OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 37. kapitola

09.01.2012 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 756×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

37. kapitola - „Susan!“

Chester

„Takže chceš říct, že je to opět moje vina?“ zašklebím se a probodnu ji temným pohledem, při kterém ona se přikrčí a vycení špičáky.

„No jistě,“ broukne nevinně.

„Diano, neštvi mě! Jsi dospělá a dost inteligentní na to, abys věděla, co děláš a říkáš. Navíc já ti do hlavy nevidím, tak jako někdo, abych tě včas zarazil.“ Zavrtím hlavou, zatímco se na mě provinile šklebí. „Neboj se, oni dva to přežijí. Museli by být absolutně šílení, aby si toho nevšimli. No, i když … v případě Desire nejsem zas až tak daleko od pravdy,“ hlesnu zamyšleně a chytím se prsty za bradu, abych vypadal výmluvněji.

Diana pobaveně vyprskne smíchy. „Takže moje sestra je podle tebe šílená? To se teda dovídám věci! Ještě, že já jsem ta inteligentní!“ rozesměje se na celé kolo a já mám radost, že je taková a netrápí se. „I když za mými zády stejně říkáš, že jsem naivní a výbušná, co sakra?“

„Spíše mírně hysterická,“ protáhnu zamyšleně, až se moje maličká zamračí, zkroutí rty a zakoulí panovačně očima. „Ale běž ty, vždyť se podívej. Desire byla taková milá, když sem přišla. A jaká je nyní? Dělá věci, ze kterých mi jde hlava kolem! Je hysterická, zákeřná, agresivní a schopnost logicky myslet u ní úplně vymizela. Ojíždí, nač přijde a taková nevinná to byla dívenka,“ hlesnu tragicky a svěsím hlavu i s rameny, zatímco se tvářím pohoršeně.

„Sakra, bys mě dojal! A jak jsem se podle tebe změnila já?“

„Tak tys také prošla zajímavými fázemi, ale raději bych je tu moc nerozpitvával. I když … tys nevinná nebyla ani ze začátku, kdy sis hrála na nepolíbené poupátko.“ Vycením provokativně špičáky a zavrčím hrdelně, abych jí nahnal maličko strachu a připomněl tu neblahou dobu, kdy jsem ji chtěl jen kvůli její krvi.

Podle mého očekávání Di vybouchne jako sopka. „Cože, sakra?! Jak to, že nebyla?! Já byla dokonce ještě nevinnější než moje dvojče!“ prskne nabubřele a poposkočí na posteli jako nějaké rozverné dítě. Je vážně ještě tak nedospělá a křehká, až mám potřebuji ji neustále chránit.

„Jak jsi na to prosím tebe přišla?“ Snažím se tvářit vážně, ale v koutcích mi cuká. Takové rozhovory, kdy ji provokuju, jsou pro ni nejlepší, protože tak zapomene na malého Saniela, na hrůzného Oskara a všechny věci s nimi spojené.

„Sakra, jak tohle můžeš říct? Musel jsi vědět od první chvíle, že jsem ještě nepolíbený poupátko a dost neurvale sis vzal, co chtěl! Že já s tebou vůbec jsem," prskne naštvaně a odtahuje se ode mě, zatímco já se po ní sápu.

Vím, že jsem ji tenkrát políbil dost surově a vůbec nemyslel na její prožívání. Kdybych to mohl vrátit, udělal bych to jinak, ale v té době jsem byl tak sebejistý a samozřejmě jako upír, který rád vraždil a mučil, nedával na její potřeby a city.

„Neurvale? A já myslel, že to byl do té doby můj nejněžnější výkon!“ V očích mi drze blýskne.

„Jasně, můj první polibek byl tak něžnej, žes mi málem vyrazil všechny zuby,“ ušklíbne se sarkasticky a kousne mě do paže, až usyknu.

„A pokud vím, Desire o téhle oblasti nevěděla o nic více, než ty, má maličká!“ Nic si z jejích kousanců nedělám a dál ji zlobím a tisknu v náručí.

„Ale ona měla alespoň to štěstí, že napoprvé narazila na hodnýho, sladkýho a něžnýho Dicka a ne takovýho upířího násilníka jako seš ty!“

„No dovol!“ Pobaveně se ohradím a zamotám si prst do jejích havraních copánků. „Nikdo si nikdy na mé líbací schopnosti nestěžoval. Navíc Dicka sis přece ozkoušela také a beztak ses vrátila ke mně, tak mi tu nevykládej pohádky o tom, která z vás dvou měla větší štěstí,“ řeknu a pustím ji, když jí tak moc vadí sedět mi na klíně.

„Vrátila jsem se, protože mi bylo jasný, že ty toho beze mě ve světě moc nezmůžeš!“ Všeználkovsky se ušklíbne a protáhne své dívčí mladé pružné tělo, až mne napadnou hříšné myšlenky. Padne zády do peřin, přeleze za mě a znovu si lehne na záda, zatímco se mi chodidly opře o ramena a jemně do mě kope.

„A jak bych podle tebe dopadl? To mne zajímá…“ brouknu medovým podbízivým hlasem, ale ona mne místo odpovědi jen provokuje. „Nech toho,“ varuju ji.

Okamžitě přestane. Schoulí se za mnou do klubíčka a pohlédne mi do tváře se vší nevinností, kterou v sobě dokáže posbírat. „Dobře, tak ty bys dopadl skvěle, ale se mnou by to bylo špatný,“ zamumlá.

Jsem skutečně překvapený, jak rychle mne poslechla, ale jen se tomu ušklíbnu. A cos čekal? Je přece dobře vycvičená, i když občas růžky vystrčí. Není to ovšem nic, co by ti přerostlo přes hlavu. „To není odpověď. Chci slyšet tu verzi o upírovi, který umřel steskem," usměju se na ni a potlačím v sobě touhu, aby se chovala stále tak divoce, jako kdysi. Aby mne neposlechla…

„Jasně, že bys po mně umřel steskem. Já jsem totiž neodolatelná, miláčku!“

„To tedy jsi, když zrovna nemáš svůj hysterický den,“ rýpnu si a zároveň si tak sladkobolně vzpomínám na dobu, kdy se mi dokázala postavit.

„Já už nemívám hysterický dny, můj pane,“ skloní poníženě hlavu a protne mě zvráceným pohledem, při čemž si olizuje rty a dává mi tak najevo, jak moc se jí ta moje upíří nátura líbí.

„Proboha, ty jsi vážně zvrácená," uhnu před ní, když se posune směrem ke mně. „Nezlob, musím ještě něco zařídit. Půjdeš se mnou nebo půjdeš i s dětmi k Mie?“

„Můžu s tebou?“ Tvář se jí naprosto rozzáří a já se potěšeně usměju.

„Jdu za Ballem, takže když se nebudeš oddávat jeho kouzlu, tak…“ blýsknu výstražně bělmem.

„Jo, mám obavu, že se asi neudržím a pozvracím ho…“ Oklepe se a na tváři jí vytane ironický výraz, zatímco si prsty vjíždí do vlasů. Evidentně nadšená tím, že jsem také schopný ji sebou někam brát a řešit před ní věci. Ale já to udělám rád, protože ona alespoň přijde na jiné myšlenky…

„Hm..." přimhouřím oči a sjedu jí pohledem k podbřišku. Pak se k ní pomalu přiblížím a zadívám se jí do očí. Musím se přesvědčit, jestli to její zvracení vážně nic neznamená. Přitáhnu si ji k sobě, chytím ji za bradu a obdařím ji dlouhým upířím polibkem, který nemá navodit atmosféru, ale říct mi, jestli opět nebudeme chovat.

Moje maličká se při tom polibku div nezalkne, zatímco mi roztouženě sténá do rtů. Je celá malátná a rozechvělá, což se mi neskutečně líbí, ale přesto se soustřeďuju na své pátrání. Musím nutně zjistit, jestli skutečně není těhotná! Líbám ji s takovou vášnivostí a obratností, až se jí podlamují kolena. Snaží se ode mne odtáhnout, ale nenechám ji. Chytím ji ještě pevněji, aby se mi necukala, a pokračuju ve svém bádání, které jí tak moc zvyšuje krevní tlak. Cítím, jak jí po tvářích stékají slzy, které slíbám okamžitě, jak mile se od ní s úsměvem udýchaně odtáhnu.

„Proč pláčeš, lásko? Přece ti nic zlého nedělám,“ kousnu ji něžně do naběhlého rtu, zatímco dětsky popotahuje.

Zatváří se ukřivděně. „Proč jsi to udělal? Myslela jsem, že Mia mluvila pravdu…“

„O jistých věcech se raději přesvědčím sám, především, pokud je dotyčné navíc podivně zle, omdlévá a zvrací,“ mrknu na ni.

„Tak cos teda zjistil?“ vydechne a vyškrábe se na nohy, přestože je ještě celá rozechvělá z mého upířího polibku.

„Vypadá to, že už nám víc dětí nehrozí.“ Diana těžce polkne a z očí jí znovu vytrysknou slzy. Zakolísá v kolenou a dech se jí zastře zřetelnou lítostí a bolestí, až si v duchu vynadám, co jsem to zase řekl! „Ale no tak!“ Chytím ji do náruče. „Řekl jsem to špatně. Sice teď těhotná nejsi, ale to neznamená, že v budoucnu další dítě nemůžeme mít!“ Snažím se ji uklidnit, když jsem ji tou větou takhle rozbrečel a dostal zpátky na dno.

** ** **

„Pochybuju, že on by mi odpustil,“ hlesne přemýšlivě Di a přejede si po plochém břiše, zatímco se opírá o zeď. „Nenáviděl mě,“ hlesne zkroušeně a skloní hlavu. Vidím, jak těžké pro ni je, si něco takového přiznat, ale i já jsem něco podobného cítil a děsilo mě to.

„Možná,“ začnu, ale zarazím se. Tuhle teorii nosím v hlavě, ale jí se mi říkat nechce. Nevím, jestli by to ještě nezhoršila. „Možná to tak prostě mělo být... Nechci to tím nějak zlehčovat, ale vezmi si to těhotenství. Bylo jiné. Nebylo dobré už od začátku. Dvojčata tě milovala a tenhle ... tě jenom trápil. Počali jsme ho v době, kdy jsme oba pořádně nevěděli, ke které straně se přiklonit. Jestli k té upíří nebo k té lidské, a sklouzávali jsme ke špatným věcem, a z toho to celé mohlo pramenit. Vždyť ani Balt – údajný nadupír – nikdy tahle Miu nenapadal. Možná by mě trochu děsilo, co se nám vlastně narodí..."

Diana několikrát zamrká a pak se mi podivně zadívá do očí, jako by nemohla uvěřit mým slovům. „Ale on tě zbožňoval! Cítila jsem, jak je na tebe hrdý a vzhlíží k tobě, zatímco jsi mě…“ Vím, co chce dodat… Bylo to v době, kdy si myslela, jak ji psychicky netýrám a já se přitom snažil zvrátit svou hloupou výchovu. „Zatímco jsi mě vlastnil,“ řekne tiše něco jiného, než nejspíš chtěla původně.

„Právě," zatvářím se hořce. „Byl by něčím, čím já už být nechci. Nevznikl jako dvojčata z toho, co k sobě cítíme, ale z těch temných stránek, které v sobě oba dva máme, a to není dobře."

„Ale on by byl jako ty a … tebe miluju!“ hlesne bezelstně a stále jako by nedokázala pochopit, jak o našem dítěti mohu takhle mluvit, ale já jsem si skutečně jistý, že to, co by se nám narodilo, by bylo skrz na skrz špatné a upíří. „Prostě s tebou jenom souhlasil v tvojí výchově a líbilo se mu, když jsi byl plnohodnotným upírem, ale to přece neznamená, že by byl zlej,“ usměje se blahosklonně a pohladí mě po tváři. Ona si to nikdy nepřipustí…

„Copak ty sis nevšimla, že už na tobě dávno žádnou výchovu nepraktikuju?" zadívám se na ni sklesle a vypadá to, že ji tím zaskočím. „Mohlo se mu líbit, že se chovám jako plnohodnotný upír, ale ne k jeho matce. Pochopil bych, že by se mu to líbilo proto, abych jeho matku ochránil, ne abych ji ponižoval a ubližoval jí. Jaký si myslíš, že by k tobě potom mohl mít vztah? Ty bys ho milovala bez rozdílu jako dvojčata, ale on ... by tě za nic neměl. A na to bych já dívat nemohl..."

„Nemůžeš se na něj zlobit, když to takhle cítil, protože já jsem se to tak cítila také… A on to prostě podle toho chápal. Věděl, že jako upír bude nadřazená bytost a ostatní prostě existují jenom proto, aby mu sloužili.“ Snaží se omluvit myšlenky i chování našeho nenarozeného dítěte, ale já nejsem schopný to s ní sdílet. „Kdyby tady by teďka, určitě by pochopil, že to tak být nemá… V tý době jsi mě neměl za nic! Díky tobě jsem se cítila jako ten nejnižší tvor, tak proto to nebral jinak…“

Sevře se mi hruď, když se mi moje výchova znovu vysměje do tváře. „Ale tak to přece nebylo… Byla jsi pro mě vždycky na prvním místě. Vždycky. I když jsem to tak strašně podělal. Ale on by tě tam neměl. Nepochopil by to. Nechoval by se hezky ani k tobě ani ke svým sourozencům. A mě by bral pouze v tom případě, že bych se choval jako on. A ty by ses kvůli němu jen trápila," pohladím ji po tváři, protože se zase celá klepe a brání své nenarozené dítě tak urputně, až je jí špatně. Obdivuju ten její mateřský cit, kterým mě okouzluje, stejně, jako kdysi Eleanor…

„I kdybys měl pravdu, jsme jeho rodiče! Není hezký o něm takhle mluvit!“ zamračí se a pohlédne mi bezelstně do očí. „Fakt jsem byla vždycky na prvním místě?“

„Vždycky,“ odpovím vážně.

„Ale moc to tak nevypadalo... Já jsem se tě moc bála," zamumlá a skloní stydlivě hlavu. „Víš, kdyby mi to udělal kdokoliv jinej, nikdy by mě takhle nezlomil, ale že jsi to byl právě ty, když tobě jsem ze všech nejvíc věřila, tak tím jsi mi vzal smysl života a možnost bojovat, protože proti tobě já nikdy bojovat nebudu."

Dívám se na ni a je mi z toho na nic. Vím, že jsem to přehnal. Vím, že jsem nenašel tu správnou hranici a sklouzl až moc k upířímu chování. Ovšem slyšet od ní, že jsem byl ten poslední, od koho něco takového čekala... To mě ubíjí. „Udělal bych cokoliv, abych tu dobu mohl vzít zpátky a mohl ji změnit... Jenže jsem měl podivný pocit, že jsem na některé věci sám, a že tohle pomůže mně i tobě. Jen jsem nedokázal určit tu správnou míru. Nechal jsem se strhnout..."

„Jak mi to mělo pomoct?“ hlesne nechápavě a je mi jasné, že by to neocenila. Dříve jsem si myslel, že jsem udělal správnou věc, ale už delší dobu vidím, jaký to na ni mělo dopad a jak moc jsem jí ublížil.

„Viděl jsem, jak moc ti vadí, že … jsem na dně, když zemřela Chrisante. Možná tě to téměř znechucovalo. A to mi moc nepomohlo. Bral jsem jako řešení, že jsem do sebe ty emoce zatlačil a stal se silným. Zbavil jsem tebe i sebe toho utrápeného upíra a vrátil ti někoho, kdo by se o tebe dokázal postarat, kdo tebe i naše děti dokázal uchránit před čímkoliv.“

„Moc se to nepovedlo,“ houkne poťouchle a svým sarkasmem tak poukáže na to, že jsem ji beztak neuchránil. „Možná bys mi pro příště mohl dát vědět, až pro mě i pro sebe budeš chtít něco udělat.“ Dlouze si povzdychne a já vím, že by jí další změna jen ublížila, především další má výchova, i když teď už bych nejspíš věděl, kde jsou hranice. Teď jsem si jistý její skutečnou citlivou povahou, tenkrát jsem to hloupě odhadoval…

„Chazzy, já vím, že jsem ti dřív nebyla velkou oporou a i když jsme žili spolu, tak já jsem hrála jenom sama za sebe, ale teď už je to jiný, věř mi... Já jsem nikdy nevěděla, že to tak má být, sakra. Neubližovala jsem ti schválně, prostě jsem to neznala. Byla jsem zvyklá, že žiju sama za sebe a bála jsem se, že když se někomu úplně odevzdám a ukážu mu, jaká jsem, tak mě prostě odmítne... Proto jsem si nikoho nepouštěla k tělu a myslela jsem, že ostatní chtějí to samí, že se taky schovávají," umlkne a já si uvědomím, že je to po dlouhé době, kdy mi o sobě zas něco říká. Jinak je tak neznámá a tajemná, až to láká i bolí zároveň. Já bych ji přece znal tak rád a do detailu, ale ona mě k sobě nedokáže pustit. „ Teď už ti budu oporou, lásko a konečně budeme žít skutečně spolu. Už víš, jaká
doopravdy jsem a já ti věřím. Věřím tvým instinktům, tvým činům i myšlenkám." Vzhlédne ke mně s naprostou úctou a důvěrou, téměř hmatatelnou. „Jsi pro mě bohem... Hlavně při některých našich společných činnostech," ušklíbne se sarkasticky a odlehčí tím tak atmosféru, která nás oba tížila na bedrech. „A nevadí mi, že chceš lásku a oporu, protože já ti to všechno ráda poskytnu, dělá mě to šťastnou, když mě takhle potřebuješ... Jen si stejně myslím, že pro ostatní budeš pořád ten bezcitný upír a ... neměl bys to měnit. Je jenom dobře, když v tobě vidí neřáda. Z mojí vlastní zkušenosti vím, jak dobře působí, když seš na oko king.“ Ďábelsky se usměje a vycení tak upíří špičáky, přestože je upír spíše jen na venek. Beztak neumí létat, jediné, co jí dělá upírem je vzhled, chuť na krev a fermony. Jinak je křehká, možná křehčí než jakýkoliv člověk.

„Nemusíš se bát, že bych se před ostatníma tvářil jako chudinka. Takovou potřebu vážně nemám," zavrčím ostře. Vážně se mi líbí, když ostatní neví, co ode mne mají očekávat. Jsem pro ně nevyzpytatelný, o to více děsivý a násilnický, takže jsem o to více schopný ochránit svou rodinu. Svou maličkou, která to potřebuje. „Mám svou hrdost a pořád je ve mně určitý přeceňování a není to jen tou přeměnou v upíra, ale... Takový prostě jsem. Navíc tu oporu bych chtěl od tebe, ne od nich. Takhle nějak jsem to chtěl vlastně i předtím, jen jsem to přehnal." Ale i tak mi ta proměna paradoxně pomohla v jedné věci, dodám v duchu. Ten protivný tlak v očích, který jsem tak často cítil v době, kdy mě začala měnit, zmizel!

Ono se víc věcí změnilo a dost podstatných, pomyslím si, když ji vidím, jak se na mě dívá a přiznává věci, které by mi nikdy předtím neřekla. Je to malá výhra, kterou si užívám. Vím, že to je tou mojí výchovou, přesto si namlouvám, že ne tou vynucenou. Že jsem jí prostě jen ukázal, jaké věci jsou důležité, pokud spolu dva chtějí být.

Na druhou stranu vím, že když mi to u ní scházelo, měl jsem to řešit jinak. Ne tím způsobem, pro který jsem se nakonec rozhodl, a který jí tak moc ublížil. Když si nikdy neprošla ničím hezkým, nemohl jsem od ní žádat věci, které do té doby neznala. Byla to chyba. Teď už to vím. Ale jaké strašně věci se musely stát, aby mi to došlo... Abychom si konečně porozuměli.

Zhluboka se nadechnu a přitáhnu si ji k sobě, abych jí věnoval otcovskou pusu na čelo. „Teď už bude všechno jiné..." slíbím jí i sobě.

** ** **

Diana se mi tiše schovává za zády a po očku pozoruje starostlivého blonďatého upíra s modrýma očima, který bez přestání chodí po místnosti, nervózně si vjíždí štíhlými prsty do krátkých vlasů a přes veškerou nejistotu se snaží tvářit nadneseně a frajersky. Už jsem si na ten jeho křivý úsměv a frajerská gesta zvykl. Je lehčí jej brát takového jaký je, protože si na frajera pouze hraje, ale ve skutečnosti je jiný a obvykle se ukázal jako můj dobrý přítel, na kterého se mohu spolehnout, přestože pro mne bude vždy sokem v boji o mou šťastnou krev.

Cristoball stojí opodál a nijak se neprojevuje. Těká svýma tmavomodrýma očima po místnosti a evidentně mu moc nevyhovuje, že je kvůli lidem a mé maličké rozsvíceno ostré světlo, které bodá do očí. Ball je z nás všech nejvyšší. Měří snad dva metry, ale je štíhlý. Na dlouhých pažích se mu rýsují svaly a já vím, že je schopný se za to, v co věří, jako každý upír porvat, ale na mě nemá, protože já jsem vycvičený upíří slastí.

Mike, jediný, který z party lovců upírů zbyl v lidské formě a přesto je stále bojovný a nijak mezi námi nezaniká. Vlastně je v tuto chvíli nejhlučnější, nejodhodlanější a evidentně velmi rád, že může něco dělat a pomoci. Tenhle človíček je z nás nejmenší, má snad pouze sto sedmdesát centimetrů, ale je udělané svalnaté postavy. Světle hnědé vlasy má občas nagelované tak, jak se to líbí mé nevlastní sestře Mie, ale jelikož ona by objela i kámen na cestě, neupravuje své vlasy nijak často. Je přírodní, upřímný a někdy až děsivý svou abnormální akčností a schopností vydobyt si mezi upíry rovnocenné místo.

„Ty vole, to dáš!“ zahučí bujaře Mike a nevybíravě praští Cristoballa po zádech.

Ten se po něm neurvale ohlédne a zavrčí. „Nevím! Ještě jsem to takhle nedělal.“ Pronikavě se zamračí a ožene se po něm, čemuž se člověk pouze směje. Nebere to vážně a Ball to zřejmě vážně nemyslí, jinak by byl Mike už mrtvý. Oni se prostě znají a fakt, že jsou dva z nich upíři, jejich soužití nezměnilo.

Přesto se mi svým způsobem líbí, jak naše zvláštní rodina drží po hromadě a dokonce jsem schopný přijmout fakt, že je Mike náhradním otcem mého prvního následovníka.

„Mohlo by to v ní vyvolat hnusný vzpomínky,“ zavrže zuby a zadívá se na nervózně pochodujícího Dicka.

„Ty vole, nebuď taková baba! Vím, jak jí to může ovlivnit, ale bez toho nikdy nezjistíme, kdo po Di tak moc pase a kdo Vinnie poslední léta týral a vychovával!“ Propne se Mike a snaží se Ballovi i Dickovi otevřít oči, protože ani jeden z nich se netváří nadšeně.

„Nemusíš ji tím týrat nějak dlouho. Uvidíme, jak to půjde. Zkusit to znovu můžeme vždycky. Tak nedělej fóry. Na Di jsi to zkoušel moc rád a za to jsem ti chtěl rozbít hubu. Teď svoje schopnosti můžeš ukázat bez toho, abys jednu dostal," zašklebím se na našeho nejskutečnějšího upíra v domě.

„No ty bys mi určitě jednu vrazil. Ani bys na mě nedosáhnul," oplatí mi přátelské rýpání a znovu se zadívá na Dicka. Když dostane jeho tichý souhlas, přistoupí k Vinnie a zadívá se jí do podivně vytřeštěných očích. Za celou dobu, co jsme tu, se pořád dívá kamsi do prázdna a snad ani nemrká. Vypadá, jako by ani nežila...

„Pověz mi, kdo je tvůj bratr?“ zašeptá podmanivě Cristoball, zatímco jí bez přestání zírá do očí a okouzluje ji, jako by to byla jeho kořist. „Pověz mi, kdo je ti nejbližší…“

„Ublížíš mu,“ fňukne chraplavě a tváří se, jako by měla mozek úplně vymytý, takže je jasné, že je Ball na dobré cestě.

„Neublížím mu, nemusíš se bát. Jenom mi hezky to hezky pověz. Buď moje hodná holčička,“ hlesne medovým pedofilním hlasem upír, až se za mnou Di citelně oklepe. Podivné chtíče měl i Oskar, takže jsem na to zvyklejší. Navíc Vinnie, naše bývalá Lilien, sice vypadá jako čtrnáctileté dítě, ale je jí kolem třiadvaceti. Je jen o tři roky mladší, než Dick, náš manekýn.

„Neznám jeho jméno. Mám nakázáno říkat mu bratříčku. On je pro mě vším.“

„Kurva!“ zakleje hrubě Dick a vrazí pěstí do zdi, když v tom Di několikrát dlouze zalapá po dechu, chytne se za žaludek a vyrazí ze sebe slovo, které mi vžene adrenalin do žil.

„Susan!“ vydechne a oči se jí zalijí slzami, zatímco já na ni nechápavě zírám.

Není možné, že by řekla tohle jméno… Musel jsem špatně slyšet. „Co jsi to říkala?!“

Ball přestane působit na Dickovu sestru a zadívá se na nás, zatímco já jsem celý rozechvělý. Tak dlouho jsem její jméno neslyšel nahlas… „Co se děje? Mám pokračovat nebo co?“

„Já nevím!“ odbudu ho, aniž bych spustil oči ze své vystrašené maličké, která ode mne pomalu couvá. Zdá se, že jí naháním strach, ale nyní nejsem schopný to ovládat. „Di, co jsi to říkala?“ zopakuju naléhavěji.

„Já ne! To já ne! Já se jenom omylem dostala do Dickovi hlavy… Stává se mi to, když je v šoku nebo mě do ní pustí sám. Dick myslel na nějakou Susan, která ho prosila, aby ji nezabíjel. Vím, že je lovec upírů, ale … bylo tak hnusný prožít s ním tu vzpomínku.“

Přejdu novinku, že i ona umí vlézt do hlavy jemu, a naprosto konsternovaně se otočím na jmenovaného, který se čelem opírá o zeď a klepe se v dozvuku šoku, díky kterému se mu Diana nabourala do myšlenek, ačkoliv ji k tomu nepustil. „O čem jsi to do hajzlu přemýšlel?" řeknu co nejvíc v klidu, i když se mi začíná vařit krev. Cítím, jak mi hučí ve spáncích. Snažím se to klidnit, protože na světě je přece spousta dívek jménem Susan, ne jenom ta moje, přesto... „Tak odpovíš mi do hajzlu?!" zavrčím na něj, až cítím, jak se za mnou Di zajíkne.

„Kurva, víš, že jsem lovec upírů! Prostě jsem proti své vůli zabil upírku, která mi nedá spát!“ Dostane ze sebe znechuceně a snaží se sebrat, aby před námi nevypadal jako ztroskotanec, přestože se tak evidentně cítí. „Byla … Byla poslední a první, kterou jsem zabil,“ hlesne dutým hlasem a otře si čelo. „Byla moc mladičká. Měla dlouhé blonďaté vlasy a čokoládové oči…“ Vydechne, jako by byl zasněný a měl její podobu před sebou, zatímco já cítím, jako bych se měl každou chvíli zhroutit.

„Dick jí chtěl pustit, ale copak to šlo, když byla upírka?“ zamumlá Ball a skloní hlavu, evidentně také zaujímá nesouhlasný postoj, ale to je mi teď naprosto k hovnu!

„Ty vole, jasně, oba jste upíři a pořád jste stejně dutý! My tyhle potvory zabíjíme, protože oni zabíjejí náš druh! Jasně, že krvelačný zmetci musí pochcípat!“ ozve se Mike, jako jediný srozuměný s tím, co prováděl. Jako jediný, který podle všeho zabíjel…

„Mikeu, ale ona…“ zachraptí Ball a bledne, jako by si na ni také vzpomínal.

Střílím pohledem z jednoho na druhého a nevěřím tomu, co tady právě slyším! Moc mladá, dlouhé blonďaté vlasy... Ty slova se mi v hlavě točí jako vír, až mám pocit, že se mi z toho rozskočí hlava. A pak, když Mike vysloví tu větu, neudržím se a hrábnu po něm.

„Ty hajzle, ona nikdy nikoho nezabila!" syčím mu skrz zuby nenávistně do ksichtu, zatímco si ho drápy ne zrovna jemně přidržuju pod krkem.

„Chazzy!" vyjekne moje maličká a pověsí se mi na záda, ale já ji nevnímám.

Dick s Cristoballem mě ovšem moc daleko zajít nenechají. Vší silou mě od něho odervou. Cítím, jak povoluju stisk a oni mě nedobrovolně odtahují od toho, koho bych tak rád zabil. Vlastně bych je nejraději zabil všechny tři! Mikea bych nechal trpět, Balla bych jenom protnul kůlem a Dicka, toho bych si vychutnal!

„Co to s tebou kurva je? O čem to mluvíš?" dívá se na mě Dick šokovaně a modrýma očima mu probleskuje šok.

Vytrhnu se jim ze sevření a probodnu ho ještě nenávistnějším pohledem. „O tom, že jsi podle všeho zabil mou sestru, ty můj kamaráde. A kdybych byl takový bezcitný bastard jako ty, udělal bych teď to samé!"

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 37. kapitola: