OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař VII.

Písař a kněz

18.06.2015 (15:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 947×

Sekani proběhl celým palácem a zamířil k Nilu, aniž by si byl pořádně vědom toho, jak rychle vlastně běží, dokud se celý udýchaný klopýtavě nezastavil u přístavní hráze. Písaři totiž, pokud tomu mohli jenom trochu zabránit, zásadně neběhali. Většinou jenom seděli a psali, a za ně běhali jiní.

 

S těžkým oddechováním se Sekani předklonil a jen pozvolna si uvědomoval, že je někým pozorován. Na břehu řeky postávala a také posedávala spousta lidí, většinou s výrazem povznesené nudy, příznačné pro všechny dvořany, kteří se pod slunečníky, obklopeni svými sluhy s vějíři v rukou, nudili naprosto dokonale. Zato ti méně významní hledali aspoň kousek stínu, který by je skryl před nelítostným slunečním žárem.

 

Všichni vypadali, jako by u řeky čekali už od počátku světa. Anebo přinejmenším od časného rána, a z téhož důvodu jako i Sekani – měli sice své povinnosti, ale ráno našli v paláci jenom prázdné místnosti a drzé strážné.

 

Jeden z čekajících působil méně okázalým dojmem než ostatní. Nebyl mladý, ale ani starý. Přestože měl šat a symboly Amónova kněze a doprovázel ho houf mladých knězů, seděl na zastíněném kousku země se zkříženýma nohama jako obyčejný rolník. Dokonce měl u sebe i džbánek s pivem, který zvedl, když se na něj Sekani zahleděl.

 

„Pojď sem, chlapče,“ řekl. „Vypadáš žíznivě.“

 

V klidnějším rozpoložení by se k tak neskrývaně hulvátskému chování Sekani nikdy nesnížil, ale v tu chvíli mu to bylo lhostejné. S nohama do kříže, jak se to jako písař naučil, se posadil vedle kněze a chopil se džbánu. Kvalita piva ho poněkud překvapila.

 

„Je opravdu dobré!“ chválil.

 

Kněz se široce usmál. Chyběla mu slušná řádka zubů a na zbývající rozhodně nebyl pěkný pohled, přesto jeho úsměv vypadal nápadně hezky.

 

„A co jsi čekal?“ optal se. „Kočičí chcánky?“

 

Sekanimu zaskočilo. Kněz ho bouchl přes záda. Písař zalapal po dechu, škytl si a mocně polkl. Z očí mu tekly slzy a v nose ho svědilo. Nazlobeně pohlédl na kněze a podotkl: „Nemáš žádnou důstojnost.“

 

„Ani v nejmenším,“ souhlasil kněz. Vzal si od něj džbán a napil se. „Jmenuji se Kahotep,“ představil se a v rozzářených očích mu hrál šibalský výraz.

 

„Sekani,“ představil se mu mladý písař poněkud zdráhavě.

 

Kněz stále s úsměvem přikývl. „Myslel jsem si to. Ty jsi ten mladý písař, co se těší takové přízni Amenemhata. Neměl by ses cítit příliš dotčeně, když královna chce, abys ji učil. Je mladá, ale chytrá, a roli faraonova slabého pomocníka dlouho hrát nebude. Buď jí dobrým sluhu a dostaneš se vysoko.“

 

Nechybělo mnoho a Sekani mu vychrstl zbytek piva do obličeje. Kněz zašel příliš daleko, ale Sekaniho výraz Kahotepa zřejmě nijak neznepokojil.

 

„No tak, vezmi si ponaučení od starého dvořana. Neotesanost může být tou nejlepší zbraní a pravda nebezpečnější než sebevětší lež. Víš, pravdomluvní lidé jsou na obtíž. Nelze si je získat. Neplatí na ně výhrůžky a nezalžou, i když by jim to výborně posloužilo. Ostatní dvořané se jich straní.“

 

„Mám z toho pocit,“ odvětil Sekani, „že takoví lidé umírají brzy a nepěkným způsobem.“

 

„Toho se týká druhá část mého ponaučení,“ poznamenal Kahotep. „Vždy říkej pravdu, ale jedině z pozice moci. Nedávej na sobě znát strach a dívej se do očí i samotnému faraonovi, aniž bys to pokládal za drzost.“

 

„Na to, že mluvíš s domýšlivým klukem, kterého vidíš poprvé, rozdáváš nebezpečné rady,“ podotkl Sekani.

 

Kahotep se zasmál a obřadně sklonil hlavu. „Vidíš? Víš to o sobě. Nejsi tak domýšlivý jako dříve, že ne? Čekání na faraona člověka změní. Faraonům se přece nedá vytýkat pouhopouhá nadutost.“

 

„A co královny? Vsadím se, že existuje jedna, která je dokáže pořádně zahanbit.“

 

„Ano, to Satiah opravdu umí,“ souhlasil Kahotep. Rozhlédl se po řece. Slunce klesalo ze zenitu, za hodinu, možná o trochu později jim bude svítit přímo do očí. „Jednou za čas to faraona popadne a za úsvitu vytáhne celý palác na lov vodního ptactva. A jakživ své ostatní sloužící nezbaví povinností čekat na něj. A tak čekáme, zatímco on někde v rákosí loví kachny.“

 

„Bohové se mohou řídit svou vlastní vůlí,“ namítl Sekani.

 

„Jak jsi oddaný,“ prohlásil Kahotep. „Bohové tě musí mít rádi.“ Sáhl do záhybů svého roucha a vytáhl nějaký balíček. „Podívej, mám datle a kousek sýra. Neuděláme si hostinu?“

 

Proč ne? pomyslel si Sekani. Zlost už ho přešla. Tento svérázný kněz byl velmi příjemný. A také moudrý a zábavný. Dohromady vzato výborný společník. A pokud člověk musel čekat, zatímco se královna snažila vyhovět rozmaru svého manžela, mohlo to být mnohem horší. Takhle seděl pohodlně na přístavní hrázi u paláce mezi dvořany, kteří hýřili posměšnými poznámkami k Sekanimu nebo se nevěřícně dívali, jak se s Amónovým knězem dělí o datle, sýr a pivo. Sám měl v šátku výborný chléb z pece své matky, který Kahotep potěšeně přivítal. A tak si ho předávali a ukusovali z něj, dokud se oba dosyta nenajedli.

 

 

- o -

 

 

Když se faraon konečně vrátil, slunce se už sklánělo k obzoru. Přes den foukal vítr, s příchodem večera se téměř utišil. Na celém městě i přístavní hrázi ležel žár egyptského podvečera, připomínající živého tvora – obrovské, pomalu oddechující zvíře zmožené spánkem.

 

Sekani se trhnutím probral z dřímoty a rozhlédl se kolem sebe. Kahotep ještě pochrupoval, zatímco ostatní už se zvedli ze svých míst podél řeky a seřadili se, jako by byli v paláci. Kněz a písař zůstali pěkný kus od nich. Byla v tom určitá dávka ironie, protože někteří z mladých knězů doprovázejících Kahotepa byli mimo službu v chrámu dvořany.

 

Ironií osudu bylo také to, že seděli výše nad řekou, a tak lépe viděli faraonovy lodě, které měly z marnotratnosti, vlastní jen královskému rodu, pozlacené přídě, stěžně a dokonce i vesla. Nad vodou se nesly útržky hudby – zvuky harfy, flétny, bubnu, tamburíny a sistu se prolínaly s líbezným sopránem pěvkyně.

 

Sekani se ani nenamáhal lodě počítat. Na většině z nich pluli dvořané nebo služebnictvo. Zajímalo ho jediné – velká pozlacená loď v čele, dlouhá a široká jako síň paláce, plná veslařů, hudebníků a sluhů s vějíři. Nejrůznější pochoutky se přinášely z lodí kuchařů plujících vedle a těsně za zádí. Lákavé vůně z rozpálených ploten přinášel lehký vítr až na břeh.

 

Ačkoliv to bylo už dlouho, co se mladý písař rozdělil s Kahotepem o poslední kousek chleba, když uviděl muže stojícího na přídi královské lodi, zapomněl na kručení v žaludku a zatoužil po něčem úplně jiném, než je jídlo. Ve středu lodi byl upevněn zlatě se lesknoucí baldachýn, pod kterým stály dva zlaté trůny. Na jednom seděla královna se služebnými za zády. Faraon byl viditelně nespokojený a ze svého trůnu vstal. Měl na sobě bílý slušivý shendyt se zlatou sponou, zlaté sandály a na hlavě Modrou korunu válečnického faraona.

 

Byl poměrně malého vzrůstu, a nebýt jeho koruny, nebudil by zvláštní důvěru. S výjimkou širokého nosu měl oválný obličej a jemně řezané rysy. Nebyl mohutný, ale měl pevně stavěnou postavu se širokými svalnatými rameny. Ženám mohl připadat přitažlivý. Sekani však na něco takového nemyslel, ani by si to nedovolil.

 

Upíral zrak na živoucího boha, Hóra na zemi, pána Červené a Černé země, nejvyššího vládce Egypta, Thutmose III., syna faraona Thutmose II. Živoucí bůh byl ale muž s nepřívětivým, mrazivým výrazem ve tváři a hlasem tak drsným a chraptivým, jako by ho cvičil na bojišti.

 

Právě si vyměnil nějaký šprým s jedním ze šlechticů obdařených výsadou, že mohou stát bezprostředně za faraonem. Thutmose byl válečnický faraon, rozený vojevůdce. Vypadal, jako by velmi nerad stál v klidu na jednom místě, a ještě více nenáviděl tu otravu s falešnou důstojností svého majestátu.

 

Živýma očima těkal z místa na místo. Přísně strnulá tvář byla nejspíš jenom nacvičená maska, za kterou skrýval své skutečné pocity. Co to asi s mužem udělá, když je faraonem a bohem? Když musí žít v neustálé a nikdy nekončící obřadnosti...?

 

Nad něčím takovým Sekani ještě nikdy nepřemítal. Přišlo mu to na mysl až teď, kdy seděl vedle Amónova kněze, plný jeho piva, a nutně si potřeboval ulevit. Ale člověk si může jen stěží stoupnout nad vodu a vykonat do ní potřebu, když kolem zrovna proplouvá faraon.

 

Zdálo se, jako by faraon dvořany na přístavní hrázi vůbec neviděl. Sotva se loď dotkla břehu, už z ní vyskočil a se sluhy za zády rázně prošel řadami mužů, kteří se rychle vrhali na zem. Zato královna si počínala s větší důstojností. Mezi služebnictvem, které ji následovalo z lodě, šlo několik lučištníků. Na šňůrách nesli tučné husy, kachny a dlouhonohé brodivé ptáky. V královském paláci bude večer hostina.

 

Satiah na sobě nedala znát, jestli se s manželem pohádala. Tvářila se poklidně až znuděně, šla loudavě a beze spěchu. Na břehu čekali muži s pozlacenými nosítky, do kterých bez viditelné nechuti usedla a nechala se odnést do paláce.

 

Z houfu jejích služebných se oddělila dívka, kterou Sekani dosud neviděl. Došla k němu a ke knězům. Když k nim promluvila, trousila ze sebe jednotlivá slova, jako by to byla zrna ječmene házená hejnu hus.

 

„Faraon chce zítra ráno jet opět na lov. Královna ho má doprovázet. Budete tady za úsvitu připraveni se nalodit. Očekává se od vás, že budete zábavní.“

 

Sekani se nadechl, ale zase ústa zavřel. Kahotep totiž předvedl svůj bezzubý úsměv. „My jsme zábavní pořád. Pověz, zase se ti dva hádají?“

 

„Faraon a královna se nikdy nehádají,“ odvětila služebná ledovým tónem.

 

„O tom jsem přesvědčen,“ odvětil rošťácky kněz.

 

Služebná na tu poznámku už nic neřekla, otočila se a následovala své družky k paláci. Kahotep ji sledoval s neskrývaným potěšením a mladý písař se k němu přidal. Dívat se na ni bylo o mnoho příjemnější, než ji poslouchat. Jak se jí při chůzi houpají dlouhé copy a při tom se lehce dotýkají jejích boků... Sekani se zarazil a zatřepal hlavou, odvrátil od ní pohled, než se do rozjímání o dívčině půvabu ponoří příliš hluboko.

 

„Ano,“ povzdechl si Kahotep. „Ó, ano.“

 

Sekani vyskočil na nohy. Nejspíš zamumlal pozdrav na rozloučenou, protože zaslechl, jak mu kněz odpovídá. Dal si pozor, aby nešel stejnou cestou jako královnina služebná, a protože mířil do města, ne k paláci, brzy se vzdálil.

 

Proč utekl před služebnou, když je tak smělý, že dokáže jednat s královnou, to nevěděl. Snad to bylo tím, že královna se dotkla jeho hrdosti, ale tahle dívka probudila mnohem prostší část jeho těla. Hrdost znal. Na to druhé neměl nikdy moc času a ve volných chvílích se tím nezabýval. Kdyby o tom věděla, smála by se. Většina žen by se mu vysmála.

 

Sklopil hlavu a prorážel si cestu davy proudícími městem, až konečně našel záchranu v otcově domě.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař VII.:

Kočičí chcanky mě dostaly Faraon bude taky pěkné kvítko, ale služebná Satiah? Hmm, ta bude v příběhu ještě hodně zajímavá

Ver - To mě těší, že sis Kahotepa oblíbila. :) To víš, jednou už mu přece dojít slova musela... Muhehe! :D Díky za koment. :)

Tak takhle to je! Kněze jsem si hned oblíbila, je prostě... fajn... a zábavný... Sekanimu došla slova? Ach, chůdě jedno nebohé, jak jen mi jej líto není!

Děkuju ti Val! :) No, ohledně služebné... Ale ne, nic neprozradím, uvidíš sama, jestli se ještě setkají nebo ne. :P :D

takže Sekaniho pokouší královnina služebná je mi jasné, že to nebylo naposled, co se ti dva setkali. Jinak musím říct, že si mi líbí tvá přirovnání

Přidat komentář:

Nick:

Text: