OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hudba Deště 1. část

30.07.2013 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 600×

The Music of Rain

Zvládnu to. Vím, že to zvládnu. Vypadám jako každá jiná holka, která by mohla chodit na střední školu, jsem stejná.

Stála jsem před velkým zrcadlem ve svém novém pokoji. Každý den jsem se na sebe dívala a přemlouvala jsem se, že jsem stejná jako ostatní. Nikdy jsem ale sebe samu dost nepřesvědčila, a den jsem začínala stejnou větou: Jsem jiná.

Ale dneska to neměl nikdo poznat. Dneska jsem konečně chtěla zapadnout.

„No tak, Daphne. To zvládneš,“ říkala jsem sama sobě, i když to nemělo žádný význam.

Dveře mého pokoje se otevřely a do mého pokoje vtančila má sestřenka Naomi. Své dlouhé vlnité vlasy  měla zapletené do dvou copánků a na zádech už měla svůj školní batoh.

Naomi byla mladší než já, bylo jí devět. Byla dcerou mé tety Samanthy a jejího manžela Kennetha. Teta Sam a Ken také byli mými rodiči od té doby, co se stala ta nehoda. Bude to už jedenáct let.

„Strašně ti to sluší, Daphne,“ řekla Naomi a zdvihla palec nahoru. Její obvyklé gesto, když se jí něco líbilo.

„Díky,“ řekla jsem.

„Máma říkala, že už musíme jet.“

„Jasně, řekni jí, že za chvilku přijdu.“ Odvrátila jsem od ní zrak a podívala se na sebe znovu do zrcadla.

Jsem tak jiná, pomyslela jsem si.

Naomi mě šťouchla do ruky, abych se na ni podívala, a řekla: „Bude to dobré, uvidíš.“

„Nikdy jsem na takové škole nebyla, nevím, jestli mě přijmou.“

„Zapadneš mezi ně. Jsi skvělá, Daph. Museli by být na hlavu, aby tě neměli rádi.“

„Díky, sestřenko.“

„Není zač, sestřenko,“ řekla a objala mě. Pak odtančila dolů, zřejmě šla už do auta.

Já jsem si po dlouhém přemlouvání vzala svou školní tašku přes rameno a sešla dolů do kuchyně, kde jsem ještě dopila zbytek čaje od snídaně, a pak jsem vyšla ven.

Teta Sam a Naomi už čekaly v autě. Vždycky jsem se musela hrozně přemlouvat, abych nastoupila do jakéhokoli auta, měla jsem z nich strach.

Byla jsem ráda, že jsme se stěhovali z Californie až do Indiany, přesněji do Bloomingtonu – mohli jsme letět letadlem. Strýček Ken se původně chtěl stěhovat z Eureky, města, kde jsme bydleli, do Salinas. Jeli bychom tam autem šest hodin, a to bych nepřežila. Naštěstí se mu zdála výhodnější práce tady a letadlo zvítězilo nad autem.

Nastoupila jsem k Sam a Naomi, a jakmile jsem za sebou zavřela, cítila jsem se, jako kdybych podepsala ortel smrti.

Nedívala jsem se ani na tetu, ani na svou mladší sestřenku, abych s nimi nemusela mluvit. Dívala jsem se z okna ven na krajinu, která se rozprostírala kolem nás. A vzpomínala jsem na tu osudovou jízdu...

Bylo mi tehdy jen šest a byl krásný den, slunce svítilo, ptáčci zpívali... Jela jsem s rodiči na velký koncert, který pořádala hudební škola, do které jsem chodila. Učitelé o mně říkali, že jsem zázračné dítě, že to, co slyším, měním na hudbu, kterou jim předávám pomocí klavíru.

Bylo to těsně před prázdninami a pár středoškoláků, kteří oslavovali, si vyjelo na motorkách. Jeli moc rychle a můj tatínek nestihl zabrzdit. Tu nehodu jsem přežila jen já. Ale za svůj život jsem zaplatila velkou sumu, a pro mě opravdu cennou sumu.

Od té doby jsem autem nechtěla jezdit, ale byly chvíle, kdy jsem musela.

Teta Sam zastavila před mou novou školou – Jackson Creek Middle School. Hlásal to velký nápis na malé zídce před školou.

Ta budova se mi líbila, ale stejně jsem měla strach. Bála jsem se toho, co mě tam čeká.

Ruce se mi třásly skoro stejně, jako když jsem se probudila v nemocnici po té nehodě. Sam mě vzala za ruku. Podívala jsem se na ni.

„Daphne, je jedno, čím se od nich odlišuješ. Jsi stejná jako oni,“ řekla.

„Já vím.“ Nebyla jsem o tom ale přesvědčená.

„Paní ředitelka mi řekla, že za ní máš hned ráno zajít.“

„Dobře, půjdu tam.“

„Chceš, abych pro tebe po škole přijela?“

„Ne, díky, Sam. Já radši půjdu domů sama.“

„Dobře.“ Teta chápala, že nemám ráda auta.

Otevřela jsem dveře auta a vystoupila ven. Naomi už dávno vyběhla ven, zřejmě se nebála nové školy tak, jako já.

Když jsem stála na pevné zemi, uvědomila jsem si, že se mi klepou i nohy. Třásla jsem se celá tím velkým strachem. Ale vzchopila jsem se. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila dopředu. Nedívala jsem se na nikoho, i když jsem prošla asi kolem třiceti lidí. Byla jsem si ale jistá, že oni se dívají na mě. A jestli na mě mluvili, měli smůlu, jestli si o mně něco říkali, mohli být v klidu, se mnou to nic neudělalo.

Jen co jsem vešla do školy, přemýšlela jsem, kterým směrem by mohla být ředitelna. Naštěstí jsem si hned všimla velké tabule, která mě přesně nasměrovala. Musela jsem jít až na konec dlouhé chodby, která byla přede mnou. Byla plná studentů. Kluci mezi sebou blbli nebo si ukazovali něco na svých mobilech, a holky se dívaly na některé z těch „machrů“ nebo se malovaly, aby vypadaly ještě krásněji, a některé, aby ještě více vypadaly jak klauni z cirkusů.

Snažila jsem se nevšímat si jich, ale to jsem tak úplně neměla dělat. Z boku do mě vrazil nějaký kluk.

„Hej! Dávej pozor!“ řekl.

„Promiň,“ řekla jsem nesměle.

„Nemůžeš se dívat na cestu?“

„Omluvila jsem se ti.“ Proč jsem to vlastně dělala? To on vrazil do mě!

Ten kluk si mě zvláštně měřil, asi přemýšlel, kde jsem se tu vzala. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, jestli mě nezná.

No, pravda byla, že já jsem od něj nemohla odtrhnout oči, ale z jiného důvodu. Byl tak... Nenacházela jsem pro to slova, byl prostě hezký.

Radši jsem se otočila a pokračovala ve své cestě do ředitelny. Ten kluk, který do mě vrazil, nebyl jediný, kdo se na mě zvláštně díval.

Občas jsem zachytila útržky jejich rozhovorů.

„...podívej se, nevíš, kdo to je?“

„Co je to za holku?“

„...nic moc, podívej se na to její oblečení...“

„...nezdá se ti? Podle mě je divná...“

Jo, to jsem přesně mohla čekat. Nelíbím se jim, nezapadám sem. A to ještě můžu být ráda, že jsem nevěděla všechno, co o mně říkali.

Na konci chodby byly dveře, na kterých byla cedule se nápisem: ŘEDITELNA.

Pod ním byl menší nápis: Catherine Hawková.

Zaklepala jsem na dveře. Přišla mi otevřít milá mladá sekretářka. Měla na sobě jednoduchou bílou košili a černou sukni. V ruce držela desky s nějakými dokumenty.

„Co pro tebe můžu udělat?“ zeptala se.

„Přišla jsem za paní Hawkovou,“ řekla jsem.

„A jak se jmenuješ?“

„Daphne Wilsonová.“

„Ano, Daphne, jsi tu první den. Chvilku počkej, ohlásím tě paní ředitelce. Zatím můžeš počkat tady.“ Zavedla mě do malé místnosti, kde zřejmě pracovala.

Sekretářka zmizela za jinými dveřmi. Za chvíli se vrátila.

„Paní Hawková tě již očekává,“ oznámila mi a ukázala mi, abych vešla.

Pomalu jsem vešla do ředitelčiny kanceláře. Na první pohled se mi paní Hawková zdála hodně nepřístupná a přísná. Neměla jsem z ní dobrý pocit. Seděla za stolem v dokonale upraveném tmavě modrém kostýmu a pečlivě mě pozorovala šedýma očima. Byla to starší dáma, na tváři už měla vrásky, ale pořád vypadala dobře.

„Posaď se, Daphne.“

Odsunula jsem černou židli naproti jejímu stolu a posadila se na ni. „Proč jste mě chtěla vidět?“

„Chtěla jsem ti jen říct, že jsem všechny učitele seznámila s... s tvým problémem. Budou se ti snažit vyjít vstříc.“

„Moc vám děkuji,“ řekla jsem. „Ale moje teta vám určitě řekla, že odezírám ze rtů, takže není potřeba, abyste zvyšovala hlas. Stejně nic neuslyším.“

Vždycky mě hrozně bolelo tohle říct. Stejně nic neuslyším. Měla jsem chuť brečet a ptát se Boha, proč mi to udělal, proč se rozhodl, že už nikdy nesmím slyšet nic z tohoto nádherného pozemského světa.

Paní Hawková se zatvářila zmateně. Hluchá dívka jí říkala, že mluví hlasitěji než obvykle, a ona nechápala, jak jsem to mohla poznat.

„Dobře, Daphne. Nebudu tě více zdržovat. Doufám, že budeš na škole spokojená. Přeji ti úspěšný první den.“

„Děkuji,“ řekla jsem, zvedla se ze židle a odešla zpět mezi studenty.

První den ve škole nakonec nebyl tak hrozný. Všichni učitelé respektovali nové pravidlo, které mi umožňovalo vědět, co říkají, Nezdálo se, že by jim to nějak moc vadilo, ale občas se pozapomněli, a mně uteklo pár slovíček, která neštěstí nebyla moc podstatná, takže jsem si je domyslela. Jako jsem to dělala už jedenáct let.

V hodinách jsem tedy neměla téměř žádné problémy. Pak ale přišel čas oběda, a  já jsem zjistila, jaká divočina vlastně umí ta škola být. Patry kluků i holek se předháněly v tom, kdo si dřív vezme oběd a ukořistí ta nejlepší místa k sezení. Většina stolů v jídelně byla po pěti nebo šesti místech. Ale já jsem neměla nikoho, s kým bych si k tomu stolu mohla sednout. Měla jsem velký strach. Nemohla jsem jen tak k někomu přijít a sednout si k němu. Určitě by mě hned poslal do háje.

Naplnila jsem si tác jídlem a šla mezi stoly.

Třeba mě někdo osloví, třeba mě požádají, abych si k nim přisedla...

Dívala jsem se na každou osobu, kolem které jsem prošla. Ale bez odezvy. Když se na mě podívali také, většinou to bylo jen proto, že jsem byla ta nová.

Když jsem procházela kolem stolu, kde seděly samé holky oblečené v oblečení do stejné dvoubarevné černobílé kombinace, jedna z nich zašeptala dívce s vlnitými vlasy něco do ucha. Ta mě pak oslovila.

„Nechceš si k nám přisednout?“

U jejich stolu bylo jen jediné volné místo, a i když mi na první pohled všechny přišly jako hrozné panenky Barbie, ta, co mě oslovila, obzvlášť, chtěly, abych si k nim přisedla. Nechtěla jsem promarnit svou příležitost a soudit lidi jen podle vzhledu, tak jsem pozvání přijala.

„Ty jsi tu nová, že? Jak se jmenuješ?“

„Jsem Daphne,“ odpověděla jsem na její otázku. Bylo hrozně těžké poznat, na co se mě ptá, ještě nikdy jsem neviděla nikoho tak rychle mluvit.

„Těší mě, Daphne, já jsem Phoebe. Tohle jsou Kelly, Natalie a Sandy.“

„Taky mě těší,“ řekla jsem.

„Odkud jsi se přistěhovala?“ ptala se dál Phoebe. Začínala jsem mít pocit, že je hrozně vlezlá a musí vědět o každém všechno.

„Z Californie,“ odpověděla jsem.

„Californie? To je docela dálka. Nestěhovala bych se z tak úžasného místa, jako je Californie, jen proto, abych mohla sem do Bloomingtonu.“

„No, můj táta tady dostal dobrou práci, takže jsme se přestěhovali sem.“

Nechtěla jsem se hned svěřovat s tím, že už nemám rodiče a žiji s tetou a strýcem. Malá lež nemohla uškodit, navíc, když Kenneth byl tak trochu teď můj táta.

„Aha. A jak se ti tu líbí?“

„Je to tady fajn,“ řekla jsem. Nevěděla jsem, jak jinak svůj pobyt tady popsat. Ještě jsem si neudělala úplnou představu, jestli se mi tady líbí nebo ne.

Phoebe byla z mých krátkých odpovědí dost zklamaná. Asi měla raději lidi, kteří se více rozpovídali. Avšak když jsem se podívala na Kelly, Sandy a Natalii, trochu mě to zmátlo. Ony si moc povídat nechtěly. Nebo jen byly ovlivňovány Phoebe, asi byla jejich mluvčí.

„No, díky za společnost, Daphne. My už půjdeme,“ ukončila náš krátký rozhovor Phoebe.

Všechny čtyři blondýnky vzaly své tácy s jídlem, kterého se ani nedotkly, a odkráčely jako modelky po přehlídkovém mole.

Nechtěla jsem zůstat sama u velkého stolu, a tak jsem se také sebrala a odešla pryč.

Jako další hodinu jsem měla hudebku. Byl to jeden z volitelných předmětů, na výběr jsme měli výtvarnou výchovu a hudební výchovu. Všichni učitelé na této škole čekali, že si zvolím tu první možnost, byli překvapeni, když jim teta Sam řekla, že chci hudebku. Nic ale nenamítali, ani se nevyptávali.

Už odmala ve mně moji rodiče našli hudební talent. Moje maminka byla country zpěvačka a tatínek hrál na kytaru tak složité skladby, že bylo těžké uvěřit, že má jen šest strun. Já jsem nepokračovala v jejich šlépějích – mým hudebním nástrojem byl klavír.

Ani jsem ještě pořádně neznala stupnici, nevěděla jsem, jak ten klavír funguje, ale věděla jsem, jak zahrát to, co jsem viděla, co jsem cítila, a také to, co jsem dřív mohla slyšet.

Začala jsem proto chodit do hudební školy, kde jsem se postupně učila hrát podle not, ale to mi nikdy moc nešlo. Raději jsem hrála podle poslechu. Takže když jsme měli zahrát Beethovenovu pátou symfonii, raději jsem si ji několikrát poslechla, zapamatovala a pak jsem ji hrála bez not. Proto mi říkali zázračné dítě, hrála jsem bez not a teď i bez sluchu.

Ale hudbě jsem se už dlouho nevěnovala. Po smrti rodičů jsem nehrála čtyři roky. Pak jsem se ale k hudbě začala postupně vracet, pomohla mi překonat to, že jsem zůstala sama jen se svou tetou a jejím manželem. A později i Naomi.

Začátky byly těžké, i když jsem se neslyšela, cítila jsem, že jsem vyšla ze cviku, prostě jsem to kazila. Takže jsem hudební školy vzdala, stejně jsem se musela zabývat tím, jak se dorozumět s ostatními, takže se prioritou stala znaková řeč a odezírání ze rtů. Na klavír jsem hrála jen doma pro zábavu. Nebo spíš, když jsem vzpomínala na rodiče a bylo mi smutno.

Najít hudebnu nakonec nebyl tak těžký úkol, už jsem se v nové škole začínala docela orientovat. Hodina ještě nezačala, ale bylo otevřeno, takže jsem vstoupila. Učebna se zdála prázdná, nikoho jsem neviděla.

„Haló? Je tu někdo?“ zkusila jsem zavolat. Ani potom se nikdo neobjevil.

Hudebna se mi moc líbila. Byla to velká místnost uzpůsobená k tomu, aby zde byla dobrá akustika. Uprostřed stál velký černý klavír a mé srdce se roztančilo. Nikdo v hudebně nebyl, takže určitě nemohlo vadit, že jsem se ke klavíru posadila a otevřela ho.

Přejela jsem prsty po bílých klapkách a zmocnil se mě známý pocit spokojenosti. Za tímhle nástrojem jsem to byla já. Opravdová Daphne Wilsonová.

Moc jsem nepřemýšlela o tom, proč to dělám, ale začala jsem hrát skladbu, která se mi zrovna rodila v hlavě. Uvnitř své hlavy jsem si dokázala představit, jak zní, i když jsem to doopravdy slyšet nemohla. Za celý den ve škole jsem nebyla šťastnější a spokojenější, takhle chvíle s hudbou byla dokonalá.

Když jsem dohrála, nebyla jsem smutná, že to byl rychlý výplod mé hlavy. To, co jsem zahrála, jsem si vždy pamatovala, i když jsem to teď už nemohla slyšet.

Měla jsem ale zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se na malé stoličce a zjistila jsem, že mě můj nový pátý smysl, který byl dřív zřejmě šestý, nezklamal.

„To bylo... úžasné!“ řekla žena, která mě tajně pozorovala a poslouchala mou skladbu. Zvedla ruce a začala mi tleskat.

Vypadla docela mile, měla polodlouhé bond vlasy a hnědé oči. Na sobě měla letní zelenomodré šaty s černým páskem.

„Děkuji,“ řekla jsem.

„Jak je možné, že máš takový talent a nikdy jsem tě tady neviděla? Proč nechodíš na mou hodinu?“

„Ale já sem chodím. Jsem tady první den.“

„Oh, ty jsi Daphne, že? Ta nová studentka.“

„Ano,“ potvrdila jsem.

„Já jsem Barbara Georgeová, tvá učitelka hudební výchovy,“ představila se mi.

„Těší mě.“

„Konečně chápu, proč jsi šla sem. Víš, když mi řekli, že na mou hodinu má chodit někdo, kdo neslyší, brala jsem to jako dobrý vtip. Bohužel, teď spíše bohudík, to vtip nebyl. Máš vážně talent, Daphne. Jen je škoda, že jsi neslyšela to, co jsi zahrála.“

„Ale já jsem to slyšela,“ řekla jsem. „V duchu ty písně slyším, ale nejdůležitější pro mě je, jak je cítím. A tuhle jsem cítila. Vycházela z mého samotného jádra.“

Paní Georgeová byla překvapená tím, co jsem jí říkala. Chvíli to vypadalo, jako kdybych já učila ji, a ne naopak.

„To je samozřejmě nejdůležitější,“ souhlasila se mnou. „Chodila jsi do hudební školy?“

„Jen krátce, dva roky. Pak jsem musela přestat.“

„Aha,“ pochopila. „Zdá se, že i tak máš pořád nějaké ty znalosti. Řekla bys mi, jak se jmenovala ta skladba, kterou jsi hrála?“

„Nemá jméno,“ odpověděla jsem.

„To ale není moc dobré. Každá skladba by měla mít nějaký název. Pokud bych ti já měla radit, pojmenuj ji podle sebe.“

„Myslíte jako Daphne?“

„Ano. Když jsem tě viděla ji hrát, připadalo mi, jako kdyby ses pomocí ní představovala. Je přesně jako ty.“

„Když si to myslíte, tak to tedy bude Daphne,“ řekla jsem.

„Skvělé. Hodina za chvíli začíná, takže bys nám pro začátek mohla zahrát něco klasického, co říkáš? A já tě pak představím spolužákům.“

„Ano, ale...“

„Ale co?“

„Neříkejte jim, prosím, o tom, jak to se mnou je, neříkejte jim, že jsem... hluchá.“

„Samozřejmě, nic neřeknu.“

Usmála se na mě a já se usmála na ni. Vypadalo to, že budu oblíbená žačka paní Georgeové.

První den ve škole nakonec nebyl tak hrozný, takže se mi ani moc nechtělo domů. Sice jsem si nenašla žádné kamarády, ale všichni ke mně byli moc milí. Oprava: Všichni až na toho kluka, který do mě ráno vrazil. Ještě jsem se mu musela omluvit! Bohužel, byl moc hezký, takže zřejmě nebyl moc chytrý, aby si uvědomil, že to on vrazil do mě.

Domů jsem šla pěšky, alespoň jsem se prošla po Bloomingtonu, mém novém domově.

Byla jsem zamyšlená, nedávala jsem moc pozor na dění kolem. Vedle mě zastavilo auto. Neznala jsem ho a ani toho, kdo to auto řídil. Neviděla jsem mu moc dobře do tváře, měl brýle, a já jsem ho viděla z boku.

Řidič stáhnul okénko a sundal si brýle z očí. A já ho poznala.

„Ahoj, nechtěla bys svést domů?“ zeptal se.

„Ne, nechtěla, díky,“ odpověděla jsem.

Vypnul motor a vystoupil z auta.

„Asi jsme dneska nezačali nejlépe,“ řekl zamyšleně.

„Vrazil jsi do mě a já se ti omluvila. Nezdá se mi to moc logické.“

„Já vím, chci se ti omluvit,“ řekl.

Chvíli jsem zaváhala, jestli jsem si to jenom nepředstavovala, jestli jsem mu dobře odezírala ze rtů.

„Mohl bys to říct ještě jednou?“ poprosila jsem ho.

„Omlouvám se ti. Byla to moje chyba.“

Tak jo, odezírala jsem dobře.

„Omluva se přijímá,“ řekla jsem a pousmála se.

„Jak to, že tě neznám?“ zeptal se.

„Bude to možná tím, že ani já neznám tebe.“

„Teď ale vážně, nikdy jsem si tě tu nevšiml. A přijde mi to dost zvláštní.“

„Mně ani ne. Kdybys mě tady už někdy viděl, asi bych rychle utekla pryč, protože to nebylo možný. Jsem tady nová, před pár dny jsem se přistěhovala.“

„Tak tím se to vysvětluje. Já jsem Heath.“

„Heath?“ ujišťovala jsem se, že jsem dobře rozuměla jeho jménu.

„Jo. Nemůžu za to, že je moje mám zblázněná do románu Na Větrné hůrce. Nejmenuju se přímo Heath, ale Heathcliff.“

„Je to náhodou hezké jméno,“ řekla jsem. „A není tak neobvyklé, co třeba Heath Ledger?“

„No, to je pravda,“ souhlasil.

Chvíli jsme mlčeli. Heath asi přemýšlel, jestli se mě má zeptat na jméno, a já jsem nevěděla, co říct. No, vlastně jsem nic říkat nechtěla, protože jsem ještě nikdy neviděla žádného kluka v rozpacích.

„Já jsem Daphne,“ řekla, jsem, abych ukončila to ticho a on mi ve své mysli konečně mohl dát jméno.

„Rád tě poznávám, Daphne,“ řekl, usmál se a mně se trochu zatočila hlava.

„Ehm, no, teď když se známe, nechtěla bys přece jen odvézt domů?“

„Myslím, že ne,“ odpověděla jsem.

„Vážně ne?“

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „Ne.“

„Nemůžu tě nutit,“ řekl.

Byl trochu zklamaný, ale nechápala jsem proč. Tady snad bylo běžné, že dívka hned nasedne k prvnímu klukovi, který ji chce odvést domů? Ať už byl Heath milý, jak chtěl, skoro vůbec jsem ho neznala.

„Snad se potkáme zítra ve škole. Ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním.

Nastoupil do auta a pomalu odjel. Ještě se po mně ohlédl, tak jsem mu zamávala.

Přemýšlela jsem, jestli se mi to zdálo, nebo jestli mě vážně chtěl sbalit. Lichotilo mi to. Ale pak jsem si uvědomila, že Heath vlastně neví, jaká jsem. Neví, že ho neslyším. Takže mi hned zmizel úsměv z tváře. Kdyby věděl, že jsem hluchá, určitě by se o mě tak nezajímal.

Zahnala jsem myšlenky na Heathcliffa a šla jsem konečně domů. Trochu mě překvapilo, že jsem cestou potkala Phoebe a tu její partu. Tak trochu jsem nechápala, jak je možné, že jsou všechny převlečené a mají na sobě růžové šaty, snad aby spolu ladily, nebo aby se našly, kdyby se ztratily.

„Ahoj, Phoebe,“ pozdravila jsem ji přátelsky.

Ona se ale moc přátelsky nechovala.

„Mluvila jsi s Heathem?“ zeptala se.

„Ano. Proč?“

„Obyčejně tyhle věci řeším jinak, ale jelikož jsi tu nová, budu k tobě milosrdná. Heath je můj. A nehodlám se o něj s nikým dělit. A je mi jedno, jestli jsi z Californie, nebo jestli máš takové hudební nadání, že se o něm paní Georgeová hodiny rozplývá ve sborovně. Chybí ti totiž jedna věc.“

„Vážně? A jaká? Tři posluhovačky, které nedokážou mít vlastní názor a jen za tebou cupitají?“

„Ne, Daphne. Nejsi taková jako já. Víš, je možná hnusné to říct, ale ty nejsi vůbec krásná. A myslím, že i kdyby ses začala malovat, nic by se tím nespravilo.“

Říkala to tak lítostně, jako kdyby ji to mrzelo. Já jsem věděla, že nejsem žádný zázrak přírody, věděla jsem, že nejsem kráska, ale když vám to někdo řekne do očí, bolí to.

„Doufám tedy, že sis uvědomila, kde je tvoje místo.“

Bez rozloučení prošla kolem mě a její tři posluhovačky ji následovaly.

Jo, můj první den ve škole vážně dopadl úžasně.

Teprve až když jsem přišla do svého pokoje, připadala jsem si v bezpečí. Konečně jsme věděla, že jsem utekla před Heathem i tou bárbínou Phoebe.

Ještě jsem nebyla úplně zabydlená, před postelí jsem měla pár nevybalených krabic. Pokoj byl vymalovaný světlou barvou a měl světlý nábytek. Doplňky jsem měla ve fialové barvě, mojí oblíbené.

Na vybalování jsem se ale nevrhla. Raději jsem si sedla do křesla a vytáhla svoje úkoly, potřebovala jsem se trochu rozptýlit a nemyslet na Heatha a Phoebe.

Bohužel, moje sestřenka mi klid nechtěla dopřát.

Opatrně otevřela dveře a proklouzla dovnitř. Sedla si na zem k mým nohám.

„Daphne,“ oslovila mě a zatahala mě za ruku.

„Co potřebuješ, Naomi?“

„Pojď dolů,“ prosila mě.

„Proč?“

„Táta už přivezl ten klavír. Pojď něco zahrát, Daph.“

„Ale já se musím učit, Naomi. Není to, jako když jsem chodila té staré školy.“

„Daphne! Prosím!“

Bylo neuvěřitelné, jak velký vliv na mě měla jedna malá holčička, která byla náhodou moje sestřenka a kterou jsem znala odmala.

„Tak jo, ale jen na chvíli,“ souhlasila jsem nakonec.

„Ano! Ano! ANO!“

Naomi začala tancovat kolem mě a pak mě vzala do ruku a běžela se mnou dolů. Když jsme běžely dolů po schodech, muselo to znít, jako když běží stádo bizonů.

Na klavír jsme měli v domě zvláštní místnost, hrála jsem na něj sice jen já a trochu Naomi, když jsem ji učila. Kromě klavíru jsme také měli kytaru, na kterou hrála teta Sam, a housle, které zase patřily Naomi.

Byli jsme taková hudební rodinka, tedy až na Kennetha, ten nás raději jen poslouchal.

Když jsem se s Naomi posadila za klavír, chtěla jsem hned začít hrát, ale zarazila jsem se. Na klavíru stála fotka. Naomi si všimla, že se na ni dívám. Zatahala mě za ruku, abych věděla, co mi chce říct.

„Maminka říkala, že ji našla, když jsme se stěhovali, byla schovaná v nějakém šupíku. Říkala, že ji určitě budeš chtít.“

Vzala jsem do ruky rámeček s fotografií. Stále jsem si tu chvíli pamatovala. Teta Sam ještě nebyla vdaná a když byla u nás na návštěvě, udělala tuhle fotku. Bylo mi pět. A netušila jsem, že mi s mými rodiči zbývá jen jeden rok.

I když jsem to vůbec neplánovala, rozbrečela jsem se. Tak dlouho jsem je neviděla. Byli tak šťastní, bezstarostní.

Naomi mě začala hladit po ruce. Nerada mě viděla brečet. Možná se mi snažila něco říct, ale já jsem to nechtěla slyšet. Postavila jsem fotku na klavír a začala hrát.

Paní Georgeová říkala, že by každá skladba měla mít název. Kdybych tuhle měla nějak pojmenovat, dala bych jí jméno Ztracená rodina. Byla to totiž první píseň, kterou jsem hrála po smrti rodičů. Poté, co jsem ohluchla.

Žádný lékař nevěděl, jaká je příčina toho, že jsem přestala slyšet. Jediné, co mojí tetě řekli, bylo, že se to občas stává. Že člověk zničehonic přestane slyšet. A že je možné, že se mi sluch vrátí. Ale po dvou letech, kdy člověk ani neslyší svůj vlastní hlas, přestane doufat.

Když skladba skončila, Naomi mě zatahala za ruku.

„Nebreč, Daph. Víš co? Zahraj tu písničku, kterou jsi složila pro mě, ano?“

Naomi byla úžasná. Vždycky věděla, co mi spraví náladu. Dokázala mě rozesmát.

„Samozřejmě, že ti jí zahraju. Pomůžeš mi?“

Naomi horlivě přikývla. Na klavír se chtěla naučit hrát jen proto, aby uměla svou písničku, a už jí to docela šlo, takže mi v některých pasážích pomáhala.

Ještě chvíli jsme zůstaly v „hudební místosti“. Naučila jsem Naomi nové věci k její skladbě a pak jsme šly na večeři.

Když jsem šla spát, postavila jsem si fotku mě a rodičů na noční stolek. Než jsem usnula, dívala jsem se na ně a vzpomínala jsem. Hrozně moc mi chyběli. Ale už jsem nebrečela.

Hrozně moc jsem je milovala a věřila jsem, že na mě pořád nějakým způsobem dohlížejí. A ať už jsem byla hluchá nebo ne, chtěla jsem, aby na mě byli hrdí. Chtěla jsem, aby viděli, že jsem se nevzdala.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hudba Deště 1. část: