OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen jeden polibek - 7. kapitola

30.08.2011 (17:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1438×

7. kapitola

Když konečně dojedli už i ten poslední drobeček koláče, sklidily holky nádobí. Děti si šly hrát s Mary do jejich pokoje.

„Holky moje zlatý, musím jít zase do práce, ale mockrát děkuji za pohoštění,“ uklonil se džentlmensky Gregory a odešel.

„To je pako,“ pověděla Gail.

„Ale snaží se. To musíš uznat, i když je to pořád puberťák,“ sdělila jí Eve. Gail, jí jenom přitakala.

Po chvíli uslyšely rámus a holky se lekly. „Ježíši, to byly určitě děti. Co zase vyvádějí?“ zhrozila se Eve.

Chtěla rychle odejít za nimi a za sebou táhla Gail, když se zarazila a pohlédla na Alice. „Jestli chceš, můžeš jít s námi, anebo se tady po zámku porozhlédnout a tak. Najdeš nás asi podle hluku a křiku,“ informovala ji Eve. Alice jí jen přikývla a Eve s Gail odešly.

‚Tak jo. Porozhlídnout se. Hlavně se neztratit a neztropit nějakou hloupost.‘

Podívala se kolem kuchyně. Povzdechla si. Rozešla směrem pryč z kuchyně. Ale byla natolik už unavená, že si raději šla lehnout. Ani si neuvědomila cestou, že zapomněla na lampu. Teprve až když byla v pokoji, prudce vydechla. Otevřela dveře do koupelny a šla se vykoupat. Když byla ve vaně, krásně si odpočinula. Divila se, že jí nepřinesli Mary, ale to ji tolik netrápilo, jestli byla s dětmi, byla ráda. Konečně vylezla. Osušila se a vybrala si ze skříně své oblíbené tričko na spaní. Koupelnu nechala otevřenou a světlo v ní rozsvícené. Zachumlala se do peřin. Stejně ji pořád udivovalo, co se jí stalo. ‚Prej vyvolená. To tak,‘ vzdychla si a do minuty byla tuhá.

Nic se jí nezdálo, překvapivě. Když se ráno, teda vlastně v pozdním odpoledni vzbudila. Porozhlídla se, jestli se jí vše opravdu nezdálo, ale ne, nezdálo. Zatřepotala hlavou. Šla do koupelny, umyla se, vyčistila si zuby a oblíkla si džíny a tílko. Nazula si boty a kráčela ke kuchyni. Vlastně ještě ani nezahlídla Mary nebo někoho. ‚Asi ještě spí.‘

V kuchyni se najedla, když si vzpomněla, že se chtěla včera v noci porozhlídnout po zámku. A tak se rozhodla, že se vydá teď. Pomalu se vydala pryč z kuchyně.

Jídelna nebyla nějaká honosná. Byl v ní pouze obrovský, obdélníkový stůl se židlemi. Na stole ležely svíce a byl prostřen zvláštním ubrusem. Na zdech překvapivě obraz Poslední večeře Ježíše, ale nic zvláštního. Vlastně si ani neuvědomila, že když tudy procházela, neměla ani šanci si tu vše prohlídnout. Byla tak zmatená.

Obývák byl jedním slovem obrovský. Krásná sedací souprava, kožená s krémovou barvou. Před ní velká plazmová televize, DVD přehrávač a vedle Hi-fi souprava. Kráčela ke skříním vedle. Otevřela jednu a nahlédla. Obočí jí vyletělo vzhůru. Byly tam všelijaké DVD filmy s tématikou válečných filmů. Byly naplněny úplně od shora až k zemi, na šíři skoro dvou metrů. Šla k další a i ta byla plně zaplněna. A tak se podívala do všech a ve všech byly filmy určitého žánru. Pokývala hlavou a raději odešla odtamtud.

Prošla chodbou a asi opravdu nedávala žádnou pozornost svému okolí, když přišla. Na zdech visely různé malby. Od světoznámých až po nevýrazné. ‚Jo. Ti si žijí,‘ zamyslela se Alice.

Procházela kolem nějakých dveří a tak je zkusila otevřít, ale byly zamčené. Zamračila se nad tím, ale nechala to tak být. Uviděla schody vedoucí nahoru, anebo dolů. Přemýšlela. Nakonec se rozhodla jít dolů. Scházela ze schodů. Když ji upoutaly dveře naproti ní. Nakoukla do nich. To, co tam bylo, ji velmi překvapilo. Byl to jakýsi sklad hraček. Byly tam všemožné hračky poskládané a seřazené podle velikosti a určitá období dětí. Usmála se nad tím. Prostě nechtěli vyhodit hračky a schovávali je. Usmála se.

Zavřela je za sebou a uviděla kousek od ní další. Potěšená, že má co zkoumat, si vykročila k těm dveřím. Otevřela je. ‚Juuu, to je. No. Jo. Úžasné,‘ řekla si v duchu Alice. Tam místnost byla dokonce větší než normální školní tělocvična. A že těch viděla. Lavičky. Drezůry. Kladky všech velikostí. A mnoho dalšího vybavení. Prostě to bylo gigantické. Byly tu i dokonce přístroje na posilování, běh a kam jen dohlédla, cokoliv. Tohle nemají ve výbavě ani ty nejlepší fitka na světě. Našla i různé míče na sport. Dále pak hokejové výstroje, fotbalové, evropské i golfové. Musela se zasmát, protože to opravdu jinak nešlo. Oni prostě museli mít všechno. Ale mají být na co pyšní.

Zasáhla ji vzpomínka…

***

Byla ještě malá. Ještě ani ne teenager. Za pár dnů jí mělo být konečně deset let. Tolik se těšila na ten den. Na den, kdy konečně pak může závodit. Mohla by se dokonce dostat do celonárodní soutěže. V běhu. Byla v běhu opravdu moc dobrá. A její rodiče to věděli, a proto ji v tom podporovali. Jela s rodiči zrovna na nákup materiálů. Trikot, běžecké boty a ponožky. Poposedávala na zadním sedadle a zadívala se na otce. Ten na ni mrkl ve zpětném zrcátku. Alice rozesmála, nemohla se dočkat narozenin. Jedině pak by měla možnost soutěžit. Byly to pravidla a hloupá.

Matka se na ní otočila. „Neboj,“ usmála se na ni. „To vydržíš. Je to už jen pár dnů, miláčku,“ konejšila ji matka. Alice chápavě přikývla hlavou. Zadívala se z okna.

Stalo se to sotva před týdnem. Ve škole měli sportovní den a i její učitelka si byla vědoma, že Alice je talent. Když po celém dnu k ní a jejím rodičům přišelo pár lidí. Dva muži a žena. Představili se jim a ptali se na Alice a tak dostala možnost soutěžit za město v běhu. Alice vyskočila a prosila rodiče. Ti se na ni zadívali a otec jim přikývl. Vyměnili si telefony. Jakmile jí mělo být těch vysněných deset let. Měla by vynikající šance na stipendium na ty nejdražší střední školy a pak i vysoké a samozřejmě stipendium.

Když konečně začala, nedala se zastavit. Všichni to tvrdili, a když vyhrála mezistátní turnaj a dostala pohár do rukou, rozbrečela se. Rodiče byli na Alice tak nemírně pyšní a hlavně její tatínek. Jak ona miluje své rodiče a jak moc jí chybějí. Ukápla jí slza smutku.

Po pár letech ji nepřestalo bavit běhat. Naopak. A Jesse ji také velmi podporoval. On ji miloval jako sestru. Ve všem jí byl vděčný a stále jí to dával najevo. Když dostala volbu mezi Harvardem a její nynější školou. Nemohla se rozhodnout, jakou si vybere. Když se zeptala Jesseho, jakou on si vybral školu, jen pokrčil rameny a odpověděl jí, že neví, ale že chce studovat medicínu. Alice se nad tím zamyslela. Vlastně kromě běhu i celkově velmi dobře prospívala i v ostatních předmětech, a protože Jesseho milovala, nechtěla ho opustit.

Rozhodla se, že chce zůstat s ním. Vždyť utíkat může všude. Jesse jí to vymlouval, ale Alice se nedala. Jesse s ní nechodil. Říkal, že nemá takovou výdrž, jako má ona. Ale když našla Mary, měla dokonalého partnera.

***

Odešla z tělocvičny. Šla se dál porozhlídnout po zámku. Ale místo, aby vykročila doprava na zahradu a ven, vykročila doleva. Procházela velmi širokou chodbou. Všimla si, že po stranách jsou několikery dveře. Otevřela jedny a opravdu už nestačila žasnout. Byla to místnost plná nemocničního vybavení. Po jednorázové jehly až po rentgen a operační nástroje. Pochopila, že při jejich chránění se občas stane, že se někdo zraní, ale tohle. Tohle už skutečně nečekala. Když pak otevřela další dveře. Dolní čelist jí poklesla na úroveň k zemi. Tady byly zase všelijaké léky. Místnost naplněná léky různých druhů. Viděla dokonce i léky proti Parkinsonově chorobě, inzulín pro diabetiky, sedativa a tak dále.

„Wow, tady toho mají ale hodně.“

Zavřela je a vydala se k dalším. Šly otevřít ztěžka a tak musela zabrat. Ale když je otevřela, zůstala zaraženě stát s vytřeštěnýma očima. Byla tam oddělující plenta, která byla zatažená jen na půl. Za tou druhou půlkou, byla vidět mužská postava otočena k ní zády. A ne jen tak ledajaká. Byl to obrovský muž. Široký v ramenou, úzký bok, nohy fotbalisty. Měl do blond vlasy zastřižené na krátko, na ježka by se dalo říct. Ale to, co ji překvapilo, byla atmosféra vevnitř. Byla nebezpečná a agresivní. Vyplněná hrůzou a nenávistí.

Muž se k ní otočil, když zjistil, že někdo bez jeho svolení otevřel na něj. Když uviděl Alice, přimhouřil oči a ještě víc zamračil. Ústa stáhl do tenké linky. Prohlídnul si ji od shora až dolů. Pozastavil se jen u jejich prsou a bocích. Nezíral na ni jako na ženu, ale jako na narušitele jeho soukromí. Alice si to uvědomila a žaludek se jí stáhl strachem. Uvědomila, že tohle musí být Thor, před kterým ji varovala Gail. Dostala ještě větší strach, když si vzpomněla, jak moc ji prosila, aby se mu vyvarovala.

Polka knedlík, který se jí zničehonic usídlil v krku. Thor to vycítil, že má z něj strach. A to polechtalo jeho ego. Vykročil k ní. Alice chtěla ustoupit o krok dozadu, ale nějak ji nechtělo poslechnout tělo.

„Já, já, já se moc omlouvám. Nevěděla jsem, že jste ta-tady.“ Thor se jen na ni podíval a stále kráčel k Alice. Přistoupil k ní. Konečně Alice o krok odstoupila od něj. Thor znovu vykročil. A Alice se stáhla, až narazila do zdi. Když byl u jejího těla, všimla si, že funěl rozběsněně.

„Tady nemáš, co dělat!“ vykřikl na ni. Alice se rozeběhlo srdce tak, že slyšela jak buší do hrudi. Thor se nebezpečně ušklíbnul. Opřel okolo jejího těla ruce, tak že nemohla utéct. Alice stěží dokázala dýchat. Měla strach. Cítila, že na ni utočí vzpomínky z minulosti a panický strach. Podíval se jí do očí. Alice viděla jen rozčílené oči pokryté temnotou.

„Moc, moc se om-omlo-omlouvám.“

Zavrčel na Alice. Alice ztuhla, ale pak jí srdce tak poskočilo, že už nevěděla, jestli ho má v těle. Očí se jí zalily slzy, ale nechtěla plakat před ním, nesměla a ona to moc dobře věděla. Přesto jí slza skápla z oka. Thor znovu zavrčel, ale s úsměvem.

„Bojíš se, maličká, bojíš?“ Měl z toho škodolibou radost. Natlačil se na ni tělem, že už teď vůbec skoro nemohla dýchat, jen tak tak popadala dech a panická hrůza už se těšila, až překročí tu pomyslnou linii. Alice se stáhly vnitřnosti, bylo jí na zvracení a na mdlo.

„Tak co? Bojíš se mě? Bojíš se, že ti ublížím?“ Alice pokývala hlavou. Usmál se a rty přiblížil k uchu. „Co kdybychom si užili? Jen ty a já. Ty se mě budeš bát, zatímco já se budu dívat, čeho se bojíš nejvíc,“ zachraptěl jí do ucha. Měl z toho opravdu radost. Miloval, když se ho ostatní báli a měli také důvod, on byl už jen zvíře bez soucitu. Ztratil ho. Jako ztratil svou milovanou.

Alice zalapala po vzduchu. „Prosím!“ prosila ho, „ Prosím, ne.“

Usmál se a zadíval se jí do očí. Do očí rozšířené strachem.

***

„Slečno Whitneyová, jak se vám vede?“ optala se jí její psychiatrička. Alice byla v její kanceláři. Nenáviděla to tady, ale musela sem chodit. Za doktorkou chodila už téměř rok, ale stále to nepomáhalo. Seděla v jejím křesle a ona naproti ní.

Zhluboka se nadechla, „Jde to, doktorko,“ odpověděla jí jako vždycky Alice. Doktorka si něco zapisovala do bloku a zvedla hlavu.

„Zkoušela jste to, co jsem vám poradila z minulého sezení?“ Alice se na ni zadívala. Musela přemýšlet, o co ji vlastně požádala.

„Myslela jste to, abych zase začala chodit do kostela a mezi lidi a,“ odmlčela, nadechla se, „a mezi kluky?“

„Ano, to je ono,“ přikyvovala jí.

„Jo, zkoušela,“ odpověděla jí nepřítomně Alice.

„Jaké jste z toho měla pocity?“

„Jak jaké? Všichni na mě čučí. Jako bych byla z Marsu. Mají pravdu, že jsem špinavá a nehodná chodit do kostela. Ne, nemůžu tam chodit, Bůh mě opustil toho dne,“ rozčilovala se Alice. Doktorka si něco zapsala. Zase.

***

Alice se zrovna připravovala na to, až vstoupí do té restaurace. Měla už konečně druhý rande. Sice byl malý, ale zdál se být milý. Oskar. Vstoupila a uviděla ho sedět na místě. Podíval se na ni a čelo se mu nakrčilo. Přešla k němu a sedla si.

„Ahoj,“ pozdravila ho.

„Nazdar,“ odvětil jí chladně. Alice se zarazila. Tohle ji překvapilo, ten chladný tón jeho hlasu.

„Udělala jsem něco?“ zeptala se opatrně.

„Zjistil jsem si tvoji minulost, švagr je u policie. Promiň. Nepůjde to.“ Vstal a odešel.

***

Byla už zima, Alice se zapomněla v knihovně. Chtěla se pořádně připravit na test z biologie. Nikdy jí moc nešla. Neuvědomila si čas a už byla tma. Šla přes školní dvůr směrem k autobusové zastávce. Měl jí jet za pár minut. Naproti uviděla Wayne, jak kráčí směrem k ní. Zrychlila krok. Ale on ji dohonil.

„Ahoj Alice, nejdeš nějak pozdě domů?“ říkal to takovým divným tónem, jako by přesně na tohle čekal.

„Ano. Wayne, učila jsem se v knihovně a nekoukala na čas,“ oznámila mu chladně. Toho kluka neměla ráda, byl slizký a pořád ji otravoval.

„Co si sakra o sobě myslíš?“ vyjel najednou na ni. Alice se vylekala. „Zvu tě, sakra, už půl roku na rande a ty? Nic. Zval jsem tě i do kina, do restaurace i na posranou procházku parkem,“ řval na ni jak smyslů zbavený. Alice se ho teď, ale opravdu začala bát.

„Wayne! Takhle se mnou nemluv, nic jsem ti neudělala, jen jsem tě slušně odmítla. Nemám o tebe zájem!“ křikla na něho zpětně Alice.

Alice se najednou zarazila, protože si nevšimla, že mají publikum dvacet metrů za nimi. Tři dospělí muži. Přibližovali se k nim. „Potřebuješ pomoc?“ optal se jeden z nich Wayna.

„Ne, já ji naučím poslušnosti,“ sdělil mu Wayne.

„Co ode mě chceš, Wayne?“ Měla už strach, protože Alice tušila, že to na ni nahrál.

„Co od tebe chci? Já a oni máme dohodu,“ a ukázala na chlápky za nimi. „Já chci tebe a oni peníze od tvého táty. Takhle všichni dostanem, co chcem.“

„Od mého táty? Vždyť je to majetkový advokát,“ šeptla mu tiše. Wayne zvedl obočí a teď si Alice uvědomila, že táta je musel obrat o nějakou důležitou nemovitost nebo tak.

Alice se otočila a chtěla utéct, ale Wayne ji popadl a…

***

Alice se probudila někde. Byla tam tma a chlad a zima. Třásla se. Snažila se něco uvidět. Marně. Byla tam jen černočerná tma. Nahmatala pod sebou něco měkčího než země, ale mělo to díry, asi propálené, protože to mělo i ostré hrany. Zkoušela se dostat na okraj matrace. Dotkla se země. Byla velmi studená a něco na ní bylo. Něco slizkého. Sáhla na sebe a uvědomila si, že na sobě má jen tílko. Nosí ho pod trikem, když je zima. A kalhotky. Dostala velký strach, co s ní chtějí dělat a kde to je.

„Halooo,“ volala zoufale, „halooo.“

Nikdo se jí neozval. Byla někde, kde je tma, chlad a skoro nahá. Snažila se modlit, ale přes zimu se nedokázala soustředit na slova. Nevěděla kolik hodin či dnů už uteklo. Byla promrzlá na kost. Vybavovala si obličeje matky, otce a Jesseho. Když se její dveře s třískotem otevřely. V nich stál Wayne a usmíval se na ni…

***

„Neee. Dost Už stačí. Už dost. Prosím,“ prosila zoufale Thora vzlykající Alice.

6. kapitola ☼ 8. kapitola

Damian se už objeví v příští kapitole... Možná... A co Thor? Abych vám to vysvětlila, někteří mají ty zvláštní schopnosti. Třeba Damian umí pomocí myšlenek manipulovat s jakýmkoliv zámkem a Thor zase umí si přečíst jakékoliv vzpomínky, když chce, nechá své oběti takto trpět své nejhorší obavy a vzpomínky... Lucas zase umí vymazat určitý druh vzpomínek, podle toho jak má jedinec silnou vůli... atd.

Jste zvědavý jak to dopadne? Zanechte nějaký koment... aspoň smajlíka... ;-)

A zase Děkuju za opravy a že máte se mnou už jen tak tak trpělivost... D Ě K U J U...

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jeden polibek - 7. kapitola: