OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 28. kapitola

22.12.2011 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 671×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

28. kapitola - „Ty jsi vážně jenom obyčejná kořist!“

Chester

Moje maličká ke mně obrátí své šedé oči, plné povrchní a nepatřičné oddanosti. „Proč se tváříš tak nešťastně?“

„To se ti jen zdá,“ hlesnu a cítím tu kyselou pachuť prohry v ústech. Nejraději bych si hrdlo propláchnul hektolitry zkvašené krve, ale bláhově jsem slíbil, že už nebudu pít! Raději uhnu pohledem, protože ta její protivná touha být v našem vztahu tou podřadnou, mě ubíjí. Nahání mi to do očí temnotu ještě větší, než mám. Tahle černota je téměř hmatatelná, děsivá a nepříjemná, protože vychází z mého nitra a spaluje mě zevnitř kvůli té její slepé poslušnosti! Najednou se mi takové věci zdají být tak bizardní a nenormální, především u mé bojovné maličké, která se vždycky rvala za vlastní život, za svou svobodu, kterou mi teď chce volně odevzdat jako něco neužitečného a nepotřebného!

Nevím, jak dlouho se takhle utápím v těch chmurných myšlenkách. Opřádají mě a stahují ke dnu. Upír s duší, který trpí pro svou vlastní lásku. Trpí, protože ona chce být mou kořistí! Jak ironické a hloupé!

Když se mi Diana neočekávaně vytáhne na klín a hodí po mně drzým pohledem, který říká: „Je mi z tebe zle!“ Nechápavě na ni vyvalím oči a topím se v té mlhovině ironie, když mě obejmou její feromony a já zvrátím hlavu.

„Zlobím, co?“ vycení na mě provokativně špičáky.

Neříkám, že by to na mě nepůsobilo. To ne, to bych lhal, jenže... nepůsobí to tak, jak by mělo... Jsem natolik zahloubaný do sebe, že na její dráždění nereaguju úplně tak, jak bych měl, a jak by si ona představovala...

Přestane se snažit a se zrádným zachmuřeným výrazem v dívčí tvářičce si mne prohlíží jako laskominu. „Tobě furt vadí, že už nejsem jenom tvoje, viď?“ Změní téma tak náhle, až mi v hrudi cosi poskočí a místo radosti, zachytím střípky bolesti. „Neodevzdala jsem se jim. Vzali si mě proti mojí vůli! Nikdy bych jim nepodlehla!“ zajíkne se, i když se zřejmě snaží udržet si chladnou hlavu.

Přece mi tohle nevadí, snažím se přesvědčit sám sebe. Ona nemůže za to, že jí takhle ubližovali, že ji týrali! „Nevadí,“ hlesnu a přitáhnu to drobné tělo k sobě se strachem, abych jí snad neublížil. Je díky těm bastardům tak vyhublá, tak zubožená. Přitisknu ji k sobě a vnímám její vůni, zatímco se nořím nosem do jamky mezi jejím krkem a ramenem. „Už o tom nemluv, zbytečně se tím trápíš…“

„Mně to strašně mrzí, že jsem ti tím ublížila a že jsme přišli o…" Zarazí se a oči se jí automaticky zalijí svízelnými slzami a bolestí tak ostrou a bodavou, až musím uhnout pohledem. „Odpusť mi to! Ani nevíš, jak moc tě potřebuju, jak moc pro mě znamenáš!“

„Ty za to nemůžeš…“ řeknu sevřeným hrdlem. Ta zmínka o dítěti bolí mnohem víc, než když jsem měl v ústech stříbrný křížek. Mnohem víc, než když mi Bianka probodla stehno skrz na skrz. To bylo proti tomu neviditelnému bolu jako pohlazení. „Nemám ti co odpouštět. To já tě tam nechal a odletěl. To já za to mohu…“ Cítím, jak mi ta pravda protéká ústy a mění se v cosi hořkého a nechutného. Tisknu ji k sobě, i když se klepe čím dál víc a není to pouze zimou. Je uzlíček nervů a bude se z toho dostávat ještě dlouho dobu, pokud se té noční můry někdy vůbec úplně zbaví...

Já můžu dělat jediné. Zatnout zuby, potlačit veškeré své pocity a upřednostňovat pouze její potřeby. Jen netuším, jak se k ní mám chovat, aby neměla pocit, že už mi nepatří, ale zároveň se neutvrdila v tom, že je stále ta oběť, za kterou se považuje, a že to tak má být.

„Chazzy, lásko, nemůžeš za to! Nemohl jsi u mě pořád být a hlídat mě,“ povzdychne se a stiskne mě, jako by naše objetí mohlo vynahradit všechnu tu bolest, strádání a ponížení, před kterým jsem ji neuhlídal. „Proč ze mě nechceš skutečnýho upíra?“ hlesne a já se mírně napnu. Taková slova by odpovídala mé Di! „Slibuju, že se budu chovat soucitně k rodině. A pořád budu tvoje, jenom nebudu tak nechutně bezbranná a až přijde, tak se o sebe i děti postarám!“ Pohlédne mi do očí, v duhovkách doutnající naději.

Jsem těmi větami natolik překvapený, že cítím v hrudi ten pomyslný příjemný pocit. Zas bojuje za svou svobodu, zas je sama sebou! „Ještě před chvíli jsi chtěla, abych tě utvrzoval v tom, že jsi moje oběť a teď… Nyní chceš být krvelačným upírem?!“

Vypadá to, jako by se v ní praly dvě poloviny a každou chvíli převládala jiná. A moje maličká nevěděla, pro kterou se rozhodnout.

Znejistí a vykulí oči, jako by si teprve nyní uvědomila, co vlastně řekla. „Já se omlouvám!“ vyhrne rozpustile a tvář jí protne jakýsi záchvěv obavy a nechápavosti. Sama se v sobe nevyzná a za to můžu jenom já… „Nechala jsem se přemoct tím špatným pocitem, sakra! Už se to nestane! Jsem tvoje oběť. Nechci být krvelačná upírka. Jsem jenom tvoje nižší bytost, nezlob se,“ hlesne naprosto zničeně a skloní hlavu, zatímco já ji přemýšlivě pozoruju. Snaží se v sobě tu vzdorovitost a touhu po svobodě udupat.

Sleduju její extrémní reakce, a přemýšlím, jestli je na světě větší idiot než jsem já. „Ty se mě stále bojíš, co?" řeknu tiše.

Di uhne očima a schoulí se do sebe. Viditelně se jí tvář promění v naprosto nejistou a Diině tváři nepodobnou.

Jasná odpověď. „Divím se, že se mnou vůbec můžeš spát," dodám s poušklíbnutím, ze které vyjde spíš bolestná grimasa, a shodím ji ze svého klína, abych si mohl natáhnou kalhoty. Zase jsem si myslel, že už hůř být nemůže, a zase jsem – ostatně jako skoro pokaždé – spletl.

Nakonec ten poklid nevydržím a vyskočím na nohy. Chodím temně po pokoji a za mnou se táhne stín bolesti, zoufalství a nenávisti k těm, kteří mi ji unesli. K těm, kteří ji týrali… A hrozně mě mrzí, že mezi ně patřím. Zatínám pěsti a drápy si zarývám hluboko do masa. Cítím uspokojení, které v tom bolu nalézám.

„Moc mě to mrzí,“ ozve se šeptavý nejistý hlas mé maličké. „Prostě je to ve mně, ale ty… Ty máš právo mě za to trestat. Já se trestů hrozně bojím.“ Přizná se skloněnou hlavou.

Zastavím se vpůli kroku, abych se na k ní otočil a upřeně se na ni zadíval. Stočená do klubíčka, jako by si přede mnou chtěla chránit citlivá místa, jako by se připravovala na nějaký můj další výpad... Její slova bolí! Příčí se mi v krku a tlačí mi na plíce, až mám pocit, že se nemůžu skoro nadechnout.

„Zapamatuj si jedno. Nikdo nemá právo tě trestat. Nikdo!" zavrčím do ticha a zatnu pěsti, protože se mi ruce podivně chvějí. Hlavou mi prolétne vidina knihovny a lahve s chlastem pod stolem. Rychle ji zaženu. „Pokud ti to pomůže, odstěhuju se z ložnice...“

Upře na mě zoufalý pohled, ale mlčí! Jako vždycky mlčí! Celý se rozechvěju a snažím se nedat najevo vztek nad její mlčenlivostí, díky které nemám šanci poznat, co si vlastně myslí!

„Takže to mám brát jako souhlas?"

Ošije se, ale nepotvrdí mi to ani mi to nevyvrátí.

Vzdychnu. „Di, já ti do hlavy nevidím, i když bych za to dal někdy kdoví co, ale... Chci jenom slyšet, co si doopravdy přeješ bez toho, aby ses bála, že se mi tvá odpověď nebude líbit... Já ti přece nic neudělám. Copak jsem ti někdy ublížil? Uhodil jsem tě někdy?" Poslední dvě věty řeknu tak potichu, že si chvíli nejsem jistý, jestli jsem je opravdu vyslovil, nebo si je pouze pomyslel.

Ale když na mě její šedé oči beze změny mrtvě zírají, chytím se za kořen nosu a dlouze vdechnu dusný těžký vzduch místnosti. „Hned jsem zpět!“ zahřmím.

** ** **

Před dveřmi do Dickovy ložnice se zarazím a přešlápnu na místě. Nevím, jestli to, co chci udělat, je zrovna nejlepší nápad, jenže... Žádná jiná možnost mě nenapadá. Sice ho už dávno neobviňuju z toho, že za Diin únos může on, přesto si raději nechávám otevřená zadní vrátka.

Navíc je mi jasné, čeho tímhle můžu dosáhnout. Vím, co všechno tím riskuju, ale... Vzdychnu. Do hajzlu! Mám ji tolik rád, že jsem tohle všechno ochotný podstoupit. Proto udělám to, co udělám. Snad poprvé za celou dobu, co tu žiju, zaklepu na dveře a s rukama v kapsách čekám, kdy se otevřou.

Když ovšem vykoukne usměvavý Dick a v náručí má mého syna Baltazara, zatnu čelist a snažím se nedat najevo, jakou mi to zasadilo ránu. „Nazdar Chazzy,“ zazubí se Dick, evidentně ve velmi dobré náladě.

Mám pocit, jako by se mi všechno vysmívalo přímo do obličeje. Je možné, že vážně selhávám úplně ve všem?!

„Čau..." řeknu trochu nepřítomně, zatímco pohledem spočívám na svém synovi. Chci k němu natáhnout ruce, ale pak si vzpomenu na jeho minulou reakci a rozmyslím si to. Na tohle bych v tuhle chvíli asi neměl... „Chtěl ... chtěl jsem tě o něco ... požádat.“ Slova ze mě lezou jako z chlupaté deky, protože Dick je nade mnou a já se cítím jako bych byl podřadnější, protože … mně se nevede tak dobře a nemám skvělou náladu a můj syn, který je raději v jeho náručí, mne ani pořádně nezná! „Jde o Di," sjedu pohledem do Dickova štěstím přetékajícího obličeje a žaludek se mi sevře ještě víc. Do hajzlu už se vším! Mám toho dost, chvění prstů nepřestává, naopak mám pocit, že se zvyšuje, potřeboval bych se něčeho napít.

„Lilien, pohlídej Balta,“ hlesne do místnosti a předá mého prvorozeného následovníka dívce s modrozelenýma očima a dlouhými blonďatými vlasy. Je tichá, stydlivá a ačkoliv bych jí nehádal více jak třináct, stala se nejlepší kamarádkou Desire. „O co jde?“ Zavře dveře a rozhlédne se kolem, jako by nás snad někdo mohl slyšet.

Znovu přešlápnu. Nemám moc chuť zasvěcovat ho do svého momentálně posraného života, když vidím, jak je nade mnou a ani se o to nemusí nijak snažit. „Potřeboval bych vědět, co se Di honí hlavou," probodnu ho přímým pohledem, jestli mu to docvakne a zareaguje rovnou, nebo mě v tom nechá vymáchat a bude se bavit tím, že od něj něco potřebuju.

„Jasně, ale … ona už mi o vašem vztahu nic neříká,“ zahučí nejistě. „Ale klidně s ní zkusím promluvit. Jaké téma?“ hlesne prostoduše, jako by si snad nic neuvědomoval. Zírá na mě téměř bezelstně a přátelsky, křivý úsměv na rtech a nebeskou čistou modř v očích.

„Ona už neříká vůbec nic..." zamumlám spíš sám pro sebe. Pak se trochu oklepu, jako bych se tím chtěl probrat z té podivné strnulosti. „Chtěl bych vědět, co doopravdy cítí a co si myslí o mně  a o nás dvou," dostanu ze sebe se sebezapřením.

Vlastně ani nevím, jak mě teď Dick vidí. Jestli mu došlo, že už nejsem takový, jaký jsem byl, když jsem odsud odnášel Dianu. Mohl mě poslat někam, ale neudělal to… Snaží se mi pomoct, dokáže věci řešit, zatímco já schovávám ruce do kapes, aby neviděl, jak se mi klepou, a nejradši bych do sebe obrátil dalších několik skleniček alhkoholu. V duchu odfrknu. Nevím, jestli nenávidět víc sebe za svou neschopnost, nebo jeho za jeho dokonalost, která moje negativa ještě umocňuje!

„Chazzy, zkusím to, ale ona mi fakt nic o vašem vztahu a o tobě neříká. Bude to znít hloupě, ale tuším, že si myslí, že chráním jen tebe, že jsem jen tvůj kamarád a nikoliv její.“ Zadívá se na mě, jako by čekal, že se mu vysměju. „Kurva, mám pitomé pocity, že?“ zazubí se a snaží se odvrátit to, co považuje za svou domýšlivost.

„Vím, že to tušíš, proto jsem za tebou přišel," zavrčím. Štve mě, že on se s ní dokáže dorozumět beze slov, zatímco já ani s těma zkurvenými slovy! „Promiň..." Zavřu oči a mnu si kořen nosu. „Nějak mi to ujelo." Pak mi dojde, co mi tu vlastně řekl. Zvednu k němu hlavu: „Jak to myslíš? Nemůže si tohle myslet! Jestli nevěří tobě, tak už nikomu. Do hajzlu!" zakleju a rukou si projedu vlasy. „Mohl bys ... mohl by ses pokusit ... obnovit ten váš ... vztah?" dostávám ze sebe skrz zatnuté zuby. Je mi jasné, co to pro mě může znamenat, a nevěřím, že to vůbec říkám!

„Ten náš vztah funguje,“ zabručí Dick a pokrčí rameny. „Jenom mi na tebe prostě neřekne nic špatného, protože si myslí, že bych snad chodil žalovat. A vůbec…“ mávne rukou. „Jsou to jenom takové pocity!“

„Tak v ní umocnit pocit, že mě nesnášíš, což vzhledem k situaci asi nebude zase tak těžké. Prostě se o to pokus, jakkoliv!" naléhám na něj, protože mi je jasné, jak to s tím jeho vnímáním je. On prostě nějakým zvráceným způsobem dokáže číst její myšlenky! Myslel jsem si, že je to jen jejich podivné pouto, ale … je v tom něco víc! „Mám si snad kleknout?!" zavrčím se sebezapřením, když nereaguje a civí na mě jako na blázna.

„Když už budeš klečet, tak bys mě mohl vykouřit,“ zavrčí a křivě se ušklíbne. „To víš, že ti pomohu.“

Je mi, jako by se to vracelo do starých kolejí a my spolu vymýšleli, jak nečestně obelhat dvojčata v dobrém úmyslu.

„Ty vážně věříš těm mým intuicím?“ hlesne nejistě a vjede si prsty do vlasů. Má podobná gesta, jako Diana. Ta také, když je nejistá a nervózní, projíždí si křehkými vlasy. Nikdy jsem si těch podobností nevšímal a zájmy i city, které k sobě chovají, popíral, jako by neexistovaly, ale … Teď už to nemohu jen tak přehlížet a dělat, že to není. Musím jejich pouto využít pro svůj prospěch.

„Věřím…“

Dick se na mě usměje. „Dobře, tak … jdeme.“

„Počkej, skočím si pro něco do knihovny a za chvíli jsem u tebe…“ hlesnu a doběhnu si napít, alespoň trochu, protože tohle nezvládám.

** ** **

Opírám se o zavřené dveře a strnule shlížím na svou maličkou, kterou Dick lustruje pochybným pohledem. Znám ten pocit, kdy se jí snaží proniknout do hlavy, jako tolikrát. Jen tentokrát nejspíš ví, co skutečně dělá… On si myslí, že ho žene intuice, ale já vím, že je to jeho schopnost, která mu dává možnosti vědět víc než já. Být s ní tak blízce ve spojení a rozumět jí. Vždycky jí dokázal dokonale porozumět a tohle je jako jeho odměna, zatímco já se topím a tápu v jejích šedých očích. Nikdy ji nejsem schopný pochopit, nikdy jí nebudu rozumět tak, jako on…

„Pověděla ti Di o naší svatbě?“ hlesnu do ticha a probodávám její bezbranné chvějící se tělo pohledem. Choulí se před námi mezi postelemi a postýlkami, v malé škvíře, kam se vejde pouze takové vyhublé a bezmocné stvoření, jakým se stala.

„Ne,“ zavrčí Dick, kterého tím naprosto vyvedu z míry. Ještě úlisněji se na ni zahledí, až mě ten jeho pohled bolí. Je tak důvěrný… „Neřekneš to, protože to zakázal?“ zvedne obočí, až sebou Diana zmateně trhne.

„Jen poslouchám,“ hekne moje maličká a ponurým, nešťastným obličejem se rozhlíží po nás dvou, jako bychom nebyli ti, kteří ji milují nejvíc na světě, ale jako bychom pro ni představovali to největší nebezpečí.

Vyměním si s Dickem pohled, ale do pokoje nevstoupím. Sice jsem se hodil trochu do klidu, ale určitě to ze mě táhne. „Nevěřím ti, že chceš být moje oběť!" zaútočím na ni přímo, až sebou trhne a vyděšeně se zadívá na Dicka. Původně jsem chtěl začít úplně jinak, ale najednou rychleji mluvím, než přemýšlím. „Chceš to jen proto, že jsem to tak chtěl předtím já, protože se mě bojíš, ale nechceš to sama od sebe."

Dick ji notnou chvílí probodává modrým důvěrným pohledem, zatímco moje šťastná krev se tváří, jako bychom jí mučili. Po chvíli si blonďatý upír dá hlavu do dlaní. „Má v sobě neuvěřitelný zmatek!“ hlesne hlasem, který je trýznivý a bolestný. Vnímá její emoce a myšlenky a … neumí se od nich odpoutat. „Ze všech sil v sobě potlačuje tu starou Di. Díky tvoje výchově i tommu únosu. Ale … ta naše Diana touží být samostatná jako vždycky. Nechce ti být na obtíž, nechce na nikoho spoléhat, jenom na sebe, ovšem v tom jí brání ta dobře vychovaná část i ta část snílka, kterou v sobě dlouhá léta potlačovala. Bude to znít zvráceně, ale na jednu stranu se jí hrozně líbí, když je tvojí kořistí. Nebýt toho nebezpečí, tak by nechtěla být znovu upírem.“

Moje maličká zakoulí očima a schoulí se do sebe, jako by snad nemohla uvěřit tomu, co to tady vypráví.

„Nic nemelu, vždyť je to pravda,“ zavrčí směrem k ní Dick a odpoví tak na myšlenku, která mi zůstala skrytá, jako vždycky všechno.

Svraštím čelo a zhluboka se nadechnu, protože tohle… Tohle je šílené, jak dokonale dokáže popsat její emoce! Probodnu svou maličkou skleslým pohledem. Proboha, kam až jsme to dopracovali? Jako upír nemohu popřít fakt, jak mě skutečnost, že mi tak moc chce patřit, těší, ale na druhou stranu… Do hajzlu, proč je všechno tak složité? Proč má Diana tak složitou povahu?!

„Já chci jen jedno… Aby byla sama sebou. O nic jiného mi nejde,“ adresuju svou větu sice na Dicka, ale pohledem probodávám ji.

Dick se ušklíbne, když si Di pomyslí něco, co jej pobaví. „Stále to v sobě má… Tu divokou povahu,“ zasměje se tiše, podporujíc její negativní stránky, které oba tak milujeme. „Ale špatné je, že sama neví, co vlastně chce. Touží být tím, co si přeješ ty. Řekl bych,“ zadívá se na mě přísně. „Že jsi ji připravil o vlastní rozhodnost. Dokonce jí těší, dělat to, co chceš ty. Je to …. Nechutné,“ vyplivne to z úst jako by ho to pálilo.

„To není pravda!" ozve se příkře moje šťastná krev.

„Teď to děláš, protože víš, že on tě chce jinou," řekne blahosklonně Dick, až Di zoufale celá znemožněná zalapá po dechu a skloní hlavu. Černé lesklé vlasy jí padnou do tváře a já nevím, zda pláče, protože se podivně chvěje.

Ramena mi poklesnou. Ona je prostě jak nesvéprávná, bez vlastního názoru, rozumu, potřeb... Vážně mě to děsí. Přemýšlím, jak z téhle situace vybruslit, jenže mě nic nenapadá. S Desire být nemůže kvůli dítěti, s Dickem také ne, protože ten je zase pořád s Des. Pokud pominu fakt, že bych se asi užárlil, kdybych ty dva měl nechat v jednom pokoji přes noc. Jenže ona se potřebuje dostat z mého vlivu, ale jak to udělat, abych ji tím neublížit?! Vyšlu k Dickovi pohled říkající jediné – Co mám dělat?!

Dick se znovu zadívá na Dianu a dlouze, trpělivě se dívají do očí. Propojeni svým myšlením, vnímající své myšlenky a emoce, týrajíc znaveného upíra, plného bolesti a nenávisti – to jsem já. Jsem už tak zničený ze všech těch slov, která se nikdy neřekla a přesto mezi námi staví tu neproniknutelnou hráz…

„Nedáváš mi na vybranou,“ hlesne drze Dick a ušklíbne se na ni velmi provokativně a necitelně, jako skutečný dravý upír, kterým on nikdy nebyl. „No, tak jsem hajzl, myslel jsem, že tohle víš,“ procedí pobaveně špičáky. Dost výhružně na to, aby ji vyděsil, ale dost poklidně na to, abych mu to uvěřil já. „Co nemám dělat? Děsím tě?“ ušklíbne se, jako by se před ním plazila malá holčička a on z ní měl legraci. Jako by ho bavilo ji děsit a týrat strachem.

Přeskakuju pohledem z jednoho na druhého, přičemž mluví pouze Dick, zatímco Di se na něj šklebí, a připadám si jako v blázinci! Jako? Zasměje se ve mně upíří hlas. A já mu musím dát za pravdu. Tohle je všechno, jenom ne normální!

Když zachytím Dickovy pronikavé oči, které se mi zabodnout do tváře, zdvihnu obočí. To si jako myslí, že mi telepaticky vyšle nějakou myšlenku a já ji zpracuju nebo co?! Umím různé věci, ovládat pomocí pohledu a hlasu, ale... Do hajzlu, že zrovna o tohle jsem byl ochuzen a můj sok to jako na potvoru má! Když vidí, že to je se mnou ztráta času, vzdychne a odvrátí se.

Di se tomu uchechtne a Dick se tomu zašklebí. Začíná mi jejich "řeč" lézt pěkně na mozek! Oni si snad ze mě dělají srandu nebo co!

„Čemu se tlemíte?" zavrčím příkře, ohromen tím, jak se baví! „Tak jsem holt natvrdlý, no. Každý nemůže mít IQ tykve jako tady Dickouš!" zašklebím se na něj přátelsky.

Dick mi oplatí ušklíbnutí, když se náhle zachvěje a jeho oči se rozevřou v široké hrůze a zoufalství. Bezhlasně otevře ústa a náhle se z toho stavu probere. Jeho tvář nabere úplně jiný výraz, dravý a chtivý. „Co to bylo?!“ vyjede na Di. „Kurva, co to bylo?!“ Poklekne si k ní tak rychle, že sebou maličká trhne a vyjekne. „Di!“ Zatřese s ní a náhle znovu ustrne, když se mu zabodne očima do tváře a tělo upíra se chvěje jako by se ocitlo v plamenech. „Kurva!“ vyjekne upír a štítivě mou maličkou pustí. Diana se tváři tak zle, tak temně, až se mi v tu chvíli sevře hrdlo.

„Co se stalo?“ řeknu nechápavě, když vidím, jak na ni reaguje. Je jako smyslů zbavený! Chytí ji za paže a znovu s ní začne třást. „Dicku, do hajzlu, přestaň, vytřeseš z ní duši!“ přiskočím k nim, a aniž bych se zajímal o to, zda to ze mě ještě táhne a já jim tak servíruju svou další slabost, odstrčím ho od Diany. „Zešílel jsi?!“ zabodnu se mu nechápavě do očí a sleduju, jak zrychleně oddechuje, jako by právě prožil horor.

„Ty jsi vážně jenom obyčejná kořist!“ zařve pronikavě Dick, až se po něm nechápavě obrátím! Co to do hajzlu dělá?! „Vždycky jsi byla! Jsi ta nejnižší podřadná bytost a nic víc! Chester tě týral málo, protože ty jsi možná větší hajzl, než kdy byl Oskar! Nic lepšího si nezasloužíš! Zasraná oběť, která si nezaslouží ani vlastní myšlenky!“ řve na ni jako smyslů zbavený, evidentně ovlivněný něčím velmi špatným, co v její duši objevil.

Když se rozhostí ticho, Di se na něj vítězně usměje a Dick zoufale zavrčí. Šokovaně zírám na tu nenávist, která se mu zračí v očích a nevěřím vlastním uších. Proboha, co tak hrozného si mohla myslet, že v jedinou vteřinu zapomněl na veškeré city, které k ní vždycky cítil, a které podle mě úplně nezmizely ani s příchodem Desire! Chytím ho za košili a násilím dostrkám na chodbu.

„Můžeš mi laskavě říct, co se to tam do hajzlu stalo?!" zavrčím na něj.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 28. kapitola: