OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 16. kapitola

03.11.2010 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 947×

16. kapitola

Učitel zavelel přestávku a já viděla, jak si někteří studenti oddechli. Všimla jsem si kluků vzadu, jak otráveně na tu jejich kytku koukají. Zvedla jsem se a šla k nim.

„Ahoj, pozdravila jsem je.“ Hned zpozorněli a čekali, co bude dál.

„Koukám, že vás to pěkně štve, co? A to to budeme dělat celý semestr. Vopruz, co?“ Kluci na mě nechápavě koukali a já se začínala červenat. Tak tohle zrovna moc uvážený krok nebyl.

Stála jsem tam u nich a v duchu si nadávala, jak jsem blbá, když tam jdu bez jakéhokoliv uvážení. Otočila jsem se k Willovi a zkusila jsem se s ním usmířit.

„Wille, já vím, že si na mě naštvaný, ale já tě tenkrát upozornila, že se mnou nic nebude.“ Snažila jsem se alespoň z této trapné situace vybruslit s něčím, co za tuhle trapárnu stojí. Viděla jsem, jak Will trochu zaváhal, a rozhodla jsem se použít ženské zbraně. Zpříma jsem se na něj podívala a pronesla:

„Prosím.“

Vypadal naprosto omámeně. Nikdy jsem si nevšimla, že bych na někoho takto působila, ale mé sebevědomí stouplo zase o kapku výš. Chvíli jsem počkala.

„Přeci kvůli tomu nemůžeš být na mě naštvaný.“ Já vím. Jsem potvora, ale jak mám jinak získat to, co potřebuji? Když se Will trochu vzpamatoval, tak si povzdechl a rezignoval.

„Dobře, máš pravdu. Nemůžu být na tebe naštvaný, ale nemysli si, že jsem se tě jen tak vzdal.“ Nic jiného jsem od něj nemohla ani čekat.

O několik týdnů později:

Od té doby, co jsem se s Willem usmířila, tak se náš vztah vrátil téměř na stejnou úroveň jako před plese. Začínali jsme ve škole tvořit jakousi partičku čarodějky, víly, člověka, upíra a měniče. Časem se k nám totiž překvapivě přidal i Mel. První jsem měla strach, že se bude s Willem předhánět v tom, koho si dřív všimnu, ale mýlila jsem se. Mel byl zaujatý Fionou. Měl oči jen pro ni a já byla ráda, že dalšího kluka mám z krku.

Sházeli jsme se o víkendech a zároveň se doučovali a pomáhali si. Zbylý čas jsem trávila s Cristal a Chalcedonem a po večerech studovala knihy, které jsem získávala z knihovny. Mé znalosti se ukrutnou rychlostí zvětšovaly a já musela před všemi neustále tajit spoustu věcí. Jediná Cristal věděla, co všechno se mi honí hlavou a některé informace, které jsem získávala, mi doplňovala.

Ibišek do školy mi krásně kvetl a má životní energie sílila. Cristal to vysvětlovala tím, že když ji používám a nemám jí dost, že tělo se mi přizpůsobuje. Ale zdaleka jsem nebyla tak silná jako mágové, proto nikdo ze mě necítil, že magii používám. Cristal mě učila kouzla, která potřebovala nejméně energie a vysílená jsem každý večer po tréninku spočinula pod jejím křídlem. Už jsme neměly vztah dvou kamarádek. Stala se pro mě matkou a já jejím mládětem. Učila mě a připravovala na každý den, který by mě kdy mohl potkat. Ani jedna z nás si, ale neuvědomovala, jak velké pouto mezi námi je. Jenže to jsme jednoho dne měly zjistit.

Práce a škola se pro mě stala rutinou. Denně jsem do postele spadla naprosto vyčerpaná, ale i tak mě v noci navštěvovali sny o něm. Nechápala jsem to. Měla jsem ho plnou hlavu a to jsem s ním jen jednou tančila. Nathaniel Craford se mi prostě dostal pod kůži a já doufala jen v to, aby o tom neměl ani tušení. Bála jsem se toho, aby to jednou nezneužil. Časem jsem si musela přiznat, že jsem se do něj na první pohled zamilovala. Sice jsem na lásku na první pohled nevěřila, ale postupně jsem zjišťovala, že nic jiného mě potkat nemohlo. Dokonce jsem se ptala Cristal, jestli mě nějak neočaroval a ona se málem udusila smíchy. Viděli jste někdy se dusit draka smíchy? Já ano, a nic příjemného to nebylo. Celou mě poprskala slinami a ani se mi neomluvila. Od té doby jsem se jí na tuhle záležitost radši neptala. Věděla, co mě trápí, a kdyby věděla, jak mi pomoct, tak mi poradí.

V průběhu večerů jsem studovala knihy a hledala cokoliv o Nathanielovi a dracích. Občas jsem totiž měla pocit, že mi někde něco uniká.

Jednoho dne ráno jsem vstala a k snídani si pustila zprávy. Mluvili tam o tom, jak upíři zabíjí lidi a že situace se vymyká kontrole. Prý mizí spoustu nevinných lidí a nikdo je nemůže najít. Moderátor tam mluvil s velvyslancem pro lidské záležitosti. Jmenoval se Michel Harrington. Upozorňoval na to, že pokud upíři nepřestanou zabíjet lidi, tak jim přestanou lidé dobrovolně dodávat krev a nutit je, aby žili na zvířecí krvi. Jeho názory a výhružky mi připadaly přitažené za vlasy. Pokud bude nutit upíry se živit zvířecí krví, tak časem vyhladoví a ti, kteří se nepřizpůsobí, tak začnou o to více lovit lidi. Vše by se začalo vracet do starých kolejí jako před rokem 2033. Upíři by se stáhli a příležitostně by lidi lovili. Jenže to nebyla jediná možnost toho, co se může stát. Z dračích knih jsem věděla, že před několika tisíci lety lidé byli otroci upírů. Chovali je jako potravu. Tak jako mi chováme zvířata pro nás. Ale časem zjistili, že lidé jsou chutnější, když žijí svobodně, proto je propustili a nechali je volně žít. Když měli hlad, tak šli prostě na lov a nakrmili se.

Fungoval tak prostě základní potravinový řetězec. Až v roce 2033 se lidé domluvili na základě soužití, že budou darovat krev upírům, aby se tak předcházelo vraždám. Nikdo nemusel přijít k úhoně. Bohužel, tyto informace věděl jen málokterý člověk, a jak to nyní vypadá, tak ani pan velvyslanec si neuvědomuje, co vše tím jeho „nedávejte upírům vaši krev“ může způsobit. Den jinak probíhal úplně normálně. Vlastně jako všechny ostatní.

Po několika dnech se ale situace vyhrotila. Pan velvyslanec si prosadil své a bylo zakázáno upírům darovat krev, dokud jejich řady nepřestanou lidi vraždit. Jeho krok mi připadal naprosto padlý na hlavu. Co čeká? Že se upíři podříděj? Z tohoto vyhlášení mě mrazilo v zádech.

I tak jsem se ten den rozhodla jít do práce a do školy. William ve škole vypadala poměrně v pohodě, ale občas jsem viděla, jak se na jeho tváři objevuje zamyšlený a utrápený výraz a hned mi bylo jasné, na co myslí.

Dny ubíhaly a William ve škole vypadal čím dál hůř. Bylo mi ho líto, ale zbytek naší party mě od něj drželo dál. Měli o mě strach a já zase měla strach o Willa. Jednou jsem dokonce zahlédla, jak se třese a jeho celým tělem procházejí křeče.

Jednoho dne ve škole jsem na záchodech slyšela děsivé skučení. Vycházelo z pánských záchodů. Má zvědavost mi nedala a šla jsem se tam podívat. Jenže mé oči spatřily něco, co mi trhalo srdce. Na zemi ležel bezvládně William a cukal se v křečích, které se proháněly celým jeho tělem. V tu chvíli jsem nemyslela. Přiklekla jsem k němu a vzala ho do náručí. Snažila jsem se ho všelijak uklidnit, ale nešlo to. Když se moje ruka mihla kolem jeho obličeje, tak jsem ucítila, jak se jeho ruka rychle zvedla a stiskl tu mojí. Přiložil ji ke svým rtům a já věděla, co udělá. Nebránila jsem se. Prokousl mé zápěstí a sál. Nenechal uniknout ani jedinou kapičku krve okolo. Klidně jsem dýchala a soustředila se na to, abych ho dokázala zastavit hned, jakmile ucítí, že víc krve mi vzít nesmí. Začínala se mi točit hlava a to byl znak, že ho musím zastavit. První jsem ho oslovila, ale nevnímal mě. Pak jsem se snažila z jeho sevření vymanit, ale nešlo to. Cítila jsem, jak malátním. Věděla jsem, že během několika vteřin upadnu do bezvědomí. Zbývala mi poslední možnost.

Ponořila jsem se do sebe sama a vyhledala životní energii. Rozdělila ji na dvě části a jednu část poslala jako energetickou vlnu na Williama. Jakmile jsem toto udělala, tak už jsem nic necítila. Nevěděla jsem, zda jsem mrtvá, nebo jestli se mi povedlo od sebe Williama dostat. Viděla jsem jen tmu a ta tma mě pohlcovala čím dál víc.                  

15. kapitola 17. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 16. kapitola: