Krutá realita 61. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Bitva - den první.

23.07.2011 (15:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 906×

61. kapitola

Soustředila jsem se a sbírala do pohotovosti všechny síly. Fungovat na několika frontách najednou je docela makačka. Tvořila jsem postupně ve své mysli slunce, na které většina bojovníku od nás čekalo. Jakmile jsem cítila, že energie jsem nastřádala dost, slunce jsem vyčarovala a vypustila na oblohu. Hned jak se slunce objevilo, zezdola se začaly ozývat bolestné výkřiky, ale já je ignorovala. Nemohla jsem jinak. Každého jsem zachránit nemohla. Vyčarované slunce se umístilo na oblohu a svítilo. Nyní měl každý na boj krásný výhled.

Upíři začali ustupovat do tmavých zákoutí a naše jednotky viditelně vyhrávaly. Trochu se mi ulevilo a říkala jsem si, že realita není o tolik horší, než prožitky ze vzpomínek ostatních. Pokud nepočítám záchranu lidí od upírů, tak tohle je opravdu moje první bitva. A i když jsem měla velmi dobré učitele, ani oni sami nevědí, co nás dnes všechno může potkat. Upíři s Tallensi se proti lidem nikdy před tím nespojili.

Zkontrolovala jsem pro jistotu střechy mrakodrapů a zahlédla něco, co mě velmi znepokojilo. Někdo stál na druhé straně náměstí Time Square a tvořil mraky, které postupně zahalovaly vyčarované slunce. V jednu chvíli jsme se chtěla hned vrhnout na druhou stranu, ale zachovala jsem chladnou hlavu a nejprve kontaktovala Taikuriho.

„Taikuri, mám na střeše mrakodrapu vetřelce, který vytváří mraky a zakrývá tak sluneční paprsky. Máte tam někoho poblíž, aby ho zastavil?“ zjišťovala jsem.

„Ne, jsme úplně někde jinde a chvíli nám bude trvat, než se tam někdo dostane,“ informoval mě.

„Dobře, postarám se o něj sama,“ sdělila jsem mu.

„Buď opatrná,“ požádal mě a já se vydala na střechu, kde stál vetřelec. Tasila jsem meč a stále se držela pod rouškou neviditelnosti. Pomalu jsem pomocí kouzel přeskákala na danou střechu a blížila jsem se pomalu k němu. Jenže on se na mě otočila a ihned zaútočil. Nevěděla jsem, kde jsem udělala chybu, že mě zbystřil, ale útok jsem vykryla.

„Aladriel, říkala, že budeš poblíž slunce,“ prohodil jen tak náhodou a já si ho konečně mohla prohlédnout. Měl na sobě černou tuniku, která zakrývala jeho celé tělo a jediné, co bylo vidět, byly jeho světle modré oči.

Bez dalšího otálení na mě zaútočil dalším kouzlem, jenže meč, který jsem měla, jeho kouzlo pohltil a já nasála z jeho kouzla další energii. Jo, Mokaito si na meči dala záležet. Usmála jsem se a zaútočila na Tallense, stojícího přede mnou. Nečekal takový útok a můj meč ho zasáhl do pravého ramena.

Neměl žádnou zbraň a naivně si myslel, že bude moci bojovat kouzly, ale to se zmýlil. Zraněné rameno se mu ihned zahojilo a snažil se na mě útočit dalšími a dalšími kouzly. Ale mně to nic nedělalo, jen mi tím přidával energii do dnešního dlouhého dne. Přiblížila jsem se k němu a přemýšlela, jak ho zabiju. Budu ho muset nějak utopit. V okolí kromě pár mráčků nic nebylo a nejbližší voda byla dole pod silnicemi náměstí. Moc dobře jsem věděla, že metro pod náměstím je celé zaplavené, přesně tak jak slíbil Camiel.

Jenže mezi přemýšlením jsem nebyla dost soustředěná a nečekala útok billboardu z pravé strany. Tallens totiž pochopil, že kouzla přímo na mojí osobu nejsou to, co by mě mohlo zastavit. Letícímu billboardu jsem se vyhla jen tak tak, ale ztratila jsem rovnováhu a spadla na levý bok. Tallens mé chyby využil a vrhl se na mě, byl nelítostný. Jednu ráno zamířil do obličeje a druhou hned pod žebra. Mohla jsem být ráda, že jsem na sobě měla brnění, které rány tlumilo. Po druhé ráně jsem konečně zareagovala, jak jsem měla a ránu mu vrátila. Meč, který mě chránil před jeho kouzly, jsem nechala někde na střeše a on na mě začal útočit i magicky. Byla jsem vděčná Mithrasovi za jeho drsnou výuku. To bylo vlastně jediné, co jsem kdy z bojů zažila na vlastní kůži a měla jsem ho ráda o to víc, když mi ukázal, kouzlo které štítem vrací to, co na vás útočník sesílá.

Jakmile jsem se vzpamatovala z počátečního šoku boje na smrt, s radostí jsem začala Tallensovi rány vracet. Váleli jsme se různě po zemi a já věděla, že tohle neskončí, dokud ho nedostanu dolů z mrakodrapu. Takže jsem se nás snažila dostat na kraj a shodit dolů. Tallens netušil nic o mých plánech a můj úmysl zjistil, až když jsme padali dolů. Pár metrů před dopadem jsem Tallense od sebe odkopla a vlastní pád zbrzdila kouzlem. Tallensovi vedle mě se podařilo o trochu později podobný kousek, ale nestihl pád úplně zbrzdit a trochu se na zemi rozplácl. Využila jsem chvilky, kdy se musel nejprve uzdravit a vytvořila kolem něj bublinu, kterou jsem z nejbližšího kanálu začala plnit vodou. Když spatřil, co dělám, začal vytvářet kouzla, která měla bublinu zničit, ale já byla silnější a znova spatřila ten vyděšený výraz, když Tallens po dlouhé věčnosti zjistí, že přišel jeho čas. Mít na výběr, nikdy bych takhle nikoho nezabila. Další mrtvý, který mě v mé věčnosti bude ve snech pronásledovat.

Po dokončení kouzla jsem se už na mrtvého Tallense neohlédla a přemístila si do ruky meč. Byla jsem uprostřed bitvy. V prvních lajnách a na můj štít kolem mě někdo neustále útočil. Jakmile jsem měla v ruce meč, sejmula jsem bez váhání několik upírů a zkontrolovala, kolik mých jednotek jsem během boje s Tallensem ztratila. Byla jsem překvapená, že jsem měla minimální ztráty a raději se spojila s Taikurim.

„Taikuri, jednoho Tallense máme z krku,“ informovala jsem ho.

„Jo, my taky,“ vychloubal se. „Ale máme takový malý problém,“ začal opatrně.

„Povídej,“ vyzvala jsem ho.

„Skočili jsme Tallensům na léčku a k tobě se blíží druhá vlna jejich bojovníků v podobě Tallensů a my se zpátky na Time Square dostaneme, až tak za půl hodiny. Budete to muset těch pár minut vydržet bez nás,“ prohodil a něco mi říkalo, že to hračka nebude.

„Kolik?“ zeptala jsem se ho.

„Okolo sto padesáti. Většina z nich se nachází v New Yorku a dalších padesát je rozmístěno různě po světě. Ty budeme muset pak najít, až bitva skončí,“ sděloval mi informace a já se začala spojovat se všemi, kdo měli na starosti jako dračí bytosti obranu. Když jsem věděla, že je mám všechny na lince, nevyjímaje Nathaniela, promluvila jsem.

„Taikuri mi sdělil, že tady bude do několika minut druhá vlna útočníků v podobě asi sto padesáti Tallensů,“ informovala jsem všechny a od některých z nich jsem uslyšela nadávky.

„A to ještě není všechno,“ nahodila jsem nešťastně. „Naši útočníci byli vlákáni do léčky a budou tu až tak za třicet minut. Do té doby budeme muset bojovat bez nich,“ sdělila jsem jim další hroznou informaci a slyšela další a další zaklení.

„Kolik z vás je schopnejch jít se mnou bojovat dopředu a zároveň držet ochranné štíty?“ ptala jsem se.

„Je mi líto,“ ozval se Hari. „Nemůžu, mám tu moc cenné poklady,“ řekl sarkasticky. „Ale ti, co půjdou do útoku s tebou, jsem schopný chránit štítem,“ snažil se být nápomocný.

„Je mi líto, Anno, jsem ráda, když držím vlastní jednotky,“ ozvala se Eruvüe.

„Dohodli jsme se s Nanem, že on jde do útoku a přebírám ochranu nad jeho jednotkami, pokud budu mít nějakou sílu navíc, dám štít i kolem vás,“ řekla mi Fylgja.

„Budu u tebe do minuty,“ zazněl mi v hlavě hromový hlas Nana.

„Já taky,“ přitakal Nathaniel a já byla ráda, že se v prvních řadách nebudu zdržovat sama. Ale i přesto mě děsila představa počtů. Tři proti sto padesáti.

Upíři začali ustupovat a my se začali se zbytkem lidských vojáků rovnat do řad, abychom se připravili na další útok. Ze strany se k nám nakonec přidal ještě někdo. Pohlédla jsem na skupinku žen a spatřila mezi nimi Fionu, která se na mě trochu ustaraně usmála. Nechápavě jsem se podívala na Nathaniela a ten mi v myšlenkách vysvětlil.

„Slíbila jim, že když s námi budou bojovat, tak si budou moci z ostatků lidí nařezat ingredience do lektvarů. Takže když jsem slyšel, že voláš S.O.S., neváhal jsem a konečně je přizval do našeho boje.“ Trochu jsem se na podmínky zakabonila a Nathaniel se mě snažil uchlácholit. „Stejně už budou všichni mrtví a nikdo nepozná, jak o dotyčnou část těla přišli. Čarodějky slíbily, že to udělají dřív, než si toho kdokoliv všimne.“ A já rezignovala. Pomoc jsme potřebovali a mrtvému už k ničemu jeho jednotlivé orgány nebyly. Nathaniel měl pravdu. Trochu strastiplně jsem se na něj usmála a pohlédla do dáli. Věděla jsem, že dalších třicet minut mého života bude těch nejtěžších, co kdy zažiji. Budu muset bojovat a nenechat se porazit. S mým životem je propojeno mnoho dalších a ty zabít opravdu nechci.

60. kapitola 62. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování