OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 37. kapitola

18.02.2011 (11:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 911×

37. Kapitola

Anna:

„Mithrasi, nesmíš ji takhle přetěžovat!“ nadával někdo v povzdáli. „Chceš ji zabít?“ pokračoval hlas a já začínala rozeznávat, že je Camielův. Mé tělo bylo jako krabička sirek. Všechno mě bolelo a každá část mého těla mi dávala najevo, že žiju. Párkrát jsem se pokusila nějak pohnout, ale tělem se mi prohnala bolest, jako by mi jím projížděl elektrický šok, a pak jsem to radši vzdala. Jakmile jsem sebou znova švihla na zem, tak mě ti dva konečně zaregistrovali. Camiel ke mně přišel a zeptal se mě:

„Jak ti je?“ Podívala jsem se na něj výrazem, jak se mě vůbec můžeš ptát, protože i dýchání mi dělalo problém.

„Koukám, že se ti i blbě dýchá,“ řekl mi to, co už jsem dávno věděla. „Vezmu tě do náruče a odnesu do tvého pokoje,“ informoval mě a já se nebránila. Spíš jsem mu byla vděčná, protože jsem cítila, jak jsem od země promrzlá.

Ach, kdybych si aspoň pamatovala, co se mi stalo. V mé hlavě je nepořádek. Mám tam spoustu vzpomínek, ale nevím už ani, která je má a která Mithrase. Budu je muset všechny v klidu probrat. Camiel mě nesl chodbou k mému pokoji a tak než mě opustí a nechá té trpaslici na pospas, jen doufejme, že dneska bude mít dobrou náladu, tak musím zjistit, co se stalo.

„Co se stalo, Camieli?“ vydechla jsem bolestivě.

„Mithras si neuvědomil, že jsi také člověk, a trošku ten tvůj trénink přetáhl.“ Na jeho „trochu“ jsem se nechápavě zatvářila, tak jsem dostala časovou odpověď.

„Dva dny v kuse.“ Tak teď jsem chápala, proč jsem tak vyřízená.

„A kdy jsem odpadla?“ zajímalo mě.

„Asi před hodinou,“ odpověděl mi klidně.

„To se o mě Cristal nebála?“ zjišťovala jsem.

„Jo, vyšilovala, ale odmítal k tobě pustit kohokoliv, dokud jsi neodpadla. Vysvětloval to tím, že čím víc toho zvládneš, co nejdřív, tak to bude lepší,“ informoval mě. Já si jen povzdychla a neřešila to. Mithras je král a asi ví, jak náročná bude bitva. Ukázal mi v hlavě vzpomínky na různé boje a díky tomu jsem věděla, proč mě tolik přepíná. V bitvě budu taky přepínána, a tam si nebudu moci dovolit skončit, protože jsem unavená. Musela jsem být připravená na cokoliv.

Camiel mě položil na postel a zeptal se mě:

„Pokud chceš, tak tě můžu dát do pořádku, ale Mithras bude vrčet. Já to přežiju, jen ty to asi pak budeš muset poslouchat o trochu déle.“ Bylo mi jasné, proč by mi teď neměl pomáhat, tak jsem máchla rukou a poslala ho z pokoje. Po chvíli ležení jsem se donutila vstát a došla si s hekáním na záchod. Když už jsem tam byla, donutila jsem se i vysprchovat.

Shodila jsem ze sebe oblečení a pustila na sebe horkou vodu. Cítila jsem, jak každá má částečka těla se uvolňuje a já se konečně vzpamatovávala. Snažila jsem se na bolest těla nemyslet a srovnávala si v hlavě nové vzpomínky. Až jsem narazila na jednu, která mě úplně odreagovala. Byla to Mithrasova vzpomínka a byl v ní Nathaniel, jak křičí na Mithrase, že se mu za smrt bratra jednou pomstí. Davidovu smrt svaloval na něj a vyčítal mu, že mu nepomohli. I když celá vzpomínka vlastně byla smutná, protože jsem viděla, jak je Nathaniel naštvaný a současně zoufalý. Trhalo mi to srdce. Kdybych mohla, tak k němu přijdu a obejmu ho.

Představovala jsem si celou situaci a uvažovala nad tím, jaké by bylo se ho znova dotýkat a vůbec být s ním. Znova se mu podívat do tmavě hnědých očí a nechat se nechápavě pozorovat, pohladit ho po lehkém strništi na tváři a prohrábnout mu vlasy. Už jen při těchto představách jsem si musela povzdychnout. Vždyť jsem toho tolik nechtěla a stejně mi to nyní nemělo být dopřáno.

Jedna moje část si kvůli Nathanielovi přála, aby se válka, která měla propuknout, blížila rychleji a já s ním mohla být o to dřív. Má druhá část se zase války děsila a přála si co nejvíce času na přípravu.

Kapky teplé vody mi padaly na tělo a já se unášela svými a Mithrasovými vzpomínkami, dokud jsem nepostřehla pár změn na mém těle. Mé tělo se začalo postupně uzdravovat. Modřina na mém pravém boku se postupně zbarvovala, až nakonec zmizela. Nevěděla jsem, co způsobuje uzdravování, ale během chvíle se mé tělo cítilo jako ráno. Zdravé a silné. Jen psychicky jsem se cítila unavená. Mozek jsem měla pořád jako nastartovaný počítač a jedna informace za druhou se mi ukládala mezi ostatní. Mithras mě vůbec nešetřil.

Vypla jsem sprchu a zabalila se do osušky. Vyšla jsem z koupelny a tam spatřila Fleurt. Stála v pokoji s tácem plného jídla a mě jako odpověď na to, jestli mám hlad, hlasitě zakručelo v břiše.

„Výsost říkala, že vám mám jít pomoci se dát dohromady, prý budete mít problémy se zvednout i z postele, ale jak koukám, tak už mě potřebovat nebudete.“ S těmi slovy položila tác s jídlem na stůl. Potom se pro jistotu na mě ještě otočila a zeptala se:

„Můžu pro vás ještě něco udělat?“ Já jen zavrtěla hlavou a ona se sebrala a vyšla z pokoje. Vůbec jsem nechápala, proč je jak studený čumák, ale tím jsem se teď zabývat nechtěla. Na to jsem byla moc unavená.

Pustila jsem se do jídla a naházela do sebe všechno, co bylo na tácu. Když jsem dojedla, tak jsem chvíli nechápavě pozorovala tác a přemýšlela, zda jsem toho náhodou nespořádala víc jak drak. Stávala se ze mě hezká popelnice.

Nakonec jsem se přesunula do peřin a poddala se snům.

…

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale něco mě začalo postupně budit. Nějaký hlas mě volal a já pomalu začala vnímat.

„Anno, vstávej!“ přikazoval mi Mithras.

„Nech mě ještě spát,“ odporovala jsem mu.

„Stávej, David na tebe čeká s tréninkem. Sice vím, že tě bolí tělo, ale v boji tě bude bolet taky,“ vysvětloval mi.

„Jak dlouho jsem spala? Vždyť to musela být chvíle,“ zdržovala jsem zvednutí z postele.

„Čtyři hodiny. To ti musí stačit. Máme málo času. Budeš odpočívat, až týden před začátkem bitvy,“ uvedl. Já se celá oklepala a zabalila se víc do peřin.

„Anno, něco jsem řekl,“ napomínal mě. Jenže já odmítala poslouchat. Potřebuji minimálně šest hodin spánku. Zavřela jsem oči a dělala, že budu spát dál a jemu zablokovala přístup do své hlavy. Z jeho vzpomínek jsem si mohla vydedukovat, jak se to dělá. Aspoň k něčemu mi to mučení posledních dní je.

Bohužel jsem se přepočítala, protože během několika vteřin se mi zase prohnala tělem bodavá energie.

„Já tě varoval,“ posmíval se mi. Jedna moje část chtěla za pár hodin v posteli bojovat, tak jsem se rozhodla, že si tohle nenechám líbit a poslala mu taky pěknou vlnu bodavé bolesti zpět. Jenže jsem se přepočítala a neuvědomila si, že Mithras je velmi rychlý a stihl zvednout odrážecí štít, který moji ránu vrátil a dodal jí na síle. Takže mým tělem se prohnala daleko větší bolest než před tím a celé mé tělo bolestí nadskočilo natolik, že jsem spadla z postele a narazila si tentokrát levý bok.

„Hezký pokus, ale musela bys být o něco rychlejší,“ rýpnul si Mithras. Teď už mi nic jiného než vstávat nezbývalo. Naštvaně jsem se zvedla a bolestí sykla. Zrovna když jsem se zvedala, tak se ozvalo zaťukání a do pokoje vstoupila Fleurt.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě a vyděšeně se na mě podívala.

„Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě. „Vypadáte snad i hůř než před několika hodinami,“ vysvětlila mi. Položila tác s jídlem na stůl a já se mezitím zvedla.

„Jsem v pořádku. Jen jsem trochu odporovala Mithrasovi a tak mi připravil nepříjemné probuzení,“ vysvětlila jsem jí. Došla jsem mezitím k zrcadlu a odhrnula noční košili na levém boku, abych zjistila škody. Rýsovala se mi tam velká modřina a já se modlila, aby se s touhle modřinou stalo to samé, co před několika hodina s tou modřinou na pravé straně.

„Madam, zavolám vám léčitele. Ta modřina vypadá děsivě,“ upozornila mě Fleurt.

„Nikoho nevolej,“ poručila jsem jí. „To bude dobré,“ uklidňovala jsem ji. Fleurt nechápavě zakroutila hlavou, vzala předešlý tác od jídla a odešla.

Rozhodla jsem se první najíst a počkat, až se rána zahojí. Přeci se nebudu mučit bolestí při oblékání.

Zase jsem spořádala celý tác a skoro si přála, aby mi Fleurt přinesla další. Jenže jsem si nemohla dovolit zdržovat. Bála jsem se, že by mi Mithras mohl poslat další bolestivou ránu.

Zvedla jsem se ze židle a nevěřícně se zadívala na modřinu na boku. Pořád tam byla a tentokrát se neuzdravovala.

Pro jistotu jsem zkusila, zda jsem se neuzdravila nějakým kouzlem, ale nevypadalo to tak. Léčící kouzla, mi sdělil Mithras, jsou poměrně těžká. Prý mě je naučí Mokaito, jen několik dní před odchodem do bitvy. Chvíli jsem se pokoušela přijít na to, jak jsem se před tím uzdravila, ale bohužel na nic kloudného jsem nepřišla.

„Tak kde jsi?“ ozval se mi v hlavě znova Mithras.

„Už jdu,“ vrátila jsem mu naštvaně. S bolestivým bokem jsem na sebe naházela kalhoty s tričkem, které mi připravila Fleurt a vydala se na cvičiště.

Došla jsem k Davidovi a koukla na dva dřevěné meče, které měl připravené.

„S dřevěným mečem jsem si naposled hrála, když jsem byla malá holka,“ rýpla jsem si. Ten si mě chvíli nechápavě prohlížel a pak mi vrátil.

„V tom případě jsem zvědavý na to, jak si se mnou poradíš,“ usmíval se provokativně. Vzal jeden meč do ruky a postavil se do bojového postoje. Snažila jsem se uklidnit tím, že je to jen dřevěný meč, ale jakmile jsem ho vzala do ruky a zjistila, že to není jen obyčejný klacík, tak mnou projela vlna strachu, protože když se mi trefí do mého levého boku, tak se mu tu svalím bolestí jako porcelánová panenka, a to jsem nemohla dopustit.

Postavila jsem se také do bojového postoje a rozhodla se bránit svůj levý bok. Přece jen se nevzdám bez boje.

David mě chvíli pozoroval a pak zaútočil. Výcvik začal…

36. kapitola 38. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 37. kapitola: