OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Krutá realita 62. kapitola

12.08.2011 (15:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 696×

62. kapitola

Nevím proč, ale měla jsem chuť Nathaniela políbit, jako by to mělo být naposled, ale nic jsem nakonec neudělala. Nechtěla jsem si nic takového ani připouštět, jenže nervozita a čekání na další vlnu útoku dělala své a mě napadaly různé děsivé myšlenky.

New Yorkem se se začala prolínat mlha pohlcující naše světla. Slunce mnou vytvořené bylo zahaleno mraky a kolem nás byla téměř neproniknutelná tma. Viděla jsem jen ty, kteří mi stáli úplně po boku, a pak se všichni zase stejně jako poprvé před námi objevili. Hleděla jsem neznámému muži do očí a najednou na mě stejně jako na ostatní zaútočil. Ale já byla rychlejší a vykryla útok mečem, který se při střetu s jeho rozzářil. Cítila jsem, jak z Tallense meč tahá jeho magickou sílu. Pohlcovala mě síla meče, vedl mě a já se mu nebránila. Jeden výpad a druhý výpad, Tallens se trochu rozhodil a dal hlavu níž. Tím jsem dostala šanci a zaútočila na jeho krk. Něco takového ode mě nečekal a já mu usekla hlavu. V ten moment se všechno kolem mě prozářilo a já cítila, jak do mě vchází spousta energie. Pak se Tallens přede mnou rozpadl v prach. Všichni kolem mě se zastavili a zírali. Tallensové s vyděšeným výrazem a naši začali jásat. Všechno dovršil Nathaniel, když zařval:

„Kdo může, ať předhodí Tallense Anně!“ všichni kolem mě v boji zabručeli na souhlas. A já si během několika dalších minut začala připadat jako kat. Vždy přede mě někoho postavili a já se mu snažila co nejméně bolestně useknout hlavu. Raději jsem se ani pořádně nedívala do tváří mých nepřátel, už tak jsem věděla, že tahle chvíle mě bude pronásledovat několik staletí, možná i celý život. A potom se přede mnou ozval velmi drsný a zlý hlas:

„Smrtí pouze začíná nový život,“ pravil dotyčný výsměšně a já se mu zahleděla pořádně do očí a málem mě to porazilo. Tělem mi projela vlna strachu a nejistoty. Trochu jsem se zapotácela. Stál tam, ačkoliv jsem viděla, jak ho probodla ruka Aladriel.

„Amosdeus,“ uniklo mi přiškrceně ze rtů a on zatím velmi rychle zaútočil. Probodl mě dýkou, kterou vytasil odněkud z jeho brnění. Z mého hrdla se ozval pouze bolestivý výkřik.

…

Will stál ve stínu u Christophera a sledoval scenérii, do které nemohl být podle jeho přátel zapojen a cítil se naprosto k ničemu. Měli pravdu. Nemohl jít do probíhající vřavy. Nějaký lidský bojovník by si ho mohl splést s nepřítelem.

Nakonec se rozhodl být užitečný a odešel do ošetřovny raněných a doufal, že snad aspoň tam se najde pro něj nějaká práce.

Čím více se blížil oné místnosti, tím víc si byl nejistý. Pach krve se táhnul po celém podlaží budovy a Will měl problémy držet své sliny na uzdě. Začínal zmatkovat. Opravdu je tohle to, co chce. Nemocnice připravená před bitvou blíže bojišti byla sice velmi provizorní, ale nacházely se v ní všechny vymoženosti v jeho době dostupné. Věděl, že k naléhavým případům jsou přizváni léčitelé, proto se spousta bojovníků mohlo vrátit z nemocnice rovnou do boje.

Vstoupil do hlavního sálu a rozhlížel se. Došel k místu, které vypadalo jako centrála, kde jakýsi kluk neustále mluvil s jednotlivými jednotkami v terénu.

„Co tady chcete?“ ozvalo se za Willovými zády. Otočil se.

„Pomoci?“ Být užitečný, dodal téměř. Ale když pohledem zavadil o zdravotní sestru, tak se mu málem rozběhlo jeho mrtvé srdce. Byla menší a měla dlouhé vlasy až po záda stažené do copu. Špikovala ho tmavě hnědýma očima a šel z ní respekt. Will bezmyšlenkovitě polknul a čekal, jak se zachová.

„Ale ty jsi upír,“ konstatovala.

„Jenže na Vaší straně,“ vysvětlil.

„A to ti jako mám věřit, že tu nejsi kvůli jídlu?“ vyjela na něj. Will se trochu přikrčil a pověděl: „Jedl jsem včera.“

„Jo, u nějaké ubohé dívky,“ odsekla mu.

„Ne, dávají mi najíst mí kamarádi. A dobrovolně,“ zavrčel. Nebyl nadšený, že zrovna tohle musí s tou ženou probírat. Neměl rád jeho způsob stravování v poslední době. Měl své kamarády rád a nebylo mu zrovna nejpříjemnější jim ubližovat.

Sestra ho stále špikovala pohledem, ale nakonec si povzdychla a smířeně se zeptala: „A to ti tu nevadí ten zápach krve?“

„Lhal bych, kdybych řekl ne. Bojuji s tím a zatím úspěšně.“ Snažil se být upřímný a doufal, že upřímnost bude to, co ta žena chce slyšet.

„Dobře, jak myslíš. Chybí nám ošetřovatelé, kteří čistí rány. Ukázala bych ti, co a jak a ty bys pak tuto pozici mohl zastávat, dokud bys věděl, že to vydržíš,“ nabídla mu. Will se rozzářil a málem jí dal pusu. Když zdravotní sestra spatřila jeho šťastný výraz, jen zakroutila nechápavě hlavou a vyzvala ho:

„Následuj mě.“

Will sledoval sestřičku a do jeho upíří paměti si podrobně zaznamenával každý její pohyb, slovo, výraz. Nechápal proč, ale tahle žena ho fascinovala. Po nějaké době se zvedla se slovy: „Teď jsi na řadě ty.“ Will se chopil polštářků a desinfekce a opatrně se začal věnovat ráně, kterou měl dotyčný bojovník na levém boku.

„A Wille,“ ozvalo se z dálky od zdravotní sestry. Byl trochu překvapen, že zná jeho jméno, ačkoliv se navzájem nepředstavili. „Jakmile tě načapu, že sis krve jen líznul, letíš odtud,“ upozornila ho. Jukl na dezinfekci v ruce a zvedl se mu žaludek při představě, že by někdy ochutnal krev jen lehce ochucenou touhle sračkou.

„S tímhle?“ poukázal jí na dezinfekci. „Chcete mě snad zabít?“ prohodil k ní a ona se chápavě rozesmála. Pak se usmívající otočila a posadila k prvnímu pacientovi, který potřeboval její pomoc. Chvíli ji pozoroval.

Nechápal, čím ho tato žena fascinovala, ale něco mu říkalo, že by ji jednou moc rád měl ve svém náručí. Trošku zaklepal hlavou a z jeho myšlenek se začal věnovat páchnoucí realitě. Dezinfekce a krev bylo pro něj něco, co nechápal. Hnusně to smrdělo a jako jeho milované papů to opravdu nevypadalo.

…

Lea věděla, že má sedět doma v bezpečí svých lesů od celé bitvy, ale něco jí říkalo, že všem něco uniká. To, co Anna hledala v knihovně, a nakonec nic nenašla, kvůli jiným událostem.

Lea došla do středu lesa a rozhlédla se. Zde by mohlo být to správné místo pro rituál. Rozhodla se požádat přírodu o radu.

Opřela se o strom a vtělovala se do starého stromu, který kdysi vypěstovala.

„Matko, jsem rád, že jsi dorazila,“ odpověděl jí dub.

„Synu, jsem ráda, žes mě přijal,“ poděkovala mu svým způsobem Lea.

„Velmi dobře víš, že tyto lesy, jsou tvými dětmi a každý z nás je ti vděčen za naši existenci,“ notoval stejnou písničku dub jako vždy. „Ale teď k věci,“ dodal. „Vím, proč jsi přišla. Uvědomuješ si na rozdíl od ostatních, že bitva, která probíhá, není jen o bytostech, ale i o přírodě,“ vysvětlil dub.

„Jen jsem měla takové tušení,“ podotkla Lea.

„A bylo správné,“ potvrdil jí ho dub.

„Jen nevím, co se vlastně děje,“ svěřila se mu Lea. „Sdělíš mi to, prosím?“ poprosila ho.

„Jsem nerad nosičem špatných zpráv. Ale je načase, abys znala pravdu. Les, který jsi vypěstovala, tě bere jako matku a mají tě v úctě, jenže zbytek přírody poslouchá někoho jiného,“ informoval Leu dub.

„Já myslela, že ostatní jsou ovlivněny pouze Matkou Přírodou?“ zeptala se zmateně Lea.

„Ne, příroda také čerpá sílu od té, která mezi námi dlouho dobu byla.“ Lee zatrnulo a trochu vyděšeně pronesla:

„Přírodní čarodějnice.“

„Přesně tak,“ potvrdil jí dub. “A ta na Vaší straně není,“ utvrdil jí v tom, čeho se obávala nejvíce.

…

Snažili se probít nazpátek k centru bitvy, ale připadalo jim, že jsou téměř bezmocní. Zaútočili na ně v momentě, kdy byli v tom nejužším místě, a proto měli velmi málo místa na jakýkoliv větší rozmach mečem.

Simon se během vteřiny proměnil v divokou šelmu a trhal každého upíra zuby, zatímco Camiel s ostatními se zaměřoval na pět Tallensů, kteří jim bránili v dalším postupu. Simon si s tím hlavu nedělal. Byl zvyklý se chovat jako zvíře. Miloval ten pocit, kdy mohl uvolnit tu nelidskou podstatu v něm. Jeden upír za druhým padal jeho tlapou, až se dostal před Tallense. Podíval se Tallensovi přímo do očí a pak děsivě a magicky zařval. Odhodil tak Tallense na zeď a dřív, než se stačil Tallens vzpamatovat, skočil po něm a začal ho taky trhat. Přitom Simon stíhal vytvořit kolem hlavy Tallense bublinu, která ho dusila a odjímala jeho moc.

Taikuri se zadíval na svého přítele a masakr provádějící na Tallensovi. Zvedl se mu žaludek. Přišel k Simonovi a řekl:

„To by stačilo, už je mrtvý.“ Černá puma se na něj nenávistně zadívala a Taikuri na obranu prohlásil: „Musíme jít dál. Potřebují nás. Roztrhat dneska klidně můžeš další stovku upírů a několik Tallensů, pokud ti to dělá dobře.“ Simon se konečně trochu vzchopil a zakýval hlavou.

Lanval sledoval své bojovníky a byl trochu nejistý dalšími událostmi. Měli zpoždění a je jen otázkou, co najdou v centru bitvy. Pospíchali, ale i tak neustálé zábrany v podobě menších skupinek hlídajících cestu k centru, aby se tam nedostali, je zdržovaly. Už byli téměř nadohled, když se centrem města ozval bolestný výkřik s jedním zoufalým „Nééééééééé!“.

Všem zatrnulo a nikdo nechápal, co se děje, protože v další vteřině se ulicemi ozývalo zemětřesení, které naznačovalo, že se blíží něco hrozivého.

„Štíty. Posilte je,“ rozkázal Camiel. Nikdo z nich ani nezaváhal. Ulicemi se nesla jakási vlna nějaké síly a každého upíra v jejich cestě zničila. Zbyl z nich jen prach. Tallensové na dohled se krčili za vytvořenými štíty a bylo vidět, že mají problém s tím, štít vůbec udržet.

Síla mířící k nim vypadala děsivě, ale jejich skupině se vyhnula. Všichni její počínání sledovali s údivem a vrtalo jim v hlavě, kdo za tohle kouzlo může. Téměř na všechny dopadla ta stejná děsivá myšlenka:

„Anna,“ ozval se první Camiel. A potom nikdo neváhal. Rozběhli se na místo, kde mělo být centrum bitvy.

61. kapitola 63. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Krutá realita 62. kapitola: