Krutá realita 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Otázky a odpovědi

08.12.2010 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1131×

23. kapitola

Ráno po návštěvě jsem měla o něco trochu lepší náladu. Vstala jsem a jako vždy dorazila do jídelny, kde na mě čekala připravená snídaně. Trochu mi vrtalo hlavou, jestli Nathaniel vůbec spí. Vždyť na dnešek jsem určitě déle než šest hodin nespala a už zase tu mám připravenou snídani se vzkazem, ať za ním pak dorazím.

Nasnídala jsem se a plná odvahy se mu podívat zpříma do očí jsem vykročila směr jeho pracovna. Došla jsem ke dveřím pracovny a zaťukala. Ozvalo se tiché:

„Dále.“ Vstoupila jsem a rozhlédla jsem se po pracovně. Nathaniel seděl uvelebený v křesle a překvapivě na sobě měl jen vytahané tričko s tepláky.

„Myslel jsem, že budete spát déle,“ podotkl. Jako kdyby se mi omlouval za svoji róbu. Bylo fajn ho tak vidět. Vypadal obyčejně jako člověk, ale skutečnost byla jiná. Nechala jsem být tu jeho poznámku, a když jsem si ho doprohlédla neupraveného, prohodila jsem.

„A vy zase vůbec nespíte.“ Pousmál se mé poznámce a dodal:

„Já už spal dost. A navíc mám věčnost na spaní.“ Radši jsem jeho odpověď nekomentovala a zvědavě jsem začala zjišťovat, co nového se dozvím dnes.

„Co budeme dneska probírat?“ Chvíli mě pozoroval a pak konečně odpověděl.

„Pokud chcete, abych vás učil dál, tak musím zjistit, kolik životní energie můžete na kouzlení používat. Jenže to se vám asi nebude líbit,“ upozornil mě. Sama jsem chtěla vědět, jaký objem životní energie mohu použít bez toho, aby mě to zabilo, a proto jsem se rozhodla s ním spolupracovat.

„A jak to budete zjišťovat?“ zajímalo mě.

„Musela byste mě znova nechat se podívat do vašeho nitra, abych zjistil, jak od minula narostla vaše životní energie. Myslím, že se musela několikrát zvětšit,“ přemítal. Já si zase myslím, že kulový. Nic neuvidí, ale proč ho do mě nepustit. Ovládat jsem se své pocity už snad naučila a nic mu neprozradím.

„Když si myslíte, že je to nutné, tak prosím,“ pobídla jsem ho. Viděla jsem, jak jsem ho svým postojem k věci velmi překvapila. Už jsem si zvykla, že je ve mně velmi rušno. Cristal mi totiž nenechá trošku soukromý. Je hrozně zvědavá a občas mi připadá, že se nudí a tímhle způsobem žije další život.

Nathaniel se zvedl ze židle, přešel stůl a položil mi jeho dlaně zezadu na ramena. Bylo mi nepříjemné, že ho nevidím, ale snažila jsem se ten pocit zažehnat. Cítila jsem, jak do mě vstoupil a následovala jsem jeho součást životní energie. Když viděl mojí malinkou životní energii, tak jsem cítila jeho překvapení.

„To jste nečekal, co?“ Poslala jsem mu myšlenku. Překvapeně sebou cukl a tím se ode mě odpojil. Jeho ruce najednou zmizely z mých ramen. Rychle jsem se na Nathaniela otočila a ten si mě naštvaně měřil.

„Kde jste se tohle naučila?“ zavrčel na mě. Pokrčila jsem rameny.

„Nevím. Tohle mě naučila má zvědavost,“ prohodila jsem ledabyle.

„Zvědavost?“ Byl naprosto rozhozený. „Měla jste mi říct, že mě takto následujete. Není zdvořilé někoho špehovat.“

„A vy mě špehovat zevnitř můžete?“ vrátila jsem mu. Zatvářil se ublíženě, ale odpověděl.

„Povolila jste mi to.“ Neřešila jsem jeho odpověď. Neměla jsem sílu se s ním dohadovat o takové věci. Byl to jen tvrdohlavý chlap.

„Tak co zajímavého jste zjistil?“ odvrátila jsem téma.

„Nic. Potřeboval jsem více času,“ vrátil mi. To naše kočkování mi přišlo občas dětinské, ale nic jsem mu říkat nechtěla. Neměla jsem tušení, jestli něco ke mně cítí nebo zda jsem ta zamilovaná puberťačka tady jenom já. Ale jedno jsem věděla. Baví mě ho škádlit a překvapovat.

„Takže si to zopákneme?“ rejpla jsem si.

„Budeme muset.“ Mluvil zase jako studený čumák. Položil mi znova ruce na ramena a vstoupil do mě. Tentokrát si dával pozor na své pocity a já z jeho strany žádné emoce necítila. Škoda.

„Nechápu to. Vaše životní energie je malá, a pokud byste využila energii odtud na růst ibišku, tak už byste byla dávno mrtvá. Budeme to ale muset vyzkoušet,“ poslal mi myšlenkou.

„Jak?“ Má zvědavost nemá meze. Měla bych si dávat větší pozor.

„Vraťte se ven a zkuste kouzlit. Já tu budu sledovat, jak se velikost vaší životní energie mění,“ pokynul mi. Sice se mi nelíbilo, že ho tam nechávám samotnou, ale radši jsem bez keců poslechla. Čím dřív z mého těla vypadne, tím líp. Vrátila jsem se zpět do reality a rozhodla se, že nechám levitovat knížku. Hned jakmile jsem na to začala myslet, tak se knížka zvedla.

Už nějakou dobu levitovala a Nathaniel se pořád nevracel. Nudila jsem se, a tak jsem se rozhodla, že knížku nechám dolevitovat ke mně a juknu, co je to zač. Knížku jsem myšlenkou otevřela někde uprostřed. Tam, kde bylo založené pero.

Pohlédla jsem na stránku a viděla úhledné písmo, které cosi popisovalo. Zvědavě jsem se ponořila do čtení textu.

Politická situace se nevyvíjí nijak dobře. Upíři se rozhodli, že začnou vyjednávat s Tallensi. Bohužel, jen já a Aladriel si myslíme, že lidé by měli žít svobodně. Spousta mladších Tallensů kouká jen po tom, že jednoduše získají duše do své sbírky, ale předem nepřemýšlí nad jejich hodnotou. Jakmile se lidé začnou věznit, tak jejich životní síla a duše bude velmi malá a pro Tallense pak jejich hodnota bude téměř bezvýznamná. Budeme jim muset s Aladriel nějakým způsobem oči otevřít a snažit se tak předejít zotročení lidí, které plánují upíři.

Byla jsem tak zabraná do úryvku, že jsem si nevšimla Nathaniela, který mi vytrhl deník ze zorného pohledu. Ano, že je to jeho deník, mi došlo hned po prvních slovech.

„Omlouvám se. Já nevěděla, co to je,“ pošeptala jsem, protože v jeho očích lítaly blesky. Pokud jsem z něho někdy mìěa strach, tak to bylo nyní. Pak se jeho naštvaná tvář uvolnila a povzdechl si.

„Proč mi pořád lezete do soukromí?“ zeptal se mě. Najednou vypadal unaveně.

„Mám moc otázek a málo odpovědí,“ odpověděla jsem mu pravdu. „Ale tohle byla fakt náhoda. Prostě jsem nechala první knihu, která byla na vrchu levitovat, a jak jste se dlouho nevracel, tak jsem se nudila a nakoukla jsem, co to je,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Cítila jsem se vůči němu provinile. Ale co jsem mu mìla říct. Že chci znát pravdu? Zda je zlý nebo zda je takový jako v mých snech?

„Tak dobře, ptejte se,“ pokynul mi. Nechápavě jsem na něj zírala a tak mi to objasnil.

„Říkala jste, že máte moc otázek a málo odpovědí.“ Dle jeho výrazu to myslel vážně. Dlouho jsem neváhala a vystřelila první otázku.

„Opravdu tu existuje možnost, že by se mohli Tallensové dohodnou s upíry?“ Doufala jsem, že ke mně bude upřímný.

„Ano, je tu bohužel velká šance, že se tak stane. Spoustě Tallensům by se to hodilo, protože málokterý je natolik šikovný, aby si získal něčí duši. Bohužel, naše komunita věkově v nìkolika posledních letech omládla a patří mezi nás několik mladých nových tváří. Přispěla tomu prostě doba. Mnoho lidí chce žít věčně a stát se Tallensem je taky cesta, jak toho dosáhnout.“ Měl pravdu. Pokud lidé nemají z tohohle světa strach, tak většinou chtějí dosáhnout toho žít věčně.

„Podívejte se na sebe. Sama jste od někoho přijala něco, co z vás už člověka nedělá.“ Už zase měl pravdu. Nejsem člověk.

„Ale co teda jsem?“ uniklo mi zamyšlení. Během chvilky jsem této otázky litovala. Nathaniel pokrčil rameny.

„Tak na tohle vám neodpovím. Kouzlíte bez toho, aby se vaše životní energie jakkoli čerpala. S tím jsem se nikdy nesetkal. A to, že mi nechcete prozradit, s kým jste se spolčila, mi nepomáhá.“ Prostor na židli se mi zase začínal zdát těsný.

„Jen mě zaráží, že věříte všem kolem vás, ale mě ne. Johnyho jste přijala jako opatrovatele bez toho, abyste si o něm cokoliv zjistila, a o ostatních ani nemluvím. O mně také vlastně nic nevíte, a i přesto mi nedůvěřujete. Z jedné strany chápu, že jsem Tallens, ale pak nechápu vaši důvěru ve Willa, který vás málem zabil.“ Ten chlap mě ničil. Trefoval se přesně do bodů v mém životě, které nedávaly moc smysl.

„Za prvé, s Willem jsem moc na výběr neměla. Mohla jsem ho obvinit a dát do pohybu věci znamenající válku, nebo mu odpustit a snažit se přes to přenést. Za druhé, věděla jsem, že se snažil mi neublížit. Byla to moje chyba. A za třetí, jeho nemusím stále dostávat ze své hlavy.“ S těmi posledními slovy jsem se zvedla a odešla. Jedna moje část nemohla uvěřit tomu, že jsem mu to opravdu řekla, a ta druhá se hrozně styděla. Co si o mě pomyslí?

Došla jsem k sobě do pokoje a švihla sebou na postel. Byla jsem na sebe naštvaná. Bylo to, jako kdybych mu řekla: „Sním o vás každou chvíli a jsem do vás zamilovaná.“ Možná by to vyznìěo i lépe. Jak se mu mám teď zatraceně podívat do očí?

Musím se přivést na jiné myšlenky. V hlavě kromě problému s mou zamilovaností do Nathaniela se na první místa drala ještě jedna myšlenka: „Kdo jsem?“ Považovala jsem ji za velmi důležitou.

„Trvalo ti to dlouho, než se na ni zeptala,“ ozvala se v mé hlavě Cristal.

„Cristal, odpověz mi, prosím, na mou otázku,“ poprosila jsem ji. Chvíli se neozývala, ale nakonec mi odpověděa.

„Dračí člověk.“

22. kapitola 24. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování