OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 29. kapitola

23.12.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 692×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

29. kapitola - „Ty nejseš Chester…“

Chester

„Kurva,“ usykne zlomeně Dick. Tvář má protaženou hrůzou a zděšením tak upřímným, až mě to trochu udivuje. Co mu mohla povědět tak hrozného, že ho to srazilo na samotné dno? „Ona mě obelhala… Donutila mě, abych jí to řekl! Já jsem takový vůl!“ protáhne zlostně a složí si hlavu do dlaní. „Myslela na to, jak … jí Oskar povídal, jak zabil … jak týral … mou malou sestřičku,“ vydechne bolestně. Hlas má natolik zabarvený zoufalstvím, neštěstím a nechutí, až se mi sevře nitro. Susan, propluje mnou tiše to jméno a já zatnu čelist. „Unesl ji temný stín, když mi bylo šest a já tři… Nikdy jsem nevěděl, kdo to udělal, ale teď … Teď to vím přesně! Vinnie, mou sestřičku, unesl Oskar! Vyprávěl jí to do detailů a ona mi to vmetla do tváře, až jsem se neovládl a málem se zhroutil.“ Jeho hlas nabere drastického tónu. „Chazzy, on … on ty děti znásilňoval! On znásilňoval a mučil mou malou nevinnou sestřičku!“ dostane ze sebe a já vím, jak moc se teď ovládá, aby se přede mnou nerozbrečel.

On netuší, že upír může plakat, ale já… Já to znám na vlastní kůži. Cítil jsem chuť svých slz, vnímal ty slané potůčky, které mi stékaly po tvářích. Dokonce dvakrát, protože jsem byl natolik zoufalý, že jsem dopustil, abych brečel. Jednou kvůli mé maličké, když se se mnou rozešla a já byl emocionálně připravený leda tak se zhroutit. A po druhé, když mě opustila Chrisante a sama si sáhla na život, přestože jsem se snažil jí pomoct, selhal jsem.

„Ona to ví také?“ polknu a snažím se potlačit vzpomínky na Oskara, když mi s nadšením a zarputilostí sobě vlastní vyprávěl, jak zaučoval malé holčičky.

„Ach, Chestere, představ si… Ležela přede mnou krásná, neposkvrněná a neznalá duše. Její mladičké tělíčko mi darem věnovala sama temnota!“ Hladil v náručí mrtvou holčičku, která nedokázala přežít jeho nelidský zvířecí chtíč a týrání. Ještě v dozvuku šoku a smrti měla zeširoka rozevřené strnulé oči s tmavýma krvavýma očima. Potůčky slz byly ještě nyní viditelné. Slzy jí stékaly z očí, po dětských tvářičkách kolem nosu k drobným rozevřeným ústům, kterými ještě naposledy volala maminku.

Otřásl jsem se a snažil se nedat najevo, jak mnou projel záchvěv nechuti, protože jsem se chtěl stát tím nejlepším po boku někoho, kdo býval nejkrutější ze všech. Chtěl jsem být jako sám Oskar. Jeho jméno pro všechny zdůrazňovalo zlo, ačkoliv on se tvářil sladce jako černý anděl smrti. Vždy kolem něj bujaře tepala temná aura nebezpečnosti a nepoznané brutality. Sám jsem z něj měl strach a přesto jsem k němu vzhlížel, tak hloupě a slepě, že jsem byl schopný vraždit i ty nebohé čisté dětské duše.

„Zeptal jsem se jí, zda ví, jak se poznávají dospělí…“ Andělsky se usmál a znovu ji něžně, přímo s citlivou grácií pohladil po vlasech slepených krví.

Ten pohled mě znovu šokoval, ačkoliv jsem se tomu bránil. Kdyby mu v náručí ležela jakákoliv jiná žena, dospělá nebo alespoň v pubertě, nehlo by to se mnou, ale když jsem se musel dívat do těch otevřených naprosto nezkažených očí a pozorovat, jakou čistotu připravil o tento svět, svíralo se mi hrdlo.

Oskar byl bohem, který si bral dary mladší, než kdy já jsem dokázal. Zabil už stovky dětí, pro pobavení. Pro svou vášeň a touhu milovat se s nezkaženými tělíčky bezbranných nemluvňat.

„Evidentně to nevěděla,“ ušklíbnul jsem se a obrátil zrak na sto let staré knihy. Oskar rád své dětské oběti choval ve svém náručí v knihovně, kterou si hýčkal. I já jsem miloval tu atmosféru letitých vědomostí a vážil jsem si jí, protože na mě působila s podobnou grácií a tajemností, jako můj stvořitel.

„Nevěděla, ale já ji to naučil… Byla tak sladká. Tak dětská a nezkažená!“ básnil, zatímco mě se zhnusením a nechutí zvedal žaludek.

„Také?“ probere mě Dick ze zamyšlení a dívá se na mě podezřelým zoufalým pohledem, jako bych se právě přiznal k vraždě. „No jistě, aby tys o tom nevěděl!“ usykne bolavě a zvedne se ze země. „Zapomeň na to!“ zavrčí temně a rozrazí dveře do mé ložnice, kde se v koutě ještě chvěje moje maličká.

„Dianu dostaneš zpátky jedině tak, že v ní vyprovokuješ tu její ďábelskou náturu. A možná nepomůže ani to, když je schopná využít tak … příšerné vzpomínky, aby ze mě dostala, co chce slyšet!“ hlesne pouze pro mě.

„Dicku,“ zarazím ho, když vidím, že stačilo pár vět a je na tom hůře, než já. Než za mnou přišel, byl naprosto šťastný ve svém dokonalém světě, ale já jsem ho zatáhl do svého temného života a ta příšerná krutost a bolest ho semlela také. „Tohle jsem nechtěl… Nechci ji omlouvat, ale neprožila si zrovna pěkné chvíle v poslední době. Reakce mohou být různé. Vážně jsem nechtěl, abys to odnesl zrovna ty… A hlavně takhle.“ Stačilo mi to málo, co mi Oskar pověděl a ještě nyní se mi z toho obrací žaludek. I jako upír jsem to nedokázal snést a je mi jasné, že … být to má sestra, pomohl by mi snad jen kůl do hrudi, abych se zbavil té neviditelné bolesti.

„Neřeš to,“ zavrčí. Postaví se naproti Dianě, která se mu nepokrytě a necitelně vysmívá. V očích jí hraje její cynismus a bezcitnost tak rozsáhlá, až mi to v jednu chvíli bere dech, protože … vůči němu se nikdy takhle nechovala.

„Kde je tvůj soucit?“ hlesne tiše Dick a dívá se jí do šedých očí, které náhle znejistí. „To, že ti někdo ublížil, neznamená, že už to nejsi ty… Nemusíš kolem sebe kopat, protože tady jsi mezi svými.“ Odmlčí se a téměř zamilovaně jí pohlédne do očí.

Zatnu pěsti a cítím tu lásku přímo hmatatelně. Září z něj, opřádá ho tak, jako kdysi Oskara temnota. Musí v jejích očích vypadat jako anděl, který ji navždy bude chránit, milovat a rozumět jí tak, jako nikdo na světě.

„Di, já tě miluju…“ zašeptá srdceryvně a její oči zjihnou v záři jeho nebeských duhovek. Protínají se pohledy a jejich dech se srovnává s dechem toho druhého, jako by byly jedno tělo, jedna duše. „Já vím,“ usměje se na ni, když se mu moje maličká zřejmě vyzná také. „Vím, že někde hluboko uvnitř jsi to stále ty. A já tě zas najdu, to ti slibuju,“ zašeptá tiše a poklekne k ní. Pohladí ji po tváři s naprostou něhou a okouzlením, zatímco k němu Diana vzhlíží v němém zamilovaní a úžasu. Sama od sebe se mu vkrade do náruče a vtiskne mu polibek na rty s takovou něhou, láskou a důvěrou, až mi po zádech přejede mráz.

Ať se tomu bráním sebevíc, zase se mi vrací vzpomínky na ty jejich láskyplné polibky na začátku, když sem Dick přišel, a na tu psychickou bolest, kterou jsem u toho cítil. Jako by se zvyšovala s tím, jak v ceně stoupá jejich nesmrtelná láska.

Možná jsem se alespoň v něčem poučil. Pomyslím si, když vyjdu na chodbu a zavřu za sebou dveře, abych se posadil na zem a čekal. Je mi jasné, že to neskončí u jedné nevinné pusy, ale nic neudělám. Je mi z toho hrozně, ale prostě proti tomu nic nepodniknu... Po chvíli to už přece jen nevydržím a sejdu dolů do obýváku, abych se zavřel do knihovny a dostal do žil trochu tekuté energie.

Už nedokážu nadále snášet ten pocit, že k sobě ti dva skutečně něco cítí a já s tím nemohu nic udělat.

** ** **

Diana

Probere mě tak tvrdá facka, že cítím palčivost jeho dlaně ještě po tom úderu, kdy se mi roztočila hlava a tupě jsem vydechla. Z očí mi okamžitě začaly padat slzy jako hrachy a netušila jsem, proč se mi lebka může rozskočit.

„Ty jedna děvko!“ Ten hrubý majetnický hlas jsem poznávala, přestože patřil Chesterovi.

Když se mi oči začnou probouzet k životu a já cítím ten absolutní žár a pohled mám opět zastřený chmury a bolestí, dojde mi, že na mě opět použil svěcenou vodu.

„Ty jsi moc zlobila, když jsi ho políbila! Copak nevíš, že patříš jenom mně?!“ zavrčí a drápy mi zatne hluboko do krku, až mi hrdlem projde jen nepatrné množství vzduchu a chrčení. Bolest je však ostrá a důmyslná, protože prochází mými nervy až do dlaní a probíjí mnou jako trýznivá energie.

„Ty nejseš Chester…“ dostanu ze sebe něco, co jsem věděla při jeho prvních slovech. Ta facka, kterou mě obdařil, to bylo jen uvítání. Nelítostné a … zasloužené. Už se ani nebráním, když mi stočí ruce za záda a sváže mi je, čímsi, co má vlastní život. Tepe, pálí a propaluje mi do pokožky hluboké rány. Zas to jeho oblíbené stříbro, které nezabíjí, pouze mučí a ubíjí mě.

„Nechal jsem tě, aby mi tě zachránil, ale ty mi přesto patříš!“ zavrčí mi do rtů a prokousne mi spodní ret, až zanaříkám. Chci vykřiknout! Chci křičet, jako o život, ale díky té živé ráně v mém krku, se vzmůžu jen na tiché naříkání a zoufání. A tak s otevřenými ústy bezhlasně volám o pomoc a tápu do tmy pokoje, která se zdá náhle tak strašidelná.

„Užij si to,“ hlesne pobaveně a násilně mi do úst narve žhavý uhlík, díky němuž se celé mé tělo vzepře v bolesti a pak náhle ochabne, jak mnou probíjí bolest. Stříbrný křížek mi propaluje díru do jazyka a já sotva dýchám, zatímco mi z očí stékají slzy, které nemají šanci tenhle oheň uhasit. Přelepí mi rty lepící páskou, což ani nevnímám a oddálí mi stehna od sebe.

Samozřejmě, přece nemůže odejít bez toho, aby si užil mé tělo, které mu bezbranně bude sloužit. Kroutím se při každém jeho pohybu, ale už to není ta zoufalá bolest, je to jen odevzdanost. Věděla jsem, že si pro mě přijde… Že se vrátí.

„Brzy se zas uvidíme,“ zašeptá mi do ucha a políbí mě na čelo, když dospěje svého vrcholu a zmizí tak náhle, jako se objevil.

** ** **

Chester

„Prober se! Diana tě potřebuje v ložnici a ty si tady v klidu prolejváš chlast chřtánem!“ zahučí mi Mia do ucha a zacloume mnou, až zavrčím a otevřu oči.

„Co-cože? Dick jí něco udělal?!" Hrkne ve mně a snažím se vyhrabat na nohy, ale přece jen mi to nejde tak rychle, jak bych si představoval. Jsem stále v alkoholovém oparu a většina toho mi koluje v krvi.

„Proč Dick? Co s tím pořád máš?" volá za mnou naštvaně, ale já ji neposlouchám.

Dopotácím se až do naší ložnice, kde ji mezitím už ošetřují naši tři strážní andělé... Tedy upíři. Musím se tomu přirovnání ušklíbnout. Dick, Mike a Cristoball kolem naší postele jak tři sudičky. Teprve, když mi dojde, že na ní Ball působí tím svým pohledem a mučí ji svými schopnostmi, ohradím se.

„Co jí to do hajzlu děláš?!“ zavrčím nevrle.

„Udržoval jsem ji v klidu,“ pokrčí nevinně rameny a pustí Di ze svých telepatických spárů.

Moje maličká se okamžitě začne rozkoukávat, ale tak nějak mdle, bez života. Oči má prázdné a bezmoc a oddanost téhle situaci jako by jí z těla přímo vyzařovala.

„Ty vole, ona je na tom totiž dost blbě, ale to tě asi nesere, když jsi ji tady nechal, co?“ ozve se jízlivě Mike a Diana přidušeně vzlykne.

„Tohle ti tady nechal,“ ozve se bezbarvě Dick, který je pobledlejší než obvykle a zoufalým pohledem mou šťastnou krev probodává, jako by měl obavu se jí jen dotknout nebo ji pohladit.

Z ruky mu vytrhnu zmačkaný krvavý kus papíru a snažím se na něj zaostřit. Teprve později mi dojde, že krev, která byla prolita a kterou byl ten prostý list papíru nasáklý, byla Diina… Trochu ironické, že se moje šťastná krev dostala na slova, která mi ještě hodně dlouho budou ležet v žaludku.

Nikdy ti žádná z nich nepatřila.

A ani tahle ti nezůstane!

Pomalu se rozluč.

Pohřební zvony už zní a já vážu další kytici lilií…

Nechápavě zírám na těch pár vět, těch prostých, zbytečných a děsuplných vět, a cítím, jak se mi svírá nitro. Do hajzlu, o kom to... Pomyslím si, ale pak mi to dojde. Jasně, ty zatracené lilie! Vzpomínka mě zasáhne jako blesk z čistého nebe. Jak jsem proboha mohl zapomenout?! Vůně linoucí se po celém pokoji. Vtíravá a omamná. Moje Eleanor měla ráda lilie... Vždycky po nich voněla...

„Myslíš, že moje holčičky budou mít taky rády lilie?“ zadívá se na mě okouzleným pohledem, zatímco v dlaních drží ty dvě panenky, které mi tolik připomínaly její děti.

Ty dvě nevinné černovlasé, šedooké holčičky. Doslova jsem prahl po jejich krvi a skřecích, které by vydávaly v bolesti, jež bych jim způsoboval. Nechápal jsem to, ale naprosto a bezvýhradně jsem po nich toužil!

„Myslím, že ne. Nedožijí se toho, aby věděly, co znamená slovo květina,“ ušklíbnu se nadšeně a v očích mi blýskne.

Eleanor se okamžitě rozbrečela, snad nad mou bezcitností. Poslední dobou je horší než kdy jindy. Brečí i bez udání důvodu. Aniž bych na ni sáhnul, je jí zle, zvrací a z očí jí stékají potoky slz.

„Já mám lilie moc ráda. Chtěla bych, aby i mé děti je milovaly…“ dostane ze sebe uplakaně a já se zhluboka nadechnu. Pokoj je nasycený vůní těchto protivných květin, kterým ona dává přednost.

Vztekle ten papír rozcupuju na malé kousky. Tenkrát jsem ještě netušil, že pro ty květiny budu mít takovou slabost, že je budu v koutě zahrady opatrovat. Že je neposekám a nechám je růst i v mém druhém sídle, kde byla zahrada jinak zcela mrtvá, až na ty plané lilie, které mi tolik připomínaly mou první lásku.

„Kdo z vás to sem dal?!" rozeřvu se na ty tři, ale když vidím, že se na mě dívají jako na choromyslného, vztekle zatnu čelist. „Vypadněte! Všichni!" zavrčím temně a Diana sebou nebezpečně trhne, zachraptí a rozechvěje se v naprostém strachu.

Upřu na ni pohled a ona se snaží něco zamlumlat, ale nedostane ze sebe ani slůvko. Bezútěšně těká po mém těle a zoufá si. Teprve teď si všimnu, že je celá od krve a vystrašená k smrti.

„Di…“ Ten pohled mě ničí. Na co jsem do hajzlu myslel, když jsem šel dolů? Ach, nečekal jsem, že ji tu Dick nechá samotnou! Natolik jsem na něj spoléhal… „Nemusíš se bát,“ hlesnu bezmocně a posadím se k ní. Je tak drobná, křehká a … zničená. „Všechno ti vyléčím.“ Snažím se zahnat výčitky, které na mě útočí a berou mi dech z plic, jako by v místnosti nebyl žádný vzduch, pouze utrpení a strach.

Zvednu deku, pod kterou je přikrytá a pohledem spočinu na jejích bělostných nohách a ztuhnu. Krev stékající jí z vnitřní strany stehen mě přibije k zemi. Do hajzlu, to snad!

„On z tebe pil...?" dostanu ze sebe přiškrceně, ale odpověď mi je jasná v momentě, kdy spatřím hluboké rány od špičáků na jejím krku. Polknu. Ten bastard! Zase to udělal! Zase mi ji vzal...Vztekle zatnu zuby, zatímco drápy zaryju hluboko do postele a matraci spolu s prostěradlem cupuju na padrť. Ta svině!

Znovu se rozechvěje a těžce zakňourá, až se mi sevře nitro. „Uklidni se..." zašeptám a zaplním pokoj svou vůní, až se pod ní celá prohne. Pak si ji k sobě přitáhnu do náruče, a zatímco ji jemně hladím po vlasech, začnu ji léčit ránu na krku. Feromony udržuju na takové hranici, aby neměla možnost klást mi jakýkoliv odpor, když do sebe dostávám šťastnou krev, kterou ten hajzl musel mít ještě šťastnější (!) a kromě té sladké chuti si do žaludku pumpuju taky podivnou pachuť znechucení.

Když se jí snažím zahojit i jazyk, protože mi došlo, že si na ní znovu vybil své zvrácené touhy, zašeptá mi do rtů. „Ne!“ Přímo plačtivě a bezmocně, ovšem pod taktu feromonů se mi podaří jí donutit rozevřít rty a políbím ji polibkem ranhojiče, až bolestně rozevře víčka.

Dotýkám se jí, jak nejjemněji to dovedu, ale přesto cítím, jak sebou škube v bolesti. Netrápím ji dlouho. Jakmile ji dostanu z toho nejhoršího, pustím ji, ale nízkou hladinu feromonů přece jen dále udržuju, aby necítila bolesti víc, než je nutné.

„Vezmu tě do koupelny," řeknu jí, když znovu sjedu na její zakrvácené nohy. Potřebovala by zahojit ještě jedno místo, ale na to já momentálně vážně nemám... Nedokážu se jí dotýkat tam, kde je moje prohra tak jasná! Vsunu pod ni ruce, abych si ji překulil do náruče a zadíval se jí do zastřených očí. Potřebovala by zahojit hlavně duši, jenže na to je i upíří jed krátký.

** ** **

Sedím s ní na vaně a houpu ji ze strany na stranu jako s malým dítětem, které potřebuje utišit. Bojím se jí dát z ruky, aby mi snad nezmizela před očima, když jsem o ni znovu a hloupě málem přišel.

Jemně se jí snažím doléčit jazyk, zatímco mi uniká a brečí. Podaří se mi to a zadívám se jí do zakalených očí. Opět nevidí… Položím ji do teplé vody, kde mě vyděsí, protože si zaryje drápy do bělostné pokožky paží a evidentně se snaží sedřít si kůži z těla tam, kde se jí nevítaný host dotknul.

„Di! Přestaň!" snažím se ji zpacifikovat, ale má najednou tolik síly, až mě to zaskočí. Musím jí znovu omámit svou vůní, jinak by byla snad schopná sedřít se až na kost. Oblečený si vlezu k ní, a i když má nutkání pokoušet se vzdorovat i pod vlnou feromonů, pevně ji přitisknu k sobě do náruče. „To bude v pořádku. Jsem u tebe. Uklidni se." Hladím ji po vlasech a doufám v její úlevný pláč...

Rozbrečí se naprosto panicky a zajíkavě se mi cuká v náručí. „Já už nechci žít!“ zařve bolestně v naprostém zoufalství. Uvědomuju si, jaké pocity prožívala… Tu hrůzu, bolest a ztrátu vlastního těla. Sotva se vzpamatovala, zas ji srazil do pekel.

„To neříkej..." přitisknu ji k sobě ještě těsněji. Myšlenka, že bych ji ztratil skutečně, mi způsobuje neuvěřitelná muka, až se sám sobě divím. „Už se od tebe nehnu ani na krok! Slibuju. Musíš mi to věřit..." Mačkám ji v náruči tak moc, až se sotva popadá dech. „Všechno jsem to podělal, ale musíš mi věřit, že ... bez tebe to nejde!" šeptám ji do vlasů, i když nevím, jak moc mě vnímá.

Moje slova ji rozbrečí ještě víc a houževnatě brečí téměř až do padnutí. Stále ji svírám v náručí a nechávám ji, aby se z toho všeho vyplakala, jako by to snad mohlo pomoci nám oběma. Vysíleně ke mně stulí, a já jí začnu léčit rány, které si udělala na pažích. Jsou hluboké, krvavé a bolestivé, ale moje maličká je natolik unavená, že ani neusykne.

Jemně jí jazykem přejíždím po šrámech na pažích, až po nich jako památky zbude pouze tenká jizva, která po čase zmizí taky. Potom pohledem sklouznu k jejímu klínu. Když od něj po chvíli oči odtrhnu, zjistím, že se na mě dívá. Pohladím ji po tváři.

„Jestli tě to bolí, tak..." zadrhnu se. Je to pro mě těžké, ale pokud bych jí ulevil, jsem ochotný pro to udělat cokoliv, i když to moje psychická stránka bude snášet dost špatně. Potřebuju, aby byla šťastná, protože už se nedokážu dívat na její zoufalost, bolest a chřadnoucí tělo. Jako by v mém náručí nezářila, ale … umírala.

„Nebolí.“

Nevěřím jí, ale nedotírám. Dívám se na ni a mám pocit, jako by mi to teprve teď začalo doopravdy docházet. Znásilnil ji v mém domě, téměř před mýma očima, pouze o pár pokojů dál, zatímco já se spal!

Usnul jsem po tom zasraným chlastu tak tvrdě, že jsem vůbec nic neslyšel. Do hajzlu, mohl mi ji zase vzít. Mohl ji odnést a zabít... Jen při té myšlence se celý oklepu. Dostanu toho zmrda! A až se tak stane, pozná, že s někým, kdo prošel Oskarovým výcvikem, si není radno zahrávat!

„Už se nemusíš bát, ten bastard za to zaplatí..." slíbím jí temně a přímo fyzicky cítím, jak mi očima proběhne ten známý Oskarovský záblesk.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 29. kapitola: