OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kastelánka 3

12.11.2011 (12:00) • Myfate • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1548×

Večer, když přecházela po nádvoří k části hradu, kde bydlí, ozval se jí za zády hlas. Měla pocit, že už ho neslyšela celou věčnost.

„Nebojíte se tmy?“ rozlehl se po celém nádvoří, jak ho ozvěna nesla.

(3)

„Ne,“ protože ví, že tam je on. A také si je jistá, i když neví jak ani proč, že by jí neublížil.

Vystoupil ze stínů za jejími zády a Nahla měla v tu chvíli co dělat, aby se k němu nerozeběhla a neobjala ho, jak byla ráda, že ho vidí. Pomalou chůzí se vydal k ní a přitom si pravou ruku tiskl na levý bok. Když přišel blíž a vstoupil do kuželu světla, který vycházel ze dveří, kam měla namířeno, zděsila se. Jeho tvář byla sinalá a zbrázděná vráskami, oči ztratily lesk.

Položila si jeho levou ruku kolem ramen a pomohla mu dovnitř. Tam ho uložila do své postele a chystala se jít do kuchyně. Říkala si, že něco k jídlu mu přijde vhod. Zastavilo ji však jeho bolestné syknutí. Otočila se a zjistila, že se pokoušel vstát.

„Ležte, nebo se vám ještě přitíží,“ řekla tiše a její pohled utkvěl na jeho boku. Pod rukou se mu na bílé košili šířila jasně červená skvrna. Přešla zpět k němu a bez ptaní mu odstrčila ruku. Ucítila krev. Košili měl roztrhanou a mezi cáry látky byly jasně zřetelné tři hluboké, asi dva centimetry široké a minimálně dvacet dlouhé, šrámy. Neměla čas přemýšlet nad tím, kde k nim přišel. Vběhla do koupelny, popadla první ručník, který uviděla a dala mu ho do ruky, aby ho přitiskl na ránu. Mezitím doběhla do kanceláře a přinesla lékárničku.

Potom došla ještě pro misku s čistou vodou a další ručníky. Warren se zatím postavil a sám si svlékl kabát a právě když ho odkládal na zem, přišla Nahla. Znovu se ji snažil přesvědčit, že to není třeba, že by se o sebe postaral sám. Co když nesnáší pohled na krev?

Ona ho však znovu odbyla, nakázala mu svléknout košili a na chvilku odešla do kuchyně, aby si umyla ruce.

Lucy i Nahla jsou školené zdravotnice pro případ, že by se něco stalo, ale Lucy se právě nyní nachází doma s dětmi a manželem, takže to zbylo na ni. Warren, i kdyby tu Lucy byla, by ji, vzhledem k jejímu stavu, nenechal, aby ho ošetřovala. I kdyby nebyla těhotná, tak by ji nenechal. Důvěřuje pouze Nahle.

Když ze sebe svlékl potrhanou a zakrvácenou košili, Nahla si říkala, že třebaže má vybrané chování, jeho tělo rozhodně není aristokraticky zjemnělé, jak by očekávala. Právě naopak. Jasně zřetelné, přesto ne přehnané svaly pod jeho pokožkou dávaly tušit, kolik síly se v jeho těle skrývá. Trup a paže měl pokryté spletí bledých, úzkých jizev, z nichž vždy tři se nacházely ve stejné vzdálenosti od sebe. Jak by ho někdo poškrábal. Mnohokrát.

Sice na ně teď neviděla, protože k nim tiskl čistě bílý ručník, na němž se začínaly objevovat narůžovělé skvrny, ale čerstvé šrámy na jeho levém boku byly s jistotou nejhlubší. Nejdelší jizvy mu vedly z prostřed hrudníku přes klíční kost a pravé rameno, po krku dozadu a mizely pod vlasy.

Její zaujatý pohled pro něj nebyl příliš příjemný, proto ji po chvilce přerušil tichým odkašlání. Rád by ji ušetřil pohledu na své zjizvené tělo, bohužel si to ale situace žádá.

Nahla potřásla hlavou, až se jí z drdolu uvolnil jeden pramínek a upřela svůj pohled na podlahu. Zhluboka se nadechla a potom dlouze vydechovala. Pomohlo jí to se uklidnit a proto mohla bez větších obtíží vzhlédnout.

Warren už seděl na kraji postele a čekal na ni.

Poklekla vedle jeho levé nohy a zakrvácený ručník nechala klesnout vedle sebe na zem.

„Není to zase tak hrozné, ale mohlo by to být lepší. Ten prostřední šrám je hluboký, budu ho muset zašít,“ řekla po chvilce zkoumání, když dvě krajní rány už přestaly krvácet.

„Dělejte, co uznáte za vhodné. Vy jste vzdělaná ve zdravotnictví.“

Zatímco mu Nahla klečela u nohou a snažila se svou práci odvést co nejlépe, on se opíral o lokty, čímž zčásti ležel na posteli, aby měla volné pole působnosti a zaujatě si ji prohlížel. Nekontroloval, co dělá, ale pozoroval soustředěný výraz v její tváři. V jednu chvíli se mu zdálo, že se zamyslela, protože na čele se jí objevila jemná vráska, která se ještě prohloubila, když odložila lahvičku s dezinfekcí a do rukou vzala jehlu a nit.

„Opravdu mě to mrzí, ale nemám žádné anestetikum. Jediné, co můžu nabídnout, je kořalka z Laytonových zásob. Jistě by to pochopil.“ První člověk na světě, který se bojí, že mu ublíží...

„Jsem si jistý, že ničeho takového nebude třeba,“ odpověděl odhodlaně, ale oči se mu zaleskly. Znal moderní lékařské postupy v případech tržných a sečných ran a škrábanců. Přesto mu připadalo, že tohle bude jiné. Její ruce si počínaly natolik obratně, že pociťoval mnohem menší bolest, než když si naposledy stejným způsobem ošetřoval sám levé nadloktí. Vlastně by to ani bolestí nenazval. Přesto mu z její starosti o jeho osobu vhrkly slzy do očí.

„Omlouvám se,“ špitla Nahla okamžitě, jakmile mu pohlédla do tváře. Nevěděl, kvůli čemu si má připadat jako větší slaboch. Jestli kvůli tomu, že pláče vděčností nebo proto, že si ona o něm musí myslet, že nevydrží ani malou bolest. A vážně mu záleží na tom, co si o něm ostatní myslí?! Ne a nikdy nebude. Záleží mu pouze na tom, co si o něm myslí ona.

Otočil hlavu a zadíval se na sněhově bílou stěnu. Snažil se mít čistou hlavu, přesto se nejednou přistihl, jak myslí na svou půvabnou ošetřovatelku. Na její drobné ruce, štíhlý krk, na její vůni, která mu prozradila, že má čistou duši a nevinné tělo, ale také mu odhalila vášeň skrytou hluboko v její duši, která čeká, až ji někdo probudí.

„Hotovo,“ řekla tiše Nahla. Pohlédl jejím směrem právě ve chvíli, kdy sbírala zakrvácené ručníky po zemi. Nepodívala se na něho, ale kdyby to udělala, viděla by v jeho tváři vděčnost a možná i něco víc, kdyby v jeho pohledu setrvala o chvilku déle.

Namísto toho však jen posbírala vše, co použila, vrátila lékárničku do kanceláře, zapsala do papíru datum a výčet věcí, které si vzala a jsou tedy třeba doplnit a obaly od použitých věcí vyhodila do koše.

Potom se vrátila zpět, došla do koupelny, kde do umyvadla napustila studenou vodu a ponořila do ní ručníky, aby krev nezaschla. Když došla do kuchyně, rozhodla se udělat něco rychlého k jídlu. Warren bude mít jistě hlad a ona na tom není o nic lépe. Sice jedla naposledy ráno, protože se za celý den nezastavila, aby nemusela mluvit s Lucy, přesto by očekávala, že když si hrála na amatérského chirurga, chuť k jídlu ji na chvíli přejde. Opak byl pravdou.

Raději připravila víc jídel, protože nevěděla, co má rád a všechno vyskládala na tác a odešla s tím do ložnice. Položila tác do nohou postele a chtěla jít rozsvítit, ale jediný pohled jí prozradil, že by to nebyl dobrý nápad. Odnesla tác zpět do kuchyně, v ložnici si rozsvítila pouze čtecí lampu a šla se na Warrena podívat. Jeho klidná tvář se s platinovou záplavou vlasů okolo zdála téměř andělská. Zatoužila si na ně sáhnout, jestli jsou stejně jemné, jak vypadají. Vztáhla ruku k jednom prameni vlasů před uchem a opatrně se ho dotkla. Warren ve spánku pootočil hlavu k ní a něco zamumlal. Sáhla mu na čelo, aby zjistila, jestli nemá teplotu. Pokud by měl, musel by k lékaři. S tím si Nahla neporadí, protože by se jistě jednalo o infekci. Rány sice vyčistila, ale přesto nemá stoprocentní jistotu, že se zahojí bez komplikací. Překvapilo ji, že jeho čelo je chladnější, než je její ruka. Více ho přikryla, naposledy se zadívala do jeho tváře a potom spočinula pohledem na jeho uchu. Odhrnula mu několik pramenů vlasů, aby jí nebránily ve výhledu. Chvilku ještě zírala na lehce zašpičatělý boltec ucha a potom jen pokrčila rameny. Kdyby byl o trochu protáhlejší, vypadal by Warren jako elf z Tolkienových knih, ještě s těmi světlými vlasy, ale ona nemá co říkat. Příroda je mocná čarodějka.

Odešla si sednout do křesla. Ze stolečku vzala rozečtenou Knihu dávných legend od nějakého neznámého místního autora a otevřela ji na založené straně.

Nejhorší a nejzákeřnější ze všech stvůr nočních krvesaj jest. Nejhorší proto, že krev saje lidem. Nejzákeřnější proto, že od člověka neliší se.

Nahla přemýšlela, že by knihu opět odložila, ale nakonec si řekla, že si alespoň popis údajného upíra dočte do konce.

By poznán být mohl mezi ostatními, lačnit po krvi musí. Pak teprve odhalí dlouhé zuby a na nevinné udeřit zkusí. Kdo nezachrání se útěkem, vydán bude hrobu. Neb přestane být člověkem a denní za noční vymění dobu.

Nahla položila otevřenou knihu na stolek a její zrak samovolně vylétl ke stropu. Byla to poslední kniha na hradě v angličtině, kterou jí zbývalo dočíst, přesto si nebyla jistá, že to zvládne. Do latinských se zatím pouštět nechtěla, ale když se znovu podívala na Knihu dávných legend, začala o té možnosti reálně uvažovat. Než aby četla takovéhle smyšlenosti, to raději opráší latinu. Zhasla lampu, pohodlněji se usadila a nechala své myšlenky volně plout...

Když se Warren vzbudil, byla všude kolem něho tma. Navzdory tomuto faktu on viděl každý detail místnosti. Opatrně se posadil a když zjistil, že se mu netočí hlava, rychlým trhnutím odlepil z kůže na boku ten bílý obdélník, který velmi pevně držela páska. Z druhé strany byl lehce zakrvácený. Nic hrozného. Zkontroloval stav zranění a zjistil, že z něho zbyly jen tři zatím ještě lehce načervenalé jizvy. Ráno budou stejně bílé jako ostatní. To byla dobrá zpráva, protože jeho tělo tak nebude zbytečně spotřebovávat další energii. Druhá věc byla o to horší. Bude to muset nějak vysvětlit Nahle. Při vzpomínce na ni mu pohled zalétl ke křeslu, na němž spala. Tlukot jejího srdce byl pravidelný a pomalejší než ve dne, dech měla mělký. Spala tvrdě.

Neprobudila se ani ve chvíli, kdy ji Warren vzal do náruče a odnesl na postel. Přikryl ji a šel se podívat do kuchyně po něčem k jídlu a pití. Cestou zvedl ze země svůj kabát a oblékl si ho.

Když viděl tu spoustu jídla, kterou pro něho připravila, dostal hlad, ale byl odhodlaný počkat, až se Nahla vzbudí, aby mohli posnídat spolu. Tohle si nedovolí sníst sám.

Jejich role se nyní vyměnily. Ona spala v posteli a on usedl do křesla. Nepotřeboval ani rozsvěcet a přesto zřetelně viděl otevřenou knihu na stolečku. Už jen nadpis uprostřed jedné ze stránek ho zaujal natolik, že vzal knihu do rukou a přečetl si celou stránku.

Už je to dávno, kdy naposledy viděl právě tuto knihu. Přesto se mu ale popis toho druhu stále nelíbil. Kdyby je alespoň ten člověk skutečně znal... Zřejmě vůbec netušil, co to břímě obnáší.

Namísto toho, aby se zamýšlel nad minulostí, kterou již stejně nezmění, zaposlouchal se do Nahlina tlukoucího srdce. Tak vyrovnané, uklidňující. Příjemné. To nejkrásnější, co kdy slyšel.

Warren odhadoval, že to mohlo trvat nějaké dvě hodiny, než se její dech začal prohlubovat a srdeční rytmus zrychovat. Vypadalo to, že se probouzí, ale když se jí oči pod zavřenými víčky začaly kmitavě pohybovat, pochopil, že se jí něco zdá.

Nejdříve se jemně usmívala, potom však její tvář náhle zvážněla a srdce se rozeběhlo o poznání rychleji. Ruce jí vystřelily nad hlavu a z úst se jí vydral přidušený výkřik. Potom sebou dvakrát trhla a vykřikla dvě jména: Celia a Bartholomhew. Warren se k ní rozběhl, aby ji utišil, ale sotva se jí dotkl, vylétla do sedu a začala se zmateně rozhlížet kolem sebe.

„Kde je Tristan?“ vypravila ze sebe třesoucím se hlasem. Potom se však podívala na Warrena, který se tvářil ustaraně a soustrastně zároveň. Jako by jí všechno došlo, uhnula pohledem a rychle si setřela z tváře slzy. Styděla se za své chování a za to, že má noční můry. Styděla se za to, že leží na posteli, zatímco on stojí nad ní a neví, jak by jí mohl pomoci...

Když o hodinu později seděli u stolu a mezi sebou měli talíře s posledními zbytky jídla, Nahla, ačkoli se od Warrena nechala i krmit, ho stále zkoumala pohledem, který jasně říkal, že ona ví, že on před ní něco tají a je otázkou času, než na to přijde. Byla odhodlaná se nevzdat.

Warren věděl, že to přijde a byl připraven jí poskytnou odpovědi i čelit jejím reakcím od chvíle, kdy ho přiměla, aby si rozepnul kabát. Než ovšem přistoupí ke zodpovídání jejích otázek, musí udělat ještě jednu věc.

Vstal a nabídl Nahle ruku. Přijala toto gesto mlčky, přesto se její srdce rozeběhlo o poznání rychleji. Strach?

„Smím vyjádřit svou vděčnost za to, že o mne bylo tak dobře postaráno?“ zeptal se a opětoval jí pohled.

„Jistě,“ zašeptala Nahla téměř v mrákotách. Nemohl dostat jasnější odpověď. Jednu ruku jí dal kolem pasu, čímž si ji přitáhl blíž a druhou jí položil na tvář. Pomalu se začal přibližovat svými rty k jejím. Když na tváři ucítil její dech, na okamžik se zastavil a dal jí tak možnost ukončit tuto chvilku.

Nevyužila by toho, ani kdyby chtěla, protože jejímu tělu vládlo srdce, které říkalo, že tohle je přesně to, co chce od chvíle, kdy ho uviděla.

Neodtáhla se, proto pomalu překonal ten kousek prázdného prostoru mezi nimi a věnoval jí polibek lehký jako dotek motýlích křídel. Cítil, jak se zachvěla.

Když se trochu odtáhl, začal zkoumat její tvář, aby věděl, co si myslí. Snažil se vyčíst co nejvíc, aby ji mohl lépe poznat.

„Děkuji ti,“ vyjádřil nyní i slovy to, co předtím polibkem.

Zatímco Nahla spala, Vy jste se mohli dozvědět něco víc o Warrenovi...

Ráda si vyslechnu Vaše nápady.

Myfate :o)

Autor: Myfate, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kastelánka 3: