OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 58. kapitola

08.07.2011 (19:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1050×

58. kapitola

Myšlenky Aladriel pro mě byly velmi překvapivé. Nikdy by Nathanielovi neublížila, milovala ho a všechny ty problémy, co mu kdy dělala, byly jen proto, aby si jí všímal. Jak dětinské! Nikdy se mu s pravdou nepřiznala, protože věděla, že on je vůči ní chladný. Zjistila to hned první den jejich setkání.

Za to mě nenáviděla naprosto excelentně. Kdyby věděla, že mou smrtí nezpůsobí i Nathanielovu smrt, už dávno by mě zabila. Víc už jsem vědět nemusela. Opustila jsem ji a vrátila se zpět do přítomnosti.

„To bylo rychlé,“ poznamenal Nathaniel.

„Nemusím vědět všechno. Co jsem potřebovala, vím,“ sdělila jsem mu. Aladriel ležela v kouli na zemi a s očima plné slz na mě nenávistně koukala.

„Jenže teď se všechno mění,“ zachrčela mým směrem Aladriel a já ji chápala. Podle ní jsem to přehnala a částečně měla pravdu, ale já moc na výběr neměla. Měla jsem ji v plánu pustit a nechat ji jít, i když jsem věděla, že jednou mi to vrátí. Zabít ji by nebylo správné. Jenže první jsem si musela zbytek zjistit od Nathaniela. Přistoupila jsem k němu, a i když on byl v té situaci, od koho se bude něco brát, promluvil první.

„Co to udělat někde, kde by to bylo pohodlnější?“ rýpnul si.

„Ne, jakmile se mě dotkneš, nic nebude. Ani nevíš, jakou máš nade mnou moc. Občas mě to i děsí. Potřebuju vědět, komu věřím a je mi oporou,“ vysvětlila jsem mu a on už jen dodal:

„Jde vidět, že Mithras si dal na tvém výcviku velmi záležet.“ Já se na jeho poznámku jen ušklíbla a zaměřila se na jeho oči. Dostat se do jeho hlavy byla hračka. Celý se uvolnil a nebránil se. A já jela postupně. Začala jsem tím, když byl ještě člověkem a prokousávala se jeho životem. Došla jsem k jeho přeměně a tu jsem musela rychle přeskočit. Ačkoli byla bolestivá, byla z jeho strany dobrovolná, a pak už to jelo. Získával jednu duši za druhou. Neohlížel se na následky, bral všechno, co mu přišlo pod ruku. Jeho počínání jsem v rychlosti přeskákala, dokud jsem nenarazila na jejich první setkání s Amosdeem jako Tallense. Už na poprvé se nesnášeli. Byli něco jako vrození nepřátelé. Od jejich prvního setkání se něco změnilo. Amosdeus se Nathanielovi tenkrát vysmál. Nathaniel neznal pravidla pravé lásky a to pak podnítilo Nathanielův další životní postup. Jeho cesty byly uváženější, ale nikdy nikoho nešetřil. Ty scény, když se lidé upisovali, a když z nich vysával duši do sebe, jsem raději vynechávala. Neměla jsem na ně žaludek. Nechtěla jsem to vidět. Už tak bude pro mě problém se smířit s tím, co teď vidím.

Projela jsem hopem zbytek jeho vzpomínek a vytáhla tak ty nejdůležitější informace. Jak já tohle slídění nesnášela. Vylezla jsem z Nathanielovi hlavy a podívala jsem se mu do očí.

„Tos to teda vzala opravdu rychle,“ poznamenal. „Polovinu z toho, co jsi viděla, si vůbec nemohla pochopit. Čeká mě ještě hodně vysvětlování,“ dodal a já viděla, jak váhá nad tím, jak zareaguju dál. Bál se, že od něj uteču? Jo, měla jsem teď na něj úplně jiný pohled než předtím, ale něco jsem tušila. Bez jediné poznámky jsem oba propustila a sledovala Aladriel. Ta se na mě nenávistně zašklebila a pak prostě zmizela. Moc dobře si uvědomovala, že je nyní slabá a raději se dala na ústup. Nathaniel si mě prohlížel, a nakonec ke mně přistoupil.

„Měli bychom si promluvit,“ konstatoval. Uvědomoval si, že všechno zas tak v pořádku není. Přeci jen už mě viděl jako dívku, která snáší některé věci obtížně.

„Ne tady. Pojď domů,“ rozkázala jsem mu. Nebránil se. Podal mi ruku a já nás přemístila do obýváku, kde překvapivě byli snad úplně všichni.

„Dali jste si na čas,“ pokáral mě Camiel. „Kde je Aladriel?“ zjišťoval.

„Už tu pro nás není,“ informovala jsem ho a víc jsem říkat nemusela. Pochopil.

„Teď nás omluvte.“ S těmi slovy jsem se vydala do Nathanielovy pracovny.

„Jaj, tady má někdo nějaký problém,“ okomentoval to Will a já ho zpražila pohledem. Potom už raději nepromluvil.

Když jsme vstoupili do jeho pracovny, zavřel dveře a já se na něj otočila.

„Klidně si sedni, pravděpodobně tu budeme déle,“ řekla jsem téměř přísně. Neposadil se a hned začal.

„Chceš vysvětlení, že? Ale co když ti prostě řeknu, že jsem udělal chybu,“ bránil se.

„Ne, je to pořád v tobě,“ oznámila jsem. Cítila jsem, jak se napnul a čekal, co bude dál. Vytahuju na něj věci, o kterých si je vědom a nepřemýšlel raději ani nad nimi. Myslel si, že tohle pominu nebo si toho ani nevšimnu.

„Jsi moje světlo,“ upřesnil mi. „Bez tebe nikdy nebudu dobrý. Jsem si toho vědom, proto jsem tě hledal už tak brzo. Jako čaroděj jsem nikdy neměl v plánu stát se Tallensem, jenže okolnosti se změnili, když zemřela.“ A mě zatrnulo. Byla tu jiná, kvůli které svůj život obětoval.

„Tenkrát jsem mu mohl dát jen duši a jí nechat žít. Jenže Amosdeus mi nabídl víc. Kromě jejího života, i tento život.“ Takže to, co jsem viděla, nebylo jejich úplně první setkání. Tím se vysvětluje jeho zuřivost při tom rozhovoru. Nenáviděl ho za to, co mu udělal. „Pořádně jsem nevěděl, do čeho jdu, ale souhlasil jsem. Připadalo mi to stále lepší, než zemřít a zároveň přijít o duši. Proč si život neprotáhnout? Tak jako tak o duši přijdu.“ Podíval se při těch slovech na mě a mnou projela vlna strachu. Nechtěla jsem nikdy o něj přijít a jediný způsob, jak to udělat je, žít věčně. Také se vysvětlovalo, proč Amosdea tak nenáviděl hned od začátku. Nic jsem k jeho vyprávění nedodávala a čekala, co řekne dál.

„Když to má matka zjistila, byla mnou zklamaná. Žádná nevyléčitelná nemoc podle ní za ztrátu mé duše nestála, a přitom měla jen zápal plic. Nemoc, kterou se v té době nedalo léčit ani kouzly. Čarodějové se tenkrát léčení báli. Báli se především o svou duši. Přitom jim nic takového nikdy nehrozilo,“ vysvětlil hořce. Jedna moje část si oddechla. Bojoval za život své matky.

„Amosdeus mě proměnil a sdělil mi jen základní informace. Sama jsi viděla, že některé věci jsem se dozvídal až v průběhu života. Amosdeus mi nikdy neřekl vše, a když jsem zjistil, že má pravá láska mě jednou otočí na správnou cestu, kterou jsem nebyl jako Tallens schopen udržet, rozhodl jsem se tě co nejdřív najít,“ vyprávěl mi a celou dobu mě u toho pozoroval.

„Věř, že jsem se snažil vždy jít tou správnou cestou, ale ta část Tallense ve mně mi nedávala na výběr. Často jsem býval velmi slabý a až v několika posledních letech jsem zesílil, abych se o tebe mohl postarat. Uzavřel jsem s Christianem dohodu. Dohazoval mi duše, které byly odsouzeny za zločiny, kterých se dopustily,“ ujasňoval mi a já si postupně dělala obrázek o celé situaci. Snažil se. Přistoupil ke mně a položil mi ruku na tvář a já pozorovala tu starost v jeho očích. Bál se, bál se, aby mě neztratil. Rezignovaně jsem si povzdychla. Minulost už nezměním. Ale jedna věc mě ještě zajímala.

„Co když dostaneš, co chceš, a díky tomu moje světlo vůči tobě vyhasne?“ vyhrkla jsem na něj a dýchala mu z blízka do jeho rtů.

„To se nestane. Je větší pravděpodobnost, že zemřu.“ A pak to nevydržel a políbil mě. Toužebně přitiskl své rty na mé a dožadoval se pozornosti. Uvolnila jsem se a levou rukou mu zajela do vlasů, čímž jsem si ho k sobě přitáhla ještě blíž. Naléhavě mě líbal, a když nám došel vzduch, opřel se čelem o mé.

„Tohle jsem potřeboval. Ani nevíš, jak moc,“ konstatoval a já ještě rozdýchávala jeho náhlý útok. Vydýchával se a držel se stále u mě, pak mi pohlédl do očí a se vší upřímnost mi sdělil:

„Minulost už nezměním, ale dovol mi, prosím, abych ti dokázal, že dokážu být i na té správné straně,“ prosil mě. Cítila jsem, že nemám na výběr. Ztratit jsem ho nechtěla a minulost opravdu už nezměním. Nic jsem mu neřekla a místo toho se naklonila pro další polibek. Pochopil a s úsměvem mi ho opětoval. Byl šťastný a jeho štěstí se přesouvalo do mě. Byl to velmi krásný pocit. Máčkla jsem se k Nathanielovi tělem čím dál víc a nechala se unášet atmosférou v místnosti. Najednou se ozvalo klepání na dveře a bez vyzvání do nich vešla Lea.

„Nechte si to na večer. Čeká nás společná večeře a zjišťování základních informací. Za pár dní už se půjde oficiálně do války. Upíři a Tallensové se konečně veřejně projevili mezitím, co jste si tu vylévali srdíčka,“ rýpala si do nás a měla pravdu. Teď jsme měli na starosti jiný věci než nás dva. Potom zabouchla dveře a my znova osaměli.

„Ta si to umí ale načasovat,“ odfrkl si Nathaniel a já se mu smála. Měla pravdu. Teď máme na starosti i jiné věci.

„To budeme mít celý život a je jedno, že věčnost je před námi. Už jen ta představa, že budeme mít tři draky na krku mě děsí,“ konstatoval. Ušklíbla jsem se a vrátila mu.

„No, budou to tři draci a asi nějaké to dračí mládě, protože Mokaito je těhotná s Chalcedonem,“ informovala jsem ho jen tak mimochodem. On na mě vykulil oči a já čekala, jak zareaguje.

„Vždyť to říkám. Nikdy nebudeme mít klid. Stačí, že Cristal je drak v pubertě a k ní se přidá ještě ten prcek,“ zahlaholil a já se bavila tím, jak si moc dobře uvědomuje, že bez nich nebudu ani já. Prostě se s tím už smířil. Vzala jsem ho za ruku a stiskla mu ji. Radši jsem si nerejpala ani do toho, že on chce mít taky děti.

„Neboj, nějaký ten čas si na sebe najdeme. Ale teď pojď. Nechci si to rozházet u Ley. Znáš ji, jaká umí být, když není po jejím.“ Vydali jsme se společně do jídelny a usadili se ke dvěma volným židlím. Táta nás oba sjel pohledem a nešetřil vražedným pohledem ani na Nathaniela a poznamenal:

„Laskavě si uvědomte, že dědečkem ještě být nechci,“ řekl příkře a já celá zrudla. Will se pochechtával a Nathaniel se mně snažil uklidnit hlazením ruky, ale moc to nepomáhalo.

Večeře proběhla naprosto v klidu a my si všichni navzájem vyměnily informace, které jsme přes den nashromáždili. Po večeři jsme se všichni sebrali a šli na kutě. Byl to velmi dlouhý den. Ranní vstávání a téměř probdělá noc mi k tomu nepřidávaly.

Nathaniel mě vedl chodbou a najednou se trochu nervózně zastavil. Pohlédla jsem na něj a čekala, co z něj vypadne.

„Víš, trochu jsem přemýšlel. Hlavně kvůli tomu, aby třeba Taikuri nemusel pořád spát v obýváku,“ vysvětlil mi a já ho velmi pozorně poslouchala. Sledovala jsem ho a on se ke mně přiblížil a se vší vážností na mě upřel pohled.

„Co bys říkala tomu, kdyby ses přestěhovala do mého pokoje?“

57. kapitola 59. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 58. kapitola: