OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 22. kapitola

29.11.2010 (17:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1307×

22. kapitola

Odpoledne jsem si odpočala a na večeři jsem se oblékla a čekala, kdo bude ta návštěva. Nikdy jsem nevěděla, co mám od Nathaniela čekat.

Sešla jsem po schodech a mířila si to do kuchyně. Z ní se linula úžasná vůně. Uslyšela jsem dva mužské hlasy.

„Proč se k Anně chováš tak odměřeně?“ zeptal se Will někoho a mně bylo jasné, že se ptá Nathaniela.

„Je to člověk a nerad bych si k tělu blíže pouštěl někoho, kdo během několika let umře,“ odsekl mu Nathaniel.

„Tak to jsi udělal chybu, když ses do ní na první pohled zamiloval, a měl by ses podle toho začít k ní chovat. Jinak ti umře dřív, než se dostaneš k první metě,“ rejpnul si Will.

„Ty jsi blbej. Zamilovaný do ní nejsem a pojď dopřipravit stůl. Zbytek dorazí za chvíli,“ odpověděl mu Nathaniel. Pro jistotu jsem akorát došla do kuchyně se slovy:

„Chcete s něčím pomoct?“ Oba se na mě otočili a já čekala, co bude dál.

„Čau, ospalče!“ pozdravil mě Will. „Pojď ochutnat, jestli se to dá jíst,“ vybídl mě. Nathaniel se mezitím ztratil z místnosti a já šla ochutnávat. Všechno, co ti dva uvařili, chutnalo výborně. Jakmile jsem ochutnala všechno, tak mi Will oznámil:

„Už jsou tady,“ informoval mě Will a táhl mě do předsíně, kde stál i Nathaniel, který akorát otvíral dveře. Za nimi stála vpředu Lea s Fionou a pak Mel, Damien a Johny. Když jsem všechny viděla, tak se mi rozzářily oči. Lea neočekávaně vystartovala a popadla mě do náručí.

„Jak jsi nám mohla takhle náhle zmizet. Sice chápu, že je to pro tvé dobro, ale mohla jsi jít k nám. Tam bys byla taky v bezpečí,“ rejpala si do mě a mě došlo, že ji Will asi neřekl všechno, a shodit jsem ho nechtěla.

„Přeci u vás pořád nebudu otravovat, ne?“ vrátila jsem jí a Will za mnou si oddychl. Pak jsem se přivítala s ostatními. Moc ráda jsem je viděla a byla jsem ráda, že jsou všichni v pořádku.

Usedli jsme ke stolu a Nathaniel pomocí kouzel servíroval na stůl. Jak už jsem říkala, tak jídlo bylo naprosto výborné. U večeře se probírala situace mezi lidmi a upíry. Jen jsem naslouchala tomu, co povídají a srovnávala si v hlavě všechny informace.

Podle toho, co jsem pochopila, tak lidé se schovávají doma před upíry a velvyslanec za lidi stále tvrdí, že upírům krev dávat nemáme a je jen otázkou času, kdy to upíři začnou řešit radikálně. Když všichni na chvíli zmlkli, tak jsem musela položit otázku, která mi vrtala hlavou:

„Wille, co plánují upíři?“ Ten se jen na mě otočil a smutně se na mě zadíval.

„Samá radikální řešení,“ odpověděl zachmuřeně.

„Hm, ani se jim nedivím. Já bejt na jejich místě, tak bych lidem vrátila stejnou měrou.“ Všichni mě pozorovali a čekali na vysvětlení.

„Lidé odebrali upírům potravu a něco, co je drží při životě. Proto by bylo spravedlivé, aby lidé byli odpojeni od jídla také,“ vysvětlila jsem. Will chvíli přemýšlel a pak dodal:

„Myslím, že je to nejméně radikálnější řešení, které jsem slyšel, pokud se lidé nebudou chtít domluvit. Tohle řešení bych mohl navrhnout doma. Nebude ti to vadit?“ zeptal se mě.

„Ne, jen mi to řekni předem, ať zajistím dostatek jídla pro mě a pro tátu,“ poprosila jsem ho.

„Chápu,“ přitakal a od této doby jsme toto téma uzavřeli.

Po večeři jsme se odebrali do obýváku. Seděli jsme v křeslech a povídali si. Moc mi všichni chyběli. Jediné, z koho jsem nebyla svá, byl Damien. Rentgenoval mě pohledem a já netušila, zda vidí změny, kterými jsem prošla. Ostatní kolem nás si začali všímat nás dvou a já čekala, co se bude dít.

„Promiň,“ omluvil se Damien. „Ale já si nemůžu pomoct. Pořád přemejšlím nad tím, co ti to Chalcedon posílá,“ vyklopil. Sáhl do tmavě modrého saka, které měl k bílé košili a džínům, a vytáhl obálku. Podal mi ji a já ji od něj přijala. Chvíli jsem na ni koukala. Jenže ostatní byli více nedočkaví, než já.

„Tak už ji otevři,“ ozvala se Fiona. Obálku jsem rozevřela a z ní na mě vypadl náramek a jakýsi kámen. Podle lasturového tvaru a několika barevných šedomodrých-bílých-zelených vrstev jsem poznala Chalcedon. Byl malinký a vypadal skoro jako šupina. Náramek byl stříbrný a širší. Podle všeho by se dala šupina přiložit na náramek a ta by tam přesně sedla šířkou, ale dřív než jsem se rozhodla zkoumat ty dvě věcičky, tak jsem se rozhodla si přečíst, co mi napsal.

Text na papíře se začal různě míhat, až se objevila první písmena:

Drahá Anno,

Je mi líto, že ti tento náramek nemůžu předat osobně, ale byl bych moc rád, abys ho nosila. Jeho pravou podstatu včas pochopíš, až bude třeba. Nasaď si prosím náramek a na něj pak přilož polodrahokam. Ten se pak sám na náramek připevní. Měla bys vědět, že podstatou Chalcedonu je řeč, živost a léčení, protože tyto hlavní podstaty pak nalezneš i v nás.

Buď na sebe opatrná.

Chalcedon

Protože jsem věděla, že otázkám neuniknu, tak jsem dopis přečetla na hlas. Potom jsem si nasadila náramek a přiložila k němu Chalcedon. Ten se s lehkým ozářením připnul k náramku. Snažila jsem se cítit jakoukoliv malou změnu, ale nic. Mávla jsem nad tím rukou a nechala to být. Jak Chalcedon psal: „Pravou podstatu včas pochopíš.“

Zvedla jsem hlavu a všechny pozorovala. Čekali na vysvětlení. Jenže já nevěděla čeho.

„Dobře, ptejte se,“ pokynula jsem jim. První se ohradil Will.

„To si to nasadíš bez toho, aby si věděla, co to dělá?“

„Ano, Chalcedon si mě mohl dát už hodněkrát k večeři a nedal. A mimochodem, jakékoliv dary od draků jsou vzácnost,“ vysvětlila jsem mu.

„Hm, a stejně jsem se nedozvěděl, k čemu to je,“ ozval se Damien. „Víš, že je občas nevýhodou být jenom komunikátorem mezi draky a dalšími bytostmi? Vždycky něco řeším a ani nevím proč. Vůbec mi nedávají žádná vysvětlení a tentokrát jsem si naivně myslel, že se ho od tebe dozvím. Jenže jak koukám, tak jsi stejná tajnůstkářská jako oni,“ povzdychl si Damien.

„Damiene, ráda bych ti řekla k čemu to je, ale to bych to musela vědět. Poslední dobou sama nevím, co všechno se kolem mě děje, a jak spoustu událostí vysvětlit,“ pokrčila jsem rameny.

„Jo, to chápu. Nikdy nevíš, čím tě překvapí. Jsem rád, že se tě rozhodli ti dva chránit, ale nikdy na ně v plné výši nespoléhej. Dokud nejsi součástí jejich podstaty, tak se můžou kdykoliv rozhodnout tě nechránit,“ vysvětlil mi.

„Počkat, ty se jako ještě kamarádíš s draky, jo?“ vykulil oči Will.

„Jen trochu. Párkrát jsem se na ně blbě usmála a snažila se sebrat všechnu svoji odvahu a přiblížit se k nim,“ odvětila jsem. Damien se přiblbě usmíval.

„Jo, to jsem viděl,“ pochechtával se.

„Všichni ale dobře víme, že draci jsou sobecká stvoření a starají se hlavně jen o sebe. Proto bych toto téma uzavřel. Měli bychom probrat různá opatření, která budou v budoucnu potřeba,“ ukončil tak Nathaniel debatu.

Nevím, co jemu draci provedli, ale díky tomu nedával velký důraz na mé vztahy s draky. Svým způsobem jsem za to byla ráda, ale jednou mou částí mi bylo líto, že tím mu má tajemství budou utajena. Aspoň do té doby, než pochopí pravou podstatu vztahů s draky. Jenže to mu může trvat věčnost. Ale on ji měl. A já taky.

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 22. kapitola: