OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 23. kapitola

11.12.2011 (13:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 816×

EDIT: Článek neprošel korecí.

23. kapitola - „Možná je to tvou přítomností...“

Chester

„Myslel jsem, že tohle už je za námi!“ hlesnu a stále si přebírám její slova v mysli a odmítám jim uvěřit. Jestli jsem se někdy něčeho bál, tak právě téhle chvíle.

„Myslel sis, že sis mě natolik ochočil," ušklíbne se a ve tváři se jí zračí nelítostný úsměv dravce a podivná zmatená nenávist.

„To přece vůbec není pravda…“ vydechnu a snažím se nedat najevo, jak mě ta slova zasahují. „Řekni mi, co se změnilo za tu chvíli, než jsem přišel z koupelny? Pokud je to pomsta za to, že s tebou nechci spát, tak to je kruté…“ Probodnu ji pohledem, ale ignoruje mě. „Di… Tohle mi nedělej…" vzdychnu a nahnu se k jejímu krku, abych zastavil krvácení. Když se do mě chce pustit pěstmi, chytím ji pevně za zápěstí, zatlačím do peřin a dávkou feromonů zvýším natolik, aby mi v hojení nemohla bránit.

Z mého opojení se probere teprve, když už z ní piju. „Ty seš takovej hajzl!“ rozbrečí se a snaží se proti mému jedu bojovat.

Ale i přesto mě miluje, poznávám to z chuti její krve… Co je však ta podivná zahořklá příchuť zklamání a zoufalství? Snažím se její slova ignorovat, a když z ní přestanu pít, tak na místo, abych slezl, vyhledám její ústa a něžně ji políbím. Ruce jí však nepouštím, pro jistotu. Vpíjím se do ní, jak nejláskyplněji dokážu a po počátečním odporu slavím úspěch. Když se mi začne oddávat a já už vím, že mám vyhráno, přijde tvrdý pád na zem v podobě hrubého kousnutí, až sebou zprudka trhnu a z úst mi unikne bolestné zavytí.

„Proč mě raději netýráš fyzicky!“ prskne uplakaně a mně se do nitra zařízne ostrý trn.

„O čem to mluvíš?“ vydechnu a dívám se, jak se pode mnou svíjí. Z šedých zoufalých očí stékají krokodýlí slzy, zatímco tvář je celá zamračená vztekem. Černé vlasy má po bílém polštáři rozprostřené tak chaoticky, že vytváří dojem černých inkoustových skvrn. A to drobné tělo… se náhle zdá být ještě křehčí a zranitelnější, když se přede mnou tak bezostyšně chvěje.

„Viděla jsem ty fotky! Viděla jsem je!“ Buší mě do prsou se vší vervou a energií, kterou jsem jí vlil do žil.

Vnímám ty drobné doteky, kterými se mi snaží ublížit. Je to stejné, jako by mne šimrala. „Co to povídáš?“ hlesnu nechápavě. Je to jako by jí najednou z ničeho nic přeskočilo. Diana občas bývá melodramatická a dělá scény, ale vždycky k tomu má důvod.

Slezu z ní a posadím se na postel, zatímco nechápavě sjíždím očima po hrubé zdi a matných rudých flecích. Ret mi krvácí, a jelikož nemám nic po ruce, sáhnu pod polštář, odkud vytáhnu její roztrhané tričko a přitisknu si ho ke rtu, který mi snad podle všeho musela prokousnout fest.

„Co to…“ zasekne se s pohledem na mě a naučeným holčičím gestem si vjede do své hřívy.

„Co by?! Tvoje tričko. Dick ho našel v lese, když jsme tě hledali…“ hlesnu mírně vytočený a i nadále do něj chytám krev, zatímco mě u nosu hladí její vůně.

„Sakra, co by dělalo v lese?“

„Přece, když tě unesli!“ zavrčím ostře.

„Ale to jsem přece byla nahá…“ hlesne a odtáhne se ode mne. Otevře šuplík a s ryze cynickým úsměvem na rtech mi do klína vhodí několik fotografií, na které se nechápavě podívám. „Tady to máš.“

Samozřejmě, že byla nahá! Vždyť to tričko jsem z ní serval já v rámci předehry! „Co to je?“ přestanu se zabývat tričkem a zadívám se na fotky, jak vystřižené z Oskarova alba. Po zádech mi přejede mráz, když na nich poznám svou maličkou.

Další trest, hlásá nápis na zadní straně fotografie, na které je Diana vyfocená zcela nahá a krvavá. Přesně takhle … jsem ji objevil.  „Kde jsi to vzala?!“ dostanu ze sebe

„V tvým šuplíku,“ prskne zamračeně, když však vidí v jakém zuboženém stavu právě jsem a jak se mi vrací ty chvíle, kdy jsem ji objevil a doufal, že je živá… „Řekni mi… Řekni mi, co cítíš.“ Nejistě se mi zadívá do očí.

„Snad si nemyslíš…“ Bolestně se ušklíbnu. „Samozřejmě, že si to myslíš, jinak by ses takto nechovala… Co bych asi tak mohl cítit? Jen hořkost z další prohry!“ Vstanu z postele a všechny ty hrůzné fotografie roztrhám na malé kousíčky. Nechám je dopadnout na tu chladnou podlahu spolu s mými iluzemi, že teď už to snad bude v pořádku. Nebude, protože ona mi stále nevěří a už nikdy nebude…

Ten hajzl tu byl! Zase! Nebo spíše ještě stále tu je a evidentně je to někdo z nás!

„Omlouvám se… Já vůbec nevím, čemu mám sakra věřit. Pořád žiju v tom paranoidním světě, do kterýho mě dostali. Bojím se všech a všeho. Strašně se bojím. Ty ani nevíš, jka moc bolelo, když … jsem si myslela, že mi to všechno provádíš ty! Potom, jakej jsi byl, mi to přišlo tak přirozený…“ Schoulí se do sebe a do tváře jí spadají husté černé prameny vlasů. „Ale pořád jsem věřila, že bys mi neublížil. Jenže už nevím, čemu mám věřit… Prosím, odpusť mi to. Jsem jenom hrozně zmatená. Vidím, jak moc seš do mě teďka zamilovanej a o to víc mě to mate. Předtím jsem u tebe tu lásku tak dlouho necítila…“

Při slově “zamilovaný“ mě ostře bodne u žaludku. Je jiné přiznat to sám sobě a pak to slyšet někoho říkat… První reakce mě burcuje k tomu, abych to popřel, ale nakonec se jen posadím na postel. Všímám si, jak sám sebe kontroluju, abych nedal najevo více, než musím.

„Já nevím, co mám udělat. Vážně nevím, jak ti pomoct, když mi nevěříš…“ Utřu jí slzy, které stékají po její horké zčervenalé tváři.

„Neublížil bys mi...“

„Nikdy!“ Stále se jí dívám do očí a nacházím v nich to správné okouzlení.

„Chceš si mě omotat kolem prstu… Sám víš, jak na mě působíš. Jak lehce ti dokážu podlehnout.“ Zoufale se ušklíbne a sjede svým pohledem na stranu, zatímco zkřehlými prsty mačká měkký okraj peřiny.

Hořce se ušklíbnu. „Poslední dobou mám pocit, že je to s tím omotáváním spíše naopak.“ Jemně ji chytím za bradu a donutím ji podívat se na mě. „Působím na tebe tak proto, že pro tebe nejspíš také něco znamenám. Není to žádné mé kouzlo, kterým se tě snažím dostat. To přece sama víš.“

„Znamenáš pro mě strašně moc…“ zašeptá a nechává mě, abych jí drobnými doteky hladil bříšky prstů po hřejivé tváři. „Nedělej to,“ prosí mě tichým bezmocným hlasem a choulostivě mi pohlíží do očí. „Ty nechápeš, co to ve mně probouzí,“ hlesne, když se dostanu až k jejím rozechvělým rtům.

Nebudu ji líbat. Chci, aby mě políbila první a přiznala si tak, že nejsem ten, který jí chce ubližovat. Když lehce přilípne své rty na mé, mírně se usměju.

„A já myslel, že ti tím pomáhám…“ Nenechávám se odradit, protože nevím, jakým jiným způsobem jí dokázat, jak mi na ní doopravdy záleží. „Nikdy bych ti neublížil… Nikdy jsem to neudělal a nikdy to neudělám,“ slibuju jí mezi polibky, které mi díky poraněnému rtu nejdou tak, jak bych si představoval.

Jemně můj spodní ret vsaje do svých úst a uzdravuje mi ho, zatímco mě stahuje k sobě.

„Já chápu, že momentálně věříš asi jenom Desire, ale zkus věřit aspoň trochu i mně, i když je to těžké, pokus se o to,“ prosím ji, zatímco jí rty přejíždím po křivce hrdla a pokouším se jí doléčit ránu, ze které krvácela. „Kdybych ti chtěl ubližovat, proč bych na tebe hrál celé to divadlo? Proč bych tě přenášel jinam? Proč bych ti kapal do očí svěcenou vodu, abych tě zmátl, když jsi stejně slyšela můj hlas. Sama jsi přece říkala, že kdybych to byl já, náš syn by mne poznal,“ vydechnu bolestně. To vědomí, že můj čtvrtý následovník už neexistuje a neroste pod jejím srdcem, mě bolí.

„Sakra, nemluv tak logicky,“ prskne a mračí se. „Připadám si jako úplnej pomatenec. Fakt mě to mrzí, lásko. Ubližuju ti. Vůbec si to nezasloužíš, protože seš můj poklad!“ Něžně mi přejíždí drápy po zádech a tiskne mě k sobě tak blízko, až se jí úží dech.

S mírným úsměvem ji opravdově políbím, když mi to zranění tak ochotně zahojila. Ovšem už při prvním polibku zjistím, že to její léčení nebylo jen tak. Ihned mi tělem probije vlna slasti. „Tys mi udělala slastnou jizvu?“ zašklebím se na ni a při doteku s její hebkou kůží mi znovu vystřelí euforický šíp přímo do klína. Není to tak intenzivní jako u jiných jizev, ale i tak to dosti cítím. „Ty potvoro! Doufám, že to není nastálo!“ Kousnu ji za trest do rtu.

Cítím, jak se pode mnou mírně rozechvěje. „Není… Zlobíš se?“

„Zlobím!“ zavrčím a ďábelsky se usměju. Věnuju jí polibek, při kterém mi zasténá do rtů.

„Chazzy… Chazzy!“ šeptá rozechvěle mé jméno.

Zřejmě se trochu bojí a tak zaplním vzduch dávkou svých feromonů, abych jí připomněl, že je se mnou a já jí neublížím.

Tiše se pode mnou rozesměje.

„Moc se nesměj!“ kousnu ji do ramene. „Nebo ti také udělám jizvičku…“ Tvář mi protne nadšení a vzpomínka na nejzdařilejší jizvu, díky které jsem svou maličkou mohl ovládat dosyta. „To by nebylo fér, aby tys mne kousala a já se tě nemohl ani dotknout!“ zazubím se a dlaní sjedu k zapínání jejích džínů.

„Ne, tak rychle!“ Švihne mě pobaveně feromony, až zasténám a celou vahou svého těla na ni padnu. „Tohle miluju!“ zalape po dechu.

„Pokud mi tohle budeš dělat při každém doteku, tak se moc daleko nedostaneme,“ zachraptím a musím se protáhnout, abych se vzpamatoval. Lehce se nadzvednu, ale přesto na ní podstatnou částí svého těla stále naléhám. „Ano, také to miluju… Především ten pocit, že se mi nemůžeš bránit,“ zazubím se a polibkem jí zamezím poslední přísun kyslíku.

Proplete se se mnou prsty a zavzdychá mi do rtů, když se proti ní však začnu pohybovat, už je to nad její síly.

„Co to děláš?“ zachraptí, udivená tím, že jsem ji vlastně ještě nesvlékl a už začínám s těmi provokativními pohyby. „Chazzy, sakra dost!“ zavrčí a prohne se pode mnou.

Tohle je pro ni moc dobrá připomínka našich začátků, kdy jsem ji jako nezkušenou přiváděl do extáze tímto způsobem. „Co bych dělal? Nic?“ usměju se jako svatý a provokativně se jí znovu otřu o klín. Pomalu jí vyhrnuji tričko a líbám ji od okraje jejích kalhot až po ramena. „Ještě jsme ani nezačali a ty už křičíš dost?“ Bavím se a mazlím se s ní.

Jazykem jí něžně předu přes ňadro, abych se k němu v momentě přisál ústy.

Di se pode mnou okamžitě prohne podruhé.

„Udělej to ještě…“ vydechnu zastřeně, zatímco se o ní svádivě třu a koušu ji do druhé bradavky. Když zasténá a zamoří vzduch svými feromony, utiším ji. „Se mnou se nemusíš bát…“

„Já vím, jenom reflex, protože mě trápíš,“ odpoví sténavě a znovu se pode mnou prohne.

„Tohle je ale hezké trápení, nemyslíš?“ zadívám se na ni přimhouřenýma očima, zatímco pode mnou přede jako kočka. „Nebo mám přestat?“ pozvednu obočí a lehce se od ní odtáhnu, na tváři ďábelský úsměv, jak čekám, co udělá.

Zúží sarkasticky oči a dá mi do těla takovou dávku feromonů, až se mi znovu podlomí paže a já tupě dopadnu hlavou na její měkké břicho a rozsténám se.

Ta potvora se tiše rozesměje. „Víš, tohle se mi fakt moc líbí.“ Jemně mě hladí ve vlasech a týrá svou vůní, až cítím na kůži to drobné mravenčení a velkorysou radost v celém těle.

„Jsi … hrozná … bestie!“ zachraptím ztěžka a převalím se do peřin. „Končím, takhle se udělám dříve, než vůbec něco bude,“ ušklíbnu se a protřu si oči, před kterými mám stále hustou euforickou mlhu.

Stáhne feromony a vetře se mi do náruče. „Ne, to bych fakt nechtěla.“ Povzdychne si a zadívá se mi zamilovaně do očí. „Chazzy, lásko…“ Donutí mne zadívat se do těch jejích šedých hlubokých a ironických duhovek. „Já bych tě chtěla…“ vydechne nostalgicky.

Provokativně a sebevědomě se usměju, zatímco se mi tělem prožene nový chtíč.

„Já bych tě chtěla jinak, než myslíš…“ zachraptí a vezme mou dlaň do svých a položí si ji na podbřišek, zatímco se mi zoufale dívá do očí. „Chci tě mít tady… Chtěla bych s tebou mít děťátko,“ zašeptá tiše s notnou dávkou okouzlení, zatímco já mám pocit, že se mi v hrudi rozhořela bolest. „Jako novou šanci pro nás, pro něj…“

„Di…“ vydechnu a bolestně svraštím čelo. Netuším, jak jí opatrně povědět, že to nepovažuju za dobré řešení naší situace. „Není to moc brzy?“ Pohladím ji po zkřehlé hebké tváři. „Všechno je přece tak čerstvé a bolavé,“ ztiším hlas, protože mi dělá problémy o tom mluvit nebo na to myslet. Je to moc brzy na to, abych se s tím nějak dokázal srovnat.  A přestože to v sobě dokážu potlačit, stále to bolí…

Zatne zuby a z očí se jí začnou řinout velké slzy. „Jasně, já to chápu,“ stáhne se do sebe.

„Di, já to přece dělám hlavně kvůli tobě. Nejde o to, že bych nechtěl, ale ... nechci, aby ses zbytečně unáhlila. Abys tu ztrátu řešila tímhle způsobem tak brzo po tom všem, co se stalo," snažím se jí to vysvětlit, když vidím, jak se zase stahuje do sebe. Jak moc ji mé odmítnutí týrá! „Ta rána se přece musí trochu zahojit nebo snad ne?" pokouším se jí zadívat do očí, abych přišel na to, co si doopravdy myslí.

„Chazzy,“ prskne a odtáhne se ode mne. „Evidentně se s tím oba vyrovnáváme jinak. Já chci dítě a chci se milovat, abych přebyla ty hnusný vzpomínky těma hezkýma a ty chceš klid, protože se ti hnusí se mě jenom dotknout, když už nejsem tvoje. A tím pádem už nechceš ani další dítě. Chápu!“ kvikne choulostivě a mrštně vyskočí z postele.

S hlubokými nádechy se postaví k oknu, opře se o plastový rám a zadívá se ven, jako by tam mohla najít tu odpověď.

„To přece není žádná pravda… Nikdy ses mi nehnusila, tak neříkej hlouposti." Posadím se a  prsty si projedu vlasy. „Asi chceme každý něco jiného, což není moc neobvyklý stav," poušklíbnu se sklesle. Pořád se nějak nemůžeme sejít na stejné cestě. Když jeden konečně změní směr a snaží se tomu druhému přiblížit, udělá ten druhý to samé. To je asi jediné, co máme společného – věčnou schopnost se míjet.

Nejdu za ní. Sklátím se zpátky do peřin a snažím se něco vymyslet, ale co? Sám nevím. Je to pořád dokola. Neznáme se, nechápeme se. Divím se, že spolu ještě jsme…

Přemýšlím, co nás vlastně drží pořád při sobě. Cit, touha nebo jen zvyk? Skutečnost, že spolu máme děti? Když se se vzdychnutím zvednu a vyjdu z pokoje, všimnu si, jak se dole baví s Dickem… dvojčata a Balta kolem sebe. Vypadá tak živelně a ráda, že je zas s ním.

Asi to vážně neumím. Neumím ji udělat šťastnou a přitom jemu na to stačí pár chvil, pár vět...

„Co tu strašíš? Proč nejdeš za dolů?" vytrhne mě z přemýšlení Miin hlas.

Sjedu ji pohledem. Má na sobě přiléhavé rudé šaty, které ladí s jejími ohnivými vlasy a kočičíma očima. Svůdně se opře o zábradlí a zavrní jako kočka, zatímco mě něžně žďuchne do boku.

„Chazzy?“ povytáhne rajcovně obočí. „Koukám, že Diana se z toho už dost dostala…“ Pohlédne do obývacího pokoje a kochá se tou dokonalou rodinkou, jako by k ní lépe pasoval Dick, než já.

„Nechápu to… Ze všeho se vždycky dostane tak neskutečně rychle,“ hlesnu a pozoruju ji s mírným trnutím v hrudi.

„Možná je to tvou přítomností,“ řekne prostě Mia a vrtíc boky se otočí ke schodům.

„Možná,“ zašeptám a povzdychnu si.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 23. kapitola: