Krutá realita 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Věčnost. Někdy může být i děsivá.

22.11.2010 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1043×

21. kapitola

Pozorovala jsem západ slunce a vychutnávala jsem si překrásnou harmonii barev. Na bocích jsem ucítila něčí ruce, které si mě k sobě zády přitáhly a objaly mě. Bylo mi jedno, kdo to je. V ten moment jsem se cítila úplná. Pocit, který mi obyčejně chyběl. Jeho ruce mě otočily a já mu hleděla do tváře. Nathaniel mě pozoroval a v očích se mu zračila něha, láska, opatrnost a strach. Vypadal, jako kdyby se o mě bál. Nechápala jsem to. Pak položil jemně svou ruku na mou tvář a já věděla, že jsem nyní jen jeho.

Otevřela jsem oči a zmateně jsem se posadila.

„Byl to jen sen,“ opakovala jsem si šeptem pořád dokola. „Nic z toho není realita,“ ujišťovala jsem se. Jenže sama jsem nevěděla, zda bych si přála, aby to realita byla. Z jedné strany jsem se ho bála a měla z něj respekt, a na té druhé? Milovala jsem ho? Věděla jsem, že miluji Nathaniela z mých snů. Toho, který mě miloval také. Ne toho, s kterým strávím dnešní den.

Musela jsem se uklidnit. Nemohla jsem sejít dolů na snídani s tou představou o něm, kterou si moje hlava pomocí snů vytvářela. Mohla bych mu pak rovnou skočit do náruče.

Vstala jsem a šla se vysprchovat. Studená voda mě snad probudí do kruté reality dnešního dne. Žádný milující Nathaniel, upíři téměř začínají lovit lidi, a dokonce jsem vězněná prý pro mé dobro. Sice Nathanielem, což tomu dodává velmi pozitivní složku, ale přece.

Při pomyšlení na něho se mi zase vybavil sen a všechno mé snažení bylo tatam. Přinutila jsem se jít na to jinak. Začala jsem si vybavovat vzpomínky, když jsem se s ním setkala. Jeho studené vystupování vůči mně. To, že mě považuje za investici. Tyká mi, neustále mě propaluje pohledem a pořád mi připomíná, že jsem pouze člověk. Vím, že bych mu za jeden jeho jediný úsměv všechno odpustila a hodila za hlavu, ale teď se mi všechny tyhle vzpomínky hodí. Postupně jsem procitla do reality a vydala jsem se směr jídelna.

Překvapilo mě, že na stole byla připravená snídaně. Zasedla jsem a vzala si připravené croissanty. K snídani jsem je zbožňovala.

Když jsem zasedla, tak jsem si všimla lístečku vedle talíře:

Až se nasnídáte, tak se, prosím, dostavte za mnou do pracovny.

Nad lístkem jsem si povzdechla. Znervózněla jsem a najednou nemohla ani polykat. Mé reakce na něj byly hrozné. Musím se naučit ovládat. Hlavně v jeho přítomnosti.

Doslova jsem do sebe nacpala croissant a vypila čaj. Uklidila zbytky snídaně do kuchyně a loudajícím se krokem se vydala k jeho pracovně.

Stála jsem před ní a uvažovala nad tím, zda bych radši neutekla do svého pokoje a nezamkla se tam.

„Přeci nebudu takový srab,“ pomyslela jsem si. Když už jsem se konečně odvážila zaťukat, tak se dveře otevřely.

Asi nečekal, že bych tam za nimi byla a trochu se lekl.

„Už jsem si říkal, že si hrajete na Šípkovou Růženku, a šel jsem vás vzbudit,“ odpověděl mi zostra. Ten jeho přístup měl jedno pozitivum. Vzpomínky ze snu ustoupily někam na pozadí.

„Posaďte se,“ řekl a ukázal na židli, kterou mi odsunul. Stál otočený ke mně zády a koukal se z okna ven.

„Co víte o magii?“ zeptal se mě hlasem bez zájmu. Nechtěla jsem od něj slyšet základní věci, které jsem znala od Cristal, tak jsem byla rozhodnutá mu vyklopit, že základy už znám, a že s tímhle se se mnou zabývat nemusí.

„Základní informace znám,“ odsekla jsem mu. Podíval se na mě káravým pohledem.

„Tak povídejte, ať se ujistím, že znáte vše potřebné, abyste se nezabila.“ A já otráveně začala.

„Každá bytost v sobě má nějakou životní energii, která je různě silná a různě jinak se doplňuje. Spousta bytostí ani svou životní energii neumí najít a využít. Třeba upíři, lidé, trpaslíci. Ti, co jsou schopní ji využívat, tak mají zásobu energie větší než ostatní a rychleji se jim doplňuje. Mezi ně patří třeba mágové a draci. Zvláštní kategorie jsou třeba víly, které využívají svou energii bez toho, aby ji musely uchopit nebo cítit,“ odříkávala jsem jakoby nic.

„Dobře, na obyčejného člověka máš pozoruhodné znalosti,“ konstatoval.

„Mezi mé nejlepší kamarádky patří čarodějnice a lesní víla, takže se není čemu divit,“ informovala jsem ho jen tak mimochodem. O Cristal jsem radši necekla.

„Aha,“ odpověděl mi zamyšleně. „A víš, co se stane s tebou, když vyčerpáš tvou životní energii?“ zeptal se mě.

„Nesmím využít víc než polovinu energie, jinak bych se mohla zabít. Už když využiji tu půlku energie, tak ucítím, jak moje tělo slábne. Pravděpodobně budu natolik vyčerpaná, že nedolezu ani do vlastní postele.“

„Přesně tak, proto je pro člověka nebezpečné životní energii využívat.“ Nekomentovala jsem tuhle poznámku. Ale vrtalo mi hlavou, proč jsem se při obraně proti Willovi málem zabila.

„Máte nějaký dotaz? Vidím, že nad něčím usilovně přemýšlíte.“ Byl otočený konečně ke mně a zase mě skenoval pohledem. Ten pocit mrazení z něho jsem fakt nenáviděla.

„Jen uvažuji nad tím, proč jsem se málem zabila, když jsem se bránila Willovi. Určitě více než polovinu životní energie jsem nevyužila,“ odpověděla jsem zamyšleně.

„K tomu je jednoduché vysvětlení. Asi přesně nevíte, jak to mají upíři se životní energií, že?“ podotknul. Zavrtěla jsem pouze hlavou a čekala na vysvětlení.

„Upíři nevytvářejí životní energii. Berou si ji z lidí s krví, kterou od nich získávají. Takže když už z vás vysál Will část životní energie a kouzlila jste, tak jste přesáhla více, jak polovinu zásob. Je vůbec zázrak, že jste přežila. A do teď mi vrtá hlavou, kdo vám pomohl přežít,“ sdělil mi. Já seděla napnutá v židli a hodlala mu toho, co nejvíce utajit.

„Jen doufám, že vám dotyčný nastavil podmínky pomoci tak, abyste toho jednou nelitovala.“ Částečně u toho vypadal, že mluví z vlastní zkušenosti.

„Litujete toho, že jste se stal Tallensem?“ Překvapilo mě, jak jednoduše mě přepadla má zvědavost. Pousmál se mé otázce a zavrtěl hlavou.

„Na to se vám dá odpovědět jen takto: Věčnost je dlouhá,“ informoval mě. Trefil se přímo do černého. Měl pravdu. Věčnost je dlouhá. Mým tělem se prohnala vlna strachu a puls se mi zvednul. On nějak určitě může umřít, ale já? Já když umřu, tak umře i Cristal.

„Zlatíčko, uklidni se. Má to své výhody. Vždy tu budu pro tebe,“ ozvalo se v mé hlavě. Cristalina slova mě trochu uklidnila a z povzdálí jsem uslyšela Nathanielova slova.

„Jste v pořádku? Vypadala jste, jako kdybych vám připomněl jednu z vašich nočních můr,“ prohodil.

„Vy se nemáte čeho bát. V klidu zestárnete a neuvidíte, jak lidé kolem vás mizí v takové míře jako já,“ snažil se mě uklidnit. Jenže jeho slova mi těžkla na hrudníku. Musela jsem pryč z místnosti. Ještě něco by mi v tomhle směru řekl a já bych mu snad všechno vyklopila. Proč tolik zmatkuji? Vždyť většina mých kamarádů jsou věčně žijící bytosti.

Zvedla jsem se ze židle a odešla beze slova z místnosti. Viděla jsem jeho reakci, jak se napřímil a nechápavě na mě koukal.

Došla jsem do svého pokoje a postavila jsem se k oknu a snažila se uklidnit a z hlavy dostat všechny informace, které mě děsily. Nechtěla jsem nad ničím z toho přemýšlet. Všimla jsem si, že na parapetu se nachází můj ibišek ze školy. Musel ho sem donést Will.

Viděla jsem, jak z hlíny raší malý stonek, ale to mi připadalo málo. Intuitivně jsem se dotkla stonku a propojila jsem se s ním. Už zase měl žízeň a cítil se slabý. Jak říkala Cristal, tak se ze mě stala svým způsobem továrna na životní energii, kterou jsem občas musela využít.

Zavřela jsem oči a přála si, aby se ibišek cítil silný. Nevěděla jsem, kolik energie si ode mě vezme, ale nebála jsem se toho, že by mi tím ublížil. Uvolnila jsem se a nechala ho, aby si vzal, kolik chce. Necítila jsem žádný úbytek energie, ale po chvíli jsem otevřela oči.

Přede mnou se tyčil krásný velký ibišek. Měl krásné lesklé listy a čtyři růžovo-bílé květy. Úžasem jsem zatajila dech a snažila jsem si srovnat v hlavě to, že jsem to dokázala já. Jenže z mého přemýšlení mě vytrhl Nathaniel, který stál u dveří, a asi už mě nějakou dobu pozoroval.

„Myslím, že člověk už dávno nejste,“ konstatoval. „Jinak byste už byla dávno mrtvá. Nikdy jsem nepotkal žádnou lidskou bytost, která by v sobě měla tolik energie, jako vy. A ani nevím, kde jste ji získala,“ propaloval mě pohledem. Asi čekal na odpověď, ale já nevěděla, co mu mám říct.

„Koukám, že mi stále nemíníte odpovědět, ale pro mě z toho plyne jediné. Měl bych s vámi probrat základní kouzla. Pokud budete chtít,“ vzdal vyzvídání a nabídl mi něco, co bych od něj nečekala.

„Ano, byla bych ráda,“ odpověděla jsem mu. Pochopil, otočil se směrem k odchodu a ještě dodal.

„Měla byste si zdřímnout. Večer za vámi dorazí návštěva. Nerad bych pak vypadal jako tyran, který vás nenechá ani pořádně odpočinout.“ S těmi slovy vyrazil ze dveří a já padla na postel.

„Návštěva?“ pomyslela jsem si. To jsem teda zvědavá, kdo to bude.

20. kapitola 22. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování