OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 25. kapitola

19.12.2011 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 848×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

25. kapitola - „Nechtěl bys mi vyznat lásku?“

Chester

Ten její hlas se mi zařeže až do těla a nechápavě se zadívám na postel, která je posetá blýskavými stříbrnými křížky.

Než se naděju, rozrazí dveře Dick v závěsu s Nickem. „Co se stalo?“ vyhrkne blonďatý upír udýchaně.

Strhnu Di zpátky k sobě, zatímco naříká a svíjí se v bolesti.

„Ten hajzl tu byl! A nebylo to poprvé!“ zavrčím nenávistně, zatímco zkoumám rozsah jejích zranění. Posadila se na několik křížků. Má popálená stehna, mírně i zadek a levou dlaň má celou propálenou, jak se opřela o matraci.

Moje šťastná krev vysíleně drkotá zuby, drží se za břicho zdravou dlaní a s vytřeštěnýma očima se dívá na zející krvavou ránu na dlani, zatímco jí trhám kalhoty a léčím jí bolestné rány, díky nimž nemůže bez bolesti ani pohnout.

„Jak by se sem kurva dostal?!“ vrčí ostře Dick a detailně si prohlíží náš temný pokoj, zatímco Nick se dívá z okna.

„Okno bylo zavřené,“ hlesne Nick a pokrčí rameny.

„Já jsem celou dobu dole, takže hlavním vchodem také přijít nemohl,“ zazoufá Dick.

„Pak už je jen jediná možnost!" zadívám se na Dicka, když se odtrhnu od Diiny rány na noze, a ten pohled mluví za vše.

„Myslíš jako…?" zarazí se a modré oči mu nenávistně ztmavnou upíří touhou po krvi.

Přikývnu. „Je to někdo z nás…" vyslovím to nahlas, až sebou Di trhne.

„Chazzy, ale kdo..." začne Nick.

„Nevím..." přeruším ho a sjedu pohledem na Dicka.

„Řekni Mie, ať mi sem přinese dvojčata," úkoluju ho, zatímco shrnuju prostěradlo a balím do něj ty proklaté křížky. „Sedni si." Postrčím rozklepanou maličkou k posteli, když obsah prostěradla vyklepu z okna. „Ukaž, zahojím ti tu ruku." Pohladím ji po prstech.

Moje maličká ke mně upíná tak důvěřivý, nevinný pohled, až bych vraždil. Mít toho hajzla po ruce, hned bych si na něm vyzkoušel všechno, co jsem se od Oskara naučil!

„Bojím se… Bojím," šeptá Di, zatímco pokukuje po Nickovi, a já ji něžně hojím bolestivou ránu, až usykává.

„Běžte pryč, akorát ji děsíte!“ řeknu chladně, protože v tuto chvíli nevěřím absolutně nikomu.

„Co se stalo?“ zajímá se Mia a prohrabuje si krátké rudé vlasy, zatímco po nás hází kočičíma očima. V náruči má Draka a mírně s ním pohupuje.

„Vypadá to, že ne všichni přátelé jsou přáteli skutečně,“ zavrčím a vezmu si od ní Draka, protože Dick položil Charmed už do postýlky. „Někdo tady to přátelství pouze hraje a snaží se tak dostat k Dianě!“ Zamračím se a sjedu Dicka s Nickem podezíravým pohledem. „V tuhle chvíli bude lepší, když vypadnete!“ zavrčím nekompromisně.

Nick pokrčí rameny a chápavě, poklidně odejde dveřmi.

Ale Dick se přeci jen chvíli zdrží a protne svým modrým choulostivým pohledem mou maličkou. „Di… Ty přece víš,“ hlesne srdceryvně.

„Dicku…“ Moje šťastná krev mu ten pohled vrátí se vší citlivostí, až zavržu zuby. Nějakou chvíli si láskyplně shlíží do očí. Netrpělivě čekám, až za sebou konečně zavře dveře.

Náš pokoj zas zapadne do tmy a já si unaveně protřu oči. Tyto jejich chvilky úplně nenávidím… Ale bohužel jim nijak nezabráním. Nemá to cen řešit, protože se to nezmění, přesto si neodpustím poznámku. „Ptala ses mne, proč si podle tebe naivně myslím, že bys mohla odejít s Dickem. Tak přesně kvůli tomuhle si to myslím,“ hlesnu a poukážu na pouto a sounáležitost, která mezi nimi panuje a která je podle mě jen krok k něčemu dalšímu. „Ale nebudeme to řešit, jen jsem ti chtěl odpovědět…“ dodám, aby si nemyslela, že jí to chci zrovna v tuto chvíli předhazovat.

„Omlouvám se…“ Schoulí se mi do náruče celá rozechvělá, zlomená a ubrečená.

„Nemáš důvod se omlouvat. Dojdu ti pro tu krev, zamkni se…“

** ** **

Rozevřu mohutné dveře do ložnice a nechápavě se zadívám na uzlíček, tisknoucí se v rohu pokoje. Diana těká zděšeným pohledem do tmy a drží se za hlavu, jako by se jí měla rozskočit.

„Chazzy!“ vyjekne, jako bychom se neviděli snad věčnost a vděčně mi vletí do náruče. Okamžitě mě v nose zašimrá její dívčí obranná vůně a pevně ji stisknu.

„Stalo se něco?“

„Ne. Nic. Já jenom, že se hrozně bojím být bez tebe.“

„Byl jsem pryč sotva deset minut,“ usměju se a podám jí sklenici. „Neboj se, už nikam nepůjdu…“ Dám jí polibek na čelo, zamknu a téměř ji vyděsím rachtáním klíče v zámku. Svezu se do koženého křesla v rohu pokoje a prohlížím si pokoj temným pohledem, jako bych snad mohl vidět něco, co tu není. „Asi bychom tu neměli zůstávat…“ vyslovím svou myšlenku nahlas. Myslím na to od té doby, co jsem v naší posteli objevil ty prokleté lilie… Tu zhoubnou připomínku mé sladké Eleanor.

„Já…“ Tvář jí protne zoufalství a evidentně se mi bojí odporovat a povědět pravdu, kterou po ní tak moc chci.

„Co nechceš? Chceš tu zůstat nebo…?“ snažím se z ní vypáčit odpověď, ale jen zarytě mlčí a zírá do tmy, zatímco kolem nás nepříjemně houstne atmosféra.

„Záleží, co chceš ty…“ hlesne pokorně, až mám chuť praštit pěstí do opěradla křesla. Zas jsme tam, kde jsme byli!

„Nezáleží jenom na mně… Chci znát tvůj názor, a pokud ty s tím nebudeš souhlasit, tak … najdeme jiné řešení.“

„Já souhlasím!“ dostane ze sebe horlivě.

Natáhnu k ní ruku v náznaku pohlazení, ale ona se přede mnou skrčí. „Ne. Promiň. Já, sakra, to ten děs!“ zaúpí. Vyskočí na nohy a několikrát se proskočí po pokoji, jako by byla čertík, který právě vyběhl z krabičky. Snaží se být zas ďábelská a hrát tu svou hru s ohněm, která bohužel pro nás snad nikdy neskončí. „Já bych chtěla být s Desire.“

** ** **

„Des!“ zářně se na své dvojče usměje, ale obejmout se nenechá. „Ne,“ odtáhne ji od sebeméně. „Takhle je to lepší. Kvůli…“ polkne a dívá se jí zpříma do očí.

„Promiň…“ hlesne Desire a poposedne si. „Je mi to tak líto, ani nevíš jak…“ Hladí ji po tváři i po vlasech a je na ní vážně vidět, jak je se svou sestrou ráda, ovšem její dvojče jako by netušilo, jak má její chování přijmout. Trochu mě děsí, že by jako dvojčata měla mít o hodně lepší vztah, než mají… Chovají se k sobě, jako by se potkaly na ulici. Jako by jedna pro druhou neznamenala víc, než pouhou známost.

„Mám vás tu nechat?“ hlesnu, zatímco je propaluju pohledy.

„Ne!“ zavrtí Di ostře hlavou, zřejmě ve strachu, že by se jí v mé nepřítomnosti něco stalo. „Desire, nechci o tom mluvit…“ Zřejmě to vzala za špatnou stranu, protože Di o té hrozné zkušenosti nechce mluvit s nikým a … já se nedivím. Vstane a začne chodit po místnosti jako tygr v kleci.

„Pokus se o tom moc nemluvit, nedělá jí to dobře,“ přitočím se k ní, až poskočí. „Neboj se, nic ti neudělám,“ uchechtnu se a posadím se na parapet. Nostalgicky pozoruju Di, která se snaží dostat do své obranné divoké pozice. Najít v sobě tu horší část a alespoň na venek vypadat jako rebelka.

„Co tady sakra chtěl Nick?!“ zaburácí a po očku sleduje svou sestru, která jí svou blízkostí nejspíš uklidňuje.

Pokrčím rameny. „Přišel se na tebe podívat. Pomohl mi, když … jsem tě našel. Pomohli mi oba. On i Bianka.“

Di sebou zuřivě trhne a nenávistně vycení špičáky, zatímco jí v šedých očích hoří hněvuplné plameny. „Oni mi nepomohli! Byli v jednom baráku!“ zašermuje kolem sebe a vjede si prsty do vlasů.

„Dianko…“ hlesne její dvojče. Di po ní ihned švihne nelidským pohledem. „Já vím, že jsi naštvaná. Protože ti ublížili a hrozně moc, ale musíš tu svou povahu krotit. Nesmíš být taková zlá, Ježíši Kriste! Zkus v sobě najít i něco jiného, než ten bezbřehý vztek a násilí… Určitě to v tobě někde bude.“

Di téměř padne čelist a celá zbledne, zatímco se na svou sestru, která ji očividně vůbec nezná, dívá jako blázen. Tolik se schovávala, až ani její krev nepozná, kdo vlastně je.

„Oni nevěděli, že tam jsi. Nick zabil Joa… Kdyby to neudělal, tak nevím, jak by to dopadlo,“ řeknu neochotně, protože se mi moc nechce řešit upíří slast, díky které jsem pozbyl dost svých sil a nemohl se bránit tak, jak bych chtěl.

„Jo, jsou skvělí, sakra!“ prskne tlumeně a po očku se dívá na Desire.

„Možná by ti pomohlo, kdybys byla víc se mnou. Zlepšilo by ti to náladu a třeba by ti to zmírnilo i tvou povahu. Lilien je báječná kamarádka, určitě by sis s ní rozumněla.“

Di s úšklebkem pozvedne obočí. „Nevzpomínáš si, jak dopadla minule? Skončila jako moje svačinka a tys mi dala pěstí!“

„Protože ses chovala jako vždycky špatně! A on to v tobě jenom podporuje. Kdybys nebyla s tím vrahem, nikdy by se ti nic takového nestalo!“

Bodne mě kdesi v hrudi, ale neřeknu nic. Nechávám to na Dianě. Sám jsem zvědavý, jak se to mezi nimi vyvine, protože jak vidím, tak Desire se vůbec nezměnila. Časy, kdy jsme si my dva rozuměli, jsou už podle všeho v nenávratnu.

„Sakra, co to meleš?!“ zajíkne se moje maličká a vjede si prsty do dlouhých lesklých vlasů. „Vždyť…“

„Dick mi něco málo pověděl o tom, jak si tě Chester vychoval! Ježiší Kriste, bylo to hrozné! Zbytek jsem si stačila domyslet sama. A ty ho beztak chceš jenom omlouvat? Jenom proto, že se ho bojíš? Nic bych za to nedala, že v tom tvém únosu má prsty on!“ Desire si dá ruce v bok a zle po mně šlehne pohledem. „Vždyť je to celé tak okaté, že to může být jediné pravda! A ještě z toho obviňoval mého Dicka, když je sám takový násilnický upír!“

„Ty to nechápeš…“ broukne tiše Di. „On už není takovej, za jakýho ho máš.“

„Di… Ty si vážně myslíš, že je mírumilovný? Ježíši Kriste, zabil nám rodiče! Tebe úplně zlomil a ještě zabil vlastní dítě!“ Tou poslední větou jí doslova podrazí nohy a Di propukne v hurónský bolestný pláč. Cítím vůni krve, která se okamžitě rozline po místnosti, když se jí rozevřou staré rány.

„Tak dost!“ zavrčím. Tou poznámkou o dítěti překročila veškeré meze, které jsem ochotný kvůli jejímu stavu tolerovat. „Vypadni!“ syknu zlostně skrze zuby.

Vyděšeně sebou trhne a vykulí oči.

„Já tohle odmítám poslouchat,“ zavrčím ostře a chytím ji za paži. Vytáhnu ji na nohy, až se chytí za břicho.

„Chazzy … Je těhotná…“ vzlyká nešťastně Di a snaží se mě mírnit.

„To jí ovšem nedává žádné právo tady něco takového říkat!“

„Pusť nebo budu křičet!“ zajíkne se černovlasá bojovná dívenka.

„Klidně si křič, ale na chodbě!“ vystrčím ji za dveře a zlostně bouchnu dveřmi, až tím vzbudím dvojčata.

Di se rozklepaně zvedne a div se k dětem nedoplazí. Líbá je na tváře, ale nepomáhá to. Čerpají z její zlomenosti a neštěstí, které pociťuje. Zlomeně se posadím vedle postýlek, chytí si hlavu do dlaní a bezmocně brečí, zatímco já se snažím uklidnit děti.

Když se mi podaří dvojčata zase v klidu uložit, kleknu si k Di, která stále sedí na zemi a pláče. „Lásko, uklidni se." Stírám jí slzy i krev, co jí teče po krku. „Neber si ta slova tolik. Desire je jako bomba, natlakovaná hormony. A mě prostě nenávidí. To už se nezmění. Netrap se těma řečmi.“

Zatne zuby. „Ale to tak moc bolí!“ dostane ze sebe a sáhne si na břicho, přičemž se znovu zhroutí v psychické bolesti.

„Já vím…“ hlesnu konejšivě. „Budeme mít ještě dětí, kolik jen budeš chtít.“ Přitáhnu ji k sobě a vezmu ji do náruče, protože vstát bych ji v tuhle chvíli nedonutil. Posadím se s ní na postel a snažím se jí utišit. Nechci z ní zase pít. Potřebuje každý doušek krve do těla a ne do mého žaludku.

„Ale už to nebude nikdy to, který jsme ztratili! Já bych chtěla další hned… Cítím se bez něj tak prázdná a sama. Tolik mi chybí!“

„Vždyť máš dvojčata. Máš mě. Nejsi sama.“ Jemně s ní kolíbám a líbám ji na čelo. „Di… netrap se. Ztratíš moc krve,“ zazoufám si, když vidím, jak se jí zabarvuje tričko.

„Ty to nechápeš! Byl pořád se mnou. Tolik mi chybí. Vzpomínám si, když mě trestal za moje myšlenky a tebe měl za boha,“ vydechne téměř posvátně, až mě bodne v hrudi. Připomínka toho, jaký jsem byl… Jak jsem si jí nevážil a strhával ji ke dnu svou malichernou výchovou, kdy jsem sám sebe považoval za něco vyššího a ji za svou pouhou oblíbenou kořist, která mi zákeřně vzala srdce. „Já se netrápím. Vzpomínám. Nemůžu na něj zapomenout, nemůžu!“

„To po tobě ani nechci,“ vzdychnu a nasaju vzduch, který je doslova nasáklý vůní šťastné krve. Sbíhají se mi sliny, ale nesmím se té upíří touze poddat. „Na tohle pomůže jenom čas. Musíme se s tím smířit – ty i já. Nepomůže, když se tím budeme stále trápit. Jemu to život nevrátí. Až bude ta správná chvíle, můžeme mít další dítě, když budeš chtít…“

Bezmocně mi pohlédne do očí, v duhovkách bezbřehou naději a touhu. „Kdy bude ta správná chvíle?“ vydechne toužebně. „Já bych hrozně moc chtěla!“

„Až ho budeš chtít, ale nikoliv proto, aby nahradilo to, které jsme ztratili.“

** ** **

„Nechtěl bys mi vyznat lásku?“ povytáhne obočí a něžně mě probodne zamilovaným pohledem, takovým, pro který by každý upír zabíjel a nejen kvůli šťastné krvi, ale i vášni, kterou v sobě ta bezbřehá naivní zamilovanost a čistota skrývá. Je pro upíry jako magnet, neodolatelná a nedosažitelná.

„A jakým způsobem by sis to představovala?“ zachraptím.

„Všema způsobama!“

„Víš, že slovy mi to moc nejde,“ zatvářím se poťouchle a chytím ji lehce za krk, abych ji k sobě mohl přitisknout. „Možná to bude lepší takhle…“ zaševelím a otřu se jí o rty. Obkreslím jí jazykem obrysy pootevřených něžných rtů, kdy jeden po druhém vsaju do úst, až se jí zrychlí dech. Jemně ji kousnu, až mi v očích blýskne upíří vášeň a usměju se. Líbí se mi takhle si s ní hrát a pozorovat při tom její výraz, kdy tají dech, pomalu se mi oddává a její nevinnost se prolíná s neřestnou touhou.

„Takhle ti to jde skvěle,“ vydechne se sarkastickým úšklebkem a vycení na mě zuby. „Ale já vím, že ti to jde i slovy!“ Prsty mi zajede do vlasů a laská mě, až přivírám oči. Jsem na doteky ve vlasech citlivý, takhle se mi může věnovat jenom ona!

„To víš, jsem úplný expert!“ pochválím sám sebe se sebestředným úsměvem na rtech a znovu ji políbím, ale jen si tím dlouhým polibkem naběhnu. „Di, počkej!“ zachraptím a snažím se ji krotit, když mi začne podezřele kroužit dlaněmi kolem zapínání zipu. „Neprovokuj mě!“ blýsknu očima. „Já totiž nemám vůbec žádnou ochranu, znáš mě,“ zazubím se. „Vždycky jedu na náhodu.“

„To mi vůbec nevadí,“ zadívá se mi přemýšlivě do tváře a já ve vzduchu cítím tu ženskou logiku, kterou se mě snaží převést.

„Ale, přece jsme se na něčem dohodli, ne?“ snažím se, ale ona se ke mně místo odpovědi znovu přitiskne rty. „Di, já myslel, že ti polibek jako vyznání bude stačit,“ zašklebím se, když mě po dlouhé době nechá nadechnout a přestane mě mučit vášní, na kterou se snažím nereagovat.

„Sakra, prosím, pomoz mi!“ dostane ze sebe a skloní hlavu.

Ona to potřebuje, potřebuje mě, dojde mi nebezpečně. Chvíli se na ni mlčky dívám, ale když vidím tu zoufalost a naléhavost v jejích očích, rezignuju. „Dobře...  Budu se snažit..." – dát pozor, pomyslím si v duchu a přitáhnu si ji k sobě na klín, abych ji k sobě mohl přitisknout a znovu políbit.

Vděčně se ke mně přitiskne a hraje si s mým jazykem tak choulostivě, až mi trne v klíně. „Buď … Buď sám sebou, prosím,“ zachraptí a dotkne se mé slastné jizvy, až zatnu čelist, jaká slast mnou projede.

Zaplním vzduch trochou feromonů, aby mě přestala týrat dotyky na jizvě, a překulím se s ní do postele, kde ji vmáčknu do peřin. Trochu se pode mnou protáhne.

„Možná by bylo lepší, kdybych já oblbovala tebe,“ hlesne omráčeně a usměje se.

„Já myslel, že chceš, abych se ti věnoval.“ Vrátím jí široký úsměv a kousnu ji jemně do krku. „Že chceš nějakou citovku…“ zašklebím se a prsty jí zabloudím pod okraj trička. „Nebo sis to rozmyslela?“ přestanu v mazlení té hebké dívčí pokožky a hraně se od ní na okamžik odtáhnu.

„Chci citovku, sakra,“ vydechne a já na ní jedním prudkým pohybem roztrhnu tričko od lemu až ke krku. „Ale nevšimla jsem si, že trhání mýho oblečení patří mezi důkazy citu,“ ušklíbne se ironicky a v očích jí zaplanou ohníčky.

„Toho nejvyššího!“ blýsknu v úsměvu špičáky a volnou dlaní jí zajedu do kalhot. „Můžeš si půjčit mé…“ zašeptám jí do rtů, abych ztlumil její steny.

„Počkej,“ zachraptí a odtáhne se. „Takhle ne…“ polkne beznadějně a zavrtí hlavou. „Můžeme na to jít pomaleji? Já chci vážně … citovku,“ zadívá se na mě psíma očima a já si znovu připomenu ty hrůzy, kterými si musela projít a přestanu spěchat. „Něžný doteky a polibky. K tomu bys mi mohl šeptat nějaký zamilovaný slůvka…“

Div sebou netrhnu, protože je to pro mě jako upíra dosti bezradná situace. Tentokrát se od ní odtáhnu doopravdy. Asi jsem to přehnal, jenže se přestávám kontrolovat. Snažil jsem se to kočírovat, ale když řekla, že to chce, tak... Do hajzlu, snažíme se o něco už po x-té a mně nějak docházej síly na podobné akce. Navíc – na tohle nejsem zvyklý! Dlouhé romantické hlouposti jsme nikdy nedělali. „Promiň, nebudu na tebe spěchat,“ hlesnu a loučím se s vidinou sexu.

„Já se chci milovat a hrozně něžně…“ usměje se na mě. „Ukážu ti jak na to,“ zazubí se a dává mi tak něžné polibky a doteky, že bych úpěl, protože já už bych raději něco jiného. Tohle ve mně bouří chtíč, bolestný a nedočkavý, až mám strach, že mi erekce pod náporem jejích něžností praskne.

„Jsem do tebe blázen,“ šeptá mi do ucha, zatímco bříšky přejíždí po mých zádech téměř motýlími doteky, až bych úpěl. „Hrozně moc pro mě znamenáš.“ Zlíbá mi celou tvář, zatímco mě rozechvívá svým horkým dechem a tiskne se k mému ledovému tělu. „Zbožňuju tvou duši, povahu a …“ Skousne si spodní ret. „Tvoje neřestně krásný tělo!“ Sjede dlaněmi až k mému pasu, ale to, co se tak moc hlásí o pozornost, tak to nechává trpět a ani se mě nedotkne! „Zbožňuju, když sténáš moje jméno a rozkoší přivíráš oči…“ uchechtne se svůdně a dívá se mi nevinně do očí.

Nejde snad o to, že bych jí nedokázal věnovat něžný doteky. Nedělal bych to poprvé. Dokonce mi svého času vyčítala, že se k ní nechovám dostatečně dravě jako k Mie... A pokud jsem zvládnul její první sex, musím zvládnout cokoliv, jenže... Jde spíš o to, že jí neumím slovně vyznávat lásku. Dávat něco najevo mi vždycky dělalo problémy, a i když si myslím, že jsem určitý pokrok přece jen udělal, neumím to vyjádřit tak bezprostředně jako ona. Oplácím jí polibky a všechno, co si přeje, ale nevydoluje ze mě ani slovo. Jsem zaseknutý a to totálně. Přitisknu ji k sobě a probírám se jejími dlouhými havraními pramínky, dýchám její vůni, ale i když mám na jazyku spoustu slov, nedokážu říct ani jedno z nich.

Di se na mě zádumčivě zadívá a pohladí mě po tváři. „To nevadí, Chazzy… Nemusíš mi to říkat. Vyjadřuješ mi to krásně,“ věnuje mi procítěný polibek a drápy se mi něžně zatne do zad. „Můžu ti já vyznat svojí lásku?“ nakloní lákavě krk a já cítím, jak se jí v žilách bouří krev, moje šťastná krev, pro kterou bych obětoval duši.

Nahnu se k jejímu krku, ale pouze ji lehce políbím na to jemné místo pod uchem. Trochu se protáhne a já si všimnu, jak v očekávání přivře oči. Nadechnu se, přitáhnu ji k sobě, znovu ji políbím na to místo lákající mě k sobě svým pravidelným tepáním, ale místo abych se do ní zakousl, přitisknu rty k jejímu lalůčku a s těžkostí, kterou mi to při vyslovení každého slova způsobuje, ji zašeptám pár něžností do ucha. Nahlas bych to v tu chvíli asi nedokázal. Sám nechápu, proč je ten můj zásek až tak velký. Ani potom ji však nenechám nijak zareagovat, a když ucítím, jak se nadechuje k odpovědi, zaplním vzduch svými feromony a neočekávaně se jí zakousnu do krku, až nahlas zasténá.

„Ano! Chazzy, ano!“ zasténá divoce a pevně mě obejme, zatímco se pode mnou prohýbá rozkoší. „Ano, lásko, vezmu si tě!“

Vlastně jsem to řekl v náhlém popudu, vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Upíři totiž tohle vůbec neřeší, ale doufal jsem, že by ji to mohlo potěšit víc, než ohrané miluju tě… A navíc – říkalo se mi to rozhodně lehčeji, než ta (na jednu stranu kýčovitá) slova vyznání. S úsměvem ji políbím na slané rty a postupně zlíbám slzy, které jsou pro tentokrát – aspoň tedy doufám! - slzami štěstí.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 25. kapitola: