozcestí.

„Proč je taková?“ Ta brutalita, která z ní čiší, mě děsí. Chápu, že se mu mstí, ale to co na něm provádí hraničí s psychickou poruchou. Vypadá to, že se jí to spíše líbí a vyžívá se v tom.

„Copak ji Chester klidně nechá?“ Zaškaredí se a tvář mu protne vztek i zoufalost.

„Ano, on ji… klidně nechá.“ Povzdychne si těžce.

„Di se snaží vyrovnat s minulostí. Není to lehké ani pro ni, ani pro…. Tebe.“ V očích mu vytane chápavost, když mě něžně laská ve vlasech.

„Nevím, zda to je nejlepší způsob. I když chápu, že to má těžké. Mít děti s… vrahem našich rodičů.“ Jen při té myšlence se oklepu.

„A já místo, abych ji podpořila, jsem ji v tom nechala samotnou!“ oči se mi zalijí slzami.

„Jsem hrozná! Myslela jsem jenom na sebe! A teď nevím, jak se k ní mám chovat. Jak se mám chovat k Chazzymu! Vždyť on… mi zabil rodinu!“ Opět mě mile tiší a tak zdrceně se usmívá, jako by mu nezáleželo na něčem jiném, než na mě.

„Nemusíš se s ním ani vídat. Budeme mít náš vlastní svět… Jen ty a já!“ Přivine mě k sobě pevně a přesto jemně.

„Mysli na malého. Teď je nejdůležitější, abys byla v klidu a bez stresu. Je to už dávno… Vím, že to bolí, ale….ty žiješ a teď nosíš pod srdcem i nový život. Naše dítě!“ Podrží mne za bradu a nechává mne nahlédnout do zamilovaných očí. Zřejmě chce, abych viděla tu lásku a já… ji vnímám tak hmatatelně a intenzivně, až se mi svírá hruď.

„Máš pravdu.“ Povzdychnu si a dívám se, jak se natahuje pro knihu na vedlejším nočním stolku.

„Tohle bude naše povinná četba. Je tam o tom, co nás čeká, skutečně hodně. Měli bychom si ji přečíst.“ Zavrčí jemně, zatímco mi znovu sjede na podbřišek a spokojeně přivře víčka.

„Asi se prospím. Budeš tu se mnou?“ hlesnu a zadívám se mu do očí. Nechci zůstat sama… bez něj. Nejspíš bych bez jeho náruče ani neusnula.

„Zůstanu s tebou.“ Lehne si na záda a přitáhne mě k sobě, co nejblíže to jde. Přikryje mě starostlivě dekou.

„Klidně spi, já si budu jen číst. Budeš v bezpečí, lásko.“ Políbí mě na čelo a rty se mi otře o tvář. Uklidní mě to a uvolním se. Položím si hlavu na jeho chladný hrudník.

*

Divoce se ponořím do jeho úst a nechávám ho, aby mě laskal hrubými doteky na těle. Když na mě nalehne celou vahou, slastně vydechnu a zatnu se mu drápy do zad, až nade mnou zakňourá.

„Ty jsi….dokonalá!“ Heká, zatímco na sobě provozujeme předehru velmi drsného rázu. Vždycky, když chce násilností poctít i mně, strhnu ho do víru bolesti a chechtám se mu do úst, zatímco mě obklopuje vůně borůvek a lesních plodů, spolu s těžkým jehličnatým aroma.

„Ty tvý feromony na mě nepůsobí, víš to?“

„Vím, ale… nemohu si pomoct, poupátko.“ Zadívá se mi do očí, až se ušklíbnu. Ledovým jazykem mi přejede obrys rtů a pak se do mě vášnivým polibkem ponoří, až táhle zasténám. Naše líbání je ohromně vášnivé a… drsné. Je to něco, co jsem s Chesterem nepoznala.

„Ty na mě budeš něžnej, jasný?!“ zavrčím a kousnu ho brutálně do rtů, až mě zaplaví jeho lahodná krev.

„Budu se snažit.“ Uculí se s tím svým nepokrytým klidem a skutečně se snaží. Sice mu to nejde, ale už jen to, že mně jeho doteky nebolí je úspěch.

„Sakra, nemůžu dejchat!“ Heknu pod ním. Ruce mu položím na ramena, abych ho mohla trochu od sebe odtáhnout.

„Myslel jsem, že se ti to líbí.“ Zavrní natolik svůdně, až se mi samovolně roztáhnou nohy a já cítím pomyslný chtíč.

„Líbí!“ hrdelně zavrčím a drápy se mu zatnu do spodní části zad, až se na mě namáčkne ještě víc a dlaní mi zajede pod tričko.

„Oskare…“ Vydechnu a trochu zděšeně otevřu ústa.

„Chci tě, Dianko!“

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hra s ohněm - 73. kapitola: