OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 27. kapitola

21.12.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 739×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

27. kapitola - „Řekni, že jsem tvoje kořist!“

Chester

Vyděšeně sebou trhne a už si kleká na kolena, když ji vztekle se zuřivě zoufalým pohledem vytáhnu zpátky na nohy. Jsem u vytržení, protože … Do hajzlu, doufal jsem, že už ji to přešlo, že jsem ji nakonec až tolik nezprznil!

„Nejsi žádná moje kořist! Copak to nechápeš?!“ zavrčím ostře.

„Chápu!“ polkne. „Nejsem, nejsem!“ Vrtí hlavou tak rychle, až je mi jasné, že se mě bojí a beztak si myslí něco svého. Když vidím její reakce, přestanu pouštět hrůzu a jen ji sleduju bolestivým pohledem.

Do hajzlu! Jak jsem si kurva mohl myslet, že už je to za námi?! Tohle nejspíš nikdy neskončí. Budu se s tím muset smířit… Ale to nechci! Vážně nevím, co bych měl udělat. Přejde mě veškerá chuť na cokoliv. Obléknu si kalhoty a posadím se na okraj postele, abych si dlaněmi podepřel čelo a snažil se přemýšlet.

„Já si chtěl vzít někoho, koho mám rád... Nikoliv svou kořist!" zvednu k ní po chvíli oči. „Ale jak vidím, tak zase oba chceme něco jiného," prsknu poníženě a zavrtím hlavou, jako bych tomu nerozuměl.

„Ale … vždyť seš upír. A já jsem nižší bytost. Nejsem jako ty. Sakra, nejsme si rovni, nikdy jsme nebyli. Takhle to přece chodí. Já ti patřím. Já tě miluju a jsem tvoje,“ vydechne a já znovu udupávám to rozhořčení a nechuť. „Nikdy nám to rovnocenně neklapalo, protože moje povaha to nedovolovala, ale takhle… Můžu být sama sebou a my už se nebudeme hádat. Nebudu ti odporovat. Můžeš být šťastnej, protože já udělám, co ti na očích uvidím. Už tě nebudu otravovat zbytečnými hádkami. Je to nová šance – pro nás oba! Budeme spolu a bude to jenom lepší, protože já už se tě nebudu snažit převyšovat,“ usměje se vlídně jako by tohle všechno myslela skutečně vážně!

„Ale do hajzlu, ty jsi také upír!“ zavrčím zlomeně. „Ať je to jak chce, ať krvácíš, jak krvácíš, tak jsi stále upír! Máš drápy, špičáky a někde hluboko uvnitř touhu lovit!“ zavrčím zoufale a promnu si oči, jako bych tímhle mohl přehlédnout tu nezávidění hodnou realitu a protřít si zrak do nějaké lepší, skutečnější, protože tohle mi přijde tak zvráceně neskutečné, nelidské, neupírské! „Tohle nebudu poslouchat… Prosím tě, už raději nic neříkej,“ hlesnu a podepřu si hlavu, jako bych tak mohl pozvednout starosti na vyšší úroveň a dívat se na ně svrchu a nedůležitostí.

Pomalu zvednu ztuhlé, rozbolavělé tělo a s těžkým dechem, který mi vázne v hrdle, jako by mě úzkost ovládala, přejdu k postýlkám našich dětí. Spí, přikryti svou vlastní nevinností a dětstvím. Tiše dýchají pootevřenými ústy a sotva vypadají na upíří potomky, přestože jim přes bělostně mrtvolné tváře přebíhá záchvěv stínu.

Zaslechnu velmi tichounký dlouhý nádech a štkání. Takový ten zvuk, který se někdo snaží utajit sám sobě i ostatním. Diin pláč je sice nehlučný a nenápadný, ale fyzicky jí otřásá tak mohutně, až se jí útlá svěšená ramena chvějí a hruď jí poněkud legračně poskakuje v intervalech vzlyků.

Mám chuť k ní natáhnout dlaně v náznaku objetí, abych mohl utišit to nepokojné bolestné vzlykání, ale nakonec zatlačím tohle nutkání zpět do sebe. Brala by to totiž jako mé přání. Touhu někoho, kdo nad ní má podle jejího mínění moc. Padla by mi do náruče, ovšem nikoliv proto, že by sama chtěla, ale proto, že bych to chtěl já!

Chci ji naučit, aby vnímala své potřeby, touhy a přání. Nikoliv ty moje. Aby si sobecky brala, co jí nabízím, ať už je to útěcha, podpora, láska nebo bezpečí… To všechno jí patří, ať už to ode mě bude chtít sama přijmout nebo ne.

„Neplač,“ řeknu klidně.

Diana si i přesto rozmazává slzy po zčervenalých opuchlých tvářích a bojí se na mě pohlédnout, jako bych se snad zlobil, že se oddala té slabosti a ukázala přede mnou slzy. Vím, jak těžké je pro ni být sama sebou a ukázat, že je stejně zranitelná, možná zranitelnější, než kdokoliv jiný… Pro tu její bezbrannost a nevinnost mám ještě větší tendence chránit jí, ať už je zlem cokoliv na světě.

„Chceš obejmout?“ zformuluju běžnou větu do takové nedůležité podoby, přestože její význam je závažný. Byť jen proto, že jí dám na výběr, aby řekla, co si sama doopravdy přeje. Nechci, aby byla ovlivněna mým názorem…

Zvedne ke mně něžné, důvěrné oči, které se ještě lesknou slzami, a letmo se usměje, jako by se bála, že příliš veselí škodí. Přikývne, roztěkaně se zvedne, jako by se nemohla dočkat, až bude v mém náručí a přesto nechtěla spěchat. Láskyplně se ke mně přitiskne a obejme mě pažemi kolem krku, zatímco roztomile balancuje na špičkách.

Přitisknu ji k sobě a vdechnu vůni jejích vlasů, které se mi hebce otírají o tvář a lechtají mě. Přemýšlím, jakou mám možnost, že bych tohle své osobní peklo vyřešil… Buď další krvavou terapii nebo … ještě zkusit poslední možnost.

„Budeme to teď dělat vše jinak, ano? Budeme dělat pouze to, co chceš ty … bez ohledu na mě. Souhlasíš?“

Tvář jí protne nechápavost, zatímco trucovitě vyšpulí rty a zvedne svůj malý nosík. Oči se jí zatáhnou ironií, stejně hmatatelnou a ostrou, jakou míval v obličeji i duši její otec… „Ale já chci to, co chceš sakra ty.“

Zavrtím rozhodně hlavou. „Ne, to si jen myslíš. Ber to tak, že já chci vědět, co si myslíš ty. Zajímá mne tvůj názor. A proto bychom měli začít konečně upřímně mluvit. Pamatuješ ten večer na louce, kde jsi objevila fialové květy? Tam to nezačalo špatně, co myslíš?“

„Sakra, na louce to bylo fajn,“ houkne pochvalně a setře si poslední slzy, které se jí provokativně třpytily na řasách.

Pousměju se a přestanu se dotýkat jejího žádostivého těla. Bříšky prstů přejedu po tváři až na její čelist a bradu a odstoupím o krok. „Tak to uděláme, ano?“ Blýsknu nadšeně špičáky. „Cokoliv budeš chtít vědět nebo udělat, tak mi to jednoduše řekneš. Nic na tom přece není. Můžeme to zkusit hned!“

Překvapeně povytáhne obočí a rozhlédne se kolem mě, jako by čekala nápovědu.

„Co chceš, abych udělal?“

„Já … já nevím, sakra, prostě dělej, cokoliv chceš.“

Znovu zavrtím hlavou a snažím se nevšímat si její rozpačitosti. „Ale tady nejde o to, co bych chtěl já, ale co by sis přála ty. Tak co mám tedy udělat? Budu tu stát klidně celý den, dokud se nepřestaneš bát povědět mi, co si myslíš a chceš.“

Evidentně je vyvedená z míry a tak jen naprosto bezelstně zírá do mé tváře, jako by hledala signál, že jsem si dělal legraci. Jako by čekala na okamžik, až řeknu: „Apríl!“ a nadiktuju jí do puntíku, co má udělat pro mě a mé potěšení.

„Ale já fakt nevím, co bych chtěla. Chci to, co chceš ty.“ Naivně se usměje a zamrká řasami, jako by mě chtěla obelhat. Potlačím uchechtnutí, když na mě zkouší takové dívčí fígle a dál ji sleduju téměř bez pohnutí. „Dobře, no tak já bych se prostě chtěla mazlit a být s tebou,“ hlesne nervózně a vjede si do vlasů, jako by se mohla uklidnit tím pouhým laciným gestem, které jí dodávají ten styl ohnivosti a sebevědomé ladnosti.

„Dobře. Čím mám začít?“ zatvářím se poťouchle a sjedu ji drzým pohledem od hlavy až k patě, až se rázně ušklíbne a obrátí oči ke stropu.

Rozjařeně se rozhlédne po místnosti, zda z temných stínů snad náhodou vážně nevyskočí někdo, kdo by jí snad řekl, co má dělat. Uchechtne se a trochu stydlivě se protáhne jako kočka. „Já nevím,“ broukne cudně. „Prostě by se mi líbilo být v tvým náručí… Hladit tě a líbat…“ V očích se jí mihnou divoké a roztoužené plamínky spolu s důvěrností, na kterou jsem si u ní zvykl. Kterou mám u ní velmi rád.

„Tak si pro mne pojď.“ Ovšem ona se ani nehne! Nenechám se rozptýlit jejími prosebnými pohledy. „Co ti v tom brání? Prostě udělej to, co chceš.“

Zatne čelist, jako by jí teprve teď došlo, že to myslím vážně. „Jasně,“ hlesne napjatě a pomalými obezřetnými krůčky, jako by ze tmy mohl vyběhnout minimálně další vražedný upír, ruší tu krátkou vzdálenost mezi námi. Když už mě od ní dělí pouze zbytečná pěticentimetrová mezera, usykne, jako by se spálila. Natáhne ruce a se sarkastickým úšklebkem a horkostí ve tváři mi své dlaně položí na hruď a krouživými pohyby mne hladí. Poté mi blýskne pohledem do obličeje, jako by se ujišťovala, zda se mi to líbí. Povzbudivě se na ni usměju a přivřu víčka, když mi dívčími prsty vjede do vlasů a přilípne nejistě své rozechvělé rty na mé. Laská mě velmi jemnými polibky, které jí oplácím, ale nic víc… Dlouze, skoro zničeně, si povzdychne a přesune si mou levou dlaň na své pozadí a mou pravou ruku do vlasů, abych ji něžně vískal ve vlasech.

I když mi po chvíli značně omezené dotyky začínají dělat mírné problémy, snažím se držet na vymezených místech a hladit ji jen tam, kam si sama položí mé ruce. Asi čeká, že něco udělám, ale já stále odolávám. Musí prostě pochopit, že už to mezi námi odteď bude fungovat jinak. Když se ode mě odtrhne a zadívá se mi tázavě do očí, překvapivě vím přesně, co si myslí.

„Nekoukej se tak na mě. Je to na tobě. Neudělám nic, co bys sama nechtěla." usměju se.

Znovu mě protne tázavým pohledem a maličko zakoulí šedýma pronikavýma očima. „Ale proč, sakra, vždyť já si přeju všechno, co chceš ty!“ Jemně mě chytí za ruku, dotáhne mě k posteli, která se nachází přímo uprostřed pokoje a je přiražená k protilehlé straně dveří.

Když mě stáhne na sebe, prohne se v zádech a rozkošnicky zakňourá. Ten zvuk je téměř jako sametové pohlazení, které mi sklouzne do těla. „Takhle je mi nejlíp,“ hlesne rozněžněle a zvráceně si skousne spodní ret, zatímco na mě zachmuřeně pohlíží z přivřených víček. Dlouhé řasy se jí nad očima lehce chvějí, jak se celá maličko otřásá mým chladem. „Vždyť ty sakra víš, co všechno mám ráda, tak proč… Proč po mně chceš tohle?“

„Protože chci, aby ses to zas naučila říkat. Abys myslela na sebe a nestavěla mé touhy nad ty své.“

Něco nesouhlasně zamručí a zamračí se, až jí tvář protne protivně silný záchvěv sarkasmu a já se usměju. Tohle na ní mám rád. Tu její ironii, bezbřehý cynismus a sarkastické výrazy, kterými mě dohání k šílenství.

„A dál bude co?“ blýsknu očima. „Představ si, že jsem panic a nevím, jak na to…“ zachraptím jí vzrušeně do malého dívčího ucha, které má přikryté svými voňavými černými, hustými vlasy. „Musíš mi ukázat cestu…“ vystrčím pobaveně špičky svým špičáků, které mě touhou po ní začínají brnět.

Samozřejmě, že bych si ji mohl vzít podle svých představ a ukojit na ni svou fyzickou potřebu i krvavou touhu, ale … já prostě chci, aby byla zas sama sebou a raději využívala ona mě, než já ji.

Stydlivě se odvrátí a rozesměje se. „Sakra, ne!“ Odtáhne se ode mě a dá si rozechvělé dlaně před obličej, abych na ni neviděl. „Tak na tohle ze mě musí být vlk. Nemůžu být ovečka, když po mně chceš takovýhle věci!“ prskne a tváře jí červenají, zatímco já se shovívavě culím. Líbí se mi, když je … nezkažená a skutečně sama sebou.

„Tak buď vlk,“ zapředu s úsměvem hrdelně. „Buď čím chceš… Já klidně budu jehňátko. Poslušně, přítulné, i když nebudu hřát…“

Rozesměje se. Její hlas je jako zvuk, kterým lidé vyjadřují štěstí, radost a spokojenost. Tak nějak mě to potěší.

„Sakra, ty mi dáváš!“ hlesne upřímně a zajede si na hruď, jako by se chtěla upokojit. „Nejdřív seš panic!“ Následuje její další pronikavý smích, plný vřelého pobavení a sarkasmu. „A teď seš jehňátko! Chazzy, sakra, ty ses snad narodil už jako zkušenej!“ Zubí se a vrtí hlavou, až jí černé vlasy poletují kolem hlavy a rozprostírají se jí po drobných ramenou. „Ty nejseš žádný jehňátko. Ty seš pořádnej hladovej a chtivej upír a mně se to moc líbí!“ blýskne nadšeně očima a zvráceně mě sjede bujarým pohledem. „Je to fakt vzrůšo!“ zavrčí zastřeně a políbí mě na rty.

Pobaveně protočím oči. „Ovšem, já jsem zlý upír a už jsem se narodil zkušený. V porodnici jsem koukal sestřičkám pod sukně,“ zašklebím se. „Ale teď vážně. Věř nebo ne, ale i já byl nevinný chlapec.“ Zatvářím se jako svatý a prstem si nad hlavou naznačím svatozář, až vyprskne. „I když tedy nebyl jsem svatý zas tak dlouho,“ uchechtnu se a pohledem sjedu k dlaním, kterými jí rozepínám kalhoty, ale tím to pro mne končí. „Musíš mi ukázat, jak to máš ráda, to víš… Máš více zkušeností, než já,“ popichuju ji, abych z ní vydoloval více, než pouhou větu, že se jí to líbí. I když alespoň je to malý pokrok, který mohu částečně oslavit.

Tváře jí zčervenají studem a ona na mě trochu nejistě pohlédne. Je vidět, že není ráda za své upřímné reakce, ale … já jsem neskutečně rád, že se přede mnou neschovává za masku ohnivosti. Že je sama sebou. „Nech toho… Jsem úplně v rozpacích,“ zamumlá a pohlédne hlavou ke dveřím. Ty husté vlasy jí okamžitě jako clona padnou do tváře a zamezí mi tak vidět její bezprostřední reakce. „Buď hodnej,“ zašeptá vláčně.

Rozesměju se, protože tato výtka pro upíra je poněkud nereálná a velmi směšná. Jako drsný chtivý krvežíznivec bych sotva měl být hodný, milý a zamilovaný!

„Ano no tak,“ zasměju se. „Přede mnou se přece stydět nemusíš. Dělali jsme to už tolikrát. Ale pokud ti dělá problémy popisování, tak mi to neříkej. Veď mi ruku…“ zachraptím a chytím ji za konečky prstů. „Klidně zavřu oči, pokud to v tobě probudí více jistoty.“ Jemně ji chytím za bradu a otočím ji tváří k sobě, abych se mohl kochat ruměncem v jejím obličeji. Je až neskutečné, jaká doopravdy je a připadám si hloupě, že jsem to nepoznal už dříve. Věděl jsem, že přede mnou něco schovává a vždy byla tajuplná a překvapující, ale tohle…

„Zavři oči,“ zachraptí a polkne, jako by měla sucho v ústech a připravovala se snad na seskok padákem. Di sice díky té trošce ohnivosti po otci bojuje a vletí do všeho po hlavě, ale také se těžko smiřuje s některými věcmi.

Pevně semknu víčka k sobě a poslouchám tiché šustění oblečení. Představuju si, jak jí látka něžně klouže po těle a hladí její dívčí křivky i bledou pokožku. Slyším její rozechvělý dech. Cítím ho na svém krku, když se o mě jemně opírá a štíhlými hřejivými prsty bloudí po mém těle, jako by se chtěla ujistit, zda jí neuniknu.

Opírám se o pelest a v zádech cítím to pevné bytelné dřevo i místo, kde pelest přechází v hrubou zeď, pocákanou krví mých obětí. Vnímám ty drobné rozdíly. Její trhající se dech. Pohyby, kterými mi opatrně sedá do klína. Její rozechvělé prsty, které se občas až křečovitě semknou na mém zápěstí, jako by se skutečně bála.

Když nejistě uchopí mou dlaň a vede ji, ztlumím dech a proměním se v trpělivého, jejím tělem obelstěného chladného upíra, který umí čekat a poskytovat jí to, co tak moc potřebuje. Ztuhnu a vychutnávám si vůni její pokožky, její hebkost, vláčnost a teplotu. Jemně mi vede prsty po křivce svého krku až k útlému rameni. Po paži jemně sjedu na ňadro, které mi pasuje do rozevřené dlaně, a lehce ji laskám prsty. Pak vede mou dlaň přes holé bříško. Obkroužím pupík a nechám se svést do jejího lákavého tepajícího klína, kde vnímám tu horkost a měkkost. Přejíždím až choulostivými doteky bez nátlaku po nejněžnějším místě jejího těla a vnímám, jak se celá chvěje, dech zadrhávaný a zbarvený touhou.

„Tyhle doteky jsou moc krásný,“ dostane ze sebe s tlumeným zasténáním, které mi vžene adrenalin do žil a já mám co dělat, abych se nenapnul a nenechal se svést jejím tělem. Tak rád bych ty doteky vedl sám…

„A tohle je ještě hezčí!“ zaskučí, když si mými prsty stimuluje ten nejjemnější bod.

Divám se na ni přivřenými víčky a užívám si její slastné usykávání. Obě tváře jí hoří, zatímco rozechvělými ústy tiše posténává a kouše se do rtů. Pohledem sjíždím její mladé štíhlé tělo, které ačkoliv jsem chladný, chladným nenechává. Tyhle chvíle, kdy se mnou sama uspokojuje, jsou hodně vzrušující…

Oddává se mým dotekům natolik, že by možná nezaregistrovala, ani kdybych se na ni díval přímo. Na druhou stranu tím šmírováním dělám největší paseku sám sobě, a to přímo v kalhotách. Až bolestně na ni reaguji. Musí to cítit, i když na to zatím nijak nic neříká. A já, i kdybych se měl zbláznit, tak nesmím udělat nic, z čeho by měla pocit, že to musí dělat zase jenom kvůli mně! Je to šílená situace, ale její projevy, které se sice snaží tlumit, ale moc jí to nejde, mi jsou aspoň částečnou odměnou za to všechno.

Nenechá mě, abych ji dostal až na vrchol a rázně to utne. „Chtěla bych se milovat,“ zašeptá mi do rtů, zatímco bloudí nejistými prsty po mém těle. Cítím ji jako nikdy, protože … ona po mně touží a chce mě, bez ohledu na to, co chci já sám!

Když mě zatlačí do polštáře, usměju se. Drobnými polibky mě rozmazluje na hrudi, zatímco rozepíná knoflík kalhot a udýchaně se pere se zipem. Ve chvíli, kdy dlaní přejede přes mou viditelnou touhu, zatnu čelist a mírně se pod ní prohnu, protože díky tomu, co mi předvedla, jsem naprosto připravený a roztoužený si ji vzít teď hned. Ovšem … nemohu!

Div jí neděkuju, když si mne osedlá. Přenechám jí ten pocit nadřazenosti a převahy, na kterém jsem si vždycky tolik zakládal, i když teď zjišťuju, že ani tahle možnost není špatná, pokud není pod vlivem fialových krystalků... Skrz víčka, která slastně přivírám, pozoruju její snad až rozpačité a nejisté doteky a pohyby, kdy zrůžoví pokaždé, když svými šedými duhovkami zabloudí k těm mým. Je to až k neuvěření, ale vypadá mnohem nevinněji, než když jsme tohle spolu dělali poprvé. Je tak... Jiná, a já i přesto zjištuju, že na její horkokrevnosti mi už dávno nezáleží. Jediné, co chci je, aby byla sama sebou a neměla pocit, že se přede mnou musí schovávat.

„Udělej cokoliv se ti jen zachce," vydechnu jí do úst, když se ke mně nahne a já si ji k sobě ještě víc přitáhnu, abych ji mohl políbit.

„Dáváš mi zabrat,“ hlesne téměř zkroušeně, až se musím usmát.

„Proč? Jen říkám, že není nic nemožné,“ řeknu a kousnu ji do spodního rtu, zatímco drápy jí přejedu zádech. Měl bych se angažovat co možná nejméně, jenže je tak těžké se jí nedotýkat, když mě to k ní tak hrozně táhne. Pořád. I po takové době. Po pobytu v našem druhém domově snad ještě víc než předtím... Jako bych se snad své maličké nemohl nabažit.

Je to podivné, když jsem stále jen s ní a i přesto všechno, jsem schopný výt při pohledu na ni a udělat první poslední, aby byla se mnou. Aby mě milovala a dávala mi chvíle ve svém těle, které já prostě k životu bezmezně potřebuju. Ačkoliv jsem dříve střídal oběti a bral si jednu ženu za druhou, tak tohle se mnou nedělali… Žádná z nich, tedy až na Dianinu matku. Eleonor byla výjimkou…

„Sakra, Chazzy, prosím tě udělej to podle svýho! Mně se tohle nelíbí,“ vydechne útrpně a čelem se mi opře o rameno. „Je to proti všemu, co … znám. Pověz mi, co mám udělat a já to udělám! Já to splním!“

Vážně se jí zadívám do očí, abych pak zavrtěl v záporu hlavou a pozoroval její zkoroušený výraz ve tváři. „Pokud už dál nechceš pokračovat, tak... To skonči sama," pobídnu jí, i když představa, že mě někde v polovině nechá být, je šílená. Upír ve mně protáčí oči v sloup a kopá na všechny strany, aby mě svým vlezlým hlasem pobízel k tomu, co po mně ona chce. Jenže já nemůžu couvnout, protože to takhle prostě nechci! Nechci a necouvnu, i když mě tak čeká ledová sprcha a v koupelně o pár minut další.

Diina tvář prohloubí silné emoce a zoufalství jí div neskapává z očí. Přestane se na mně pohybovat a zamyšleně, jako bych ji snad týral, si mne prohlíží. „Přece jsi řekl, že uděláš cokoliv, co budu chtít…“ ušklíbne se sebejistě v drzém šklebu.

Uvědomím si, že se mě snaží zahnat do slepé uličky. Zatnu čelist. Do hajzlu, zase to obrací a snaží se to použít proti mně! Mohl bych jí říct, že ona má zase udělat to, co chci já, jenže... To by nikam nevedlo. Zhluboka se nadechnu a zápasím sám se sebou. Nejradši bych ji strhnul pod sebe a... „Jenže ty tohle chceš jen proto, že jsem tě to tak naučil..." syknu skrz semknutou čelist.

„Sakra, ale chci to!“ procedí naštvaně skrze zuby a houževnatě se ke mně přitiskne. „Copak nechápeš, že právě to, jak máš na vrch se mi na tobě líbí, sakra?!“ zapitvoří se a kousne mě do ramene, až usyknu. „Cítím se díky tomu v bezpečí! Seš pro mě ta největší šelma v okolí a já-ti-chci-patřit, protože vím, že se o mě i o děti postaráš a já se nemusím bát!“ vychrlí ze sebe hrubým chraplavým hlasem, jako by se vážně durtila nad mou nechápavostí. „Sakra, je tak krásný, když seš sám sebou. Když se tváříš jako zlej upír a já přitom vím, že je pro tebe rodina to nejdůležitější,“ zachraptí a znovu se na mně začne jemně pohybovat a znemožní mi tak pořádně přemýšlet. „Já nejsem tvoje kořist z donucení! Já jí jsem, protože jí být chci! Ber to jako mou další zvrácenost. Kdybych taková nebyla, Kdybych taková nebyla, nikdy bych se do tebe nezamilovala! To jsem ti přece taky patřila, sakra…" prskne a svými pohyby se mi snaží dostat do přízně a připravit mě o rozum. „A já ti chci patřit napořád! Nechápeš, co to ve mně vzbuzuje za krásný pocity… Štěstí, bezpečí, lásku i radost. Neber mi to, prosím,“ zadívá se mi do očí prosebným pohledem a šedé oči mě natolik svádějí, že mi to dojde.

Proboha, vážně jsem ji zprznil. Vážně, do hajzlu!

V očích se mi mihne zákeřný upíří záblesk, kterému nedokážu zabránit. Chci něco říct, ale zatemní se mi mozek. Do hajzlu, nemůže po mně chtít něco řešit, když se mi provokativně kroutí na klíně a mně se z toho dělají mžitky před očima!

Ale možná proto to právě dělá, prolétne mi hlavou těsně předtím, než ji doopravdy strhnu pod sebe a vezmu si to, na co mám chuť a co mi patří. Chce upíra, má ho mít, ovšem následky si musí přičíst sama, protože já se v tu chvíli přestanu úplně ovládat. Sám ani pořádně nevím, čím je ten můj nečekaný výpad způsobený, a hlavně nemám čas to zjišťovat, protože si jdu tvrdě za svým.

„Chazzy,“ vyjekne mé jméno a já netuším, zda obavou nebo touhou. Nemám čas, ani náladu to zjišťovat. Sobecky ji vězním pod sebou a beru si to, co tak moc chci. Co mi patří!

Moje maličká zvrátí hlavu a já stačím postřehnout ten zděšený výraz v její tváři, který mi udělá dobře. Ovšem tu hloupou lidskou část ve mně to mírně zabrzdí a tak zaplním vzduch svými feromony, až se pode mnou uvolní a rozesměje.

Chovám se v tu chvíli vážně sobecky, když pod sebou drtím její křehké tělo, dostávám se do ní ne příliš něžným způsobem a nenasytně jí okusuju rty, abych vzápětí léčil drobné ranky, které jí způsobuju svými ostrými špičáky. Trochu mě děsí, že ona to všechno sebejistě přijímá a chvěje se pode mnou rozkoší, kterou jí způsobuju.

„Řekni to… Řekni mi to!“

„Co ti mám říct?“ dostanu ze sebe po chvíli přemýšlení nad slovy, která se ke mně tlačí přes opar rozkoše a touhy.

„Řekni, že jsem tvoje kořist!“

Jsem natolik obluzený jejím tělem, že mi nejdřív vůbec nedochází, co to po mně vlastně chce. Až když to zapakuje podruhé, dojde mi to. Zarazím se a zadívám se jí do očí. Jsou zastřené roztoužeností a ještě čímsi dalším, co nedokážu přesně popsat.

„To nemůžeš myslet vážně!“ Div nezavyju. „Nic takového říkat nebudu! Nekaž to..." zašeptám jí do rtů a zaměstnám svými ústy, aby už nic dalšího nemohla namítat. Společně se dostaneme na vrchol a ona mi slastně zasténá do rtů. Vnímám to s naprostým uspokojením a zářným úsměvem na rtech.

„Prosím, řekni mi to!“ zavrčí bezmocně, když se pode mnou prohne v roztoužení. „Kdybych tvoje kořist nebyla, tak by sis to přece teďka ke konci neudělal po svým. Přece po tom taky toužíš! Vždycky jsi ze mě chtěl mít ovečku… tak mi to prosím řekni. Pro mě je to jako vyznání,“ obrátí ke mně uslzené oči.

Její poslední věta je jako ta nejledovější sprcha. Tohle bylo vždycky to, proti čemu bojovala, co nikdy být nechtěla. A teď mi tu vykládá, že to je pro ni jako vyznání?! „Nic takovýho říkat nebudu! Jsi moje, ale ne kořist!" zavrčím zoufale a pustím ji. Do hajzlu! Zajedu si zlostně prsty do vlasů. Nejsem naštvaný na ni, ale na sebe, a to neskutečně! V tomhle případě by i mlácení hlavou do zdi bylo málo... Zprznil jsem ji. Dokonale! Natolik, že mi je ze sebe vážně na nic.

„Změnila jsem se, ale pořád jsem tvoje! Chci být tvoje kořist, tak prosím! Já už nic jinýho na světě sakra nemám jenom tebe a děti,“ vzlyká natolik, až se jí celé tělo třese a ramena klesají níž, jako by na nich nesla celou váhu své bolesti.

„Do hajzlu, nezměnila ses sama, změnil jsem tě já!“ Téměř to na ni vykřiknu. Nikdy si to neodpustím, tuhle chybu, hloupou a nechutnou hru zkaženého upíra, jakým jsem se stal. Je to jen další věc, kterou si budu vyčítat ještě více, než to, že jsem ji neúmyslně zařadil mezi další upíry a … zabil jí rodiče.

Když nad tím teď tak přemýšlím, jsem vážně stále jenom upír. Ten, který jen bere a nedává nic. Jenom ničí. Všechno a všechny! Akorát ten uspokojující pocit z destrukce už se u mě jaksi nedostavuje….

„A já jsem ti za to vděčná! Udělal jsi pro mě to nejlepší a já tě za to miluju!“ Skloní pokorně hlavu a poklekne mi k nohám.

Mám pocit, jako bych rázem přišel o všechen vzduch místnosti a na tělo mi začalo svítit slunce. Nejspíš by mi to všechno bylo příjemnější, než tohle její ponížení! Tuhle pokoru, kterou jsem v ní vypěstoval a kterou nenávidím!

„Jako jedinej, jsi mi ukázal, kde je moje místo a kam patřím. Děkuju ti za to,“ štká a tulí se u mých nohou.

Nemám na to ji od sebe odstrčit, protože bych jí tím ublížil ještě víc... A tak jen sedím a strnule se dívám, jak se ke mně tiskne, a je mi hrozně. Oskar by ze mě měl vážně radost, prolítne mi náhle hlavou, když ji tak vidím, jak se přede mnou plazí a div mi ty nohy nelíbá. Ztěžka polknu. Netuším, co dělat... Nevím, jak se s touhle situací vypořádat!

A pár dotazů, ať víme, jak na tom jsme :o) Děkuji za odpovědi a doufám, že se kapitola líbila. :o)

1. Jaký máš názor na Chesterovu převýchovu své maličké?

2. Přehnal to nebo jeho nápad ztroskotal kvůli tomu, že Di je prostě extrém a má povahu, kterou u ní neočekával?

3. Měl by pojmout Di za svou kořist?

4. Nebo by Diana raději měla dostat rozum?

5. Chápeš její myšlenkové pochody nebo jsi na tom jako Chazzy a nevyznáš se v ní?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 27. kapitola: