OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 44. kapitola

01.04.2011 (19:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1430×

44. kapitola

Dnes žádné brzké vstávání nebylo. Nikdo mě nevzbudil a ani nehnal na ranní trénink. Bylo to zvláštní po dlouhé době si poležet v posteli, ale něco mi říkalo, že to prostě není jen tak. Zvedla jsem se z postele a oblékla se. Rozhodla jsem se nasnídat v jídelně a pak zjistit, co se tu děje za nekalosti.

Jen co jsem vylezla z pokoje, potkala jsem Fleurt.

„Dobré ráno, slečno, akorát vás jdu vzbudit a připravit na dnešní schůzku bojovníků,“ informovala mě.

„Čeho?“ divila jsem se.

„Těch, kteří půjdou s vámi dobrovolně do bitvy,“ vysvětlila mi.

„Aha,“ odpověděla jsem jí chytře. Bylo na mě vidět, že jsem stále trochu ospalá a ona prostě ignorovala mou odpověď. Odvedla mě zpátky do pokoje a posadila mě k zrcadlu, kam mi dala i snídani.

Mezitím, co jsem snídala, tak Fleurt vytáhla nějaké šaty z mé skříně a připravovala věci na česání a líčení.

„Fleurt, nemusíš ze mě dělat princeznu. Já půjdu na schůzku bojovníků třeba v džínách. Stejně bychom si měli být všichni rovni, když si máme navzájem věřit a bránit se,“ snažila jsem se vyvléknout z toho, aby mě cpala do nějakých šatů.

„Na to, princezno, zapomeňte. Všichni musí vědět, kde je vaše místo.“ Vypadala dost neústupně a skoro z ní šel strach. Jo, kdybych já se uměla takhle ďábelsky šklebit, tak by ze mě možná občas někdo měl respekt, ale se svojí andělskou tvářičkou jsem měla smůlu. Respekt jsem si musela získávat skutky.

Neodmlouvala jsem a nakonec se nacpala do šatů, co připravila. Byly obyčejnější, ale pořád to byly šaty a já se šaty prostě kamarádka moc nejsem. Blbě se v nich pohybuje, když chcete bojovat.

Byla jsem instruována, že sraz bojovníků je v trůnním sále, a tak jsem nezahálela a během chvíle vešla do sálu. Uvnitř byli zatím jen tři muži. Vzhlédli, když jsem vcházela a částečně jsem si oddechla, když mezi nimi byl David.

Přistoupila jsem k nim a na Davida se usmála.

„Ahoj,“ pozdravil mě neformálně, jak byl zvyklý, a já byla ráda, že to mé princeznovství nebere vážně. Stejně jsem měla v plánu v budoucnu utéct s jeho bratrem a užívat si věčnosti.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.

„Hm, to je snad první úsměv, kterým si mě po ránu obdařila,“ rýpnul si. Trochu jsem se jeho narážce začervenala a pak se otočila na zbytek, který mi ochotně představil.

„Rád bych ti představil první dva dobrovolníky, kteří jsou ochotni bojovat po tvém a Camielově boku,“ začal opatrně vysvětlovat. Pak ukázal na prvního z nich a vyslovil jeho jméno:

„Tohle je Taikuri.“ Muž se na mě zadíval a jeho černé oči mě téměř děsily. Byl mohutný a potetovaný. V tváři byl velmi bledý, kdybych z něj necítila magii, řekla bych, že je to upír. Jeho černé vlasy mu občas padaly do očí a zakrývaly tak občasnou temnotu, která z něj vyzařovala. Trochu se mi naježily chloupky na těle, ale i přesto jsem mu podala sebevědomě ruku se slovy.

„Anna, ráda tě poznávám.“ Nechápavě zvedl obočí a podíval se na Davida.

„Vůbec si nepotrpí na kodex. Takže vypusť z hlavy, že je to princezna a podej ji tu ruku,“ vysvětlil mu David. Taikuri ho poslechnul a velmi podrobně si mě prohlížel. Téměř mě skenoval. Fakt z něj šel strach. A pak že jsou Tallensové ďáblové. Na Taikuriho opravdu nemají. Když už jsem konečně uznala, že jeho skenování skončilo, otočila jsem se na toho dalšího muže. Vypadal trochu jako šaman. Na sobě měl kožené kalhoty a přes sebe jakousi bílou volnou košili, která částečně zakrývala přívěsky, které měl pověšené okolo krku. Jen z matného pohledu jsem poznala, že tam je nějaký ten přívěšek proti omamování od Tallensů, a kdybych prozkoumávala více jeho výstřih, tak bych se asi divila, co všechno tam najdu.

„A tohle je Hari. Vím, co tě napadlo, ale k Harrymu Potterovi ho nepřirovnávej. Trochu jsem se ušklíbla a zopakovala stejné gesto jako u Taikuriho.

„Anna, ráda tě poznávám.“ Opatrně mi stiskl ruku, jako kdybych byla porcelánová panenka a pak si ji přiložil k ústům se slovy.

„Moc rád vás, princezno, poznávám.“ Na jeho gesto jsem se ušklíbla a raději pozorovala jeho dlouhé dredy, v kterých měl propletené různé talismany. S talismany to měl krásně vyřešené. Když jsem na počátku studií na večerní univerzitě procházela knihy o talismanech, vrtalo mi v hlavě, kam je všechny na mým těle uklidím, a Hari to vyřešil naprosto ukázkově. Ale já to tak udělat nemohla. Já jsem si chtěla vlasy někdy učesat a vypadat jako člověk, ačkoli jak zjišťuji, tak nějaký ten dred by mi prospěl. Třeba by se ke mně pak nechovali jako ke křehké malé holčičce. Jak jim mám zatraceně velet, když oni mě nenechají? Asi jim budu muset ukázat, co jsem zač. Trochu naštvaně jsem se podívala na Davida a ten málem puknul smíchy.

„Pro mě to vtipné není,“ zavrčela jsem na něj. Pánové na mě vyděšeně koukali a David mě objal kolem ramen.

„Ale no tak, vždyť budeme jednou vlastně jedna rodina. Uvědom si, že je mou povinností tě chránit dvojnásob. Jinak by mi bratr zakroutil krkem, kdyby zjistil, že jsem se mu o tebe pořádně nepostaral,“ rýpal si.

„A to ti jako řekl kdo, že budeme jedna rodina? Já si myslím, že Nate ti bude chtít utrhnout hlavu za to, že ses mu za celou tu dobu ani neozval a nechal ho za sebe truchlit,“ vytkla jsem mu.

„Jako kdyby jsi ho ty nenechala celou dobu se trápit. Bude naštvaný stejně tak na mě jako na tebe,“ vrátil mi.

„Mýlíš se. Jsem chytřejší a pomocí vidin jsem se s ním spojila. Neví nic. Jen to, že jsem naživu a nemusí se o mě bát. To víš, když si někdo bere, tak musí i dávat,“ vrátila jsem mu.

„Jenže já na rozdíl od tebe neměl k dispozici moc, která by mě s ním spojila,“ upozornil na moji výhodu.

„To víš, někdo má a někdo nemá.“ Měla jsem chuť na něj vystrčit jazyk, ale do místnosti najednou vkročila velikánská černá puma a mě nenapadlo nic jiného než podotknout:

„Helemese, velká černá kočička.“ David zapomněl na naše dohady a začal se smát. Hari se k němu přidal a Taikuri protočil nad mým blbým vtípkem oči. Něco mi říkalo, že on přesně ví, že tohle není moje normální chování, ale nedal nic najevo. Zatím mi z těch bojovníků přišel jediný děs běs.

Černá puma se na mě podívala a pak zalezla za připravenou stěnu, kde byli připravené i nějaké kalhoty a tričko.

Pak se odtamtud vynořil další černovlasý mladík s hnědýma očima, střižený na krátko a David mi ho představil jako Simona.

Měl na sobě černé džíny a tričko. První, kdo vypadal jako normální člověk z civilizace. Dobře, byl trochu nabouchanější, ale pro holky prostě sexy boy. A s Leou bychom to okomentovaly asi takto: „Vrau.“ Prostě musím uznat, že měniči mají co do sebe. Minimálně se s nimi můžete příjemně pomazlit v jejich zvířecí podobě. Tak radši zpět do reality.

Pomalu jsme se začínali scházet a mým tělem projela jakási vlna bolesti, ale ne ta vlna bolesti, kterou mi způsoboval Mithras. Tohle nebylo bolestivé fyzicky, ale psychicky. Moc dobře jsem věděla, že se tomu musím podat, abych věděla, co se děje, a pak s tím bojovat. Uvolnila jsem svou mysl a nechala, abych zřela, to co mi někdo nebo něco chce říct, tak jak mě to učila Mokaito.

Najednou jsem stála před nějakým hořícím domem, který vypadal, že každou chvíli vybouchne. Z domu se ozval výkřik a já v něm poznala Fionu. Rychle jsem se jí vydala na pomoc. Doběhla jsem ke dveřím a tam na mě vybafly první plamy ohně. Trochu jsem se zděsila, ale naštěstí jsem zachovala chladnou hlavu a začala si vybavovat, co všechno mě ve výcviku učili. Rozhodla jsem se využít jeden ze štítů a vběhnout dovnitř. Štít jsem překvapivě vytvořila rychle a vběhla do domu. Plameny šlehaly, ale já nic necítila, zvolila jsem správný štít. Doběhla jsem až na konec chodby a v posledním pokoji ji uviděla. Brečela a třásla se strachy. Když mě zpozorovala, tak si několikrát promnula oči a zatřásla hlavou.

„Asi mám halucinace,“ ozvalo se z jejích úst. Už jsem byla mezitím u ní.

„Ne, nemáš. Vstávej, musím tě odtud dostat.“ Sice byla zmatená, ale zvedla. Svůj štít jsem rozšířila i kolem ní a opatrně jsem ji vedla ven.

„Anno, vrátila ses,“ konstatovala při prvních nadechnutí.

„Ne, nevrátila. Přivolala sis mě.“ Vykulila nad mou odpovědí oči a nechápavě zopakovala:

„Přivolala?“

„Jo, víš, já díky Nathanielovi a toho, že je do mě paf, jsem získala moc pravé lásky a ta mi slouží k tomu, abych se mohla bránit a zachraňovat své blízké,“ vysvětlila jsem jí a zároveň cítila, jak mizím nazpátek. Tohle přemisťování asi nebylo na dlouho.

„Anno, vrátíš se někdy?“ zeptala se, když viděla, že zase mizím.

„Ano,“ odpověděla jsem ji.

„A kdy?“ slyšela jsem ještě.

„Brzy,“ zakřičela jsem a doufala, že mě slyší.

Pak jsem se najednou objevila zase v trůnním sále a všichni na mě zírali.

„Smrdíš ohněm,“ ozval se první David.

„No, víš, Fiona mě pozvala na opékání marshmallow, tak jsem si jedno rychle dala a zase běžela nazpět," odvětila jsem s předstíraným klidem. Přeci jen jsem nehodlala všem přítomným hned na úvod prozradit, čeho jsem schopná a co se děje tisíce kilometrů odsud.
David vykuleně koukal a dřív, než stihl cokoliv dodat, jsem se vydala ven z místnosti. Musela jsem se jít umýt a převléci. Takhle jsem se s ostatními potkat nemohla.
Když jsem se blížila ke dveřím, donesl se ke mně tichý hlas: „Také bychom si zasloužili marshmallow, škoda, že jsi nám nevzala.“ V pekelné černi Taikuriho očí se lehce zablesklo a já si začínala říkat, že zachraňovat svět s těmito válečníky vlastně bude docela zábavné dobrodružství.

43. kapitola 45. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 44. kapitola: