02.11.2010 (18:00) • zaza • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 746×

Kapitola 2.

Tu noc, to bylo poprvé, kdy se jí o něm zdálo. Každou noc to byla nějaká událost jeho života. Byl to jeho životopis. Do čtyř let byl u matky a žil si pěkně. První sen byl o jeho pátých narozeninách.  

Malý kluk seděl na zahradě u nějakého kamenného domu v přírodě a hrál si s kamínky, které házel do malého jezírka, při kterém seděl. Byl zvláštně oblečen. Šaty by zařadila do středověku a nejen on byl tak oblečen, ale všichni lidé tam vypadali jako z doby před pár staletími. Matka pro něj poslala zřejmě služebnou, neboť byla prostě oblečena do hnědých šatů.

"Viktore?! Viktore! Kde jste, pane? Matka vás hledá!" křičela služka přes celou zahradu.

Odvedla jej do místnosti, kde zřejmě byla knihovna. Při rozpáleném krbu tam na něj čekala žena v modrých šatech a přívětivě se usmívala. V rukou držela balíček. Klučík k ní přiběhl a ona jej vřele objala a dala mu dárek. Když jej malý kluk otevřel, uviděl uvnitř nádheru. Uvnitř na sametové podušce ležel náhrdelník. Byl ze zlata, spleten z pár tenkých řetízků jako pavučina připomínající vlnky na hladině vody a uprostřed náhrdelníku se skvěla umě tepanná růže osázená diamanty, jako kapkami rosy za jitřního jarního rána. A vedle toho ležel hrubý masivní prsten s miniaturou růže z náhrdelníku. Oba byly ze zlata a stejně jako náhrdelník vyzařoval křehkost, nevinnost a krásu žen, které je měly nosit, tak z prstenu vyzařovala mužnost, síla a odvaha.

„Růže přináší lásku. To si pamatuj. A ten náhrdelník jednou dej osobě, kterou budeš milovat a budeš za ni ochoten položit život,“ kázala mu s dobrotivým úsměvem a něhou v očích.

Pak oslavovali a matka jej ke konci dne šla uložit. Klukovi se nechtělo ještě spát. Chtěl, aby mu matka vyprávěla příběhy, ale právě v tu chvíli někdo hlasitě zabušil na dveře a ona jako správná hostitelka se o hosta musela jít postarat. Odešla tedy. Chlapec po chvíli slyšel ze zdola hádku. Vyplížil se tedy ze dveří a hleděl dolů z rozložitého dubového schodiště. Dole se jeho matka hádala s nějakým mužem.

„Nedám ti jej…“ křičela právě v tu chvíli. „Nechci, aby z něj byla krvelačná zrůda, co poslouchá na slovo jako ty…"

"Je to můj syn. Nemáš právo mi upírat jeho blízkost a výchovu," řekl tak ledově, až se chlapec otřásl strachy.

"Ale mám, a to právem matky, která chce ochránit své dítě."

"Už mě štveš s tím dohadováním," prohodil rozmrzele a téměř líně vytáhl meč z pochvy.

Žena při tom pohledu zbledla a v jejích očích na chvilku probleskl strach. Avšak pak se narovnala a hrdě vztyčila hlavu. Bude čelit smrti důstojně, nezalekne se a hlavně mu neudělá tu radost, aby ji viděl vystrašenou. Muž se jen ledově ušklíbl nad jejím hrdinstvím.

"Nevydala jsi mi syna po dobrém, tak si jej vezmu po zlém," rozmáchl se a jedním ladným pohybem ženě podřízl hrdlo.

"Matko!" vykřikl chlapec zděšeně a po tvářích se mu bezmocně kutálely slzy.

Muži co stály za ním, se stejně jako jejich pán postarali o služebnictvo domu, ale toho už si chlapec, šokovaný smrtí matky,  nevšímal. Muž se jen díval na zakrvácené tělo ženy, a když uslyšel tiché vzlyky na schodišti, vzhlédl. Došel po chodech až ke klukovi a vzal jej za ruku se slovy: „Pojď synu, udělám z tebe muže.“ Krutě se usmál a vedl svého syna pryč.

Po prvním snu už klidné spaní neměla. Probouzela se každou noc s křikem a naprosto spocená. Nikdo nevěděl, co se to s ní děje. Museli jí na intru přidělit samostatný pokoj a chodila za psychology, ale nikdo nic nezjistil. Každou noc žila život s chlapcem, který se stával postupně mužem. Jeho otec jej bil, zamykal v kobkách, učil jej bojovat a postupně v něm pěstoval krvelačnost do takové míry, že se to dalo pokládat za záchvat, kdykoli viděl jen kapku krve. Kapka krve stačila na to, aby se proměnil v krve lačnící zrůdu s touhou zabít. Ale jinak to byl stále smutný hoch. Byl ve službách krále a jeho syna. Byl nejlepší v zabíjení a nelepší králův pes. Nica jej litovala. Uběhl už téměř rok od doby, kdy jej viděla, kdy se jí zdávaly sny o něm. Ve snech došla na konec a stále se jí zdál jediný. Odlišný od ostatních. Tento nebyl o minulosti. Byl o budoucnosti. Ona v něm stála v zasněžené zahradě v modrých šatech a on jí objímal. Měl v očích výraz který nedokázala pojmenovat. Byl snad intenzivnější než pohled jeho matky v den jeho narozenin. Ale náhle za nimi něco šustlo. On se bleskurychle otočil a tasil meč. Strhla se s neznámím bytka, při níž byla odhozena na strom a když pomalu odcházela do temnot bezvědomí, poslední co viděla, byl náhrdelník s růží, který držela v ruce.

Rychle se vymrštila do sedu a zhluboka dýchala. Proč se to zdálo jí? Proč ji strašil už rok ve snech? Přece nebyl tak strašidelný, aby ji neustále strašil. A viděla ho jen na okamžik. Proč? Nechápala to a to jí mátlo. Byla z toho vyděšená. Nahmatala na nočním stolku mobil a rozsvítila ho. Bylo teprve půl třetí. Zaúpěla a opět se vrhla do peřin. Zítra jede zase na intr. Musí být vyspaná. A když se jí zavíraly oči, už jen matně vzpomínala na děsivý sen a vůbec si neuvědomila, že je to již rok, co jej prvně zahlédla.

„Honem. Vlak ti jede za deset minut a ty ještě ani nejsi obutá,“ volala ji matka. Dnes si po obědě zdřímla. Musela trochu nadehnat ty neprospané noci. A tak obvykle spávala, kdy se dalo. Podepsalo se to taky na její fyzičce. Ne že by ztloustla, ale děsně zlenivěla. A tak teď zaspala a nestíhala. Matka na ruce právě houpala roční holčičku. Za ten rok se jí narodila sestra a ona za to byla ráda. Poslední dobou měla sice pocit, že již do této rodiny nepatří, ale uvědomovala si, že už je dospělá a matka se musí postarat o sestru, tak jako se starala o ni a proto měla málo času. Nica rychle hodila do tašky ještě nabíječku od mobilu, do ruky chňapla kabát a peněženku, dala rychlou pusu matce a sestře na líčko a už jí nebylo. Zůstaly po ní jen napůl otevřené domovní dveře, které její matka s úsměvem zavřela.

Nica rychle utíkala na nádraží a div sebou nesekla na kluzkém spadaném listí, které nikdo neodhrabal z chodníku. Naštěstí chytla balanc a na nádraží se dostala minutu před odjezdem vlaku. Byla dobrá v dobíhání. Trénovala ho snad každé ráno a v neděli odpoledne. Vlezla do přeplněného vlaku a okamžitě si sedla na místo, které bylo nejblíže a volné.  Zhluboka vydechla a zase se nadechla. Jak to, že je tak líná a přitom snad každý den dobíhá vlak nebo tramvajku? Stále se vydýchávala a pár starších lidí se na ni dívalo jako na blázna.

Po chvíli zaslechla průvodčího a vytáhla si peněženku.

„Litomyšl, studentský,“ požádala, a když už měla i tuhle povinnost, pohodlně se uvelebila na sedačce a dala si do uší sluchátka. Už dávno se neohlížela po lidech kolem. Nevěděla, že ve vlaku je jedna osoba, která jí brzy převrátí život na ruby.

Cesta ubíhala poklidně. Nikde se nic nedělo a ona stále poslouchala písně a přitom se jí před očima, vybavovala jedna a ta samá tvář. Tvář muže, který ji stále strašil ve snech. Viděla jeho krutou tvrdou tvář, krvelačné oči, uhlově černé krátké vlasy. To vše ji určitým způsobem fascinovalo. A přesto ji nejvíce fascinovaly ty oči. Přes všechnu tu krutost tam viděla smutek. Když tak přemýšlela, ucítila prudké škubnutí vagónu. „Co se to děje?“ uslyšela zděšené volání staré ženy, která seděla opodál. Nica byla taky zmatená. Rozhlížela se kolem sebe a viděla, jak sou všichni vyděšení a zmatení. Pomalu propadali panice, kterou podtrhlo další škubnutí vagónu.

Po třetím škubnutí se už děti rozplakaly a někteří se začaly modlit. Vlak jel závratnou rychlostí a vypadalo to, že nehodlá jen tak zastavit neboť projeli dvěma zastávkami tak rychle, že lidé na nástupištích uskakovali. Zbývala jim poslední zastávka a slepá kolej. Všichni v tom vlaku to věděli. Neměli šanci přežít ten náraz. Nica koutkem oka zahlédla muže na koni, celého v černém. Nice se zadrhl dech. Co to má znamenat?

Byla to poslední myšlenka, než pocítila prudký náraz, který ji vymrštil ze sedadla. Poslední co viděla, než upadla do blaženého bezvědomí, byl převrácený vagón, spousta zkrvavených těl a muže v černém seskakujícího z černého hřebce.

Autor: zaza, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kráska a zvíře - Kapitola 2.: