Kousání povoleno - 3. Daniel • OurStories.cz ~ naše povídky

Kapitola má název Daniel. Je to vysvětlení jeho role v mém i Issině životě. Přeji příjemné čtení - Janie

16.04.2014 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 469×

3. KAPITOLA

Daniel

Měla jsem namířeno na pokoj, abych si třeba konečně vybalila, ale místo toho se odebírám do knihovny. Ano, vím, co jsem říkala o té Rebecce. Že nemám ráda typy, co čtou a ztrácí tak veškerý smysl života. Asi je nemám ráda, protože se to ze mě stává. Nevím, ale když chci být sama, je nejlepší se někde zašít s knížkou. Odbočuji do oddělení belatrie a popadám první knížku, která mi přijde pod ruku. Pokračuji dozadu kolem studijních stolečků a dál k pohovkám. Sedí tu nějaká skupinka holek, ale nevypadají nijak známě, tudíž v nich nevidím žádnou hrozbu. Sedám si, skládám nohy pod sebe. Dívky si něco špitají. Ze začátku tomu nevěnuji pozornost. Ale pak začnou padat věty, které mě velice zaujmou. Začnu pouze dělat, že čtu.

„A on mi položil ruku na nohu. Jenomže pak nás uviděla profesorka. Měla jsem tak dobře našlápnuto," dívka uprostřed si namáhavě povzdychne. Její dvě kamarádky ji hned začínají utěšovat a obě mluví přes sebe.

„Teď už o tobě ví," řekne jedna.

„Určitě se naskytne další okamžik." Jsem natočená tak skvěle, že dokonce vidím, jak ji obě dlachní. Ta dívka uprostřed. Vypadá o hodně mladší jak já. Typuju ji tak na třináct, víc ne. Má tmavé vlasy a tmavé oči. Když se dívám pozorněji, ta holka je nemožná. Sice nechápu, jak to dělá, ale má neustále zvednuté obočí, které vypadá jako dva tunely. A vlak může vjet přímo dovnitř. Ta holka je mi tak strašně nesympatická, že se mi z toho chce až smát.

„Já vám nevím, Daniel je třída." Jako by do mě udeřil blesk. To není možné. Řekla právě doopravdy jméno Daniel? Projede mnou vlna deprese a staré pocity se vrací. Beznaděj, krutost, smutek. Otáčím se celým tělem a ťukám slečně s obočím na rameno.

„Promiň, můžu se tě na něco zeptat? Nemohla jsem přeslechnout vaši debatu." Dívka se otočí a vypadá dost zaraženě. Chvíli si mě němě prohlíží a já z ní cítím něco jako odpor.

„Co chceš?" Nevěnuji sebemenší pozornost jejímu tónu a pokračuji ve své řeči.

„O tom klukovi, Daniel. Jak se jmenuje příjmením?"

„Proboha, o kterým jiným bychom se asi mohli bavit?" vloží se do toho její kamarádka.

„Promiň, ptala jsme se tebe?" udělám nechápavou a znovu se mile usměju na tu uprostřed.

„Kingston. Daniel Kingston se jmenuje." Můj úsměv se ještě rozšíří.

„Děkuji." Chci se otočit zpátky, ale pak mě napadá ještě jedna věc. „Mimochodem. Povol svaly v obočí. Vypadáš jak vlakový nádraží," nakrčím nos. Dívka si opovržlivě odfrkne a zvedne se.

„Jdeme, holky. Toto nebudu trpět!" Všechny jak na povel beze slova odchází. Ale já už mám dávno jiný problém. Daniel. Úplně jsem na něj zapomněla. Když jsem sem chodila před rokem, pamatuju si to setkání naprosto přesně. Byli jsme tehdy na školním výletě a zrovna nám vykládali kufry.

konec ledna 2012

„Takže! Pokud uvidím nějaké chlapce na dívčích pokojích, vysoký trest! Pokud uvidím někoho lovit, okamžité vyhození. Krev budete dostávat, nebojte." Pár lidí se zasměje, ale mně to nepřijde vtipné. Spíše otřesné. Stáhnu si vysoký culík pevněji a popadnu svůj kufr. Vzhledem k tomu, že mám naštěstí partu, nečeká mě žádná nuda. Přidávám se k mé kamarádce Holly. Popadá mě za ruku a jde se mnou do dveří. Zabočujeme za roh a setkáváme se s přímým nárazem do něčeho tvrdého. Padám na zem a Holly ode mě odskakuje. Přede mnou se objevuje ruka. Přijímám ji a snažím se oprášit. Když vzhlédnu, usměje se na mě velice přitažlivý blonďák s hnědýma očima.

„Promiň, já jsme nechtěl," usměju se taky.

„V pořádku," pustí moji ruku a obejde mě. Když se znovu otočím, naše pohledy se střetnou. Holly se tiše zasměje a zvedne mi kufr. Zase se do ní zavěsím.

„Proč tak čumí?" řeknu s úsměvem.

„No to nevím! Kdo to ale, sakra, byl? Je roztomilej," zaculí se Holly.

„To mně pomohl na nohy."

současnost

Tenhle moment si pamatuji dost přesně. Tehdy nastoupil na naši školu, a protože se zrovna jelo na ten výlet, přijel rovnou tam. Proto jsme ho neznali.

Jak jsem později zjistila, jmenuje se Daniel Kingston. Je o rok mladší než já, takže je mu teď osmnáct. Naše setkání prakticky proběhlo v mých patnácti a jeho brzo patnácti. Celý výlet jsme se bavili. Byl fakt fajn a já jsem se s ním cítila opravdu dobře. Sice byl podivný, protože pořád na někoho tak zíral a jeho objektem jsem byla většinou já. Připadala jsem si hloupě v čemkoliv, co jsem dělala. Jednou dokonce, když jsem mu dala dojíst moji dávku krve, řekl mi, že jsem fajn. Tehdy to pro mě nic neznamenalo. A to teď opravdu nelžu. Tehdy jsem totiž opravdu necítila nic jiného než přátelství.

Jenže potom přišly nejhorší momenty mého života. Celých čtrnáct dní se mi o něm zdálo. Ano! Opravdu. V kuse. První sen vůbec, nazvaný bazén, byl asi tři dny po výletu. A když se mi začal zdávat v mezerách, jako že po dnu. Ty dny... ty dny, co se mi nezdál, byly, jako by mi něco chybělo. Cítila jsem se neúplná. A jak už to tak bývá, jednou na nudné bohoslužbě jsem si uvědomila, že jsem se asi zamilovala. Přemýšlela jsem o tom hodně. Bylo to pomalé a neúplné, až jsem do toho opravdu spadla. Pokaždé, když jsem ho potkala, byla jsem opravdu nervózní. A když se přihlásil na stejný kroužek jako já. Každý pátek. Celý týden jsem si skoro ani neprdla, jak jsem byla nervózní.

Ale pak jsem si začala uvědomovat, že on se otočí za každou štíhlou blondýnou, nebo třeba za takovou, jaká byla tady. Ta s tunelama místo obočí. Prostě... jsem si začala uvědomovat, že ke mně se chová jako ke kamarádce, zatímco s jinýma flirtuje. A tak jsem mu po čase napsala dopis. Dopis o tom, že ho mám ráda, a on mi tvrdil, že to ani nedočetl. Že to někde nechal. Od začátku bylo jasné, že to četl a že lže. Aby mi nemusel odpověď.

Dodnes si pamatuji jednu část: Nevím, jestli chceš odpověď taky napsat, nebo mi to řekneš. A možná jsem tak naivní a ty mi prostě neodpovíš. Cítíte tu ironii? Bylo mi hůř den po dni. Utápěla jsem se v slzách, až jsem si jednou slíbila, že už pro něj nikdy nebudu brečet. A tak jsem přestala.

A pak začaly ty divné věci a já jsem po dalším týdnu utekla za dědou. A teď jsem zpátky a celou tu dobu jsem si na něj ani nevzpomněla. Pokud nepočítám první tři měsíce, než mě začali dopovat různýma práškama. Je pravda, že když se nad tím tak zpětně zamyslím, celou dobu u Higinse jsem cítila, že mi něco chybí, ale nemohla jsem přijít na to, co.

Teď mě to nekompromisně zasáhlo jako blesk z čistého nebe.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování