OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 30. kapitola

14.01.2011 (20:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1233×

30. Kapitola

Anna:

Kéž bych mohla říct, že tohle bylo ráno jako každé jiné, ale to opravdu nemůžu. Potom, co mě včera odvedl Camiel do mého pokoje s instrukcemi, ať si odpočinu, jsem se vykoupala a zapadla do postele. Překvapivě jednoduše jsem usnula.

Jenže ráno mě probudila jakási baculatá trpaslice, která rozhrnula závěs a pištivým hlasem mě vítala do nového dne. To nebylo zdaleka to nejhorší. Jak jsem se na ni nechtěně znechuceně podívala, tak to vzala jako urážku a začala mě kibicovat, že si ty ksichty mám nechat a spíš jí poděkovat, že mi přinesla čisté oblečení a snídani. Chvíli mi trvalo, než jsem zareagovala, protože jsem byla rozespalá, tak jsem nakonec zabrebtala:

„Promiňte.“ Bohužel k mé smůle jsem měla trochu zalepená ústa a zaznělo to spíše jako:

„Brominte.“ Nevím, jak to vyznělo trpaslici, ale naštvaně se otočila, a když odcházela z pokoje, tak třískla dveřmi. Ospale jsem sebou znova sekla do postele. Bohužel dalšího spánku mi nemělo být dopřáno.

„Anno, vstávej. Nasnídej se a oblékni. Za třicet minut tam budeš mít Camiela a ten tě bude chtít představit království.“ Jakmile tohle Cristal dořekla, tak jsem sebou trhla a vzala do ruky tác se snídaní. Hltavě jsem začala jíst.

„Co myslíš tím, že mě představí království?“ poslala jsem Cristal zpět myšlenku.

„Jsi nová princezna, a on tě musí představit království, aby všichni věděli, jak se k tobě mají chovat. Třeba kdyby ta trpaslice z rána věděla, že jsi princezna, tak by si pusu na tebe takhle nepustila. Mimochodem, měla tě učesat a navléknout do těch korzetových šatů, abys jako princezna i vypadala. Tím, že odešla, to budeš muset zvládnout sama,“ konstatovala Cristal.

„No to ne!“ vydechla jsem na hlas. „To nemůžu nikdy stihnout!“ vykřikla jsem vyděšeně. Urychleně jsem odsunula snídani a vstala. Vzala jsem do ruky šaty a nechápavě jsem na ně zírala.

„Tak do nich se, Cristal, sama nedostanu, ani kdybych měla dvě hodiny,“ konstatovala jsem. V hlavě jsem uslyšela jenom, jak si Cristal povzdechla a šaty se mi vznesly z rukou. Košilka, v které jsem spala, se mi přetáhla přes hlavu a šaty dlouho nečekaly a následovaly tou cestou také. Jakmile jsem měla na sobě šaty, tak jsem si je začala upravovat. Cristal mi pomalu zavazovala zezadu nějakým kouzlem šaty. Budu se ji muset později zeptat, jak se to dělá. Určitě se bude zase něco takového někdy hodit. Nakonec navlékla všechny nitky v korzetu a zatáhla.

Nečekala jsem, že zatáhne takovou silou a málem jsem vyhodila snídani. Během několika vteřin jsem zjistila, že nemohu dýchat, a brunátná jsem poslala Cristal myšlenku:

„Nemůžu dýchat.“ Ta se tomu jen uchichtla a korzet povolila do dýchatelné podoby.

Nakonec zbývalo líčení a česání. Postavila jsem se před stolek. Povzdechla jsem si a začínala jsem se smiřovat s tím, že i tak to nestihnu. Jenže Cristal byla jako uragán a kolem mě začal lítat hřeben s pérkama.

„Namaluj se. Já tě zatím učešu,“ přikázala mi. Bez odmlouvání jsem ji poslechla, a když jsem akorát přejela leskem na rty pusu, tak se ozvalo zaklepání. Se slovy dále jsem se prohlédla v zrcadle. Na sobě jsem měla lehce nafialovělé šaty a vlasy učesané do složitého drdolu. Vůbec jsem nechápala, jak to Cristal stihla.

Po mém vyzvání se dveře otevřely a vstoupil do nich Camiel. Vykuleně si mě prohlížel a já přemýšlela nad tím, co je špatně. Chvíli mlčel a pak polkl. Čekala jsem nějakou výčitku, ale místo toho mě pochválil, jak úžasně vypadám, a nabídl mi rámě.

Šli jsme mlčky po chodbě a Camiel po nějaké době konečně promluvil:

„Vím, že je to na tebe asi moc rychlé, ale je mou povinností tě co nejdříve představit království. Jen vyjdeme na balkón. Já oznámím, že jsi naše princezna a představím tě. Pak tě při audiencích představím všem důležitým bytostem. Tak strávíš se mnou čas až do oběda. Po obědě tě pak bude čekat výcvik.“ Měla jsem chuť utéct a nikdy se nikomu neukázat, jenže Cristal bych neunikla a určitě by mě zastavila dřív, než by se mi podařil udělat jakýkoliv krok. Byla jsem namydlená.

Následovala jsem Camiela, který mě vyvedl na jakousi terasu umístěnou přímo na nádvoří. Tam byli shromážděni různé bytosti a se zaujetím si mě prohlíželi. Já jen klopila studem oči a radši se snažila nevnímat šeptání davu. Na nádvoří se dostavil i Mithras a Cristal. Když jsem zabloudila očima k ní, tak se na mě povzbudivě usmála a poslala mi myšlenku:

„Bude to rychlovka.“ Její myšlenka mě trochu povzbudila a já se konečně odhodlala napřímit hlavu. Camiel vedle mě si odkašlal a začal mluvit.

Přivítal Cristal oficiálně zpět doma a nakonec představil mě, jako princeznu a dračí bytost spojenou s Cristal. Hned jak to dořekl, tak se davem ozval šum. Asi něco takového neočekávali. Nakonec mě Camiel vyzval k odchodu a já si v klidu oddychla. Měla jsem to za sebou.

Jenže mučení stále neskončilo. Celé dopoledne jsem trávila po boku Camiela a představoval mě oficiálně každému, kdo dorazil. Musel toho mít taky plné zuby se pořád opakovat. Kdybych měla hodnotit celé dopoledne, tak bylo velmi dlouhé a nezáživné. Stejně si nepamatuji jediné řečené jméno.

Odpoledne jsem byla poslána se převléci a jeden ze sluhů mě odvedl na cvičiště, kde se nějací dva muži prali. Jeden byl elf a druhý asi mág, protože vypadal jako člověk. Jenže jsem věděla, že já a Camiel jsme zde jediní dva lidé, tak člověkem být nemohl.

Jakmile mě zaznamenali, tak boj ukončili a otočili se na mě. Oba se mi uklonili a elf odešel.

„Nemusel hned odcházet,“ poznamenala jsem. Ten druhý se na mě otočil a pověděl:

„Princezno Anno, já jsem David a Faileon musel stejně už jít. Musí se postarat o svého draka.“ Davida jsem si prohlížela a pak mu odpověděla:

„Říkej mi jen Anno. To princezno si, prosím, nech pro někoho jiného.“ David mi kývnul na souhlas a já se nedočkavě dožadovala toho, co dneska budeme vyvádět. Proto hned začal s vysvětlováním.

„Mým úkolem bude tě naučit bojovat. Začneme od nejjednodušších věcí a budeme pokračovat složitějšími a složitějšími. Dneska tě ale nejprve otestuji v základních věcech. Vyzkouším tě, v jaké souhře jsi se svým drakem.“ Jakmile to dořekl, tak se na obzoru objevila Cristal a mně hned bylo jasné, co se bude dít. Budeme lítat. Snad mě budou s Cristal šetřit. Nerada bych znovu zvracela.

Fiona:

Cítila, jak se jí rozbušilo srdce, a v duchu nadávala slunečnímu kotouči, ať si nedává na čas a ozáří zemi osvobozujícími paprsky. Zase ten zvuk, který ji nutil přidat do kroku. Už jen tři bloky a bude u vchodu do metra, kde už nebude sama. Rozběhla se.

Zbývalo ještě pár metrů, když ji silné paže přirazily na zeď a ona vyděšeně zírala do chladně modrých očí šelmy.

Koleno zareagovalo s naprostou samozřejmostí daleko dřív, než se veškeré magické schopnosti probraly z překvapení, a neomylně zasáhlo cíl. Ozvalo se zakňučení. Ruce, které ji doposud svíraly, se přesunuly do slabin svého majitele.

„Kurva, Fiono!“

Oslovená se chytla za pusu a vzápětí se snažila nakopnutému muži pomoct, ale vzhledem k tomu, že netušila, jaký to je pocit, být nakopán do koulí, nemohla mu poskytnout ani magickou podporu. Po té, co jí poklekl u nohou a ještě chvíli se svíjel, začínala mít pocit, že jí vlastně předvádí tak trochu divadélko.

„Mele, dobrý?“ otázala se se starostí v hlase.

„Málem jsi mě připravila o možnost mít děti, díky bohu se uzdravuju líp než lidi,“ usmál se sebevědomě. Fiona zamumlala cosi o velkém egu, a pak se vydala směrem k metru a nechala ho, aby jí dělal doprovod.

„Kde se tady vůbec bereš?“ dala nakonec průchod své vrozené zvědavosti.

„Dávám na tebe pozor a hlídám, jestli tě nesledují nějací upíři, tady ve městě je ještě pořád šero,“ odpověděl a vtáhl ji za ruku do boční uličky.

„Co děláš?! Musíme k Leušce domů, čekají na mě.“

„Já vím, Will říkal, že tě musíme dostat vcelku, ale uvědom si, že metro je v podzemí a tam co? Tam nesvítí slunce.“

„Myslíš, že…“

„Že jestli čekají na tebe, nebudou se honit po ulicích, ale posadí se na lavičku s brčkem v  krevní konzervě, dokud za nimi nepřihopkáš.“

„Takže předpokládám, že máš nějaký geniální plán, jak se dostaneme až na konec města. Teleport?“ ucedila a v duchu si nadávala, že jí samotnou nebezpečí metra nenapadlo a že si nevzala koště.

„Zapomínáš, krásko,“ přistoupil Mel těsně k ní, až musela lehce zaklonit hlavu, „že umím docela rychle běhat.“ Jakmile to dořekl, začal si pomalu stahovat tričko a Fiona ho jen s přiotevřenou pusou sledovala. Zdálo se, že jí pro jednou došla řeč, což se stávalo maximálně dvakrát za sto let.

„Vezmeš mi k sobě oblečení? Nerad bych, aby se roztrhalo dřív, než ho ze mě strháš ty,“ mrknul šibalsky a dřív, než se nad tou nehorázností stačila rozhořčit, ji otočil zády a hodil po ní kalhoty. Poslušně je nacpala do kabele a ucítila, jak jí do ruky něžně strká sametový čumák.

Otočila se na způsobně sedícího bílého tygra, který na ní svýma modrýma očima hleděl velice nekočičím způsobem. Aniž vlastně sama chtěla, přistihla se, že ho drbe za ouškem a div mu nepusinkuje čumáček. Nakonec odstoupila a kriticky se zahleděla na tygra.

„To na tobě mám jet jako na koni? Vždyť spadnu.“

Nesouhlasně zavrtěl hlavou a na její další návrh, že by mu z popruhu kabelky udělala udidlo, vycenil vztekle zuby. Fiona se nakonec vzdala a vylezla mu na záda. Byl veliký a huňatý, lehla si do jeho kožichu a chytila se rukama tam, kde tušila krk.

Tlapy se neslyšně rozběhly po opuštěné ulici a ona přemýšlela, zda by si neměla adoptovat ještě jednu kočičku. Bílou, velkou, s černými pruhy. Spokojeně zavřela oči. Mňau, koupí mu míček s rolničkou.

29. kapitola 31. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 30. kapitola: