Já, upíři a vlkodlaci 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka je tu! Meg je u Nathaniela. Společně přemýšlí o tom, jestli by nemohl mít prsty v Nathanielovým napadení i místní alfa. Doufám, že se vám kapitolka bude líbit.

01.06.2010 (19:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1540×

Sedla jsem si na postel vedle Nathaniela.

"Tak co budem dělat?" zeptala jsem se.

"Hm, o něčem bych věděl." Nathaniel zamrkal.

"Hele, nech toho, řikal si, že máš bolesti." Nathaniel se zatvářil ublíženě. Proč se mě sakra snaží dostat do postele, co na mě vidí?

"Myslel jsem, že si budem povídat, na co ty hned nemyslíš Margaret." Povídat? No to určitě.

"Jasně."

"Proč mi nevěříš Margaret? Budeme spolupracovat, budeš mi muset věřit."

"Já ti věřim. Co kdybych ti na důkaz toho, že ti věřim vrazila kůl do srdce?"

"A co kdybych ti já na důkaz toho, že ti věřím vrazil něco jiného někam jinam?"

"Nathanieli!" Já ty jeho sexystický narážky nesnášim.

"Promiň."

"Omluva nepřijata."

"Ale no tak. Margaret, můžu se tě na něco zeptat?"

"Ne, nemůžeš."

"Kdo byl ten vlkodlak včera večer? Tvůj přítel?" On vážně žárlí, jé to je hezký.

"To byl Robert, muj kámoš."

"Jenom kamarád?"

"Jo."

"To jsem rád."

Ten Nathaniel už mi s tím vážně leze na nervy. Muže mít všechny ženský ve městě, ale on ne, on chce jenom mě. Stejně tak i Robert. Normální chlapi o mě nestojej, ale upíři a vlkodlaci jo, copak jsem nějaká zrůda?

"Margaret?"

"Co je? A neříkej mi Margaret."

"Proč ne, je to hezké jméno."

"Jak pro koho, tak se jmenovala moje babička." Babičku jsem měla hodně ráda, ale nikdy jsem její jméno nechtěla.

"Říkej si co cheš, mě se to jméno líbí. Ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nemyslíš, že v tom přepadení mají prsty i vlkodlaci."

"Říkal si, že tě přapadli upíři."

"Ano, ale ti upíři mohli pracovat pro vlkodlaky."

"Proč myslíš?"

"Protože s alfou místních vlkodlaků nemám dobré vztahy. Myslím si, že si také přeje jiného místního upířiho vládce."

"Proč nemáte dobré vztahy." Skvělý, ještě se připletu do upírovlčí války.

"Upíři a vlkodlaci se od jakživa nemají rádi a navíc, tenhle alfa dává svým vlkům velkou volnost a to se mi nelíbí."

"Takže se tě chce zbavit, protože ho kritizuješ?"

"Mohlo by to tak být."

"Fajn, tak zapátráme i mezi vlkodlaky." A k tomu by se mi mohl hodit Robert. Budu mít mezi vlky informátora, jenom doufám, že v tom Rob nejede taky.

"To ale bude nebezpečné."

"Mam pro strach uděláno."

"Já vím, jinak by jsi tu nebyla."

"Ty si myslíš, že se tě bojim?"

"Ne mě ne, ale bojíš se toho, co ke mě cítíš." Cože? Ale on má možná pravdu, do háje.

"Nathaieli, proč si pořád představuješ něco, co není."

"Přiznej si to Margaret, něco ke mě cítíš a nenávist to není."

Sakra, to je špatný. Nejradši bych teď utekla, ale to by dokazovalo, že má Nathaniel pravdu.

Nathaniel se začal pomalu přisouvat ke mě. Na to, že má bolesti, tak je docela čilej. Stejně je to divný, upíři se rychle regenerujou a Nathaniela zranili včera večer a dneska má ještě bolesti?

"Natahanieli, rozvaž ten obvaz, chci tu ránu vidět." Určitě už bude zahojenej.

"Ale Margaret, mohlo by se ti udělat špatně, je to ošklivá rána."

"Neboj, já to vydržim. Takže, buď mi tu ránu ukážeš, nebo pudu pryč. Stejně vim, že už si zahojenej."

"Ale Margaret..."

"Fajn, já teda jdu." Zvedla jsem se z postele, ale Nathaniel mě chytil a povalil mě na postel. Ležel na mě a díval se mi do očí.

"Nikam nepůjdeš," zašeptal.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování