OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 43. kapitola

27.03.2011 (11:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 888×

43. kapitola

Když poprvé vkročili do ulice, v níž stál Fionin dům, svět se v odpoledním slunci zdál tím nejmírumilovnějším místem. Dva kluci si před garáží hráli s basketbalovým míčem, stará dáma plela okrasné záhonky a ptáci si prozpěvovali ve větvích stromů. Fioně ta představa dokonalého světa naháněla husí kůži, do stmívání zbývalo jen pár hodin. Stovky minut, než se z nočního příšeří stane noční můra. Tak málo času.

Mel se marně snažil zakrýt pobavení, když konečně došli k bílé dřevostavbě na konci cesty a Fiona vytáhla z kapsy klíče. Po jejich přespávání v přírodě mu to přišlo nepatřičné, stejně jako dům sám, který neměl kuří nožku ani obložení z perníku. Sotva se za nimi zabouchly dveře, jejich obličeje však jako mávnutím kouzelného proutku zvážněly a projevila se v nich únava minulých dní.

„Cítil jsi něco?“

„Ne, ale asi bych se musel proměnit, abych mohl být přesnější. Zatím to vypadá, že tu upíři neřádí.“

„Možná si pro začátek vybírají větší města, je to asi snazší na krmení. Na druhou stranu by tady mohli vyvraždit všechny obyvatele docela nepozorovaně, pár domků odříznutých od zbytku světa lesy…“ přestala Fiona mluvit a rukou pohladila vzduch.

„Co víš, co já nevím?“ zaculil se ďábelsky Mel, když jí tváří probleskla úleva.

„Že jsme přišli za tím, koho jsem si přála vidět. Sledoval jsi ty lidi, co jsme viděli venku? Ta paní plela kytky, které upírům zapáchají, skoro všichni je mají kolem domků. A pak ty symboly, nejdou vidět, ale já je cítím. Cítím zbytkovou magii, která se vznáší u vstupních dveří, někdo si dal práci, aby pijavice odradil od návštěvy.“

„Myslíš, že je odradí kytičky?“

„Jsou to zhejčkaný parchanti, válka ještě nezačala, půjdou tam, kde neucítí odpor. Ale pak se vrátí, viď?“ pronesla už s menší jistotou.

„A budou si hrát s těma, co se nedají zadarmo? Jo, zábava na konec.“

„Svině. Pustíš televizi?“ změnila čarodějka téma.

„Televizi?“

„To jste u vás v džungli neměli? A já si říkala, že aspoň technika stará sto let…“ nedořekla větu, protože jí trefil polštář ze sedačky plný prachu, takže se rozkýchala.

„Žiju v NY, moje domácí 4D kino je špičkové kvality, slečno ježibabo. Jen mi ta technika po našem několikadenním středověku pořád nesedí.“

„A protože jsme žili v jiném století, musíme zjistit, co dělají lidičkové. Pokud ještě funguje připojení, možná potkáš i nějaké placené kanály.“

„Jako TY kanály? Vždyť je odpoledne,“ ozvalo se pohoršeně zpoza televize, kde Mel zapojoval přístroj do elektriky.

„Jako nelidské, kocourku. Fairy daily nebo US Magic today, myslím, že všichni už mají i zpravodajský kanál, ale možná by byl zajímavý ten sosácký VBC, myslím, Vampire broadcasting channel?“

„Jo, ten znám, hrozný odsávač času.“

Po dvou hodinách střídání jednotlivých kanálů se zvedali z pohovky s podmračenými výrazy. Fiona na sebe hodila lehkou bundičku, kterou vyhrabala v jedné ze skříní, a společně vyrazili zadními dveřmi do zahrady za domem, přes jejíž plot se dovnitř snažila prodrat vegetace místního lesa. Nehlučně přeskočili ohrazení pozemku a zmizeli ve stínech mezi kmeny. Museli být rychlí, rychlejší než stmívání, aby v bezpečí dorazili k samotě, která stála na palouku uprostřed lesa.

„Konečně dům vhodný pro čarodějnici, už jsem začínal mít strach, že nedodržujete tradice.“

„To jsem ráda, že jsem vás potěšila, mladíku,“ ozval se Melovi za zády tichý hlas, že málem vyletěl z kůže. Bleskově se obrátil a hleděl do vrásčité tváře majitelky domu. Jak se tam vzala? Jak to, že ji neslyšel?

„Dala sis na čas,“ obrátila se k Fioně.

„Mám pocit, že jsem tak trochu persona non grata, takže jsme to museli vzít z Velkého jablka hezky po svých. Trošku se nám ta cesta protáhla, promiň.“

„Tak pojďte dovnitř, ať nemáme ještě větší zpoždění,“ popohnala je.

„Jsou tady, Sorcière? Žádného jsme cestou nevycítili,“ přešla Fiona rovnou k věci, když usedla ke kuchyňskému stolu.

„Brousí okolo, ale zatím se spíš stahují k pobřeží, aby byli blízko, kdyby se lidé vzbouřili, snažila jsem se je varovat, ať si drží odstup, ale nevím, zda bych je dokázala všechny zabít, moje energie už není, co bývala,“ povzdechla si stará žena.

Noc se kvapem blížila, a když se čarodějčina černá kočka vyhoupla na okenní parapet, venku již svítil měsíc. Mel nechal obě dámy v říši magie a v tygří podobě se vydal prozkoumat okolí domu a vesnice. Dnes, stejně jako další noci, které Fiona trávila na koberci před krbem, snažíc se proniknout do hloubky nejstarší magie. Plameny se jí odrážely ve vlasech a jejich odrazy tančily po pokoji. Sorcière ji krůček po krůčku vedla cestou ohně, hladila ji po rameni, když už nemohla, a tichým hlasem ji přesvědčovala, aby se nevzdávala.

„Moc ohně patří ke staré magii, stejně jako ovládání dalších elementů nebo třeba dračí magie. Ale dračí magie pochází od živé bytosti, to si pamatuj. Pokud ji získáš, bude ti sloužit navždy, ale ohni netluče srdce, oheň ničí. Pokud tě ovládne, shoříš, oheň v srdci vyhasne a zničíš sebe sama. To ty ho musíš ovládnout, zkrotit a být stále ve střehu. Pokud uspěješ, nebudou tě hrátky s plameny stát mnoho energie, když ohni přikážeš, aby zabil, bude dobrým sluhou a upíři se tě budou bát. Ale nikdy, nikdy nad sebou nesmíš ztratit kontrolu, Fiono. Nikdy!“

Den po dni se smyčka kolem vesnice stahovala, jejich přítomnost začínala vzbuzovat zvědavost na straně studených. Fiona se pod starostlivým pohledem staré vědmy nořila do nebezpečných osidel starodávné magie a Mel trpělivě hlídal klidné spaní místních obyvatel. Sorcière sedávala v křesle, na klíně jí spala černá kočka a ona se snažila nemyslet na budoucnost, kterou viděla. Doufala, že se změní, den po dni hleděla do dnů příštích, ale obraz zkázy se zůstával stejný.

„Sorcière, co se stane, když oheň nezvládnu?“

„Z ohně se může stát led, má milá. A ze srdce se může stát kámen, když přestane tlouct.“

Každý večer si v krystalech přehrávala budoucnost a dostávala strach z toho, co probudili, z toho, co mělo zůstat v zapomnění. Když Fiona ten den otevřela dveře svého domu, možná i ona někde v hloubi cítila blížící se události.

„Fiono? Kde jsi?“ ozval se známý sametový hlas, sotva se příroda zahalila do hávu noci.

„Nahoře,“ odpověděla s lehkým úsměvem a opřená o zábradlí sledovala každý krok tmavovlasého muže, který se k ní přibližoval. Přitáhla ho něžně k sobě a vtiskla mu polibek na spodek brady.

„Zůstaň tady se mnou, dnes neodcházej, prosím…“ jsou věci, které musíme stihnout, než bude příliš pozdě, zněla jí vzadu v hlavě nepříjemná myšlenka, když tiskla své horoucí tělo na jeho.

Ručičky na hodinách ukazovaly dvě ráno.

Byla to poslední noc před tím, než se v ulici objevil upír.

William:

Jedna moje část tento požadavek nesnášela, ale slíbil jsem, že budu pomáhat, jak se dá, a tohle bylo něco, co jsem pro dobro všech musel udělat. Stál jsem za dveřmi a přemlouval se ke vstupu. Sice mi všichni slíbili, že mě nechají odejít živého, a Nate mě pro jistotu očaroval ochranným kouzlem, ale i tak se mi tam prostě nechtělo.

Vyprávět jim o tom, jak by mohli třeba zabít mě, se mi hnusilo. Jenže jiné východisko nebylo. Slíbil jsem pomáhat a tohle mezi tyto sliby patřilo. Ukázalo se totiž, že většina lidí ani pořádně neví, jak zabít upíra. Za těch několik tisíciletí vzniklo spoustu děl, která upíry popisují, ale jen málo jich je pravdivých. Takže sága Stmívání nebyla jediná, která lidi oblbla. V Každém století se prostě našel příběh, povídka, kniha o upírech, který mezi lidmi koloval a zkresloval realitu. Kolik jsem se nasmál tomu, když jsem viděl, čemu lidé všemu věří. Ačkoli spousta z nich bylo velmi blízko pravdě.

Párkrát jsem se pro uklidnění nadýchl a vyšel vstříc večeru. Bylo na čase je všechny vzdělat, tak aby byli schopní si zachránit životy.

Otevřel jsem dveře do sálu a uviděl našpikované obecenstvo snad všude. Mačkali se všichni jeden na druhého. Skoro jako dobytek. Prolétla mi hlavou myšlenka na krávy, cpoucí se na pastvu, a přirovnal jsem je všechny k nim. Krávy pro ně byla potrava, oni byli potravou pro mě. Neviděl jsem tady na tom přirovnání nic špatného, ale radši jsem si ho nechal pro sebe. Nerad bych se stal jejich králíkem na testování zabití upíra zrovna já.

Vpředu mě čekal mikrofon a já se k němu přemístil.

„Dobrý večer,“ začal jsem trochu nejistě. V sále bylo úplné ticho a všichni napjatě čekali, co bude dál, a tak jsem pokračoval. Nesnažil jsem se jim téma nějak zdramatizovat a o všem je informoval tím nejnudnějším tónem, co jsem uměl.

Řekl jsem jim vše, ale oni si asi zapamatovali jen to nejdůležitější. Upíra zabije slunce, oheň a cokoliv, co probodne jeho srdce. Upozornil jsem je hlavně na to, že je rozdíl mezi probodnutím a střelením do srdce. Pokud srdce zasáhne kulka, tak upír bude žít, když cokoliv upírovo srdce probodne skrz na skrz, bude mrtvý.

Také mi připadalo důležité, je upozornit na to, že svěcená voda a ani česnek nám neškodí. Svěcená voda je prostě jen voda a česnek nám sice smrdí, ale nic nám neudělá. Prostě bych na rande s holkou, co měla k večeři česnečku, nešel. Kdo má čuchat ten puch?

Jakmile jsem dokončil proslov, tak jsem odtamtud urychleně odešel a radši se oficiálně odstěhoval k Nathanielovi. Ačkoli jsem byl na straně lidí, nedokázal jsem se na sebe podívat do zrcadla. Radil jsem, jak zabít vlastní druh, a to se mi příčilo.

Když mě Nathaniel s kufry spatřil, chápavě pokýval hlavou a podotkl:

„Nejsi jediný, kdo bude muset s tímhle žít. Mě čeká zítra to samé,“ řekl s odporem a já jsem myslel na to, jak je tenhle svět zvrácený.

„Vím, na co myslíš. Ale bylo jen otázkou času, kdy se něco takového stane, a vůbec mě to nepřekvapuje. Je mi líto, že jsi to zrovna odnesl ty, ale jiné východisko nebylo. Byl to jediný způsob, jak si je získat, aby nám věřili. Alespoň do té doby, než se vrátí Anna,“ utěšoval mě, ale poslední slova mě překvapila.

„Vrátí se?“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.

„Bohužel ano a půjde do boje,“ informoval mě s bolestným výrazem.

„Vždyť je to jen člověk,“ vyděsil jsem se.

„Tím už si bohužel nejsem tak jistý,“ hlesl téměř zoufale.

William

42. kapitola 44. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 43. kapitola: