OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 3. kapitola - Hejskovství? Celibát?

04.09.2014 (12:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1357×

Nora

Po večeři jsme se s Carinou stavily u ní doma, kde jsme se převlíkly do minišatů. Car na sobě měla rudé a já fialové. K tomu mi dala stříbrné střevíce. Ona měla zlaté. Ukázalo se, že máme stejnou velikost.

A proč tolik příprav? Marco pořádal večírek. Bude to soukromá akce s hrstkou přátel. Byl na mě furt trochu naštvaný, ale kdyby mě nepozval, zachoval by se jako ještě větší pako. Byl ješitný, sebestředný a až moc sebejistý. Ano, to vše jsem poznala za ten necelý jeden den. Poničila jsem mu trochu ego, ale to mu jen prospěje.

Dorazily jsme na Marcovu terasu. Byla to rovná plocha s barem a kapelou, která hrála různé živé melodie. Carina mě zavedla k baru a objednala nám tequilu. Měla jsem radši skotskou, ale nevadí.

Teď bude zábava a zítra mě povleče po dvou, třech památkách. Líbilo se mi tady. Lidé tu byli opálení, tmavovlasí a někdy i přátelští.

„Jsem Jordano, brácha pana hostitele,“ pronesl ke mně barman. 

Pousmála jsem se. „Marcův bratr? Mladší, že?“

Kývl. Dál to nerozebíral. „Kdy jste přijela do Benátek?“

„Dnes. A smíš mi tykat. Jsem Nora.“

Kývl. „Když jsem Marca naposledy viděl, na jakousi Noru nadával.“

Uchichtla jsem se.

„Tohle neměla vědět, bratříčku.“ Marco se zjevil vedle mě.

V Jordanově očích se objevily zlomyslné jiskřičky. „Vadí mu, když o něm mluvím bez jeho svolení,“ podotkl Jordano, jako by tu Marco ani nebyl.

Přidala jsem se k jeho hře. „Opravdu?“

„Jo. Je to blbec. Pardon, ale fakt je. Většinu žen tady přefikl. Kromě Cariny a tebe, ovšem.“

Usmála jsem se. „Mluvíte skvěle česky. Myslím Carinu, tebe, Dona a Marca. Jak to?“

Pokrčil jednoduše rameny. „Sice jsme se všichni narodili v Benátkách, ale naše matky si našly chlapy na společné dovolené v Česku. Všichni čtyři se známe prakticky od plínek.“

Zamyšleně jsem kývla hlavou.

Do našeho rozhovoru se vetřel Marco. „Víte, co mi ještě vadí? Když se někdo chová, jako bych tu ani nebyl.“

Jordano se na mě podíval. „Vidíš? Sebestředný pitomec.“ Zasmála jsem se.

„Nechceš si zatančit?“ kývl Marco k plácku uprostřed a znovu se zadíval na mě.

„Pravda, nechci.“

Šokovaně se na mě koukal a pak přimhouřil oči.

Jordano se rozesmál. „Ta s tebou dokáže zamést podlahu, brácha.“

Marco nevěřícně zavrtěl hlavou a pousmál se. „Češky maj nejspíš prořízlou pusu.“

„A Italové jsou nejspíš jen arogantní pitomci,“ oplatila jsem mu.

Jordano se naoko pohoršeně chytl za hrudník. „Nehodnoť nás podle nejhoršího chlapa v Itálii, drahá. Vlastně jsme velice milí.“

Protočila jsem oči.

Carina se vrátila z tanečního parketu s nějakou ženou v našem věku. „Noro, tohle je Verona. Ver, tohle je Nora, o které jsem ti vyprávěla.“

Verona se na mě falešně usmála. „Ahoj, Noro.“

„Ahoj.“

Byla to černovlasá žena s exotickou pletí a žhnoucíma očima.

Dál mi však nevěnovala pozornost a upřela svůj žhavý zrak na Marca. „Dobrý večer, Marco. Co kdybychom si zatančili?“ A nehledě na jeho názor ho odvedla na plácek.

Carina se spokojeně ušklíbla. „Bude pykat za to, že se vyspal s mojí nejlepší přítelkyní.“

Jordano se na Car znechuceně zadíval. „Můj brácha je děvkař, Car. Zvykni si.“

Carina se ušklíbla. „Je to prase. Verona si svůj skandál už prožila, nepotřebuje další.“

Začínala jsem přemýšlet, proč sakra všichni Marca tak odsuzují. Bylo to přehnané. Nedokázala bych spočítat na prstech, kolikrát jsem já měla známost na jednu noc. Stávalo se to čím dál častěji. Marco byl sice dost vůl, ale sakra! Je to jeho život.

„Co na to říkáš ty, Noro?“ zeptala se mě Carina.

A tak jsem jí upřímně odpověděla: „Podle mě to zbytečně dramatizujete. Marco je sice trochu vůl, a taky děvkař, ale je to jeho život. Může ho zahodit, zničit, může se s Veronou oženit, a nebo může být dál sukničkář. Tak jako tak - je to jeho rozhodnutí. Marco je živel a potřebuje se vybít, než začne uvažovat o budoucnosti.“

Jordano povytáhl obočí. „Je mu sedmadvacet. Neměl by být už vybitý? Já už nemám na něco podobného vůbec energii.“

Pokrčila jsem rameny. „Asi má víc hormonů. Ale nebojte. Čas jeho hejskovství se táhne ke konci. Na druhou stranu od něj namůžete očekávat, že bude držet celibát.“

Jordano vybuchl smíchy. „Hejskovství? Celibát? Holka, ty jsi samé překvapení.“

Pobavilo ji, že ji nazval holkou, když byla starší, než on. 

„Jsem sečtělá.“

„Jásně, ale tohle nejsou zrovna pojmy, které vídáš v různých normálních knížkách.“

„Nikdy jsem netvrdila, že čtu normální knížky.“

„Ahá,“ protáhl a uchichtnul se.

Chtěl ještě něco říct, ale vyrušil nás jeden muž. 

„Krásko? Nechtěla by sis zatančit?“

Hleděla jsem na vysokého muže s evropskými rysy, nebyl z Itálie. To poznala. Byl opálený, tváře ošlehané větrem. Měl tmavě blond vlasy a mechově zelený pohled. Něco přes metr osmdesát. A byl pěkný. Vypadal tak na třicet. Koukla jsem se na parket, kde se páry jen houpaly v dráždivých pohybech na parketu. Nevypadalo to složitě. A tak jsem se na něj znovu koukla a kývla. A už jsem s ním mířila na plácek.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se cizinec tentokrát anglicky, předtím mluvil italsky.

Dala jsem mu ruce na ramena a on mě objal kolem pasu.

„Nora.“

Usmál se. „Nora,“ ochutnal mé jméno na jazyku a pak zamrkal. „Krásné jméno. Já jsem Andreas. Jsem z Mnichova.“

„Já ze středních Čech.“

„Takže naše sousedka?“ pousmál se trochu překvapeně.

„Jo.“

Zachytila jsem přes jeho rameno Marcův pohled. Koukal na mě, jako bych něco udělala. Tvrdohlavě jsem mu pohled oplatila. Bylo jasné, že mi vyčítá mé odmítnutí. Nafoukanec jeden. Na něm byla pověšená Verona.

„Posloucháš mě?“ zahučel mi Andreas do ucha a já jsem sebou trhla a odvrátila pohled od tančícího páru.

„Promiň, co?“ vyhrkla jsem rychle.

Andreas se pobaveně usmál. „Ptal jsem se tě, jak jseš tady dlouho.“

„Dnes jsem přijela.“

„Aha.“

Připadalo mi, že i Andreas si libuje v jednoslovných odpovědích.

Příjemně se s ním debatovalo, ale o pár tanců později jsem se začala nudit. A polemizovala se svým vnitřním hlasem. Je to ujeté? Nic jiného vám ale nezbývá, když jste ve většině případech obklopeni idioty.

A tak jsme zbytek našeho posledního tance strávili mlčením.

Když melodie skončila, Andreas mě opustil a já jsem chtěla jít zpátky k baru, ale zastavil mě Marco.

Ušklíbla jsem se na něj. „Co chceš?“

Vtáhl mě za loket zpět na parket. „Co asi? Zatančit si.“ 

A přitiskl mě k sobě víc než předtím Andreas.

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 3. kapitola - Hejskovství? Celibát?: