OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 27. kapitola

01.01.2011 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1226×

27. kapitola

Aladriel koukala na to, co způsobila, a viděl jsem na ní nejistotu. Nevěděla, jak se má zachovat dál. Pohlédla na mě.

„Určitě to přežil. Nech ho být.“ Pak jsem se otočil na mistra Candlse se slovy: „Mělo by se začít hlasovat.“ Ten jen kývnul a vyhlásil hlasování.

Sice jsem neměl tušení, zda můj proslov a následná událost změnila názor Tallensů, ale i tak jsem měl dobrý pocit, protože jsem se pokusil té pohromě v podobě zotročení lidí zabránit a nakopal zadek Amosdeusovi.

Když se sbíral Amosdeus ze země, tak po mě a Aladriel hodil pohled, který nám naháněl hrůzu. Jeho oči plály vztekem a mně bylo jasné, že tohle byla jedna z mála příležitostí ho snadno zabít.

Hlasování začalo. Během půl hodiny se vybraly hlasy od všech a započalo sčítání. Napjatě jsem čekal a přál si, aby se spojenectví s upíry neuskutečnilo.

Do hodiny se Candls vrátil do místnosti a oznámil verdikt.

Cristal:

Už několik dní se cítím naprosto vysíleně. Kdyby nebylo Chalcedona, tak už jsme obě dvě mrtvé. Anna leží v bezvědomí a její tělo nemá dostatečný zdroj životní energie a ještě k tomu ztratila spoustu krve.

Snažím se jí životní energii dodat, ale její tělo ji vždy nějak využije a neponechá si ji. Nemám tušení proč. I Chalcedon se jí snažil energii darovat, ale bylo to k ničemu. Přitom normálně by jí mělo stačit dodat energii a automaticky by se měla vyléčit. Jenže tentokrát to prostě nefungovalo.

Nevěděla jsem si rady. Každým dnem jsem slábla a slábl i Annin puls. Museli jsme něco udělat. Byla tu jedna možnost, ale ta se mi příčila. Bohužel ji budeme muset asi provést.

„Cristal, přestaň být umíněná, jinak ji i sebe zabiješ. Dochází nám čas a musíme letět, dokud na to máš dostatek síly,“ přesvědčoval mě Chalcedon. Měl pravdu, byl čas letět.

Kouzly si připevnil sedlo a do něho posadil a připevnil Annu, tak aby nespadla. Já byla oslabená a už teď budu mít problém uletět takovou vzdálenost, natož se sedlem na hřbetě. Mohla jsem být Chalcedonovi jen vděčná za to, jak se k celé věci postavil.

Předtím, než jsme vzlétli, na mě Chalcedon pohlédl, aby mě zkontroloval, zda jsem v pořádku a cestu zvládnu. Pokusila jsem se na něj usmát, ale spíše se mi na něj povedl hodit unavený škleb, což mu na tváři vytvořilo starost o mě. Bylo na čase neztrácet čas a vyletět. Zamáchala jsem křídly a vyrazila směr domov.

Doma jsem nebyla několik set let. Přesně 521 let. S otcem jsem se pohádala, protože mě nikdy nenechal rozhodnout samu za sebe a vše tenkrát dovršil tím, že mi sjednal sňatek s drakem, kterého jsem nenáviděla. Štěstí jsem měla v tom, že sháněli někoho, kdo bude žít mezi lidmi, a tak jsem se přihlásila. Můj otec běsnil a já odešla se slovy:

„Konečně můžu být samostatná.“ Jenže jeho slova, když jsem odcházela, mi zní v hlavě do teď:

„Tohle bude jednou tvoje zkáza.“ Tahle slova mě děsí od té doby, co jsme Annu zachránili jen tak tak a představa, že za pár hodin ho budu muset poprosit o pomoc, mě sžírá.

Vzpomínala jsem na to, jak jsem odcházela a rozhodovala se mezi tím, zda lidi nebo namyšlený drak, kterého bych měla na krku celou věčnost. Kdybych si vybrala druhou možnost, tak bych asi měla jedno malé dráče a věnovala se mu od rána do večera.

Když nad tím teď přemýšlím, tak by to asi stejně nebyl život pro mě. Já čekám na lásku a té se mi zatím nedostává. Prostě, kdo si počká, ten se dočká.

Chalcedon také není nadšený z toho, že se tam vracíme. Jedna dračice mu zlomila srdce a on už se z toho nevzpamatoval, i když se snažil znovu zamilovat, tak u draků je to dlouhodobá záležitost a tyhle věci se hojí dlouho a velmi těžko. Nechtěl zpět, protože se bál, že ji znova potká a vše se ještě zhorší. Ale on měl Annu taky moc rád, proto byl ochotný všechno tohle podstoupit. Byla jako naše malé dráče.

Díky ní jsem poznala lásku a měla jsem možnost se tak stát matkou. Brala jsem ji jakou svou dceru a Chalcedon se k ní začínal také tak chovat a mít jí rád. Oba dva jsme hned od počátku začali cítit zodpovědnost a chtěli jsme, aby byla šťastná.

Nejvíce mi dělalo problém její zamilování do Nathaniela. Chalcedon mě uklidňoval, že on ji neublíží, a jak se časem ukázalo, měl pravdu. Byla to jeho pravá láska. A to byl druhý důvod, proč jsem nechtěla letět domů. Nikdo se nesměl dozvědět o tom, že Anna je dračí člověk. Aspoň do té doby, než bude dostatečně vzdělaná. Proto jsme nemohli nijak Nathanielovi dát vědět, jak na tom Anna je. Ani Damien nesmí znát pravdu, a z tohoto důvodu jsme nemohli žádat o další pomoc ostatní.  Bude lepší, když všichni budou oplakávat Anninu smrt, a ona pak bude mít čas se stále neohrožovaná na životě vzdělávat, aby vystupovala tak, jak má.

Přece jen je v mém světě princeznou. Sice to ještě neví, ale to brzy zjistí. Dračí bytosti totiž získávají takové postavení jako jejich draci. Z toho asi nadšená Anna nebude, jak ji znám.

Už jsme letěli několik hodin, když se přede mnou objevily vrcholky duhových hor. Duhově vypadaly, protože byly obehnány štítem, který chránil naši zemi před venkovním světem. Jen tak jste mohli poznat, že tam něco je. Nacházeli jsme se v Saharské poušti a dračí kouzla vytvořila zemi, která vypadala naprosto klidně a harmonicky. Někteří z nás se o ní vyjadřovali jako ráji na zemi. Pouze když z vás byla cítit dračí životní energie, vás štít chránící říši propustil.

Během několika minut jsme proletěli štítem a namířili si to rovnou do centra říše. Bylo mi jasné, že jakmile jsme přeletěli hranici, tak můj otec o nás ví. Má nervozita narůstala a já si moc přála, aby nám pomohl.

Doletěli jsme na hrad a přistáli na nádvoří. Tam nás už čekal otec s jeho bytostí. Jeho bytost byla také člověk. Předtím, než jsem se spojila s Annou, byl dlouhou dobu jediný na světě.

Jmenuje se Camiel. Má svalnatou vysokou postavu a blonďaté vlasy s hnědýma očima.   Jediné, co mě na něm zaráží je, že i když mu je 1546, tak je stále věřícím.

Jedno mu ale za zlé nemám. Je velmi inteligentní a mého otce dost usměrňuje. On byl ten, který mě v mých rozhodnutích podržel a nechal mě jít. Jako kdyby věděl, že jednou se vrátím.

Hned, jak jsem přistála, tak jsem klopýtla a vyčerpáním se složila. Cesta pro mě byla velmi náročná. Chalcedon přistál vedle mě a kouzlem položil Annu na zem. Camiel s otcem si Annu prohlíželi a poprvé za pět set let jsem uslyšela otce promluvit.

„Člověk? Tak to bych do tebe nikdy neřekl, zlatíčko. Camiel měl pravdu. Ten odchod ti přinesl ovoce. Jen mě zajímá jediné. Co se vám stalo? Takhle zřídit se nám s Camielem nikdy nepovedlo,“ rejpal si posměšně.

„Otče, prosím. Pomoz nám,“ zašeptala jsem z posledních sil a pak omdlela. Nevím, co bylo dál, ale doufala jsem, že moji prosbu vyslyšel.

26. kapitola 28. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 27. kapitola: