I ve mně můžeš najít zalíbení... - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je libo trochu znejistění-přemýšlení? L.

09.02.2014 (15:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 668×

Přecházela jsem po pokoji z jednoho místa na druhé a stále dokola. Pokaždé, když jsem došla k oknu, vyhlédla jsem, jestli jej náhodou nezahlédnu, ale nikdo nešel. Volala jsem Martinovi, ale nezvedal mi to, tak jsem mu alespoň napsala textovku, ve které jsem ho prosila, aby co nejrychleji přišel. Od doby, co Terka odešla domů – jestli to vůbec byl její domov - jsem nedokázala udržet myšlenky na uzdě.

Hlavní věc, kterou jsem si ještě s ničím nespojila, byl ten hovor po škole. Sice mi Terka vše vysvětlila, ale stejně jsem měla neblahé tušení, že mi v něčem lže. Kdyby jí přeci volala Kate, Martinova manželka, tak proč jí tvrdila něco takového, jako že mám nějaké tušení? Jestli to byla opravdu ona, proč jí to říkala? Stačily maličkosti, ve kterých jsem si nebyla jistá, a veškerá jistota šla opět do kytek.

Teď už mi jen zbývalo zavolat Martinovi a vyslechnout si jeho část příběhu. A to jsem také udělala. Jenže on ne a ne přijít, takže čím déle jsem čekala, tím více jsem se cítila jako na trní. Zvonek u domovních dveří mi v tu chvíli připadal jako jediná možná záchrana.

Otevřela jsem dveře, na nic nečekala a Martina odtáhla k sobě do pokoje. Máma nebyla doma, takže jsem se vyhnula jejím otázkám typu „kdo to je“ a podobné tomu. Zavřela jsem dveře a pozorně si Martina prohlédla. Je snad opravdu možné, aby byl ženatý? V jeho věku? Uvolnila jsem se a snad povzbudivě se na něj usmála. Okolo jeho modrých očí se vytvořily téměř neviditelné vějířky připomínající vrásky.

„Potřebovala jsem si s tebou promluvit,“ začala jsem opatrně. Neměla jsem v plánu na něj nějak vyhrknout větu, že je ženatý a že ho jeho manželka hledá. Už takhle to byl šok pro mě, co by to znamenalo pro něj?

„Než něco řekneš, chci vědět, co se včera stalo. Myslel jsem, že jsme se spolu bavili. Tys to tak necítila?“ zeptal se se zřejmým strachem v hlase. Při každém slově přistoupil o krok blíže, jenže já pokaždé udělala krok blíže ke dveřím, až do doby, než jsem se o ně opřela zády. Pak už nebylo úniku.

Stále čekal na mou odpověď, ale já se na nic nezmohla. Kdybych otevřela pusu, všechny informace, které jsem se včera v noci dozvěděla, by ze mě vyletěly ve vteřině ven. A to jsem si byla naprosto jistá, že by to nebyl nejlepší nápad. Několikrát jsem na prázdno polkla, než jsem se pořádně nadechla.

„Co si pamatuješ ze svého světa?“ vyhrkla jsem první věc, která toho moc zkazit nemohla. Zatvářil se zmateně.

„Už jsem ti to přeci říkal. Utekl jsem, protože po mně jde čaroděj,“ vysvětlil zkráceně, jako kdyby to bylo naprosto jasné.

„A o světě tam? O tvém životě předtím?“ vyzvídala jsem dál. Svraštil obočí při snaze vzpomínat, ale nejspíš to nebylo ničemu platné.

„Bydlel jsem sám... nejspíš.“ Zněl přesně tak, jako vypadal. Zmateně. Přešel k oknu, třel si kořen nosu a něco si pro sebe mumlal. „Přeci jsem nemohl jen tak zapomenout... Ještě včera jsem to věděl... Proč to nevím? Nemohl jsem... to nejde.“

„Co se děje?“ zeptala jsem se ustaraně. Otočil se na mě s poloprázdnýma očima a nevěřícným pohledem.

„Ještě včera jsem si všechno pamatoval. Ještě včera... Proč si nedokážu vzpomenout?“ osočil se na mě, jako bych za to snad mohla já. A není to nakonec pravda? rýplo si mé svědomí.

„Neměl jsi náhodou... manželku?“ špitla jsem, ale vzápětí to chtěla vzít zpět. I když se Martin mé otázce zasmál, stále měl v očích tu nervozitu, strach, zlost. Nebyla to dobrá kombinace, ne zrovna v tuhle chvíli. „Kate?“ dodala jsem ještě tišeji.

„V životě jsem žádnou manželku neměl, to bych si pamatoval. A Kate? Ta holka, která se mě snaží dostat už několik let? Myslíš tuhle Kate?“ odpověděl pomocí další otázky, díky které jsem se cítila zrazená. Nedokázala jsem zastavit myšlenky, neposlouchala jsem, co dál Martin říká, i kdybych se sebevíc soustředila.

Komu mám teď věřit? Své nejlepší kamarádce, která mi tvrdí, že Martin má manželku a ta ho chce zpět? Nebo klukovi, který přišel z knihy a naopak se mi snaží vysvětlit, že to on má pravdu a že mám věřit jemu?

„Potřebuji, abys mi teď do detailů vysvětlil všechno, co si pamatuješ ze svého života. Všechno, úplně,“ řekla jsem na rovinu, posadila se na posteli a byla rozhodnutá, že se musím dozvědět obě strany příběhu. Jednu stranu znám, teď už jen tu druhou. Posadil se a začal vyprávět.

Vzpomínal a vyprávěl o svém životě, co zažil, i to, co si kdy jen přál zažít. Začal v období svého dětsví, nevynechal ani jediný důležitý i ten méně důležitý detail, který by mi mohl pomoci v rozhodnutí pravdy. Mluvil dlouhé minuty, možná i hodiny, ale mně na tom nezáleželo. Pozorně jsem mu naslouchala a nevydala přitom ani jediný zvuk, abych ho nepřerušila.

Na chvíli jsem zavřela oči a jen si představila, jak to muselo vypadat v jeho světě. Jeho hlas jsem slyšela jakoby v povzdálí, jako kdyby mi někdo vyprávěl pohádku a já se do ní dokázala vžít.

Viděla jsem malého chlapce s kučeravými vlasy a oříškovýma očima, jak běží napříč ulicemi nehledě na okolo stojící hloučky lidí. Malé domy ohraničovaly každou ulici zvlášť, přesto bylo vše naprosto otevřené. Dveře jedné chaloupky se otevřely a v nich se objevila nádherná žena volající na chlapce, na svého syna. Rozběhl se k ní, skočil jí přímo do náruče a smál se typicky okouzlujícím dětským smíchem.

Otevřela jsem oči, usmívala se nad svou vlastní fantazií a dále poslouchala. Nepromluvila jsem ještě dlouhou dobu, nechtěla jsem nijak porušit tak úžasnou chvíli, jako byla tato.

Když Martin domluvil, ještě chvíli jsem ho nechala, aby se vzpamatoval a dostal se zpátky do přítomnosti. Až poté jsem měla otázky. Jako vždy.

„Takže Terka je opravdu tvá nevlastní sestra?“

„Ano, matka se jí ujala, když ji její otec dal do domu pro opuštěné děti,“ odpověděl s přízvukem, jako by patřil do středověku. Přesně v takovém světě jsem si jej dokázala představit.

„A víš jistě, že se tvá matka jmenovala Mirka a že zemřela?“

„Naprosto jistě. Byl jsem na jejím pohřbu ve svých osmi letech,“ přiznal bez sebemenších potíží. „Stále ale nechápu, proč tohle všechno potřebuješ vědět.“ Usmála jsem se na něj a tentokrát mluvila já.

„Je to docela jednoduché, jen jsem se v tom zamotala. Jde o tohle... Terka, tvá nevlastní sestra, mi tvrdí, že ve snech s ní mluví Mirka, vaše matka,“ mluvila jsem pomalu, aby všechno pochopil hned napoprvé. „Dále máš údajně manželku jménem Kate, která si pro tebe přišla z vašeho světa,“ pozastavila jsem ve své řeči a čekala, dokud mi nedal znamení, abych pokračovala. „Žádný čaroděj tě nehoní. Ty jsi utekl, proto ti začaroval mysl tak, abys zapomněl na svou manželku a na to, že by ses tam měl vrátit,“ dokončila jsem zkrácenou verzi, ale snad zjednodušenou. Pozvedl ke mně pohled a vytáhl jedno obočí.

„To je vše? Nic víc ti o mně Terka neřekla?“ ujistil se.

„To ti přijde málo?“ udivila jsem se. „Protože mně to přijde jako velké rozdíly. Ty tvrdíš, že jsi utekl, protože tě honí čaroděj. Ona tvrdí, že jsi utekl, protože... důvod vlastně ani nezmínila. Další věc, ty říkáš, že žádnou manželku jsi nikdy neměl a že Kate je jen holka, která je do tebe bláznivě zamilovaná. Jenže podle Terky to je tvoje manželka a přišla si pro tebe, aby tě dostala zpátky do vašeho světa. Potom, naprosto jistě víš, že tvá matka je mrtvá... Tak proč mi Terka říká, že s ní mluví ve snu a že to ona ji spojila s Kate a ona chce vědět všechny podrobnosti, jestli tu jsi?“

Nastalo ticho, při kterém bych slyšela spadnout i hlavičku špendlíku. Ani jeden z nás nic neříkal. Každý přemýšlel o něčem jiném. Já o tom, komu bych správně měla věřit, zatímco Martin o tom, proč Terka tvrdí něco, co si Martin nepamatuje, že by byla pravda.

„Vyřešíme to jednoduše,“ prolomil ticho Martin. Zvedl se z postele, obul si boty a napřáhl ke mně ruku. Nechápavě jsem střídavě koukala na jeho ruku a do jeho obličeje. Protočil oči a pokynul mi, abych se ho chytla. „Jdeme se zeptat do mého světa.“

« Předchozí díl

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování