OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 33. kapitola

27.01.2011 (15:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1035×

33. kapitola

„Hm, koho to tu máme? Přeci si nemyslíš, že dneska v noci se vyspíš,“ zazněl v mé hlavě posměšný hlas.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se ke vchodu jeskyně. Byl tam Mithras. Nikoho jiného jsem tam ani čekat nemohla. Cítila jsem z něj, že i když cokoliv udělám, tak mi dnes v noci bude zavářet. Ale i tak jsem byla ochotna tvářit se pokořeně. Byl o něco větší než já a ještě k tomu to byl král. Nebudu se mít za co stydět. I když jedna moje část mu chtěla ukázat, co proto.

Vyhrabala jsem se z přikrývky a šla mu naproti. Uklonila jsem se a s tou největší zdvořilostí v hlase jsem se ho zeptala:

„Přejete si, výsosti?“ Koukal na mě poměrně vyjeveně. Asi takový přístup ode mě nečekal. Ale i tak se najednou mým tělem prohnala bodavá bolest, kterou jsem nečekala. Nevím, odkud pocházela, ale snažila jsem se ji potlačit a i přesto mu koukat do očí. On mi hleděl přímo do očí s výsměšným úšklebkem. Bylo mi jasné, že to dělá on. Když říkal, že se nevyspím, tak asi myslel tohle.

S bolestmi celého těla jsem se otočila a vyšla směr Cristal.

„Tak ráda bych ti pomohla, ale nemůžu,“ poslala mi myšlenku Cristal. „Pravidla,“ povzdechla utrápeně.

„Proč mi nemůžeš pomoct?“ zeptala jsem se jí.

„Je silnější než my dvě. Kdybych se mu postavila, tak by mě postihl ten samý trest. Dnes v noci tě prostě nenechá spát. Podle mého otce prý máš odvahu, ale neumíš bojovat s bolestí. Kdyby ano, tak by tě Will téměř nezabil a já jsem podle toho všeho prý ta hodná, která nikdy nic takového v tobě nevypěstuje,“ vysvětlovala mi. Slyšela jsem v jejím hlase zášť. Nelíbilo se jí, že mi její otec ubližoval. Měla mě ráda jako své dítě. Jenže v jednom měl Mithras pravdu. Takhle se spát nedalo. Vlny bolesti mi při každé vteřině, co jsem byla v klidu, projížděly tělem jako rány elektrickým proudem. Když jsem se hýbala, tak se frekvence vln snižovala. Tak jsem se rozhodla nespat.

„Cristal, spí draci?“ zeptala jsem se jí.

„Spí, ale ne vždy v noci. Zrovna dneska z nich nikdo nespí, protože čekají, co všechno ti Mithras provede,“ práskla mi.

„On má na mě ještě něco v plánu?“ vyzvídala jsem.

„Nemám tušení, ale radši bychom měly být připravené na všechno.“ Jenže já musela začít něco dělat, abych přestala vnímat bolest.

„Cristal, máš mezi draky nějaké kamarády kromě Chalcedona?“ Narážela jsem na to, co bychom mohly dneska dělat.

„Hm, nějaké mám,“ odpověděla mi zamyšleně.

„A nějaké, kteří by mi neublížili, kdybychom se vydaly za nimi na návštěvu, abych je poznala?“ ptala jsem se dál. Cristal na mě zamyšleně koukala, a pak se mě zkoumavě zeptala na otázku.

„Ty se chceš dobrovolně poznat s ostatními draky, i přestože víš, jak to tady chodí?“ Na odpověď jsem jí jen kývla a ona zakroutila hlavou.

„Dobře, vím o některých, kteří jsou stejně na tebe zvědaví,“ odfrkla si a vyšla ven z jeskyně. Následovala jsem ji a s občasným cukáním se rozhlížela po okolí. Když jsme šli okolo Chalcedonovi jeskyně, tak vykoukl a zeptal se nás.

„Jdete na procházku?“ vyzvídal.

„Jo, jdeme poznat další draky,“ informovala jsem ho.

„Teda, tak u toho musím být. Už jen ta představa, jak se tvé návštěvě diví, mě pobavila,“ rejpnul si Chalcedon, ale pak se na mě při jednom cuknutí mého těla bolestí zamračil a starostlivě se zeptal:

„Bolí to hodně?“ zajímalo ho.

„Když se hýbu a něco dělám, tak méně než když ležím a odpočívám.“

„Mithras to na tebe hezky vykoumal. Věděl, že tě jen tak nevystraší a tohle je prostě něco, co tě zoceluje,“ prohodil soucitně.

„Dá se zocelovat i jinak,“ zavrčela Cristal.

„Anna bude v pořádku,“ uklidňoval ji Chalcedon. Jenže já viděla, jak Cristal bublá.

„Je čas jít dál,“ poznamenala jsem, abych ty dva odreagovala. Překvapivě oba poslechli.

„Tak začneme postupně,“ pokračovala Cristal. „Vedle Chalcedona v jeskyni bydlí Jaspis. Je to jeden z nejstarších draků hned po mém otci. Je červený a je to starý bručoun. Ublížit by ti neměl, ale i tak buď, prosím, opatrná. Jaspis mi byl vždy oporou, když jsem si cokoliv prosazovala a dobře mi radil. Byla bych nerada, kdybych si ho jakkoliv znepřátelila." Kývla jsem, že rozumím a ona vyslala do jeskyně myšlenku.

„Dobrý večer, Jaspisi, můžeme na návštěvu?“ Z jeskyně se vyvalila velká vlna páry a pak jsem v hlavě uslyšela.

„Vejděte, takovouhle návštěvu jsem tu ještě neměl,“ ozvalo se v mé hlavě zvědavě a já to brala jako pozvánku. Vyšla jsem vstříc dalšímu obřímu drakovi. Když mě po chvíli spatřil, tak se rozesmál. Nechápavě jsem se podívala na Cristal s Chalcedonem, jenže ty na něj zírali podobně jako já, tak jsem radši otázku ani nepokládala. Potom, co se dosmál, tak z tlamy vypustil věty, které nám všechno osvětlily.

„Taková malá holka a drásá tak úspěšně Mithrasovi nervy. Myslel jsem si, že si nějaká bojovnice a ty mezitím vypadáš jako panenka z cukru.“ Jeho posměšky jsem radši pominula a pořádně si ho prohlédla. Připadal mi jako velký červený a doslova baculatý drak. Ten asi moc často ven nechodí.

„Pojď blíž děvče, ať si tě pořádně prohlédnu,“ v klidu jsem k němu přistoupila a nechala jsem ho, ať si mě pořádně prohlédnout.

„Představoval jsem si tě jinak, ale cítím z tebe sílu a hlavně lásku. To je to, co ti dodává sílu bojovat,“ podotkl. „Miluješ a jsi milovaná. Cristal s Chalcedonem tě berou za rodinu, ale ty miluješ ještě někoho, že?“ hádal. Trochu jsem se při jeho výslechu začínala ošívat. Jak zatraceně může vědět, co ke komu cítím?

„Jak se jmenuje muž, pro kterého jsi pravou láskou, a kterého miluješ?“ Koukala jsem na něj vyjeveně a v hlavě mi šrotovala jeho slova. Ale v ten moment mě napadlo jen jedno jméno:

„Nathaniel Craford.“ Jaspis se znova rozesmál a jeho hrdelní smích tentokrát burácel celou jeskyní.

„Muž, nesnášící draky, se zamiloval do dračí bytosti. Děvče, ty mi umíš ale hezky zlepšit náladu. Nic zajímavějšího jsem neslyšel už několik staletí,“ hýřil veselím. Jenže v mé hlavě se míhala spousta otázek.

„Nathaniel mě miluje,“ vypustila jsem udiveně z úst a Jaspis se znova rozesmál. Nechápavě jsem koukala na Cristal a ta pro jistotu koukala provinile k zemi.

„Chtěla jsem ti to dneska říct a všechno vysvětlit, než nás vyrušil Mithras. Při první volné chvíli ti vše osvětlím,“ omlouvala se. Nechtěla jsem, aby se cítila provinile, a tak jsem ji položila ruku na čumák a usmála se na ni. V ten moment se přestal Jaspis smát a pozoroval nás.

„Máte úžasný vztah,“ podotkl Jaspis. „Měli byste jít dál, jsem utahaný,“ vyjádřil se najednou a Cristal mi pokynula, abych šla pryč a já ji poslechla. Vyloudala jsem se z jeskyně a už na sobě cítila únavu. To, že jsem nespala, se na mě začínalo podepisovat. Zastavili jsme u další jeskyně.

„Zde bydlí Mokaito, jedna z nejsilnějších dračic v magii,“ řekla a pak znova vyslala myšlenku do jeskyně. Chvíli se nic neozývalo a najednou se před námi zčista jasna objevila vínová dračice. Vypadala mile a z ní jsem opravdu neměla strach. Tak trochu mi připomínala Fionu. Tvářila se stejně střeleně jako ona.

„Jůů, vedeš mi oběť do lektvaru,“ vyžvejkla se. Já za Cristal vyděšeně zalezla a modlila se, aby mě nedala.

„Ne ne,“ odporovala ji Cristal.

„Tohle je moje Anna. Už jsem ti o ní povídala a žádala jsem tě o to, abys ji jednou učila dračí magii,“ upozornila ji. Mokaito se na mě zadívala a pak vyslala myšlenku:

„Tak tohle pískle magii potřebovat bude. S její postavou nepřepere ani dvanáctiletého kluka. To sis Cristal nemohla vybrat někoho nadupanějšího?“ Cristal si jen odfrkla a radši její poznámky nekomentovala. Jenže v ten moment se prohnala mým tělem velmi silná vlna bolesti a já už se tentokrát neudržela na nohou.

„Mithras,“ zavrčela v myšlenkách Mokaito a i přes varování Cristal kolem mě vytvořila štít a všechna bolest najednou ustoupila. Jenže to byl pouhý začátek. Jeskyněmi se rozezněl dračí řev a já věděla, že bude zle.

„Mokaito, vypni, prosím tě, ten štít. Ta bolest ti za to nestojí. Nemusíš trpět. Já to do rána nějak přežiji,“ prosila jsem ji. Jenže už bylo pozdě. Během chvíle se svalila k zemi a měla stejné příznaky jako já. Doplazila jsem se v bolestech k ní a snažila se jí uklidňovat. Slyšela jsem, jak do jeskyně někdo došel. Musel to být Mithras.

„Zvláštní, tvá bolest ti nevadí, ale někoho jiného ano,“ prohodil v mé hlavě Mithras. Já nechápala, co tím myslel.

Najednou se přede mnou zobrazila vidina Nathaniela sklánějící se nad nějakým dokumentem. Tak moc ráda jsem ho viděla, alespoň takhle. Jenže jsem netušila, co přijde dál.

Během chvíle se Nathaniel s křikem svezl k zemi a jeho celé tělo bylo v křeči.

Řvala jsem a prosila Mithrase, ať ho nemučí, ale on nic. Jen se na mě škodolibě díval.

32. kapitola 34. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 33. kapitola: