OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 34. kapitola

06.01.2012 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 678×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

34. kapitola - „Krevní pouto…“

Chester

„Půjdu s tebou,“ hlesnu a obezřetně se na ni zadívám. Vím, že na povrchu vypadá klidná a sarkastická, ale uvnitř jejího těla to vře. Mísí se bolest se zoufalstvím a stresem tak silným, že se jí chvějí prsty. Neklidně jimi tře o útlý pas svých kalhot a těká očima kolem sebe, jako by se mi bála zadívat do tváře. Nebudu se na ni zlobit, pokud je … skutečně těhotná. Nemohu. Jediný, koho za to můžu případně nenávidět, jsem já sám a ten upír, který měl být už dávno rozpadlý v prach!

„Nedáš mi možnost, abych se vrhla na Desire a oplatila jí to, co?!“ prskne pobaveně a ohnivě zakoulí očima tak prostě, že by mne ošálila, kdybych nevěděl, jak citlivou duši uvnitř sebe skrývá. „Teď je indisponovaná, tak bych možná vyhrála!“ zazubí se a zákeřně vycení špičáky, zatímco zatíná pěst a mává s ní, jako by se chtěla skutečně prát. Rozkošné obranné gesto, které nejspíš využívala k zastrašení těch, kteří nevěděli, že pes, který štěká, nekouše.

Nabídnu ji svou dlaň, za kterou mě rozpustile chytí a usměju se. „Ty? Tebe za chvíli přepere i Balt,“ rozesměju se.

„Jenže on je nadupír!“ zaprotestuje nešťastně a popotáhne.

„Co nos? Bolí?“

„Sakra, hrozně. Malá léčebná pusinka by neuškodila!“ Když ji láskyplně políbím na špičku nosu, povzdychne si. „Tady to taky bolí a moc!“ Přivře víčka a vyšpulí rty.

„Není žádný nadupír!“ zašklebím se a za trest jí vtisknu pouze otcovskou pusu. Je mi naprosto jasné, jak o mém synovi za mými zády mluví. Nejen ona, ale všichni! I když poslední dobou se to už ani nesnaží maskovat! Nadupír, satan a jistě existuje dalších x nelítostných přezdívek, které mému prvorozenému vymysleli.

„Sakra, třeba není,“ prskne mírně nakvašeně. „Ale může si na to hrát a každýmu nahánět strach! Je to výhodný! Já taky nejsem žádný číslo, rváč nebo neřád a stejně si to o mně každý myslel a jenom mi to pomohlo!“ Stoupne si na špičky, aby povznesla svou andělskou maličkost. „Kdybych byla hned od začátku takový zlatíčko jako teďka, ukázala bych ti svou povahu, tak bys mě s radostí sežral a vůbec se nenamáhal se do mě zabouchnout!“ zajiskří očima.

„Ale urážlivá jsi stále stejně,“ zašeptám jí do ucha a provokativně ji kousnu do krku.

„Sakra, nejsem urážlivá! A přestaň mi laskavě pít krev a to doslovně!“ usykne zlostně a praští mě pěstí do břicha, čemuž se usměju. „Nejsem žádná tvoje oběť, ne?! Jsi říkal, že jsem přece to samý, co ty a upíří si krev nepijou!“ Drze na mě vyplázne jazyk. Je stále tak bezprostřední a sladce hádavá, téměř sama sebou, i potom všem, čím jsi prošla…

** ** **

„Nejsi,“ hlesne napjatě Mia, která Dianu celou dobu lustrovala pohled.

Moje maličká je bílá jako stěna, celá se chvěje a kroutí nervozitou a když moje nevlastní sestra řekne slova, po kterých se nám oběma udělá lépe, podlomí se Di kolena. Nejistě ji chytím kolem pasu a položím na postel.

„Jsi v pohodě, ty vole?!“ vyjekne Mike a zírá na ni, zatímco chová Balta v náručí.

„Sakra, byly to jenom velký nervy,“ dostane ze sebe a já do Mii zabodnu přemýšlivý pohled. Jistě, řekla, že Di není těhotná, ale…

Přestanu ji lustrovat a pohladím svou maličkou po tváři. „Lepší?“

„Je mi fajn,“ hlesne a schoulí se mi do náruče jako nesvéprávná. Mám z toho podivný pocit, protože si nedokážu připustit, že by moje maličká měla pod srdcem následovníka vraha, který zabil naše dítě. „Bála jsem se, fakt, sakra,“ hlesne omluvně.

Svou reakcí mi potvrdí přesně to, co jsem si celou dobu myslel. Musela z toho šílet. Diana je dost citlivá na to, aby se těmito myšlenkami týrala. Nebála se toho, že je těhotná se mnou, ale s ním! Znovu se do Mii zabodnu pohledem a pak pomohu Di vstát. „Měli bychom jít za dětmi, zvládneš to?“

„Jo,“ zahučí mírně nevrle. „Díky Mio.“ Téměř otupěle se usměje a nejistými, opileckými kroky kráčí do naší potemnělé ložnice, která ani nyní pro ni není bezpečná.

Celou dobu jdu za ní a když tiše zacvaknu dveře, složí se moje šťastná krev na postel a zakryje si obličej dlaněmi. „Sakra, asi umřu. Nesnáším tyhle akční chvíle! Nechápu, jak jsem přežila ty hororový začátky s tebou,“ vydechne úmorně a otře si čelo. „Nejsem člověk, kterej by na to měl povahu!“ Ironicky se ušklíbne, ale oči jí nezáří, spíše se chmurně třpytí vysílením a starostmi, které ji celou dobu tížily.

Do hajzlu, jak to, že jsem to nepoznal? Prsknu naštvaný sám na sebe. „Možná proto, že jsi podvědomě tušila, že bych ti stejně nic neudělal,“ hlesnu melodickým hlasem, abych ji uklidnil. Zkontroluju dvojčata, která spokojeně oddechují ve svých postýlkách, a posadím se k té drobné dívce v mé posteli, jejíž rozevláté vlasy ostře kontrastují s bílým polštářem.

„Děkuju za podporu… Miluju tě,“ zachraptí Di v polospánku a já ji pohladím po čele. Maličko se uvolní a pak už jen nepravidelně oddechuje v zajetí mučivých snů a nešťastných myšlenek.

** ** **

Sedím u ní strnule po celou dobu jejího neklidného rušivého spánku. Stále se přetáčí, těžce vydechuje a úpí, teprve po několika hodinách se její dech zklidní. To, když ji uvězním ve své náruči a dodám jí pocit bezpečí. Držím ji, hladím a mučím sám sebe její přítomností i vůni, díky které se cítím téměř šťastně, nebýt těch problémů a potíží, kterým jsem ji vystavil.

Ani nevím, kolik času uplynulo. Hlídám téměř panicky každý její sebemenší pohyb, každé nadechnutí či zavrtění dvojčat v postýlkách. Rád bych se prospal také, ale vím, že nemohu. Někde blízko číhá nebezpečí. Události posledních dní mi stále palčivě dýchají na krk a já si nemohu dovolit další selhání! Už takhle je na tom moje maličká špatně a mým selháním by se to nezlepšilo.

Když se náhle dotkne mé dlaně a otevře šedé ohnivé oči, skoro sebou trhnu. „Jak ti je?“ Ani nemusí odpovídat, protože oči jí září spokojeným spánkem. Je klidná, zbavila se svých nočních můr a já nemám, proč bych jí tížil myšlenkami na to, že možná Mia pro její dobro neříkala pravdu…

„Je mi fajn,“ zazubí se a protáhne. „Sakra, seš můj ochránce!“

Povytáhnu koutek úst a přitisknu ji k sobě. Možná ji kromě spánku dělá ještě jeden fakt spokojenou. Skutečnost, že jsem slíbil, že si ji vezmu. Nechce se mi to teď řešit. Ostatně si ani nemyslím, že by na to byla vhodná chvíle, jen si tak nějak nejsem jistý, jestli ona sama o tom někdy začne... jestli se odváží... Trochu zkoumavě se na ni zadívám.

„Něco se děje?“ Maličko se ošije a pohladí křivky mé tváře svým dívčím ukazováčkem. Políbí mě téměř slastně na spodní ret, celá rozechvělá z mé ledové blízkosti.

„Ne, nic, jen…“ Netuším, jak bych měl začít. Dívá se na mě tak zbožně a mně je bohužel jasné, co za tím vězí! Kdepak nově získaná síla a energie, ale touha po tom, být mou kořistí… Začíná mě to mírně děsit!

„Jen?“ vyhrkne zvědavě a ustrne. „Sakra, ne, nic. Promiň. Nic mi do toho není,“ zavrtí ostře hlavou a dlouze se nadechne pro uklidnění.

Její povaha v ní stále je, ale výchovou jsem ji potlačil. Tu zvědavost, snad i podivnou akčnost a hysteričnost. „Je ti do toho stejně jako mně,“ svraštím čelo, ale když po mně střelí nejistým pohledem, vzdychnu. „Chtěl jsem se zeptat na tu naši svatbu… Jakou bys ji chtěla? Máš nějakou představu?“

Na tváři jí vytane zářivý úsměv a oči se jí zaplaví šťastnou ironií. Náhle tak nesměle úplně celá září a chvěje se. Jako by ožila… „To je přece na tobě, lásko!“ zajásá a poklekne si ke mně, zatímco mi nanejvýš nadšeně pohlíží do zachmuřené tváře. „Věřím, že ten obřad bude super! Představ si, jak stojíme při svitu měsíce a oddáváme se sami sobě… Sakra, chceš, aby u toho byl ještě někdo přítomný, nebo ti postačí, když budeme sami dva?“ Jako by se jí při té myšlence zatmělo před očima. Maličko se zakymácí, ale když ji chci podepřít, padne mi do náruče a prsty se vplete do mých vlasů.

„Ty by sis přála obřad, až bude měsíc v úplňku?“ zajímám se, aniž bych spojení “oddávat se sami sobě“ v tuto chvíli přikládal nějaký hlubší význam. Odtáhnu ji od sebe na délku paží. „Di?“

Jenom ohrne rty a zachmuří se, jako by snad nevěřila, že jsem to řekl. „Je mi fajn. Jsem z toho fakt děsně nadšená. Těším se! Víš, že tě miluju… Hrozně moc!“ zachraptí a oči se jí zaplaví divokými plamínky. „To, že si mne vezmeš, pro mě bude nejvyšší pocta a já si toho nesmírně vážím! Jsem vážně neskutečně šťastná, že můžu být tvoje!“

Po těchto slovech se mi sevře hrudník a dojde mi, že s žádostí o ruku jsem to nejspíš znovu jen podělal, místo, abych si nějak pomohl. A nejhorší je, že nemohu couvnout, protože by jí to ublížilo. „Necháme… Necháme to tedy až potom, co všechno se ohledně Lilien a toho hajzla vyřeší, ano?“ Zkouším to nevyhnutelné alespoň o nějaký čas oddálit.

„Ne, prosím!“ Naprosto hysterický hlas mě mírně poděsí. Je tak podbarvený panikou a strachem, až zamrkám v zoufalství. „Sakra, promiň,“ hlesne, když si uvědomí své chování a zkřiví rty. „Já jsem se jenom neskutečně těšila. Přece se to má dělat co nejdřív. Nechci, aby se něco stalo, aby si pro mě zase přišel! Já už chci být jenom tvoje a nebýt se, že…“ zmlkne a oči se jí rozšíří nehraným hrůzným strachem, zatímco jí tvář hyzdí cynický zrůdný škleb, kterým se snaží zahnat svou bezbrannost.

„Di, ale vždyť ty jsi moje a … já jsem tvůj!“ dodám, abych ji ještě více neujišťoval v tom, že má být mou putičkou a poslouchat na slovo. Takhle ji nechci! „S tím přece nemá svatba nic společného,“ pohladím ji po vlasech, zatímco ona polyká slzy a zarputile vrtí hlavou jako paličaté dítě. „Di…“ vydechnu úzkostně. Bolí ji to! Moje slova jí ubližují, i když se jí snažím pomoci. „Dobře, bude svatba. Teď. Když si to tak moc přeješ…“ rezignuju a je mi, jako bych ji znovu ubližoval a ničil, bral jí vlastní rozhodnost a život.

„Teď hned?!“ vyhrne zaskočeně a jako by se v ní prala obava s radostí. Její tvář je rozjařená, ale oči a gesta mluví za všechno. Teď, když už ji znám, dokážu pochopit jejich správný význam a alespoň trochu v ní číst. „Chazzy, sakra, ty seš bůh!“ Skočí mi kolem krku a políbí mě se vší ohnivostí.

„Nemyslel jsem…“ vyhrknu jí do rtů, ale nemám šanci uvést věci na pravou míru. Líbá mě jako o život a mně by se to i líbilo, ale teď jsem mírně vyděšený! „Počkej,“ krotím ji. „Nemyslel jsem hned teď. I když, pokud se mi takhle hodláš odvděčovat, možná bychom se mohli brát každý týden.“ Křivě se usměju.

„To nevím, jestli bych to zvládla…“ ošije se a omluvně svěsí hlavu. „Záleží, jak moc mě budeš týrat,“ zakňučí a já na pár vteřin oněmím.

„Týrat?! Do hajzlu, o čem to mluvíš! Já ti přece … nebudu ubližovat!“ dostanu ze sebe naléhavě. Nejraději bych mlátil hlavou o zeď! Ona si myslí, že se ze mne snad vyklube druhý Oskar!

„Ale přece z lásky,“ prskne naivně a zavrtí hlavou nad mou nevědomostí!

Tak tímhle mě dodělá. Zatvářím se jako naprostý idiot a odtáhnu se od ní. „Z lásky? Jak jsi na to prosím tě přišla?" Upřeně se na ni dívám a teď už svůj nesouhlasný pohled nemaskuju. Rozumím jí čím dál míň, do hajzlu. Asi si budu muset na pomoc zase pozvat Dicka, abych pochopil, co za zvrhlosti se jí to honí hlavou.

„Ty mi nebudeš ubližovat? Ale přece si mě chceš vzít…“ hlesne zoufale a nechápavě těká po místnosti, jako by snad čekala nápovědy. Tvář se jí co chvíli stáhne výrazným zděšením. Vjíždí si do vlasů a kouše se do rtu, až naštvaně vydechnu:

„A proč bych si tě potom sakra chtěl vzít, kdybych ti měl..." nedopovím, protože mi to v hlavě začne nepříjemně šrotovat. Proč má proboha představu, že naše svatba bude o ubližování?! Protože … protože to tak u upírů bývá?! Zaskočeně se jí pohledem zabodnu do obličeje a v myšlenkách se mi začnou hromadit útržky článků o upířích obřadech.

Upír při úplňku obřadem přijímá svou kořist oficiálně za svou. Tento obřad je možné dělat v tichosti, ale upíři se obvykle svými zvrácenými technikami, mučením a ponižováním obětí netají a na obřady tak zvou mnoho svědků. Divoké hostiny a pořádané hony na lidské oběti jsou při obřadu zcela normální.

Zalapám po dechu a chytím se za kořen nosu. Do hajzlu, že mne to nenapadlo dříve!

Kořist klečí po boku svého pána. Na krku má obojek a zbožně k němu vzhlíží. Nabízí mu svou krev, své tělo i svou duši. Jedno jestli to nabízí dobrovolně nebo jí to upír musí vzít, hlavní je, že se po obřadu stává platným majetkem upíra. Je navždy označená a povinnosti k upírovi ji opouštějí teprve po smrti.

Zaskočí mne myšlenka, že by moje maličká klečela po mém boku a nechávala se mnou dobrovolně týrat. Nemohu ani pomyslet na to, že bych se na ni zákeřně díval a těšil se z toho, že mi bude navždy podléhat!

Upír se se svou kořistí při obřadu nejvíce oddává bezbřehému násilnému sexu a mučení. Je naprosto normální, že lidská oběť při obřadu zemře, proto doporučujeme najít si více lidských jedinců k použití. Není nikde určeno, kolik oficiálních kořistí si upír může vzít za své.

Proto povídala, že bychom se oddávali sami sobě… Ona si snad vážně myslí, že bych ji při obřadu mučil a týral a znásilňoval! Proto se obávala, že tam někdo bude… Samozřejmě, styděla by se před ostatními, ale pro mě, pro nového boha Chestera, by podstoupila všechno!

Upíří svatební obřad

Pokud se upír rozhodne vzít si svou oběť, nebývá to ovšem z důvodu lásky, jako u lidí, ale z pouhé touhy co nejvíc pokořit svou oběť a dát jí najevo, že on je tím jediným, komu až do své smrti bude patřit. Akt lásky tak vystřídá akt toho největšího ponížení, kterého se lidské oběti může dostat.

Obřad jako takový probíhá zpravidla o úplňkové noci a oddávajícím bývá buď stvořitel upíra, který k sobě už navždy poutá svoji oběť, nebo upír starší než všichni upíři, kteří jsou při obřadu přítomni. V tomto směru bývá pravidlem, že čím více upírů se obřadu zúčastní, tím více ponižující pro lidskou oběť je. Ta bývá vždy zbavena veškerého oblečení a zdobí ji pouze obojek přidělaný k vodítku, na kterém si ji upír přede všemi přítomnými dovede až k oddávajícímu. Jelikož je kladen důraz na to, aby bylo vidět, kdo je pán a kdo pouhou kořistí, musí se vyvolená oběť pohybovat pouze po čtyřech jako zvíře, nikoliv po dvou jako rovnoprávná bytost.

Naštvaně zatnu pěsti a zaryju si drápy hluboko do dlaní. Teď bych tou zdí minimálně při nejlepším proběhl, ale to by nepomohlo ani jí, ani mně.

Po řeči oddávajícího, která se skládá rovněž z ponižujících příkazů a zákazů pro lidskou oběť a samých výsad pro upíra, bývá ocejchování kořisti prostřednictvím podpisu na některém z citlivých míst, a následná soulož přede všemi zúčastněnými, kdy všech ostatním dává upír co nejsurovějším způsobem najevo, že daná oběť už je pouze jeho a nikdo kromě něho na ni nemá nejmenší nárok. Při vyvrcholení se upír své zákonné oběti zakusuje do krční tepny a místo novomanželského polibku stvrzuje tento sňatek prvním sáním šťastné krve.

Po vykonání tohoto postupu si většinou upír odvádí svou nově nabytou kořist do své ložnice, kde lidského jedince čeká další zkouška v podobě svatební noci, kterou ne vždy musí nutně přežít. Jsou případy, kdy se upíři až příliš nechali strhnout vlnou majetnickosti a jejich surovost a násilí vykonávané na oběti, se pro ni staly osudnou.

V případě, že oběť tento svatební rituál přežije, musí na znamení své věrné lásky a obdivu nosit obojek na krku až do své smrti. Upíři ho často používají jako další z mučicích nástrojů, a to tak, že ho podle potřeby či libosti své oběti povolují nebo naopak utahují, téměř až do zadušení.

Pokud má lidský jedinec skutečné štěstí, nechá ho upír po jejich svatbě chodit po dvou, ale bohužel v moc případech se to nestává. Jsou známé převážně případy, kdy se upír tolik zamiloval do jeho tzv. psí chůze, že si ho postupem času i jako psa vycvičil. Pokyny „sedni“ či „lehni“ se tak staly neoddělitelnou součástí jejich společného života.

„Tys někde četla o upírských svatbách?“ Můj vlastní hlas mi v tu chvíli připadá tak podivně cizí, zahořklý tím vším, co si nyní uvědomuju.

„Jo, ve tvý knihovně,“ přikývne vystrašeně.

„A co ses dozvěděla?“ hlesnu vyčkávavě, i když je mi naprosto jasné, že to není nic, co by ji dostávalo na vrchol blaha. Pouze to v ní burcuje touhu být v našem vztahu tou podřadnou.

„Dozvěděla jsem se, jak bude probíhat naše svatba,“ odkašle si a trochu se ode mne nejistě odtáhne.

„A jak bude probíhat?!“ zahřmím netrpělivě. Stoupnu si a netrpělivě začnu pochodovat po místnosti, abych se uklidnil. Očima blýskám po rudých skvrnách a zlostně zatínám čelisti, naštvaný sám na sebe. Nejraději bych některé knihy vypálil!

„Ty to přece víš! Je jenom na tobě, jak mě budeš mučit,“ zakňourá svízelně a skloní hlavu. „Je na tobě, jak mě ponížíš a uděláš ze mě oficiální kořist.“

Zavrtím hlavou. „Já, já už nevím vůbec nic!“ zavrčím ostře a posadím se do křesla, hlavu si položím do dlaní. „Di, já si tě nechci brát jako upír svou kořist. Když jsem tě žádal o ruku, myslel jsem si, že … budeme mít svatbu jako lidé,“ vydechnu bezmocně.

Všechno je to špatně. Vše, co jsem doposud chtěl dokázat, jsem zkazil! Z Diany jsem svou vůlí, šikovností a zarputilostí udělal kývající panenku, která je ochotná mi sloužit, pro mne se soužit a to já nemohu přijmout! Mám pocit, jako by snad nastal konec světa a já se potácel krajinou, kterou jsem sám zničil na prach…

„Ale to přece nejde, seš můj pán.“ Tón hlasu poukazuje na absurdnost mých slov, jako bych se snad zbláznil já a nikoliv ona. Zbožně si přede mě poklekne.

„Proboha, nech toho!“ Vstanu a otočím se k oknu, zády k ní. „Proč by to nešlo? Já chci mít lidskou svatbu, o žádnou jinou nestojím!“

„Sakra, ale já nechci mít lidskou svatbu!“ ozve se mi příkře za zády. Jako by mne náhle objal vztek a rivalita prýštící z jejího drobného těla. Ožene se po mně tak divoce, že ucítím palčivost ran na svých zádech. „Sakra, proč všechno musí být, jak chceš ty?! Prostě to udělej tak, abychom měli krásnou upíří svatbu! Takhle jsme to celou dobu chtěli! Takhle se na to sakra těším! Nemůžeme mít lidskou svatbu, protože ty nejseš člověk!“ zařve na mě a čímsi vrazí do zdi, až se ozve dutá rána, která podporuje její slova. „Přijde mi, že v některejch fázích našeho vztahu ses na lidi díval jako na nějakej póvl a teď chceš mít lidskou svatbu?!“ Její hlas se proměňuje v naprosto cynický, pisklavý a přesto výrazně poukazující na to, že já jsem ten labilní. „Slíbils mi, že se budeš chovat jako drsnej upír a zajistíš mi bezpečí! Slíbils mi to!“ Zoufalství mě přímo pálí v hrudi, což je podivné, protože vyzařuje pouze z jejích slov. „Copak to nechápeš? Jenom takhle mě dokážeš nejlíp ochránit. Lásko, já chci, abys byl mým pánem!“ Tímhle se mi zabodne přímo do srdce, které náhle tak notně bolí, snad jako bych měl infarkt. „Nemusíš mě týrat, ale sakra, uznej mě prosím oficiálně za svou a tvař se při tom jako ten největší zmrd na týhle planetě, protože jím být musíš!“ vydechne bezmocně.

Všechny ty provokující zhoubné emoce se vznášejí vzduchem a zraňují mě. Jako by se mi ostře zařezávaly do kůže, svalů a řezaly jemnější části mé duše, ty emotivní, které jsou prosycené duší, jež by upír nikdy mít neměl…

Její jednání mě naprosto ohromilo, ale neřeknu na to ani slovo, i když mám chuť vrčet jako ona. Namísto toho zatnu zuby a vtlačím ji do postele, protože ucítím krev. Samozřejmě, její tělo stresem opět krvácí…

„Sedni si a uklidni se. Přece nechceš zas krvácet,“ řeknu hluše a stírám jí kapky stékající po krku. Stále ty její hloupá gesta – jako by jí snad upíří obřad zajistil klidnou budoucnost. Hloupost! O tu se tak jako tak budu starat já a je jedno, jestli se při tom budu tvářit jako zmrd nebo ne. Ale tohle jí nemá cenu vysvětlovat a především ne v tuto chvíli.

„Chazzy, já se omlouvám. Já prostě … jsem srab,“ zamumlá roztržitě. „Ale s tebou se tolik nebojím. Důvěřuju ti, protože vím, že seš ten nejlepší a … že nás nedáš.“

„Už to neřeš..." olíznu si její krev z palce a sednu si k ní. „Klidně si tě vezmu za úplňku, klidně se budu tvářit jako ten největší parchant, ale žádné upíří praktiky po mně nechtěj."

„Nechceš ani svojí šťastnou krev?“ povytáhne pobaveně obočí. „Nechceš vášnivý milování plný upířích zvráceností, sladkobolných jizev a feromonů?“ Tvář jí protne zkaženost a provokativní sexualita, až poposednu. „Já tě prostě chci. Miluju tě. A kdybys mě chtěl týrat, ať kvůli obřadu nebo jenom tak, tak … to vydržím.“

Ona to myslí naprosto vážně! Div nezavyju. „Ale já tě přece týrat nechci!“ Snažím se zůstat při smyslech a nechat se obelhat jejími doteky. Nakonec jí dlaň, kterou mi zajela do klína, odtáhnu. „Možná bychom spolu měli méně spát a více mluvit,“ zachraptím. „Možná bychom si lépe porozuměli.“ Vypustím z úst větu, nad kterou bych si v minulosti ťukal na čelo, ale … už nevím, jak jinak ji dostat na společnou vlnu nebo jí k ní alespoň přiblížit.

Dianě padne čelist a vyvalí oči. „Sakra, cože?“ Odkašle si a vjede si štíhlými prsty do vlasů. „Sakra, my si přece rozumíme perfektně!“ Jako by mnou chtěla zatřást, abych se probral, ale to samé bych chtěl udělat já jí. Jemně s ní třást do té doby, dokud se neprobere z toho stavu šílenství. „Děláš si legraci, viď?“

„Ne, nedělám! Perfektně si nerozumíme. S Dickem si rozumíš i beze slov a se mnou někdy ani s těmi pitomými slovy!“ zahalasím a chytím se za kořen nosu. „Neber to jako výčitku, jenom konstatuju. Víš, je šílené, že to říkám zrovna já, ale … postelí se prostě problémy nevyřeší!“ pokouším se jí vysvětlit své pocity, i když si nejsem jistý, jestli mě vůbec vnímá. Pozoruje mě, jako bych si myslela, že já patřím do vypolstrované cely. „Di, já ti přece nic neberu, jsem tu jenom pro tebe. Jen si myslím, že by nám to mohlo pomoci, to je celé.“

** ** **

„Di! Tak jak se daří?“ Dick je celý usměvavý, když ho potkáme v kuchyni. Opírá se o rám dveří a září jako by ho snad nemohlo nic rozhodit. Samozřejmě, má svého syna, na kterého se tak těšil. Fakt, že jeho následovník je obyčejný člověk, ho vůbec neirituje.

„Fajn,“ vydechne moje maličká těžce a on po ní blýskne všeználkovským pohledem a pak se zarputile zadívá na mě. To jejich čtení myšlenek mi někdy vážně dává zabrat, připadám si jako páté kolo u vozu.

„To přece ne…“ Poškrábe se ve vlasech, zatímco mě sleduje.

„To teda jo, sakra!“ prskne ohnivě Di. „Nesnáším, když mi lezeš do hlavy!“ vrčí naštvaně a prohlíží si ledničku. Snad jen pro potěšení se dívá na lidské jídlo, ale beztak si bere krev. Vím, jak ráda by byla zas člověkem, ale…

„Ale jak jsi na to přišla?“ hlesne Dick a znovu nechápavě těká po mně i mé maličké, která se ho snaží ignorovat jako nepříjemný otravný hmyz.

„Proč se sakra staráš! Máš přece synka, ne?“ Bolestný tón, při kterém se jí podlamují kolena, jí do tváří vrátí barvu a hněv.

„Můj následovník, můj maličkatý synek je naprosto dokonalý…“ vydechne zasněně a tvář se mu znovu rozjasní v největším štěstí. „Ale ty jsi nešťastná,“ informuje nás oba o něčem, co sám cítím a vidím.

„Tak silný slovo…“ odfrkne nejistě Di a nalije si sklenku zvířecí krve.

Pozoruju ty dva a snad poprvé mě ta jejich komunikace nechává chladným. Zjišťuju, že už nemám sílu na tuhle jejich schopnost žárlit, protože tím stejně nic nevyřeším a akorát jsem ještě za většího vola. Akorát Dickovi oplatím pohled, kterým mě špikuje skrz na skrz, a odevzdaně mávnu rukou na znamení, že to nemá řešit. Di má svoji pravdu, a já nemám chuť jí pořád přesvědčovat o něčem jiném.

„Chazzy,“ houkne na mě Dick a já línými neochotnými kroky dojdu blíže k němu. „Myslí si, že máš nějakou novou kořist…“ pokrčí rameny a je vidět, že sám té její naivní hloupé a šílené myšlence nevěří, ale ona tomu věří!

„Cože?!“ povytáhnu obočí a koutkem oka sjedu na svou maličkou, která se nenadšeně a znechuceně láduje krví. „Jak na to zas do hajzlu přišla?! Nedal jsem jí přece jedinou… Do hajzlu!“ zavrčím táhle a nejraději bych kopnul do zdi. „Je možné, že ať udělám pro její dobro, tak se to obrátí proti mně?“

„Znáš ji, a přesto se ptáš?“ Dick pobaveně povytáhne obočí. „Vždycky přemýšlí úplně obráceně… Nikdy bych nečekal, že je natolik jiná, než se tváří,“ zavrtí hlavou jako by se ji snažil pochopit a přesto mu ledacos unikalo, stejně jako mně, což je zajímavé, protože on přímo vidí do jejích myšlenek, zatímco já se plácám kolem a nechytám se. „Je citlivější, než se zdá,“ zamumlá, jako by se bál, že ho někdo uslyší a využije to proti ní.

Dick je dost chápavý, aby si dal dvě a dvě dohromady, přesto se k tomu nevyjadřuju. Jsem trochu udivený, že zjistil, jaká skutečně je a přesto to nikomu neřekl, až nyní mně… Ostatní si blahosklonně myslí, jaký je Diana dravec a přitom…

„Má plnou hlavu té svatby, ale je to dost děsivé,“ přizná Dick přiškrceně. „Neměl by sis ji brát jako svou kořist, jestli v ní chceš probudit tu ohnivou stránku. To týrání, které si představuje…“ oklepe se s uchechtnutím. „Tipoval bych to spíše na toho andělskýho dementa, než na tebe.“ Samozřejmě mluví o Oskarovi, kterému nemůže přijít na jméno, protože Oskárek týral nejen Di, ale i Desire, kterou mu přebral. „Vezmi si ji jako upír, ale obejdi to. Díky jejím tajným myšlenkám si dej dohromady, co vlastně chce a udělej to tak, abys z toho vytěžil. Pomohu ti, kámo!“ vypne hruď a nadějně na mě pohlédne. Dick je podivný upír, lidský optimista, který netýrá, nemučí a přesto je upírem a dokáže se skvěle ovládat. V tomhle ho obdivuju a snad díky tomu, jak blízko má k Dianě, si jím nikdy nebudu jistý… Vždy bude možnost, že mi ji jednou přebere.

„To jsem neplánoval,“ řeknu hořce. „Nechtěl jsem ji jako oběť, jenže ona to zase nepochopila! Když jsem řekl, že chci svatbu jako člověk, tak mi málem vyškrábala oči s tím, že člověk nejsem, tak nač si hraju!“ ušklíbnu se drze, protože mi to vážně nandala a opět mě překvapila. „Už mě nebaví stále definovat, co jsme a ke které straně se přikláníme více. Mám toho plné zuby!“ syknu hněvivě. „Díky, že mi chceš pomáhat, ale nevím, zda to někam povede… Jestli to s námi vůbec někam povede,“ ocením jeho odhodlanost a nadšení, ale v tuto chvíli tomu moc nevěřím.

„Ty si to moc bereš. Kdybys do toho viděl, tak jako já, neměl bys z toho takovou hlavu,“ mávne světaznale rukou a usměje se. „Není to tak hrozné, jak to vypadá. Ona se prostě jenom bojí a tebe má za největšího kinga a miláčka, na kterého se může spolehnout. To není zas až tak špatné, ne? Navíc bych řekl, že už jsem pochopil i tu její touhu po tom, být bezbranná kořist.“

„Takže říkáš, že mám být vlastně spokojený a nestěžovat si?" zkřivím rty. „Ale možná máš pravdu, možná to moc řeším, jenže to je právě to. Ty do toho vidíš, já nevidím zhola nic. Jen zmatky. A když chci, aby se mi naučila svěřovat a všechno se mnou řešit, tak..." mávnu rukou a tupě se nadechnu. „To je zbytečné. Nechápu, že když mě má za takového kinga, že já mám pocit, že pořád selhávám. A tu její touhu být kořistí bych do jisté míry chápal, jenže u ní mám pocit, že už to překračuje určitý meze," projedu si rukou vlasy a teprve po tom si uvědomím, že mi to mluví více, než obvykle. Podívám se na Dicka a svraštím čelo. Jeho výraz mluví za vše. Uvědomím si, že nekecám víc, ale že kecám až moc!

„Občas mám pocit, že nerozumím tobě,“ ušklíbne se a zavrtí pobaveně hlavou. Ještě chvíli a ta jeho skvělá nálada mi začne lézt na nervy. „Neber to tak tragicky. Srovná se to, věř mi. Pomohu ti ji pochopit, protože to není snadné. Nebýt toho pouta, vlastně bych ji neznal, protože ona by mi nedala možnost…“ Na chvíli se odmlčí a pozoruje ji, jako by ji hladil očima a užíval si její blízkosti více, než by měl. „Di má pouze zvrácené touhy. Existuje to dokonce i mezi lidmi a zdá se, že upír to v ní prostě zhodnotil. Chce být ve vztahu ta podřízenější, protože se jí to neskutečně líbí, ale to pouze v některých situacích. Neřekl bych, že jsi ji zprznil, jen jsi jí dovolil, aby si to přiznala.“

Svraštím čelo ještě víc, ale nic mu na to neřeknu. Můj svěřovací limit byl přečerpán. Navíc nevím, co říct na variantu, kterou mi tu předhazuje. Moje ložnice se změní z dominance na submisivitu? A kdyby jenom ložnice... Nejsem si jistý, jestli tohle je to, co chci. A radši nad tím nechci ani uvažovat. Nebudu předbíhat. Uvidím, jak se to vyvine.

„Máš báječnou náladu, zlatíčko,“ houkne pobaveně Dick a provokuje tak mou maličkou, co to dá.

Diana zatne pěsti a je vidět, že by mu nejraději jednu uhodila, ale … ona není ten správný typ. Mám podezření, že by ji vážně zbil i můj prvorozený syn. „Jak se daří synkovi?!“

„Skvěle, díky za optání. Právě spinká. Musíme ho držet v teple, dostává můj příděl do žil a jenom kvete…“ vydechne Dick zasněně a oči se mu znovu zalesknou láskou a něhou, kterou by upír cítit neměl a to ani ke svému následovníkovi.

Diana očima blýskne ke svému plochému břichu a povzdychne si. „Pozdravuj Desire,“ hlesne.

„Raději ne…“ zamumlá Dick a Diana zvedne hlavu.

„Ještě se zlobí kvůli Lilien?“

„To víš… Chvilku ji to bude držet. Lilien jsem kontroloval a je fakt dobrá!“ Blýskne očima a chtivě, velmi náruživě se usměje, až nechápavě povytáhnu obočí.

„Sakra, cože? Ty sis kousnul?!“

Dickovi tvář protne tak intenzivní upíří úsměv, až mě to překvapí. Takový výraz jsem u něj snad doposud neviděl. „Pustil jsem ji trochu žilo. Nic, co by nepřežila," uklidňuje Di, ale stále se tváří tak... nadmíru spokojeně.

„Nějak ti zachutnala, ne?" uchechtnu se, když ho vidím. „Bacha na to, aby ti Desire nevyškrábala oči," varuju ho před momentálně nebezpečnějším dvojčetem.

„Nedozví se to!“ zajiskří očima a evidentně v duchu vychvaluje chuť její krve, protože Di se začíná tvářit více a více znechuceně.

„Sakra, takže to nebyla šťastná, ani strachuplná krev, ani normální… Tak sakra, kolik je vlastně druhů?!“

Trhnu rameny. „Ty jsi stále četla nějaké knihy, měla bys to vědět lépe než já. Já na čtení moc nejsem,“ odpovím ne zrovna ochotně a sjedu Dicka zkoumavým pohledem. Je už jen pár možností, jaká ta její krev mohla být. A rodičovská "láska" to rozhodně nebude.

„Takže je do tebe zamilovaná?“ Di loudí odpovědi a téměř je tím zaujatá, ovšem i mírně zděšená, protože oči má navrch hlavy.

„Ne, to určitě ne, tohle není šťastná krev…“ zavrtí Dick přemýšlivě hlavou a pohlédne ke stropu. „Takhle byla sladká, svazující jako bych k ní patřil a měl … ji chránit. Je to blbost,“ mávne rukou.

„Chránit?! Sakra, Dicku, kazila ti vztah a …“

„Já vím, Di! Nenávidím ji! Vím, co provedla!“ zavrčí ostře, ale okamžitě si to uvědomí, protože moje maličká se natiskne na linku. „Promiň, to jsem nechtěl.“

Diana se mu laskavě zadívá do očí a taje, odpouští mu. „Lásko, ty seš nejstarší upír, kterýho znám… Copak tys o takový krvi nikdy neslyšel?“ Probodává mě nadějně pohledem a div ze mě informace nedoluje s větším nadšením.

Nenadšeně sleduju její pokusy vypáčit ze mě nějakou informaci, která by pomohla objasnit Dickův podivný "vztah" s Lilien. „No..." Trochu se ošiju. „Nevypadá to, že by mezi nimi šlo o city, spíše..."

„Spíš co??" naléhá, zatímco mi očima visí na rtech.

„Spíše to vypadá na nějaké pouto mezi nimi..."

Di střelí po Dickovi nechápavým pohledem.

Blonďatý upír jenom zavrtí hlavou. „Ale my přece mezi sebou žádné pouto!"

„Myslím krevní," přeruším ho a čekám, jestli mu dojde, co tím myslím.

„Krevní…“ zašeptá Di a dá si dlaň před ústa. „To není možný, sakra…“

„Di!“ vyjekne Dick, napojený na její myšlenky, zatímco já přemýšlím, proč se odtahuje. „Na tohle nemysli!“ Příkaz, který ona rozhodně nepřijme. „Nemůžeme mezi sebou mít žádné pouto! Chazzy, řekni, že ses spletl, že sis to, kurva, vymyslel!“ zavrčí ostře a je stejně vyplašený jako ona, zděšený jejími myšlenkami, které mě jsou utajeny. „Ty přece víš, že to není možné! Di, není to pravda!“ lanaří, zatímco moje maličká lapá po dechu a tvář má zhrozenou bezbřehou hrůzou a zoufalstvím, přičemž se jí podlamují kolena, jako by to břemeno už dále nemohla nést…

Jaké je podle Tebe tajemství jménem Lilien?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 34. kapitola: