I ve mně můžeš najít zalíbení... - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé době jsem tu s další částí mého příběhu. Nejprve se opravdu moc omlouvám, ale až teď jsem se do toho zase vžila.

Aneta neví, co si myslet o novém spolužákovi Martinovi, a tak na to raději nemyslí. Ale co když Martin není takový, na jakého vypadá? L.

15.04.2012 (10:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 853×

Jakmile skončila hodina, nevydržela jsem to a okamžitě vypadla ze třídy. Nevnímala jsem dění okolo sebe, ani holky, které na mě stále volaly, abych počkala. Nechtěla jsem tu čekat, protože tenhle Martin, nebo kdo to je, vůbec není ten Martin, do kterého jsem se zamilovala v knize.

„Aneto, počkej chvilku!“ Křik ostatních spolužáků prořízl ostrý pronikavý hlas. Prudce jsem se otočila, abych mohla toho dotyčného seřvat, ale místo toho jsem zůstala stát na místě. Martin doběhl až ke mně a s úsměvem se zastavil.

„Chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem se k tobě zachoval. Nejsem zvyklý se bavit s cizí holkou a ještě k tomu s hezkou,“ vykoktal ze sebe rozpačitě.

„Hm, v pohodě,“ zamumlala jsem jenom, otočila se a znovu se dala do kroku. Ještě štěstí, že dneska tu nemusíme zůstávat déle.

„Ne, já to myslím vážně. Opravdu jsem nechtěl být nezdvořilý a nějak se tě dotknout,“ omlouval se a přitom mě chytil za paži, aby mě k sobě otočil. Nejprve jsem se vyhýbala jeho pohledu, ale pak jsem se zahleděla do těch dvou studánek, které si mě prohlížely.

„Však říkám, v pořádku. Nijak se mě to nedotklo, jenom jsem byla překvapená, že...,“ zarazila jsem se. Že co? Že v tu chvíli se vůbec nepodobal té knižní postavě? Že je úplně jiný, než jsem si ho představovala? Že na mě vůbec promluvil? „Že sis mě taky všiml,“ dokončila jsem nakonec.

„Kdo by si tě, prosím tebe, nevšiml? Takové kočky?“ začal zase, ale následně sklopil pohled. „Pardon,“ zamumlal. S úsměvem jsem sledovala, jak se snaží se mnou bavit. Ale zároveň jsem si všimla jeho vlasů, které mu neustále padají do obličeje a volné pramínky si dává za ucho.

„A slibuješ, že už se budeš krotit?“ zeptala jsem se se smíchem v hlase. Narovnal se a ruku si dal k čelu.

„Slibuji, pane!“ prohlásil a zasalutoval u toho. Tomu se nedalo zasmát.

„Dobrá, vojíne. Pohov,“ odpověděla jsem s vážným výrazem ve tváři, ale se smíchem v očích.

„Takže můžeme být přátelé?“ zeptal se s nadějí.

„Jedině, když neporušíš svůj slib,“ škádlila jsem ho. „Ale ano, než ho porušíš, můžeme být přátelé,“ zakončila jsem a jako důkaz mu podala ruku. Nejprve ji zaraženě sledoval, ale pak ji přijmul.

„Takže dohodnuto. A teď, jestli mi dovolíš, bych tě rád odvezl domů. Věřím, že v tomhle se ti asi nebude chtít jít pěšky,“ podotkl a poukázal na mé podpadky. Usmála jsem na něj, co nejúpřimněji jsem dokázala.

„Díky, ale já to mám jenom pár metrů,“ vysvětlila jsem. „Vlastně bydlím asi pět minut od školy, takže opravdu kousek,“ přiznala jsem. No co, sice jsem ráda, že není nafoukaný, ale nemusím ho nechat, aby se mi hned vnucoval.

„Hm... Tak dobře. Ukážeš mi to tu zítra po škole?“ S nadějí sledoval mou reakci. Na moment jsem se zastavila, zhluboka se nadechla, popřemýšlela o tom a nakonec se dala znovu do chůze.

„A co třeba dneska?“ podokla jsem jen tak mimochodem. V jeho očích jsem okamžitě uviděla tu jasnou radost.

„Určitě! To budu moc rád!“ přiznal a jako důkaz mě k tomu ještě objal. Zaraženě jsem stála na místě a počkala, až se odtáhne. „To bylo asi moc, že?“ uhodl. Stále zaraženě jsem přikývla a snažila se něco říct. Ale měla jsem sucho v krku a jakoby mi tam uvízl knedlík. „Promiň,“ omlouval se zase se sklopenou hlavou.

„V pohodě. Jenom se, moc prosím, kroť,“ varovala jsem ho. „Takže dneska tak... kolem třetí hodiny čekej tady na parkovišti, ano?“ Přešla jsem k jinému tématu.

„A nevadí, když přijedu autem? Nemám to do školy zrovna kousek,“ vysvětlil.

„Hm... tak nevadí. Můžeš přijet autem, ale město projdeme pěšky. Souhlasíš?“ zeptala jsem se nakonec s úsměvem.

„Jistě, madam,“ prohlásil naprosto vážně, ale pak se u toho začal smát. Protočila jsem oči nad jeho myšlením, ale nakonec jsem se smála s ním.

„Tak já jdu, jinak tu budeme kecat až do tří a já se ani nestihnu převléct,“ přerušila jsem ho po chvíli, kdy jsme si stále povídali.

„No, převlékat by ses ani nemusela. Takhle ti to sluší taky, takže...,“ podotkl.

„Dobře, dobře. Ale stejně si musím odnést domů věci.“ Ukázala jsem tašku, která se mi houpala na rameni. „Tak zatím,“ rozloučila jsem se s ním, otočila se a odešla.

Jak jsem říkala Martinovi, během pěti minut jsem už otevírala dveře od domu. Ještě jsem ani nestačila zavřít a z kuchyně se ozval mámin hlas.

„Tak jak bylo ve škole?“ zeptala se se zájmem, přišla ke mně a objala mě. „Něco nového?“ pokračovala.

„Dalo se to. A nového? No, máme nového spolužáka,“ rozřečnila jsem se.

„A co ta tvá knížka? Proč si ji pořád taháš do školy, když si z ní stejně nečteš?“ nechápala, když mi z tašky vytáhla knížku.

„Co by s ní bylo? Jenom mě to baví, tak to čtu,“ odpověděla jsem uraženě.

„Aha... A ten nový kluk? Jak vypadá? Mimochodem, konečně nebudeš mít v hlavě stále jen tu postavu z knihy, co?“ utahovala si ze mě.

„Netušila bys, jak blízko jsi pravdě,“ zamumlala jsem. „No, dá se to shrnout tak, že svůj příběh si budu prožívat už za pár hodin,“ řekla jsem nahlas a nevěnovala žádnou pozornost máminému nechápajícímu pohledu.

Ještě jednou se všem opravdu moc omlouvám, že jsem dlouho nepřidala další kapitolu tohoto příběhu, ale dlouho mi trvalo, než jsem se dokázala vžít do role Anety.
Tímto se vám moc omlouvám a doufám, že vás to neodradilo od čtení. =)
L.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování