OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 45. kapitola

07.04.2011 (16:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1123×

45. Kapitola

Tentokrát jsem na sebe navlékla džíny a obyčejné tričko a vyšla umytá směr korunní sál. Vešla jsem do sálu a všichni na mě pohlédli. Camiel už byl mezi ostatními a vyčítavě na mě koukal.

„Nejenže nejsi v šatech, ale ještě k tomu jdeš pozdě,“ vyčetl mi. Nemínila jsem mu moc odporovat.

„Promiň, ale opejkáním marshmallow mi nasmrádly vlasy a nechtěla jsem vás tu mučit tím puchem.“ Pánové z předchozího setkání se rozesmáli a Camiel na mě hodil nechápavý pohled. „Já už tu jednou byla, ale měla jsem nějaké povinnosti, které nemohly počkat,“ vysvětlila jsem mu. Vypadal naprosto zmatený a já ho v té jeho zmatenosti nechala a podívala jsem se na Davida. Moc mě bavilo Camiela trápit nevědomostí.

„Anno, rád bych ti dopředstavil zbytek bojovníků. Nejprve bych tě rád seznámil s našimi dámami Eruvië a Fylgja,“ podala jsem jim neformálně ruku a ony přijaly. Pánové je už asi upozornili. Pak mě David otočil na další dva muže a představil Lanvalovi a Valinalovi. Nakonec si nechal trpaslíka, který téměř vypadal jako malý kluk s vousy, jmenoval se Nanus. Camiel už mé vystupování neřešil a věnoval se dále udáváním informací. Měli jsme vyrážet zítra do New Yorku, kde se měla odehrát ta nejdůležitější část války. Tallensové a upíři měli za cíl vyhnat lidi z New Yorku, protože New York je u vody a kouzla Tallensů jsou tím omezena. Blízko u vody je jednodušší je zabít. Tallense zabijete pouze v tom případě, že ho utopíte. Musíte kolem Tallense vytvořit jakousi bublinu, a tu naplnit vodou. Čím blíže je voda, tím je to pro nás lehčí vodu do bubliny přemístit a nechat ho v bublině utopit. Voda z něj vytlačí všechnu moc nad dušemi, které kdy získal, a jeho tělo tím začne ztrácet všechnu životní energii a seschne. Co si budeme povídat, není to vůbec příjemná smrt, jak pro dotyčného Tallense, tak pro jeho zabijáka. Koukat se celou dobu, jak se topí, prostě není nic příjemného, jedině pokud nejste nějaký masochista vyžívající se v zabíjení a mučení. A to já fakt nejsem. Nikdy jsem nikoho nezabila a teď to bylo téměř posláním pozabíjet několik upírů a Tallensů. Docela se mi všechno tohle příčilo, ale nikomu jsem o tom říct nemohla. Jen Cristal věděla, co se mi v hlavě honí a uklidňovala mě, že já jsem hlavně obranář, tudíž budu spíše držet štíty kolem ostatních a zabíjet minimálně. Pouze když to bude nutné.

Po schůzce jsem zamířila do dračích jeskyní a měla v plánu navštívit mé tři favority. Došla jsem do Cristaliny jeskyně a spatřila, že už tam na mě všichni čekají. Trochu nervózně přešlapovali a já tušila nějakou nekalost. Usmála jsem se na ně a čekala, co z nich vypadne. Mokaito ke mně přistoupila a vzduchem ke mně přiletěl jakýsi pohár plný tekutiny.

„Je čas se spojit na nějakou dobu i se mnou,“ vysvětlila mi a já konečně pochopila. S Cristal jsem spojena životní sílou a s Chalcedonem náramkem. Mokaito mi připravila lektvar, který nás měl na nějakou dobu propojit, tak jak jsem byla s Cristal a s Chalcedonem. Trochu jsem se ušklíbla nad myšlenkou, že v hlavě mi bude neustále moci šátrat další drak, ale jak se zdálo, můj život vlastně skoro žádné soukromí nemá. Každý o mně ví snad všechno. Přijala jsem pohár a napila jsem se z něho. Na jazyku mi přistály hořké kapky se železitou příchutí a já měla chuť zvracet. Žádný lektvar, ale Mokaitina krev.

„Mokaito, já upír nejsem,“ pokárala jsem ji hned, jakmile jsem se vzpamatovala z toho hnusu.

„Dopij to celé,“ přikázala mi bez jakéhokoliv slitování. Teda ta měla náladu, ale asi se jí nelíbilo, že odjíždím pryč a na její pomoc se šklebím, jako kdybych měla zvracet. Jenže ono to fakt chutnalo hrozně. Bez keců jsem pohár dopila a najednou uslyšela Mokaitinu mysl.

„Jestli si ten pitomec Mithras myslí, že na mě večer skočí, utrhnu mu hlavu.“ Mokaitiným myšlenkám jsem se uchichtla a došlo jí, co jsem slyšela. Otočila se na mě a zavrčela. Já jsem si ji chtěla usmířit a nabídla jí.

„Můžu spát večer u tebe a bude mít smůlu,“ vyhrkla jsem rychle a ona se na mě uznale usmála. Cristal asi tušila, o čem mluvím a přidala se:

„Dneska budeme všichni spát tu,“ řekla a ukázala na hromadu kožešin, která se za ní tyčila.

„Jako za starých časů,“ frkl na mě Chalcedon. Usmála jsem se jejich večernímu plánu a těšila se na společné chvíle.

„Dobře, dorazím hned po večeři sem,“ informovala jsem je. „Teď si musím jít sbalit,“ vysvětlila jsem a uháněla do pokoje. Cristal mi ještě v hlavě řekla:

„Přines večer meč, s kterým budeš bojovat. Trochu ti ho poupravíme,“ vysvětlila.

Sbaleno jsem měla během chvíle. Házela jsem do kufru oblečení, které jsem ani neznala a do druhého kufru jsem umístila druhou náhradní zbroj. Podle všeho nás mělo na druhý kontinent převést speciálně upravené letadlo a v Americe nás měla čekat auta. Dokonce jsme si mohli vybrat, jaké chceme. Já jsem si řekla o Astona. Zamilovala jsem se do něj, když mě v něm vozila Lea. Jak já jsem se na všechny těšila. Měli jsme do New Yorku dorazit v noci a rovnou okouknout situaci ve městě. Camiel tvrdil, že Tallensové hlídají New York přes den a v noci si dávají šlofíka a nechávají řádit upíry, kteří jsou pro nás téměř hračka zabít. Proto vybral raději noc. Nechtěla jsem mu do jeho plánů kecat. On byl vůdce. Hlavně jsme na Manhattan měli dorazit přes most, který si vytvoříme kouzly. Takže nás zbystří jen málokdo, což je jeho cílem.

Dobalila jsem si a navečeřela. V teplákách a tričku, s mečem v ruce, doběhla ke Cristal do jeskyně a tam už všichni byli. Celou večeři jsem poslouchala, jak se dohadují o tom, zda je lepší, když meč poprskají ohněm všichni tři nebo jen jeden z nich. Nakonec usoudili, že ho poprskají všichni. Hádali se jako malé děti a já si říkala, zda v hlavě budu mít neustále takový bordel. Ještěže mě to Mithras naučil vypínat.

Meč se mi z ruky zvedl a zastavil se ve vzduchu před draky. Raději jsem ustoupila stranou a koukala, jak se všichni najednou nadechli a z jejich tlam vytryskl oheň. Meč měnil barvu a já si říkala, že je divné, že se neroztaví. Moc dobře jsem věděla, že můj meč je jiný než všech ostatních. Dostala jsem ho od víl, elfů a trpaslíků zároveň. Víly našly v zemi správný kov a trpaslíci ho přetvořili, elfové mu dodali ladnost a rychlost. Občas jsem si říkala, že ho tvořili, jako kdyby mě všichni osobně znali.

Oheň přestal šlehat a meč byl položen na stůl, kde byla připravená jakási látka, do které byl zabalen.

„Anno, dnes ještě na něj nesahej. Až zítra ráno. Do té doby by měl vychladnout a poslouchat tě,“ poručil mi Chalcedon. Já jen kývala hlavou na srozuměnou a čekala, co dalšího se dnes bude dít. Všichni se uvelebili do kožešin a já automaticky zamířila ke Cristal a zalezla k jejímu pravému křídlu.

„Tohle mi bude chybět, až odjedeš,“ konstatovala. Usmála jsem se.

„Jakmile bude po bitvě, vrátíš se k Damienovi,“ uklidňovala jsem ji.

„Co když mě Damien nevezme zpět?“ ptala se.

„Tak se bude muset Nathaniel smířit s tím, že nám pořídí dům s jeskyněmi pro draky,“ podotkla jsem. „Pokud bude chtít mě, musí chtít i tebe. Jsi mojí součástí a to musí pochopit,“ vysvětlovala jsem.

„Jo, muž, který draky nesnáší, je bude doma chovat,“ rýpnul si Chalcedon.

„Věř mi, kvůli mně změní názor,“ řekla jsem sebe jistě.

„Doufejme, mně se taky pod spáry Mithrase nelíbí,“ přidala se Mokaito.

„S tebou mám teda taky počítat do budoucna?“ zjišťovala jsem.

„Jasně, je čas něco v mém nudném dlouhém životě změnit,“ podotkla. Cristal se uchichtla a já se na ní nechápavě podívala.

„Tak už ty vy dva přiznejte,“ rýpla si do nich a ti dva se ošili. Nechápavě jsem na ně koukala a čekala, co z nich vypadne.  Nakonec se ujal slova Chalcedon.

„Dali jsme se s Mokaito dohromady.“ Po jeho slovech se mi na tváři usadil spokojený úsměv a víc je netrápila. Zavřela jsem spokojeně oči a uvolnila se. Zítra mě čekala dlouhá cesta domů. Těšila jsem se a zároveň bála. Nikdo z nás pořádně nevěděl, jak to tam doopravdy vypadá a co nás čeká. Osud byl v našich rukou.

44. kapitola 46. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 45. kapitola: