OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Innocentia - 27. kapitola

08.07.2011 (15:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 773×

Ona:
Taye nemohu nikde najít! Prošla jsem místa, o kterých jsem ani nevěděla. Podívala se do všech skulin, které naše chvilkové bydlení nabízí. Zeptala se všem známých, které jsem cestou za pokladem potkala, ale nikde není! On snad zmizel z povrchu země! Nebere mi telefony, což znamená, že se právě nachází mezi stehny nějaké konkubíny a na mě z vysoka kašle.
Vyjdu z našeho drahého, honosného hotelu. Ve změti zlatých a stříbrných světel, upravených chodníčků jsou i malé temné uličky. Jsou úzké, téměř černobílé. Bez nádechu luxusu. Obyčejné, ba přímo chudinské. Připomínají mi takové ty chmurné a studené tunely, plné děsivých stínů. Jenže já se nebojím, ty nejhorší běsy světa schovávám uvnitř sebe. Odtamtud se ven nedostanou. Bezděčně si sáhnu na srdce, ani nevím, proč teď nemůžu s Chazzym dýchat stejný vzduch. Vždycky, když jsem na výsluní jeho srdce, tak mě začnou do hlubin stahovat neuvážené deprese. Zamračím se, zase jsem se nechala zlákat strachem.
S hlubokým nádechem si uvědomím, že nepříjemně prší. Chladně, průzračně kape. Déšť mě studí na holých ramenou. Zas jsem na lehko, sakra! Kolikrát mi Tayo vyčítal a opěvoval můj styl oblékání. Mám na sobě jen vršek plavek a krátkou sukni. Jsem naboso. Do chodidel mě doslova pálí chlad asfaltu! Posadím se pod jediné světlo, které v nuzné uličce vedle hotelu svítí. Taková normální můrolapka pro klid mojí duše. Nejméně používaná cestička spolyká mé nepochopené slzy. Bez přemýšlení vytáhnu mobil a začnu vytáčet číslo svého drahého, moudrého. Jak já potřebuju slyšet jeho hlas! Zběsile to vyzvání a notuje tak údery mého srdce, ale patos, který bych teď pro uklidnění a pro všechno na světě chtěla slyšet, se neozývá. Smutně to vypnu a zahloubám se do sebe. Co se to stalo s krásně načatým večerem? Čert vem ty tupouny!
„Hele, kohopak tu máme." Tichý hlas mě probere z nečinnosti. Jak dlouho tu asi takhle sedím? Jsem promočená, ale už to ani necítím. Vlasy mám jako vlhké provázky, jen je prohlásit za rusalčiny. Tu trochu oblečení promoklou až na kost. Přes zimou promodralé rty se mi stále derou kapky vody, už to nejsou slzy, byť je mi pořád pod psa. Pitomé tupounské deprese! Na druhé straně mého svědomí začíná svítat, už jen počkat si na pořádný úsvit, abych se zas mohla vrátit do hřejivé náruče svého Chestera. Tayo mi telefon nezvedá, škarohlídsky jsem ho vypnula. Nestojím o rozhovor s ním, když on o něj taky nestojí.
„Není ti zima, koťátko?" Kdosi s něžným chlapeckým hlasem se ke mně skloní. Marně zatápu s pohledem na něj. Na sobě má černou mikinu s kapucí, zakrývající mu obličej v něco temného, nečitelného. Obyčejné pytlované kalhoty. Ruce na mých kolenou.
„Jsi celá zmrzlá." Poklekne ke mně a sundá si kapuci. Nechá vyniknout svou tvář. Je hezký, skoro až zvláštně roztomilý.
„Je mi fajn, dík." Trhnu sebou, když mi začne vláčnými pohyby hladit nohy. Sjíždí mi od kotníků až ke stehnům. Jeho doteky jsou nepříjemně kousavé, jako by předzvěst něčeho špatného. Ten druhý prozatím stojí stranou, ruce v kapsách a na tváři užaslý úsměv. Na rozdíl od svého drzého kamaráda, mi přijde ošklivý. S nezdravou barvou na obličeji a hnědými vlasy bez jakékoliv úžasnosti. Je tak obyčejný, až to bolí!
„Nech si toho," zavrčím a ruku mu smetu. Maličko začínám ztrácet trpělivost. Právě, když jsem se začala probírat ze svého rozruchu, tak mě začnou obtěžovat. Zadívám se stranou, nemám ráda otravné lidi.
„Chtěla bych být sama, jo," ozvu se znovu a nechám je, aby po sobě hodily blyštivými pohledy. Mám pár takových kamarádů, kteří mají své prsty všude. Někdy jsem je nestíhala ani od sebe odstrkávat. Jsem tak nějak zvyklá, že si na mě hmátly. Proto mi to u cizích až tolik nevadí. Nekouzlí to ve mě pocit ponížení a strachu. Jak by mi asi tak mohli tihle dva ublížit? Nejsem žádná obětní ovečka, abych jim tu podržela. Asi vycítí mou důvěru, Tayo by jistě řekl naivitu. Jenže on tu není! Nechal mě na holičkách, můj nejlepší kamarád, raději spáchá smilstvo, než by mi zvedl stále těžší telefon.
„Ty se nebojíš?" Jedním prstem mě ten druhý pohladí po tváři.
„Ty snad jo?" Zvednu obočí a zadívám se na něj. Kéž bych u sebe měla ten pitomý pepřák! V duchu zaskučím. Lehce bych se jich pak zbavila!
„Jsi roztomilá," uculí se a sjede mě rentgenovým pohledem. „Za kolik dáváš?" Olízne si rty. Idiot.
„To si nerozumíme," uchechtnu se. „Nejsem na prodej. To musíte za maskoty." Znovu ucítím doteky, tentokrát na podbřišku. Zavrčím a otočím se po tom "hezkém", který se zdá nějak moc náruživý, nějak moc oprsklý! Šíleně mi připomíná Chestera a ten jeho styl provokací, které mi tolik lezou na mozek. Znovu ho odstrčím, prudčeji.
„Jsi tu úplně sama?" zeptá se naléhavě "obyčejný" a pohladí mě po vlasech, jako by mě chtěl opečovávat. Usměju se zničeně. Právě teď si na světě připadám doslova sama!
„Záleží na tom?" V záři jeho úsměvu mě napadne, že možná ani nebudu potřebovat Taye. Popovídám si s nimi. Zdá se, že jsou svolní ke všemu a jistě mě rádi vyslechnou. Už několikrát jsem si vyměnila své nejhorší dojmy právě s lidmi, které jsem znala pár okamžiků. Dokázali mi pomoct víc, než bych v danou chvíli vůbec očekávala. Většinou šlo o perfektní vrby, které se z nenadání objevily na autobusových zastávkách a nechaly mě, ať se jim doslovně vypláču na rameni. Zlatí, milovaní neznámí. Považovali to za cosi roztomilého. Prsty mi sjede až k intimnímu místu. Ztuhnu a ucítím bolest, což je pro mě dost neznámé. Nikdy mě nebolelo, když se mě tam Chazzy dotýkal! Nikdy mi to nebylo tolik nepříjemné a nevyrojilo se mi v duši tolik hnusných pocitů, jako právě teď!

*

"Obyčejný" mi svými říčnými doteky hnusí celé nastávající minuty, táhnou se jako by šlo o celý můj život. Skrze lepenku, kterou mi přelepili ústa, spílám andělu strážnému, že mě v tomhle nechal! Všechny jeho varovné signály jsem pohřbila pod hordou naivity a teď musím hrdě čelit následkům. Kroutím se při dalším návalu jejich chtíče. Tohle není vůbec tak hezké, jako to bývalo s Chesterem. Tohle bolí! Zatínám zuby, abych nepustila neposlušnou slzu. A já vím, že brzy to skončí tak, že s jedním z nich budu jedno tělo - zbědovaná duše. Zatím jim stačí se ukájet pouze tím, že si mě prohlíží, hmatají všude! Poklopce se jim výhružně pnou a já mhouřím oči do světla.
Bez lítosti si rvu srdce ještě víc, s myšlenkami na Chazzyho. Na jeho sladké polibky, kouzelné doteky. Jeho barevnou kůži potají hladím, když od nich utíkám. Ztrácím se v jeho hlubokých oříškových očích, ačkoliv "obyčejný" má zorničky průzračně šedé a "hezký" tmavě modré, zřetelně orámované temnou linkou jeho vlastní duše. Proč jsem to se proboha nešla milovat s ním? Proč jsem vylezla ven a šla se utápět do nízké deprese bez tepla Chesterova náručí! Nyní už s očima plovoucíma v slzách se zadívám do nebe, bezděčně trhnu svázanýma rukama a snažím se nakopnout drze se usmívajícího "hezkého" zmetka. Nalepí se na mě, až nemůžu popadnout dech. Tvrdě mě přitlačí k zemi a zakousne se mi do krku, aby mohl ventilovat svou nezkrotnou vášeň. Pak těmi stejnými kousanci hyzdí moje tělo až dolů, kde naštěstí nespočine. Výhružně zavrčí a zadívá se na mě s chtíčem v očích. Bez dechu sebou začnu mlít a čekat to nejhorší.
Sáhne si k poklopci a vytáhne svého "nejlepšího kamaráda". Svou mučící zbraň, kterou mi vrazí do těla tak prudce, až se prohnu ve vlastním pekle. Tohle bolí víc, než bych kdy tipovala. Pálí to a bortí celé mé sny o romantice a lásce. Aukce práva první noci se uzavřela s mým prvním výdechem dospělého člověka. Břeh druhé strany mě netěší tolik, jak jsem čekala. Jen zabíjí a týrá. S nostalgií v očích němě shlížím do dětství, kde bylo jediným bolístkem bodnutí včely.
„Támhle je!" zaryčí mi cosi za zády a pak už jde všechno naopak rychle. Bez mučivé pomalosti vzruchu, kdy jsem ani nemohla dýchat. Žádná zpomalenost ve stínu bolesti, jako to šlo do teď. Ve svitu měsíce postřehnu Tayův vyděšený pohled. Pronikavý, téměř beznadějný a sklíčený. Nikdy jsem ho neviděla takhle vyděšeného, až pak si všimnu, že v jeho očích se zračí můj vlastní strach a bolest. Nezajímám se, kam utíká "obyčejný" s "hezkým" a kdo prchá za nimi, aby jim přišil hrůzný čin zprznění nevinného sladkého děvčátka, které až do teď nemělo páru, jak těžké je být ve světě dospělých šelem. A že život může i bolet.
„Izabel!" Rozvazuje mi ruce a stále mi hledí do očí, jako by se ujišťoval, že ho poznávám. Skomírám mu v náruči a se strhnutím pásky se mi z úst hrne bezmocný křik a naříkání, jako bych to, ale nekřičela já. Tyhle pocity prýští z mého nitra, zatímco já jsem na pokraji svého těla a nepřipouštím si to. Zmateně se rozhlížím kolem a hledám jediný obličej v davu, který by mi mohl rozzářit tuhle temnou noc.
„Chazzy, nechoď sem!" Tayo ho ode mě odradí. Bodne mě u srdce, když zjistím, že zůstal stát opodál s pohledem malého chlapce, který kdysi zažíval něco podobného. A tak se na mě jen dívá, takovým svým štěněčím pohledem. A v očích cosi jako prohru. Neuhlídal mě před světem. Naivně se domníval, že to zlo je on, nikoliv okolí. Chtěl mě chránit před sebou samým a zapomněl na ostatní, kteří mi tak snadno mohli ublížit a ublížili. Strašně chci, až bolestně vyžaduju jeho objetí. Aby mi dokázal, že i přesto, že jsem ztratila svou nevinnost právě tímhle hnusným způsobem, tak jsem neztratila jeho a jeho lásku. Bezmocně k němu natáhnu ruce a pak je zas stáhnu zpátky v prosté obavě, že mě odmítne.

On:
Držím ji v náruči jako by byla ze skla. Do hajzlu, jak jsem tohle mohl dopustit? Veškerá její nevinnost je ta tam a mě se v objetí zmítá sexubojný uzlíček nervů a slz.
„Izabel." Přivinu k sobě svůj nejdražší poklad. Hlavu zabořím do jejích vlhkých vlasů. Celá se třese pod náporem pláče. Nepřirozeně křečovitě se mě drží a shlíží k Chesterovi. Doufám, že s tím nemá nic společnýho! Celou dobu jsem doufal, že Chazzy má přece jenom svědomí a srdce na správným místě. Jenže když jsem ho našel v baru, jak se nechává oblbovat hloupoučkým maskotem v minisukni, bez toho, aby se zajímal o to, kde je má drahá. Došel jsem k názoru, že není tak přímočarý, za jakýho se vydává.
„Zůstaň tam!" zavrčím k němu a znovu ji schovám. Nakonec se mi ji podaří narvat do mojí černé hřejivé mikiny. Vždycky to byla její oblíbená. Hned se do ní zavrtá a nechá se ode mě vyzvednout, abych ji v náruči mohl odnést k policejnímu autu. Po svých stranách fízly, jako bodyguardy. To přišli s křížkem po funuse!
„Tayo," šeptá moje jméno a mě to v tomhle průseru láme srdce.
„Moje maličká…"


*

Dýchám, jako bych ani snad neměl žádný vzduch. Leží mi v náruči a s téměř prázdnýma očima zírá do stropu. Slzy jí bezmyšlenkovitě stékají z jejích modrých studánek, nestačím je stírat. Nikdy z ní nemůžu sejmout tu bolest a strach, který na ní seslali ti dva. Chytli jsme je a já bych je snad zabil, kdyby je nevzali do klepet a neodvedli policajti. Jednou, jedinkrát jsem za ně byl rád. Děkoval jsem za jejich společnost, za jejich pomoc. Všechno se mi zdálo tak rychlý a stejně mě užírala mučivá nervozita. Jen při mrtvém pohledu mé drahé Izabel jsem skučel jako zvíře. Zabili ji. Zabili její nevinnost, záře jejího nitra jako by uhasla spolu s ní. Nikdy jsem si nedokázal něco takového představit, zrovna pro ni. Zatřesu hlavou a smetu ze sebe myšlenky, co si asi musela prožít. A proč ona?!
Všechno jsem se snažil řešit rychle. Prohlídku u gynekologa, výpověď na policii. Toužil jsem ji toho všeho ušetřit. Chtěl jsem ji bránit vlastním tělem, jenže nebylo, co bych bránil. V náruči jsem držel uzlíček bez dechu, bez života. Plný utrpení a slz, který neznají smilování.
„Copak?" zašeptám a pohladím ji po tváři. Je pořád uzavřená do sebe.
„Mám jen žízeň," řekne mdle a posadí se. Zakloní hlavu a dál zírá na strop. Donesu jí pomerančový džus a znovu ji obejmu. Lehce se ode mě odvine. Nechám ji, ale zůstávám poblíž, kdyby jí náhodou skolila mučivá deprese jako před pár hodinami. Kdy bez lítosti začala bít hlavou do zdi a trhat sebou v záchvatu pláče.
„Dík," šeptne a podá mi sklenku. Pak se rozhlédne kolem sebe, jako by to tu ani nepoznávala.
„Kde jsou ostatní?" Polkne bezděčně.
„Na koncertu… Za hodinu přijdou, miláčku." Pohladím ji po vlasech. Zkrabatí rty do směšného úsměvu, který se po vteřině proměňuje v bolestnou křeč. Z jejích očí se ihned začnou valit potoky slz. Znovu ji ukořistím ve své náruči a nechám ji, aby mi smáčela rameno. S letmým úsměvem na rtech vzpomínám na svou maličkou, když byla ještě plná vzdoru a provokující erotiky. Plná života a vášní, kdy se snažila zkoušet všechno možné a nebála se přitom ničeho. Oddávala se všemu a plnými doušky polykala tu chuť života. Nevyhýbajíc se strastem. Zářila jako slunce… Které oni vypálili. Nikdy se nebála, byla tak sladce naivní a důvěřivá. Sakra, je to moje vina!


*

„Jak jí je?" Do dveří rázně vrazí Chester.
„Neměl jsi být na tiskovce?" zavrčím na něj. Jen mávne rukou. „Pořád brečí a tře si ruce." Zakřením se bolestně. Pokývá hlavou, jako by tušil proč. Chazzy nejlíp z nás ví, co si asi teď Izabel prožívá. Rád by jí pomohl, vzal ji do své náruče a sfouknul z ní bolest, jenže ona nechce. Jeho pohledům se vyhýbá, jeho dotekům uniká.
„Izabel," zašeptá jí do vlasů, jen sebou cukne.
„Jsem tu s tebou." Jemně ji pohladí po tváři, což v ní vyvolá další příval pláče. Tvrdě ji k sobě přivinu a zadívám se na něj vyčítavým pohledem. „Neplakej. Prosím už neplakej." Můj hlas zní přiškrceně, skoro jako bych přemáhal slzy. A taky že jo. Z týhle situace šílím!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocentia - 27. kapitola: