OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 26. kapitola

20.12.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 750×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

26. kapitola - „Kořist přece nebude lokat svému pánovi krev.“

Chester

„Lásko, děkuju,“ vydechne a oči jí září tak nepokrytou láskou, až se mi svírá hrdlo. „Děkuju! Ani nevíš, co to pro mě znamená. Je to ta nejkrásnější otázka, kterou mi kdo položil. Miluju tě, strašně moc. Ani nevíš, jak mi tyhle chvíle pomáháš… Prosím, vezmeme se co nejdříve?“

„Kdy budeš chtít,“ usměju se a stáhnu ji do peřin, kde ji hladím po zádech a nechávám postupně opadat svou zbývající touhu, protože tímhle jsem si zavařil na příštích x-dní, které nás budou dělit od Diiny vytoužené svatby. Dříve by mne nenapadlo, že by to chtěla… Svatbu a tak, ovšem když jsem poznal její snílkovskou povahu, tak už se ani nedivím.

Před několika týdny bych nevěřil, že mi ještě někdy vyzná svou lásku a teď si mě chce vzít. Naplňuje mě to dokonalým štěstím, pocitem radosti a majetnosti upíra, který má rád svou ovečku, svou lásku a smysl svého nekonečného života.

„Vzala bych si tě hnedka, jenom co se pomilujeme,“ zašeptá říčně a nadšeně mě kousne do rtu.

A je to tady. Já, upír, se budu ženit a navždy se upoutám k jedné ženě… Ovšem beztak jsem tak dlouho jen s ní, že je až k podivu, že mi jiné nechybí. Dokonale odnaučila sukničkáře sexu s jinými, ani nevím, jak to zvládla. Ale její láska mě natolik změnila, že možnost, že by Di byla navždy jenom moje, se mi neskutečně zamlouvá.

„Nespěchej,“ odtáhnu se od ní. „Možná bychom si to měli nechat až po svatební noci, ne?“ zašklebím se na ni pobaveně.

Ovšem Di rapidně zbledne a zarazí se. „Chazzy, já…“ Sklopí pohled a neurčitě zamumlá: „Jestli nechceš, tak to pochopím,“ usměje se a hraje si s konečky svých vlasů, což nikdy nedělala.

„Neblázni.“ Pevně ji stisknu v pase. „Jenom jsem si dělal legraci. Copak nevíš, jak moc tě chci?“ zavrčím jemně a dlouze ji políbím.

„Jak moc mě chceš?“

„Takhle…“ Chytím ji za ruku a dlaň jí přitisknu na svůj poklopec, kde se po dlouhém líbání opět začíná probouzet můj chtíč. Ovšem netlačím na ni. Pustím ji a čekám, jak se zachová ona. Přece jen, pro ni je to nejtěžší. Nechci na ni naléhat…

Dech má zrychlený a já mám obavu, aby ji můj chtíč, po tom, co si prožila, spíše neděsil. Rozechvělými prsty bloudí po mém těle a občas se se mnou setká pohledem, jako by se ujišťovala, zda jí nic nehrozí. Zatnu čelist a snažím se nedat najevo, jak moc mě týrá, že mi ji takhle vzal…

Moc iniciativy neprojevuju, protože ji nechci nijak vylekat. Nechávám to na ni, i když mě ten pomalý postup dohání k šílenství. V myšlenkách jsem totiž už někde jinde, a když se na okamžik vracím do reality, mám pocit, že se k tomu, na co myslím, nikdy nedostaneme. Přesto držím a trpělivě snáším každý její letmý dotek, kdy nevím, jestli je tak něžná nebo se mě tak bojí. Ta poslední varianta mě děsí…

„Nemusíš mít strach..." řeknu po chvíli měkkým tónem, kterým jsem omračoval oběti po své "proměně" a konečky prstů si ji k sobě přitáhnu blíž. „Já ti nic neudělám..." zadívám se jí do očí a svými rty se otřu o ty její.

Okouzleně ke mně pohlédne a v šedých duhovkách se jí zračí důvěra a bezbřehá zamilovanost. Lehce ji k sobě přivinu ještě víc, až cítím její měkkou teplou kůži a políbím ji. Pomalu se dostáváme do těch vášnivějších. A mně přijde, jako by to snad dělala poprvé. Jako by ani nevěděla, jak na to.

Všímám si, jak hrozně je nervózní a tvář mi protne úsměv. Vypadá tak nevinně a bezbranně jako na začátku, až se mi z toho sevře žaludek. Zas mám nad ní převahu, zase ji můžu vést, chránit a utěšovat, a ona ke mně bude vzhlížet a bude mě za to milovat.

„Nemusíš být nervózní..." vydechnu jí ledově na krk, až jí naskočí husí kůže. Znovu se usměju, a zatímco ji začnu laskat ústy místo, odkud jsem z ní ještě před chvíli pil. Prsty znovu sjedu k zapínání jejích kalhot.

Moje maličká se mi úplně oddává. Pohlíží na mě pohledem tak nevinným a téměř stydlivým, až to ve mně burcuje touhu ještě větší spolu s obranářskými instinkty. Pomalu ji svlékám a zdobím kůži něžnými i vášnivými polibky. Všechno se jí to líbí, ale prožívá to tak nezkušeným, zoufale zamilovaným způsobem, až mám pocit, jako bych ji teprve objevoval. Téměř ke mně vzhlíží.

Vážně si s ní můžu dělat, co chci a na jednu stranu se mi to neskutečně líbí. V takových chvílích se ve mně probouzejí zbytky upíra, který si hraje se svou ovečkou. Nahou ji k sobě přitisknu a políbím ji na špičku nosu.

„Není ti zima?" zajímám se s úsměvem, zatímco jí drápy přejíždím po vystouplé páteři. Pak, aniž bych čekal na odpověď, protože mi je předem jasná, ji chytím za ruce a přitisknu si je k pásku od kalhot. Je tak nerozhodná, že jí musím trochu pomoct. Usměju se na ni a vedu její ruce, protože mě vážně dojímá ta její zdrženlivost, kdy se tváří, jako by nikdy předtím nic podobného nedělala.

Rozepíná mi poklopec a červená se! Pokud si dobře vzpomínám, tak Diana nikdy nebyla stydlivá, natož aby se snad červenala! Ta její povaha snílka a nevinná plachost se mnou dělá tolik, že když se mě dotkne na citlivé kůži, tiše zasténám, protože mě neskutečně vzrušuje ta čistota a nevinnost doteků, které mi věnuje.

Jsem oproti ní zas příjemně zkušený a nadřazený. Pobízím ji očima a dívám se na ni s láskou a temným chtíčem. Nenechám ji mě pokoušet moc dlouho, protože bychom se takhle moc daleko nedostali. I když je zvláštní, co se mnou ty její nejisté doteky dělají. Vážně si v tu chvíli přijdu jak s nějakou lolitkou. Chytím ji znovu za zápěstí, ale tentokrát proto, abych jí znemožnil přístup ke své značně zvětšené touze.

„Šikovná..." zajiskřím očima se zachraptěním a zatlačím ji do peřin. „Neboj se..." usměju se na ni, když vidím její výraz, a políbím ji klíční kost. „Jsi... vážně k sežrání..." zasměju se potichu tomu dvojsmyslu a zlehka si na ni lehnu.

Nejistě se usměje a s nepokrytým okouzlením a touhou mě hladí po tvářích a uniká před vášnivějšími polibky, kterými ji chci obdařit. Svléknu ze sebe poslední část oblečení a nedočkavě se rozechvěju. Tak dlouho jsem se s ní nemiloval! Tak dlouho mi nepatřilo její tělo…

Di se mazlí s mými rty a sténavě se pode mnou protahuje. Ani nemusím používat feromony a je z ní moje hračka.

„Věříš mi, viď?“ zadívám se jí do šedých nevinných očí bojovnice. Svádím ji medovým hlasem k důvěře.

Moje maličká okouzleně přikývne.

Za to tiché vyslovení důvěry ji odměním polibkem. „Neublížím ti... Slibuju..." snažím se ji měkkým tónem svého hlasu uklidňovat mezi jednotlivými polibky, kterými ji zahrnuju tvář a pokouším se tak odvést její pozornost od toho, co se kolem děje, abych na ni mohl znovu nalehnout a konečně do ní mohl nenásilně proniknout.

„Chazzy..." vydechne trochu zaskočeně.

„Všechno je v pořádku..." políbím ji a propletu naše prsty, pro případ, že by přece jen měla tendenci se odtahovat.

Dech se jí mírně trhá, když přivírá oči a celá se klepe, nejspíš připomínkou všeho, co si musela bezmocně prožít. Nepohybuju se v ní, dávám jí čas, aby to rozdýchala. Opečovávám ji polibky a nechávám ji, aby mi hleděla do očí a ubezpečovala se.

„Je to fajn,“ dostane ze sebe a já se usměju.

Zahrnu ji známými pohyby, až pode mnou zakňourá. Snažím se chovat opatrně a dávat jí najevo city každým svým pohybem či dotykem, a když cítím, že pode mnou pomalu mizí její počáteční ztuhlost, lehce ji kousnu do rtů.

„Jsi úžasná..." usměju se na ni povzbudivě a odměním ji táhlými pohyby, při kterých mi při polibku usykává do úst. Když se jí zadívám do očí, stydlivě přede mnou uhne pohledem a sklopí zrak. Tělem se mi znovu rozžehne to nadšení, když ji mám pod sebou a tak sladkou a nevinnou jako snad nikdy předtím.

Je to jako bychom byli zase na úplným začátku. A je to vážně paradox, čím vším jsme si museli projít, čím vším si musela projít ona, než mi dala možnost opravdu ji začít poznávat. Není to totiž jen strach a obava, která v ní je zakořeněná, je to stud – ona se vážně stydí. Uhýbá přede mnou pohledem a červená se. Je to něco, co jsem u ní nikdy nezažil. Teď je to vážně ona, bez masek, bez postojů a obranných reakcí. Je to zvláštní, ale když vidím, jak je sama zranitelná, je pro mě mnohem jednodušší jí cokoliv říct.

„Asi jsem se vážně zamiloval..." usměju se jí do rtů, když cítím, jak mi nejistě vychází vstříc, prsty se lehce mazlí s mými vlasy a snad se i stydí dávat hlasitě najevo skutečnost, jak moc se jí moje počínání líbí.

Choulostivě se usměje a zčervená ještě víc. „Jestli tě to po tomhle nepřejde, tak tě fakt obdivuju,“ zaštká a utiší v sobě další zasténání.

„Nech toho, právě o tomhle mluvím.“ Provokativně ji kousnu. „A nepotlačuj v sobě to sténání nebo budu mít pocit, že se ti to nelíbí,“ zašeptám jí pobaveně do ucha a vpiju se jí do úst, abych ji zbytečně nepřiváděl do rozpaků.

Líbí se mi, jak se mi poddává, sténá mi do rtů a protahuje se pode mnou rozkoší. Prsty se mi zaklesne do vlasů, když mi do úst zanaříká nejvyšší rozkoší a přitiskne se ke mně ještě víc. S potěšením sleduju její reakce a na vrchol se dostanu chvíli po ní – a až v tom okamžiku si uvědomím, že jsem se opět ničím nejistil. Do hajzlu! Zakleju v duchu, jenže to mi momentálně už nijak nepomůže. Snažím se na sobě nedat nic znát a vděčně ji políbím, abych ji chvíli na to vtiskl k sobě do náruče a konečky prstů hladil na holé kůži, a doufal, že tentokrát nebudu v plození dětí úspěšný.

„To bylo krásný, děkuju.“ Přitiskne se ke mně celá zranitelná a vděčně mě políbí na rty, zatímco se chvěje po celém těle.

„Nemáš mi za co děkovat. Jsem rád, že se ti to líbilo.“ Zadívám se na ni, ale ona mi pohled neoplatí. Klopí přede mnou oči a dívá se jinam. „Di?" řeknu a jemně ji chytím za bradu. „Co je?" usměju se na ni trochu poťouchle. Je z ní vážně stydlivka. Nemůžu tomu uvěřit. Celou dobu jsem ji měl za někoho naprosto jiného a nakonec se ukazuje, že moje ohnivá maličká má ještě nevinnější a plašší povahu, než její sestra.

„Ale nic,“ zašklebí se mírně naštvaná. „Jestli ti to nebude vadit, tak … bych šla říct osazenstvu nějaký novinky o naší stavbě,“ usměje se. Přitiskne se ke mně a zlíbá mi polibky celou tvář, až se narcisticky usměju.

„Počkej," zvednu se na lokti, když se posadí na okraj postele a hledá oblečení. „Myslíš, že to je dobrý nápad?" zeptám se a vtisknu jí polibek na zátylek. Trochu sebou cukne a v jednu chvíli mám pocit, že má nutkání zakrýt se dlaněmi. Ona se snad přede mnou stydí být i delší dobu nahá! Jak sladké!

„Je mi zima,“ hlesne omluvně, když se urychleně navlékne do čistého prádla. Nevěřím jí to, ale nekomentuju to. „Myslíš, že bych jim to neměla říkat?“ Projede si štíhlými dívčími prsty své dlouhé havraní vlasy.

„Já nevím. Nejsem si jistý, komu teď vlastně můžeme věřit a komu ne. Neměli bychom zůstávat ani zde, ale … nechci tě k ničemu nutit.“

„Oni by mi neublížili,“ hlesne naivně. „Tohle musel udělat někdo jinej,“ zavrtí hlavou a chytí se za paže, jako by se bála, že se tu dotyčný objeví.

Zamyšleně se na ni zadívám, zatímco se koušu do spodního rtu. Nepřesvědčím jim…

„To už chceš jít dolu?“ zvednu k ní oči a blýsknu bělmem.

„Mohla bych? Chci říct, nemusím tam jít, můžu být tady s tebou. Jsem s tebou moc ráda,“ povzdychne si.

„Tak to máme stejné.“ Dlaní jí zajedu pod okraj trička, až sebou cukne. Přestanu a zadívám se jí do očí. Očekávám vysvětlení, aniž bych cokoliv řekl.

„Promiň. Nebojím se, jenom … když jsem sama sebou, jsem trochu… Prostě, když ze sebe nedoluju jiskry, je těžší to přijímat. Proto to … milování bylo takový. Víš, že jinak to není můj styl,“ zakření se a uhne pohledem.

„Nebudu na tebe tlačit,“ usměju se a lípnu jí pusu. Lehnu si na záda do peřin bez toho, abych se snad staral, kde mám své oblečení já. Když se na ni tak dívám, dochází mi, že pokud už bude skutečně sama sebou, čeká mě další zaučování a paradoxně v tom, co jí doteď šlo tak dobře. Ale vlastně mi to nijak nevadí. Umocňuje to ve mně ten pocit, že mě potřebuje a tím rostou i mé majetnické sklony vůči ní.

Přilehne si ke mně. „Já se zlepším, slibuju. Zase to sakra budu já.“

„A já myslel, že nyní jsi to konečně ty…“ Bez toho, aby ses schovávala do své ulity a hrála sis na něco, co nejsi, chce se mi říct, ale nakonec mlčím. Přitáhnu ji k sobě. „Zbytečně si s tím lámeš hlavu.“

Úzkostně si povzdychne. „Ale mně to vadí. Znals mě jinak, sakra. Máš rád mojí ďábelskou povahu, co když tě teďka budu nudit a polezu ti na nervy? Navíc se tak cítím dost zranitelně a mám pocit, že tě potřebuju hrozně moc a především v týhle době. Mám obavu, že tě přestanu bavit a budeš se cítit moc svázaně, když na tobě tolik visím.“

„Já jsem naopak rád, že konečně budu mít možnost tě poznat takovou, jaká skutečně jsi a ne za jakou se celou dobu vydáváš. Navíc – já jsem rád, že mě potřebuješ.“ Zatvářím se potěšeně. „Nehledě na to, že sis prožila … nepěkné věci,“ svraštím čelo při té vzpomínce, když jsem ji objevil v Joeově pokoji. Byl jsem si téměř jistý, že v tom zmrzačeném těle nezbyl žádný život, ale její pud sebezáchovy a boj o holý život je natolik neuvěřitelný, že přežila. Naplňuje mě to štěstím.

„Líbí se ti, že tě potřebuju? Ty máš vlastně rád, když na tobě kořist visí.“

„Přesně tak,“ zatvářím se povýšeně. „Ty na mě viset můžeš. Dokonce musíš, dává mi to pocit, že jsi vážně jenom moje.“

„Sakra, nikdy mi nedošlo, že seš až tak majetnickej. Ale aspoň díky tomu chápu tu tvojí šílenou žárlivost,“ uchechtne se. „Líbí se mi to,“ kousne mě do krku. „Víc, než by mělo. Je krásný ti podléhat. Být jenom tvoje.“

„Zdá se, že jsem chorobně majetnický a chorobně žárlivý.“ Přehodím přes ni deku, protože se celá klepe, přestože je oblečená. „Ale má to jednu výhodu,“ hlesnu a Di ke mně zvědavě zvedne hlavu. „Teď už si tě ohlídám… Budu sledovat každý tvůj krok!“

** ** **

„Měla bys začít pořádně jíst, jinak tě v té náruči za chvíli ani neucítím,“ reaguju na její nezdravě vypadající tělo a svou téměř prázdnou náruč. Jestli to takhle bude pokračovat, budu se na ni bát sáhnout, abych jí snad něco nezlomil!

„Neboj se. Brzo se můj stav zlepší a to díky tobě.“ Jemně mě kousne do spodního rtu, až mnou projede záchvěv touhy. Mhouřím oči a užívám si její laskání. Jednou dlaní jí lehce zajedu pod okraj trička, abych jí mohl drápy přejíždět po zádech.

„Nechceš napít?“ natočím hlavu a nabídnu jí tak něco, co by ji přece jenom mohlo pomoci dostat trochu na nohy, i když si uvědomuju, jaká rizika to s sebou zas nese.

Oči jí ustrnou v prostém vyděšení. Automaticky však vycení špičáky a pohledem sjede na mou tepnu a odvrátí hlavu. „Nemůžu.“

„Proč bys nemohla? Sám ti to přece nabízím. Neboj, zarazím to včas,“ usměju se povzbudivě, i když vím, že je jí stejně jako mně jasné, že tak jednoduché to nikdy není.

„Kořist přece nebude lokat svému pánovi krev.“

Její odpověď mě absolutně rozhodí. Zarazím se, ústa pootevřená k odpovědi, ale nějak z nich nejsem schopný dostat ani slovo. Myslel jsem, že tohle už je za námi! „Co to do hajzlu říkáš? Ty nejsi žádná moje kořist a já nejsem tvůj pán." Chytím ji za paži. Nejspíš moc silně, protože sebou trhne a vyděšeně se na mě zadívá v očích nepokrytý strach.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 26. kapitola: