OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 25. kapitola

19.12.2010 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1189×

25. kapitola

Nathanielův pohled:

Už když byla v děloze matky, tak jsem věděl, že jednou pro mě tahle dívka bude důležitá. Proto jsem pro její matku udělal, co si přála, a nekoukal na to, jak je celá záležitost pro mě nevýhodná.

Ale až v den, kdy jsem ji potkal osobně, jsem si uvědomil její důležitost v mém životě. Jakmile jsem ji spatřil, tak jsem věděl, kdo to je. Mělo to jen jednu chybu. Potkal jsem ji moc brzy. Vždy jsem si říkal, že ji začnu hledat, až když jí bude asi jednadvacet a bude hledat nějakou známost. Bohužel jsem ji potkal už v osmnácti a zrovna na místě, na kterém si o mě všichni myslí, že jsem zlý a bojí se mě.

Vypadala nádherně, a proto jsem se ani nedivil, že každý muž v místnosti ji skenoval pohledem. Potom, co odmítla Willa a naznačila mu něco o princi, na kterého čeká, jsem neodolal ji nevyzvat k tanci. Byla to dokonalá možnost zjistit, jak na mě bude reagovat.

Hned od počátku bylo vidět, že se mě nebojí. Z toho jsem měl velkou radost. Nedala na řeči o mě kolující. Viděl jsem na ní nervozitu, červenání a trochu omámení. Asi byla stejně mimo jako já z ní. To jsem si ale mohl jen domýšlet. Do hlavy jsem jí neviděl.

Jenže celé naše první setkání jsem totálně zkazil. Ona by snad ze mě dostala úplně všechno, kdyby chtěla. Stačilo zamrkat a já bych jí pověděl úplně cokoliv.

Svým způsobem bylo dobře, aby mě neměla ráda, ale bolelo mě to. Musela sama přijít na to, jestli jsem pro ni ten pravý a k tomu potřebovala čas.

Po plese jsem ji už neviděl do dne, kdy ji téměř mrtvou v náruči donesl Will. Málem mě to položilo. Dalo mi práci se před ním ovládat a nezabít ho. Byl jsem rozhodnutý za jakoukoliv cenu ji zachránit a sháněl jsem životní energii po celém světě, dokud mi nezavolal Will, že se probudila a je v pořádku. Vůbec jsem nechápal, jak je to možné. Nevěděl jsem, co ji zachránilo, a to mě děsilo snad ještě víc.

„S kým měla uzavřenou jakoukoliv dohodu? Co dotyčnému jednou bude muset dát?“ Tyhle otázky mě dennodenně trápily a Anna mi na ně nechtěla odpovědět. Nevěřila mi, a já nevěděl, jak ji slušně donutit, aby mi řekla, co s kým má. Snažil jsem se to zjistit od jejích přátel, ale ti nic nevěděli. Jediné, na co jsem neustále narážel, byli draci, které jsem, od té doby, co zabili mého bratra, nesnášel. On je miloval, a když od nich potřeboval pomoc, tak mu nepomohli.

Můj bratr kdysi zastával místo Damiena. Pak se ale zamiloval do ženy, která se ho rozhodla zničit, protože ji nechtěl prozradit, kde draci sídlí. Umřel za ně a nikdy vůči němu neprojevili žádnou vděčnost. Nenáviděl jsem je. Pochyboval jsem o tom, že zrovna ti by pomohli ženě, kterou miluji.

Jenže Anna mě každým dnem překvapovala a sám jsem nevěděl, co všechno umí. Vždy na mě vytasila s nějakou věcí, pro normálního člověka nemožnou.

Trávili jsme spolu spoustu času a já se neustále snažil tvářit chladně a nepouštět si ji k tělu. Vždy, když se nedívala, jsem si ji nenápadně prohlížel a uvažoval nad tím, že jí řeknu pravdu. Jenže já byl srab. Čekám na ni několik tisíc let a nejsem jí schopný ani říct pravdu.

Každým dnem jsem se odhodlával a ten den po návštěvě jejích kamarádů jsem ani nespal. V roztrhaném tričku a teplákách jsem si radši dopisoval události do deníku. Nevnímal jsem čas, a tak mě překvapilo, když někdo zaklepal a Anna vešla dovnitř.

Z počátku jsem nevěděl, jak reagovat. Bylo to poprvé, co mě takhle viděla. Uklidnilo mě, až když si mě doprohlédla a já viděl, že na tváři má lehký ruměnec.

Měl jsem v plánu ji naučit do budoucna více, aby se uměla bránit, kdybych ji nebyl po ruce, proto jsem se rozhodl zjistit, kolik životní energie vlastní. Nechtěl jsem jí nijak ublížit.

Překvapivě jednoduše mi povolila vstoupit do jejího těla, ale po nějaké chvíli mě vylekala. Nedával jsem si pozor na své pocity a ona můj kousek energie sledovala. Nevím, co všechno zjistila, ale byl jsem si jistý, že nic zásadního.

Vždy mě překvapily její reakce. Nikdy se mi jí nepodaří pořádně rozhodit. Omluvila se mi a nechala mě pokus zopakovat. Tentokrát jsem věděl, že jde za mnou a pocity si hlídal.

Její životní energie byla malá. Nechápal jsem, z čeho vzala energii na růst ibišku. Proto jsem se ji rozhodl poslat ven a poprosit, aby zakouzlila.

Bez keců poslechla a já si říkal, že dneska se musela opravdu dobře vyspat, když neodmlouvá.

Čekal jsem už nějakou dobu a nic. Po čase jsem to vzdal a rozhodl se její tělo opustit. Jenže to jsem ještě nevěděl, co ta uličnice venku vyvádí.

Když jsem opustil její tělo, tak před Annou lítal můj deník otevřený na straně, kam jsem dnes ráno poznamenal události několika posledních dní.

Naštvaně jsem jí ho vytrhl a ona mě vyděšeně pozorovala. Začala se omlouvat a nakonec jsme se z omluv dostali k odpovídání na otázky, které chtěla znát. Byl jsem bezbranný a odpovídal, ale i já měl nějaké otázky, tak jsem zkusil, zda mi neodpoví.

Odpověděla a zrovna takovou odpověď, bych nečekal ani ve snu.

„Musí mě dennodenně dostávat z hlavy?“ opakoval jsem si pořád dokola. Doufal jsem, v to, že její narážku chápu správně. U ženských jsem si nikdy nebyl jistý, zda mají na mysli to samé, co já.

Měl jsem radost z toho, že se do mě také zamilovala, ale musel jsem jít na to pomalu. Nechtěl jsem ji vystrašit. První začnu být na ni milejší a obdarovávat ji maličkostmi. Chci, aby mě trochu víc poznala, proto ji vezmu na má oblíbená místa a na jednom z nich ji budu muset vyklopit pravdu.

Budu doufat, že se do té doby do mě zamiluje natolik, aby neutekla. Ono ji asi nebude jednoduché říct o všech těch věcech, ale snad je přijme a nevezme nohy na ramena.

Z mého přemýšlení mě vyrušil telefon.

„Craford, prosím,“ promluvil jsem.

„Dobrý den, u telefonu Amosdeus,“ odpověděl mi hlas na druhé straně. Neměl jsem rád, když jsem s ním musel jednat, ale byl to nejstarší a nejsilnější Tallens na světě.

„Potřeboval bych s vámi akutně probrat záležitost o spojení s upíry. Vím, že jste proti tomu, a proto chci znát vaše stanoviska dříve, než se rozhodnu. Velmi dobře jste si vědom důležitosti mého hlasu. Můžete dorazit hned, prosím?“ ozvalo se ze sluchátka. Tak moc se mi nechtělo teď opouštět Annu, ale bylo to pro její dobro. Byl jsem rozhodnutý udělat vše pro to, aby žila ve světě, kde se nebude muset bát jít ven z domova. S návštěvou jsem ihned souhlasil.

Zavolal jsem Willovi, aby přijel za Annou. Někdo ji prostě musí hlídat a šel jsem se s ní rozloučit.

Vešel jsem a ležela na posteli. Vypadal jako bohyně. Krásné hnědé vlasy měla rozevláté na posteli a koukala do blba. Asi nad něčím přemýšlela. Když mě zpozorovala, posadila se.

Informoval jsem ji o tom, že jedu pryč, a že dorazí Will. Na srozuměnou jen přikývla.

První jsem chtěl prostě jen odejít, ale nedalo mi to. Přišel jsem k ní a pohladil ji po tváři. Mým tělem začala kolovat nějaká velmi příjemná energie a já se jí nechtěl vzdát. Uvažoval jsem nad tím, zda by bylo moc troufalé ji hned políbit, ale radši jsem ten nápad urychleně zahodil. Nerad bych vše uspíšil. A taky jsem byl srab. Mohla by si myslet, že jsem troufalý a jednu mi vpálit do obličeje. Nevím, jak bych potom Amosdeusovi vysvětloval, jak jsem k té modřině přišel.

Sundal jsem ruku z její tváře a viděl její omámení. Hřálo mě u srdce. Otočil jsem se a šel čelit Amosdeusovi. Snad se mi ho podaří dostat na mou stranu.

Dorazil jsem před jeho velikánskou vilu a vystoupil z auta. U dveří mě už čekal jeho komorník a odvedl mě k němu do pracovny. Když se otevřely dveře, tak jsem byl dost nemile překvapen.

V místnosti se nacházel Amosdeus a Willův opatrovatel Moretz. Moretz se na mě úlisně usmíval a já tušil nějakou lotrovinu.

Vstoupil jsem do místnosti a Amosdeus v černém plášti s blonďatou kšticí na hlavě spustil.

„Velmi dobře vím, jaký je váš postoj k zotročení lidí, ale myslím si, že jste v poslední době vůči tomu všemu zaujatý,“ začal. Vůbec jsem nechápal, co tím myslí a čekal, co dalšího z něj vypadne.

„Ovlivňuje vás to lidské děvče, které chráníte,“ předhodil mi. Zatvářil jsem se překvapeně.

„Bylo mi celou dobu divné vaše chování a byl jsem rád, když mě Moretz informoval o této skutečnosti. Nevím, čím si vás získala, ale dneškem je o ni postaráno a já doufám, že zaujmete konečně správný postoj k celé věci.“ Jeho slova ve mně vyvolala hrůzu.

„Co myslíte tím, že je o ni postaráno?“ vyděšeně jsem vyštěkl.

„Will dostal ode mě příkaz ji zabít,“ odpověděl mi posměšně Moretz. Hned jak to dopověděl, tak jsem se z místnosti odebral a běžel k autu s pokusem ji ještě zachránit. Jel jsem domů a cítil se naprosto zoufale. Celé jsem to podělal.

Dorazil jsem k domu a vběhl do Annina pokoje. Tam na kolenou klečel William a zoufale brečel. Jeho rty byly špinavé od krve a mě bylo hned jasné, co se stalo.

Přišel jsem pozdě.

O několik dní později:

Sedím už několik dní za stolem a nic nedělám. Zírám do blba a pořád si opakuji:

„Přišel jsem pozdě.“ Mé tělo zachvacují vlny smutku a bolesti. Nejsem schopný vůbec nic dělat.

Litoval jsem toho, že jsem ji ten poslední den nepolíbil a chtěl ho vrátit. Jen jsem nevěděl jak. Také se mé myšlenky vracely k jedné a pořád té samé otázce, na kterou jsem neuměl odpovědět:

„Kam zmizelo její tělo?“

24. kapitola 26. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 25. kapitola: