OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kastelánka 4

25.12.2011 (12:00) • Myfate • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1504×

„Děkuji ti,“ vyjádřil nyní i slovy to, co předtím polibkem.

(4)

Když se Nahla vzpamatovala, poodstoupila od Warrena a zhluboka dýchala. Polibek ji sice dokázal na chvilku rozptýlit, ale netrvalo dlouho a její mysl opět zaplnly nezodpovězené otázky. Byla si jistá, že čím dříve se na to zeptá, tím dříve se opět navrátí její vnitřní klid.

„Slibuji, že ti na vše odpovím, ale nyní pojď se mnou,“ přerušil její dlouhý nádech Warren. Nahla naprázdno otevřela ústa a potom je zase zavřela. Nepřekvapilo ji, že ví, co se chystala udělat. Ale možná by mělo. Není to poprvé, kdy měla pocit, že jí vidí do hlavy.

Mlčky se vydali přes nádvoří ke vstupní bráně a potom šli podél vnější strany hradní zdi pod nejvyšší věž. Odtamtud Warren uhnul na téměř neviditelnou lesní stezku, po níž ho Nahla následovala hluboko do lesa. Neměla s sebou hodinky, takže nevěděla, jak dlouho mohli jít a hádat si netroufla, ale netrvalo to ani dost dlouho na to, aby si dostatečně srovnala myšlenky tak, aby její otázky byly stručné a výstižné.

Svižnou chůzí se mu držela v patách, dokud se neocitli na travnatém pahorku obehnaném zdánlivě neproniknutelnou hradbou nejvyšších listnatých stromů, jaké kdy viděla. Warren zastavil a otočil se k Nahle.

„Omlouvám se za tyto komplikace, ale na hradě mohou mít i stěny uši,“ promluvil tichým hlasem a korunami stromů proběhl vítr.

„Pochopila jsem. Je čas na mé otázky?“ Další zaševelení listů.

„Ještě nejsme na konci cesty. Odtud se budeme muset dopravit na místo, které ti chci ukázat. Proto se tě ptám, Nahlo, jsem pro tebe natolik důvěryhodný, abys vložila svůj život do mých rukou?“

„Věřím ti,“ odpověděla bez zaváhání. Nevěděla, zda je to rozumné, ale fialková upřímnost jeho očí ji přiměla souhlasit s tím, co řekla.

„Tak pojď blíž.“ Objal ji a pevně ji k sobě přitiskl. Jeho blízkost pro ni byla více než příjemná, což se ovšem zdráhala přiznat i sama před sebou.

Nevěděla, co má očekávat, proto raději zavřela oči a několika hlubokými nádechny nechala prostoupit jeho vůni celým svým tělem. Téměř vzápětí pocítila podivně lehký pocit, jako by nebyla ve svém těle, který za krátký okamžik opět zmizel.

Warren ji pustil a na dva kroky od ní odstoupil.

„Vítej na konci světa,“ řekl tichým hlasem a otočil se. Nahla otevřela oči, zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.

Stála uprostřed malé, kulaté místnosti bez dveří, z níž vedlo jen jedno okno velké od podlahy ke střeše a přes téměř čtvrtinu stěny. Všechno včetně stropu zde bylo kamenné a oknem, které vypadalo spíše jako díra ve zdi než co jiného, dovnitř pronikalo neostré, perleťově bílé světlo. Došla k oknu a vyhlédla ven.

Nacházeli se ve věži. Museli, protože pod nimi líně pluly – s největší pravděpodobností – mraky, ale mohla to také být velmi hustá mlha. Zpod té zvláštní, pomalu plynoucí řeky, která vydávala právě onu bílou záři, k nim prosvítaly odstíny několika barev – fialová, oranžová, červená, růžová... Kombinace všech těchto barev dodávala harmonii tomu místu, ať už bylo kdekoli.

„Kde jsme?“ zeptala se po chvíli zmámeným hlasem a nemohla od těch barev odtrhnout zrak.

„Místo není na mapě a nikdo sem nezabloudí náhodou. Ani oficiální jméno nemá žádné. Přesto... Pro mne je to opravdový domov. Nazývám ho Empathica.“

„Zajímavý název.“ Přemýšlela, proč právě toto pojmenování.

„Velmi příhodný, uvážím-li, proč sem chodím,“ odpověděl Warren a jeho pohled se ztrácel v dáli stejně jako horizont v tom, co je obklopovalo, kam jen oko dohlédlo.

Nahla si připadala při pohledu z okna maličká oproti té velké mase čehosi na pohled neuchopitelného, co měnilo neustále odstíny barev a žilo vlastním, velmi pomalým životem. Zároveň se však s každým dalším okamžikem, který zde strávila, cítila lépe. Ne že by byla nemocná, pokud nepočítá svou genetickou anomálii, ale cítila se zdravější. Myslela si, že se v noci dobře vyspala, přesto teprve nyní si připadala odpočatá a v nejlepší kondici. S dalším a dalším nádechem čistého vzduchu, který byl tak svěží a voněl jako nikde na světě, nabírala síly a všechny stíny v duši mizely v barvách toho nejkrásnějšího západu slunce, jaký kdy viděla. Unikl jí tichý spokojený vzdech.

„Je čas,“ zašeptal Warren Nahle do ucha a otočil se do místnosti. Nahla ho následovala a velmi se podivovala, když uviděla dvě už od pohledu pohodlná křesílka uprostřed místnosti, která stála proti sobě ve velmi malé vzdálenosti. Nechala se Warrenem usadit do jednoho z nich a zatímco on si sedal do druhého, zhluboka se nadechla. Zjistila, že ani nepotřebuje příliš přemýšlet nad tím, co by se ho měla ptát. Otázky přicházely samy.

„Co jsi zač?“ Hlas měla tichý ale pevný a opětovala Warrenovi odhodlaný pohled.

„To slovo znáš, přestože lidem dnešní i minulé doby bylo zesměšněno a znehodnoceno natolik, že dnes vyvolává spíše skepsi, než co jiného. Na jejich obranu musím říci, že to způsobila nevědomost, o niž jsme se sami zapříčinili. Utajení je od jisté doby v našem nejvyšším zájmu. Řadíme se mezi takzvané bájné bytosti, které byly vymyšleny na strašení neposlušných dětí.“ Nahlu napadalo mnoho různých bytostí, které by se daly zařadit do této kategorie – a kterými ji také strašili, když byla ještě dítě –, přesto nad všemi vystupovalo jedno, jež stejně jako mnoho dalších odpovídalo Warrenovu popisu, přesto si byla jistá, že je správné. Cosi v ní, co se okamžitě po příchodu ztotožnilo s tímto místem, nahlíželo na to jediné slovo ze všech stran a jasně říkalo, že je to pravda.

„Četla jsem o tobě v Knize dávných legend, že?“ ujišťovala se.

Warren přikývl. „Ta založená strana... Jen pro upřesnění.“

„A je něco z toho pravda?“

„Byl – a u většiny z nás stále ještě zůstává – stejný způsob krmení.“ Aby dodal svým slovům na pravdivosti, v úsměvu odhalil bělostné zuby. V tu chvíli dosahovaly jeho špičáky k dolnímu rtu. Ovšem poranit by se mohla i o ostatní zuby, které se staly ostrými a pilovitými, třebaže nevyrostly.

Nahla zůstala na Warrena nepokrytě zírat a přemýšlela, jak podat to, co chtěla udělat, aby to nevyznělo nevhodně.

„Smím?“ zeptala se váhavě. Warren vzal její ruku a sám ji přiblížil ke svým ústům ještě dříve, než se zeptala. Věděl, co má na mysli, co chce... Co potřebuje... Co oba potřebují...

Ve chvíli, kdy se její prsty poprvé dotkly jeho citlivých zubů, atmosféra v blízkém okolí se stala příjemně hmatatelnou, mlha venku zhoustla a ještě zpomalila. Svět se zmenšil pouze na ně dva, nic jiného neexistovalo.

Intimita toho okamžiku se ještě prohloubila, když Nahla špičkou prstu přitlačila na jeden zub. Warren zavřel oči a pootevřel ústa, Nahla se zachvěla a začala mělce dýchat, ale pohled z něho nespustila. Druhou rukou křečovitě svírala opěrku jeho křesílka, přesto měla na tváři úsměv.

Jediná kapka krve, která Warrenovi sjela do úst, mezi nimi vytvořila hostitelské pouto.

To bylo natolik silné, že zůstalo, i když byl jejich dotek přerušen a kouzelná chvilka pominula. Warren se v očekávání díval na Nahlu, nyní tmavějším pohledem než obvykle, a očekával reakci. Nahla si ho nadále zvědavě prohlížela s mírným úsměvem ve tváři a v hlavě se jí rojily další otázky.

„Nestanu se nyní také...?“ nechala otázku vyznít do ticha.

„Ta představa se ti nelíbí?“ odpověděl jí otázkou Warren a, i když se tomu pousmál a sám pro sebe to považoval spíše za konstatování, mrzelo ho to. Přesto ji svým způsobem chápal. Vše je pro ni nové a vlastně ani zatím nic neví.

„Nejsem dostatečně informovaná, abych mohla popravdě odpovědět.“ Nejdůležitější informaci sice zjistila, přesto jí to nestačilo. Z pro Warrena pochopitelných důvodů se chtěla dozvědět vše, co je ochoten jí říci a doufala, že to její mysl akceptuje.

Ještě stále se považuje za racionálně uvažujícího člověka, jež vystudoval obor, který se pro něho stal téměř posedlostí. Všechno má svá pravidla. Její svět se řídí zákony, které fungují po tisíciletí.

Kdyby byla jen malinko unavená, bylo by to na její mysl příliš. Nejdřív se nějakým způsobem přenesla na toho místo a potom zjistila, že zřejmě popírá mnoho přírodních zákonů, které všude jinde platí. Věci se zde objevují nejspíš na zavolání a navíc sedí po boku někoho, kdo by z vědeckého hlediska neměl existovat. Naštěstí pro ni to tak není.

„Tak bychom to měli napravit.“

„V tom případě... Může člověk projít přeměnou?“

„Může.“ Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď, napadlo Nahlu.

„Jak to probíhá?“

„Obávám se, že je to příliš komplikované, než abych ti to nyní přijatelně vysvětlil. Některým aspektům bys možná ještě nebyla schopná plně porozumět. Proto bych tuto odpověď raději nechal až na chvíli, kdy bude aktuální.“

„Tak další otázka. Jakými zákony se řídí toto místo a kde se vlastně nachází?“

„Jistě, toho si nejde nevšimnout. Čas zde ubíhá stejně rychle jako plyne řeka pod námi. Toto je běžná rychlost, lze ho zpomalit nebo naopak zrychlit. Ovšem ne vůlí. Prostě se sám upraví, když je třeba.

Prostor je zde vymezen na tuto věž, kterou si ovšem pouhou myšlenkou můžeš zařídit podle svých potřeb.

Jediná věc je trochu děsivá. Pokud bys spadla do hlubin času, už nikdy bychom se nesetkali, protože by tě odnášel stejnou rychlostí jako mě, když bych skočil za tebou.

Barvy okolí se mění podle nálady jedince – v tomto případě nás obou – tak, aby se cítil co nejlépe.

Není zde slunce nebo měsíc, nestřídá se den a noc, nemění se počasí, nekolísá teplota. Vše venku je konstantní.

A ještě jednu zvláštnost toto místo má. Cítíš to? Zde jsme nejblíž zdroji energie samotné Země, proto je to také nejvhodnější místo na přeměnu.“

„Takže je to tak nějak skutečně na konci světa,“ zasmála se jeho prvnímu pojmenování.

„Další otázka?“

„Jste rasa nebo druh?“

„Jedno i druhé. Stvoření se řadí mezi druh a zplození jsou potomky rasy – těch už dnes mnoho není. Pouze ti nejstarší jsou potomky, ostatní jsou stvoření. Ale dnes už na tom tolik nezáleží. Kdysi se lidé nechávali tajně proměňovat za velké peníze a potom falšovali rodokmeny, když se některý z nich zamiloval do někoho z našich. Nějaký chudák, který pro peníze udělá snad všechno, se vždy našel.

Dnes už to tak naštěstí není. Rasa i druh se kříží navzájem, protože je nás tak málo, že většina z nás uznala za důležitější zachování rasy než rodokmenu.“

„Co se stalo s ostatními? Myslela jsem, že jste nesmrtelní.“

„Nesmrtelní sice jsme, ale někteří z vládnoucích to časem přestali mít v hlavě v pořádku a vedli spolu války kvůli hloupostem a proto se mnoho našich dobrovolně vrhlo do Proudu času. Doufali, že tam najdou lepší život. Tím nadobro zmizeli z povrchu zemského. Ti, kteří je šli hledat, se také nevrátili, proto byl vyhlášen zákaz pátrání po zmizelých příbuzných.

Naše rasa neoplývá právě velkým množstvím potomků, proto nás pořád ubývá. Několik vědců pracovalo na výzkumu genetické výbavy, přesto se jim ale nepodařilo přijít na nic, čím by se řídil cyklus plodnosti žen a vysoká úmrtnost při porodu i v následujících letech. Jen jedinou jistotu máme – ze všech počatých potomků dosáhne dospělosti právě jedno procento. Sčítání bylo prováděno mnohokrát v průběhu času a vždy bylo výsledkem stejné číslo.“

„V těch válkách nikdo nezemřel? Tedy spíš bych se měla zeptat, zda vůbec můžete.“

„Zemřelo mnoho vojáků na obou stranách, ale tomu se říkalo povolené ztráty. Vdovám se vzdala pocta za padlé, potomkům byla vyjádřena podpora a bylo jim vysvětleno, že jejich otcové zemřeli pro dobrou věc. Řešila se pouze ta zmizení, aspoň ze začátku.

Jak jsi mohla vidět, umíme i krvácet,“ pronesl už odlehčeným tónem a sám se tomu zasmál. Nahla se také trochu uvolnila, přesto byla nyní Nahlina zvědavost téměř nezvladatelná, protože se rozhodla položit první otázku, na kterou se ho chtěla zeptat. V té době sice neznala jeho tajemství, ale byla si jistá, že ty škrábance jsou zvířecí. Proč by ale Warren bojoval se zvířetem? A co to bylo za druh, že mělo jen tři drápy? Tolik otázek ještě čeká na zodpovězení. Přesto si Nahla stále uvědomuje, že musí postupovat systematicky a že každá otázka má své místo a čas, aby dostala správnou odpověď.

„Kdo ti to udělal?“

Doufám, že se kapitolka líbila alespoň stejně jako předchozí. Myfate

Autor: Myfate, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kastelánka 4: