OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 38. kapitola

16.01.2012 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 662×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

38. kapitola - „Jsem tvoje holčička. Tatínkova holčička.“

Chester

„Tys byl ten její bratříček?“ hlesne s vytřeštěnýma očima Dick a zůstane stát jako zaražený, zatímco má tvář staženou bolestí a vinnou. „Chazzy, je mi to líto…“ Obočí se mu kajícně stáhne a špičáky mu z úst vylezou tak, že vypadá i na upíra neskutečně uboze. „Byla to upírka. Já jsem vážně nechtěl, ale co jsem mohl dělat? V té době jsem zabíjel upíry! Bylo to moje poslání, kurva, takhle to nemůžeš brát. Nebylo v tom nic osobního. Kdybych v té době potkal tebe nebo Di jako upírku, také bychom na vás uspořádali hon. Nedalo, nedalo se nic dělat… Myslíš, že si to nevyčítám? Že ji před sebou stále nevidím?“ Dá si dlaně před obličej, jako by chtěl brečet a já bych ho tak moc rád viděl na kolenou, zoufalého, zničeného a na dně!

„Do hajzlu, drž hubu!“ vyjedu na něj a zaryju si drápy do dlaní. On mluví o mé malé Susan! On ji bezcitně zabil! „Nechci poslouchat nic z toho, co jsi na ní praktikoval!“ zařvu na něj natolik, až se Vinnie labilně rozbrečí. Cítím, jak se ode mne Diana o krok odtáhne, ale je mi to jedno. Všechny ty emoce v těle upíra mě ubíjejí. Vztek a dlouholeté výčitky, že jsem ji nenašel. Že jsem ji nechal, aby se mi ztratila…

Znovu se mu temně zadívám do očí, těch modrých, rádoby nevinných očí vraha a usyknu. „Nikdy dříve jsem nebyl rád, že jsem z tebe udělal upíra, ale nyní jsem! A víš proč? Protože tě její smrt nebude děsit do konce života, ale po celou tvou upíří věčnost! Tak si to užij!“ zavrčím pomstychtivě, a ačkoliv bych ho nejraději protnul kůlem, zlámal mu všechny kosti v těle a pomstil Susaninu smrt, otočím se a prásknu za sebou dveřmi.

Opřu se o zábradlí na chodbě a zoufale ho drtím. A ačkoliv je dělané z temného bytelného dřeva, praská pod silou mého vzteku a zoufalství. Kňourá a křupe, jako bych pod dlaněmi drtil Dickovy paže.

Susan, proboha, moje Susan! Celé ty roky jsem nevěděl, co se s ní skutečně stalo. Ano, tušil jsem, že je mrtvá, ale nechtěl… Nedokázal jsem si to připustit, protože byla tak mladá a nevinná. Byla to má sestra, které jsem pomohl uniknout smrti tím, že jsem vyzrál na zákeřnou nemoc tím, že jsem z ní udělal upíra. Ale Susan byla jiná než já. Byla citlivá. Jako dítě neměla žádné negativní stránky a tak v ní upíří geny neměly, co špatného by zhodnotily. Jediné, co bylo, že beze mne nemohla být – a já těžce žil bez ní, když se jednoho dne nevrátila domů.

Vzpomínám si, jak jsem jí tajně kradl vakuované sáčky krve, protože nechtěla vysávat ani lidi, natož snad svá oblíbená zvířata. Miloval jsem ji, protože ona i po proměně zůstávala stále stejná, moje malá sestřička…

Ale co nyní, když právě teď žiju pod jednou střechou s jejím vrahem a těmi, kteří mu k té zatracené vraždě dopomohli!

Div se ani nevšimnu, když se mi hrudí rozline podivná vzdálená bolest, kterou pociťuje moje maličká. Di na mě shlíží téměř zlomeně, s uslzenýma šedýma očima bez ohnivých plamenů. Výraz tváře je strohý jakéhokoliv sarkasmu, což je u ní ojedinělé.

Něžně mě pohladí prsty po zádech a zezadu se ke mně přivine svým měkkým horkým tělem. „Moc mě to mrzí,“ polkne a já cítím tu oporu, kterou se pro mě stává, ale ani to v tuto chvíli bolest nezmenšuje, i přesto jsem rád, že je se mnou… Že nezůstala s tím hajzlem!

Přestanu ze zábradlí dělat hromadu třísek a pevně ji k sobě přitisknu. Netuším, co mám v tuhle chvíli dělat. Nejradši bych je všechny pozabíjel, jenže... Pro hajzla Dicka bude lepší, když bude naživu. Pokud ho to tak moc užírá, bude to pro něj ten nejhorší trest. A ti dva? Nejhorší a nejbezcitnějších z těch třech je paradoxně ten, který jediný zůstal člověkem. Ale nejsem si jist, jestli by mně zrovna jeho smrt nějak pomohla. Susan už mi to stejně nevrátí... Tu mi nevrátí už nic.

Diana se mnou stojí a objímá mě, dovolí si promluvit teprve až po chvíli, co ji k sobě pevně tisknu a cítím tu hořkost na jazyku. To zklamání, jak mi něco takového mohl provést právě Dick, když jsem ho považoval za skutečného přítele. „Lásko, já vím, jak se cítíš, ale nevím, jak ti pomoct…“

„Nemusíš nic dělat. Stačí, když tu budeš..." řeknu a vezmu ji za ruku. „Půjdeme za dětmi?" podívám se na ni.

Přikývne a nejistě se ošije. Samozřejmě, neví, jak se má chovat, protože ona na rozdíl ode mne v Dicka stále věří, ale já bych ho nejraději neviděl.

Ovšem najevo nedávám víc, než musím, protože … už tím nikdy nic nezměním. Susan je mrtvá, je v prachu… Samotného mě celkem překvapí, že nemám chuť zavřít se sám do knihovny a vypít všechno, co bych tam našel. Když si u Mii vyzvedáváme dvojčata, můj výraz jí neujde.

„Stalo se něco?" zajímá se a mě ta její starostlivost jen přijde vhod.

Zatvářím se temně a chladně. „To se zeptej svého současného protějšku," ušklíbnu se a vezmu dvojčata i Di zpět do ložnice, kde snad v kruhu své rodiny, budu schopný se znovu nadechnout, aniž bych cítil to ostří nožů v hrudi.

** ** **

Diana

Posadím se vedle něj a propletu své prsty, zatímco kajícně pohlížím na Chazzyho. Cítím vinu, protože Dick měl v hlavě tu dívku už delší dobu a mně nikdy nedošlo, co se za tím skrývá.

Nebylo nejlepší udělat takový cirkus, chytit se Dickovy myšlenky a pustit rty na špacír. Příště si tu hubu zalepím lepící páskou, abych náhodou zase něco nekvákla. Nejvíc mě mrzí, jak moc to Chazzymu ublížilo. Možná bylo lepší, když nic nevěděl… Trápil se v sladké nevědomosti a nejspíš to bylo jednoduší, ale na druhou stranu si zaslouží vědět pravdu. Ano, má na to plné právo! Cítím se trochu udiveně, že mi nikdy neřekl, že měl mladší sestru, ale Chester vždy říká jen to, co skutečně chce. Vím, že by mi to jednou pověděl, až by se mu chtělo.

Vinu se k němu a dívám se, jak se snaží utišit svou bolest hraním s dětmi. Ale to zoufalství, vztek a hrůznost téhle situace tím nezažene. Pomůže jenom čas, uvědomění a spousta utrpení, kterým si projde, než se zas bude cítit skoro dobře…  Políbím ho na ledovou paži a připadám si hloupě, protože absolutně netuším, co dělat. Nikdy jsem nikoho neutěšovala – ani jsem nechtěla, aby někdo utěšoval mě.

Když jsem si sama prošla tím, že … Chester zabil mé rodiče, tak mi v tom nikdo nepomáhal. Leda Oskar, který k tomu přispíval tím, že se nechával zrádně mučit. Ale i to byl ode mne špatný krok směrem ke dnu. Nikdy to nic nevyléčilo a já beztak byla toho názoru, že poprat se se svými problémy a bolestmi sama je to nejlepší, protože to tak bylo vždy. Nebyl nikdo, kdo by mě objal, jen Chester a já mu teď nijak nepomáhám, když on to potřebuje.

Bezmocně sklopím hlavu a koušu se do rtu, protože jsem taková nedospělá a neschopná mu pomoci v době, kdy mě nejvíc potřebuje. V době, kdy mu všechno připadá ztracené, příšerné a temné, temnější než kdykoliv předtím.

„Bylo jí teprve třináct..." hlesne surovým hlasem a zatne dlaně v pěst. „V době, kdy se mi ztratila, byla upírem jen krátkou dobu. Hledal jsem ji, ale … ona nikde nebyla! Jako by se propadla do země. Bylo to…“ utne slova v polovině věty a s nebohým pohledem se zadívá na naše děti, které si šťastně hrají a koušou jakési kovové hračky, které pořídila Mia. „Hrozné… Cítil jsem se podobně zoufale, jako když jsem hledal tebe… Tebe jsem naštěstí našel, ale ji už ne. Nedokázal jsem ji uchránit, ale … to vlastně ani tebe,“ dodá hořce a jízlivě se ušklíbne nad svým osudem.

Tuším, že sám sobě připadá jako někdo, kdo nedokáže ubránit to, na čem mu nejvíce záleží. Ale on za to nemůže. Je to prostě spiknutí osudu… „Já jsem s tebou, lásko… Dokázals to. Prosím, netrap se minulostí, nepomůže to. Časem se to spraví, věř mi.“ Upír nezapomene, ale smíří se a zasune bolest hluboko do sebe. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla bych s ním žít…

„Já vím... Jen mi řekni, jak mám teď být s někým, kdo mi zabil sestru, v jednom domě! Nejradši bych je..."

Ani netuší, jaké mi tím uštědřuje rány. Vždyť já i přes to všechno s ním žiju a trpím, když je teď nešťastný, můj Chester, můj vrah mých rodičů. Sakra, já přece přesně vím, jak je to těžké! Jak moc to bolí a o to víc mě mrzí, že to musí prožívat také.

„Neboj se, nikoho zabíjet nebudu. Ani Dicka..." Mírně zkřiví rty, jako by si myslel, že můj blonďatý kamarád je pro mě teď důležitější než on. Dick má své výčitky a zabil ji, ale Chester je ten, který přišel o svou sestru…

„Věř mi, že smrt se ti možná zdá jako dobrá pomsta, ale ve skutečnosti nic neřeší... Ani se ti po ní neuleví, protože už ji to nevrátí," zašeptám a zadívám se mu oddaně do očí. Zabít Oskara mi nikdy nepomohlo, pro mě to byla zbytečná ztráta. Byla bych spokojenější, kdybych ho obrátila k dobru, ale to by se podle Chestera nikdy nezbylo. Ovšem, on byl také zlý a mně se to povedlo, tak proč zlomil nad Oskarem hůl? Zbytečná smrt, tak zbytečná.

V očích se mu projeví účast, jako by mu došlo, že já v tomhle mám bohatší zkušenosti než on a prakticky popisuju situaci, která nastala, když jsem se dozvěděla jeho temné tajemství. „Promiň, já vím… Kdyby smrt něco řešila, už bych tu nebyl,“ povzdychne si a já skloním hlavu, protože … smrt není řešení. „Netušil jsem, že to vaše čtení myšlenek je vzájemné,“ dodá zahloubaně. Evidentně ho mrzí, že na to přišel takovým způsobem, ale nedalo se nic dělat.

„Chazzy, u nás je to něco jiného,“ zavrtím hlavou a nechci si připustit, že se ta situace opakuje. „Nezlob se na mě. O tom, že to pouto je vzájemný už vím dlouho, ale…“ odmlčím se. Stydím se, že jsem to před ním tajila, ale nevěděla jsem, jak mu to říct, už takhle na Dicka šíleně žárlil.

„Já se nezlobím. Jenom se divím, že jsi na Susan nepřišla už dříve, když tvrdí, jak ho její smrt hrozně užírá!“ zaškaredí se zle a očividně mu přeje výčitky a bolest, která z nich pramení. „Nebo jsi o tom věděla?“ Zúží oči a probodne mě pohledem tak pátravým, až polknu.

„Já jsem ji viděla v jeho myšlenkách hodně často, ale nevěděla jsem o koho jde.“

„Proč jsi mi neřekla, že víš, co si myslí?“ Změní téma tak rychle, až mě to trochu vykolejí. Vrací se k tomu choulostivému bodu a odbíhá tak rychle, až mám strach, aby se s tím někdy dokázal vyrovnat. Bude to ještě dlouhá cesta, ale nakonec přece jenom musí dojít klidu. On i jeho sestra…

„Chazzy, už takhle tě trápilo, že to s ním mám takový. My si umíme číst myšlenky už takhle od začátku, ale ani jednomu z nás to nedošlo. Dříve jsem se mu musela dívat do očí, abych věděla na co myslí, ale zlepšuje se to natolik, že jeho myšlenky vnímám normálně, když mi je chce ukázat nebo … je rozrušený.“

„To je v pořádku, nevadí mi to,“ řekne tónem, který mi přijde upřímný a chápavý.

Překvapeně k němu zvednu hlavu.

„No, nemohu mít všechno,“ přinutí se k úsměvu. Pro něj mé porozumění přináší paradox, když si tak dobře rozumím s někým, kdo zabil jeho Susan. „Ani se nezeptáš, proč jsem ti o ní nikdy dříve neřekl?“ Povytáhne obočí. „Pokud se chceš na něco zeptat, tak klidně můžeš."

„Měls důvody k tomu, abys mi o tom nepověděl... Když mi o ní budeš chtít říct, uděláš to." Usměju se na něj. Jistě, že jsem zvědavá, ale také jsem vychovaná a už to dokážu ovládnout, strach mi pomáhá určit si priority.

„Takže tebe to nezajímá?!“ hlesne jízlivým duchaplným hlasem a doluje ze mě dotěrné dotazy, za které by mi dříve prokousnul hrdlo.

Chester

Chci ji k něčemu vyprovokovat, protože tohle chování se k ní nehodí. Je to opět důsledek. A já nechci, aby to takhle bylo už napořád! „Ty se mě pořád bojíš," neptám se, oznamuju.

„Nebojím,“ povzdychne si odevzdaně. „Jenom jsem se sakra naučila, že když mi něco chceš říct, řekneš mi to a zbytek mě zajímat nemusí.“ Pokrčí rameny, jako by se nechumelilo. Jako bych ji nezajímal!

„Nemusí, ale může... A pokud tě to zajímá, tak se mě prostě zeptej, slyšíš?" naléhám na ni, když zarytě mlčí. „Takhle to prostě nechodí. Nemůžu si přece dělat, co chci. To bych moc zdivočel," ušklíbnu se s úsměvem.

„Nenechám tě zdivočet,“ ušklíbne se svým sarkastickým způsobem a štíhlými prsty mě jemně pohladí po ledovém hřbetu ruky. Vnímám ty hřejivé doteky, jako by se dotkla mého srdce, ale … její netečnost, nevyptávání, moje výchova v její mysli, mě neskutečně tíží spolu s faktem, že musím žít pod jednou střechou s vrahem. Ovšem při tom slově si vzpomenu také sám na sebe a na to, jak moc těžké to pro Di musí být – život se mnou. „Nevím, jestli by ti pomohlo, kdybys mi o ní vyprávěl. Jsem na ní zvědavá, ale chci, aby ti povídání pomohlo.“

„Nevadí mi to. Kdyby ano, tak bych ti nenabízel, ať se ptáš. Někam bych se zavřel a nemluvil. Ale nějak mě tenhle způsob vypořádávání se s minulostí neláká," přiznám nejistě. Myslím, že samota není to pravé, co právě v tuhle chvíli potřebuju. Chci být s ní, cítit tu sounáležitost, která mezi námi panuje, i když ona stále není stoprocentní a zvídavá, jak bývala.

„Proč jsi mi o ní nikdy neřekl? Evidentně pro tebe byla moc důležitá a tys byl důležitej pro ní,“ hlesne opatrně a s rozmýšlením. Dává si pozor na každé slovo, které řekne a mně to v tuto chvíli vlastně ani nevadí, protože … si marně namlouvám, že to nedělá proto, že by se skutečně bála říct, co si myslí, ale že mi nechce ublížit.

„Nejspíš ze stejného důvodu, ze kterého jsem nechtěl mluvit o tvé matce, i když vím, že to byla kvůli jistým věcem jiná situace. Ale i přesto ... byla to pro mě slabina, stejně jako je pro tvého kamaráda jeho sestra," ušklíbnu se. Dick mě tedy vážně zklamal, rozhořčil a … vždycky jsem věděl, že budu litovat, že jsem ho nezabil tou nejkrutější smrtí. „Obě pro mě byly důležité a obě jsem je ztratil. I když jsem až do dneška nevěděl, co se se Sue stalo, bylo mi jasné, že už není živá, pokud se to o upírovi tak dá říct."

„Podle všeho ses o svou mladší sestřičku staral fakt hezky. Moje máma ji znala?“

Temně se zadívám na rudé skvrny ve své ložnici, které mi tak nějak záhadně pomáhají udržet se v klidu, který jsem si vydobil mučením bezbranných a nevinných obětí. Zavrtím hlavou a nejistě si odkašlu. „Ne. Neznala…“ V té době už byla Eleanor několik let po srmti, když jsem v sobě Sue vzal. Nemohl jsem přebývat s Oskarem a tak jsem žil hodně dlouho sám, až do té chvíle, než jsem se o ní dozvěděl, našel ji a s velkým riskováním ji vzal k sobě, protože ona jinam patřit nemohla.

„Schází ti hodně?“ Pozvedne Diana obočí a nejistě si hraje se zkřehlými štíhlými prsty. Nedívá se na mě, jako by se bála, co uvidí v mé tváři, ale já se emoce snažím skrývat stejně dobře, jako je skrývá ona.

„Teď ano… Tehdy jsem ten pocit prázdnoty zatlačil hluboko do sebe a přestal jsem si to připouštět. Lépe se mi s tím vyrovnávalo. Ale ono se to vrátilo, když Dick našel svou sestru,“ ušklíbnu se ironicky. On svou sestru našel, zatímco já díky němu s jistotou vím, že jsem o tu svou přišel.

„Je to fakt krutá ironie osudu, sakra… Všim sis? Nikdy jsme se neviděli a stejně jsme tolik propojený svými činy i minulostí, až to bolí. Fakt mě moc mrzí, co teďka prožíváš a kéž bych ti mohla nějak pomoct, abys to necítil,“ vydechne zkroušeně a opře se mi čelem o rameno.

Její dotek na mě působí blahodárně, protože díky ní nejsem tolik sám. Hraju si s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby Susan byla na živu… Zda by se Dianě líbila? Jak by ji moje malá Sue vzala, když jsem byl její milovaný bratříček?

„Nezasloužíš si takový věci… Seš to nejlepší, co mě potkalo!“

Hruď mi probodne otrávený šíp, protože její hlas zní tak upřímně… Jak bych mohl být to nejlepší, když jsem vyvraždil téměř celou její rodinu? „Ale já vím, že si to zasloužím. A nejspíš si zasloužím i horší věci. Mrzí mě, že jsem ti nedal možnost poznat něco lepšího, než tuto realitu. Stát se upírem byla z tohohle pohledu ta největší blbost, jakou jse ve svém životě udělal – a že jsem jich udělal jako člověk i jako upír dost!“ povytáhnu koutek úst do křivého úsměvu naplněného hořkostí. A vlastně se divím, proč se mnou ještě Diana ztrácí svůj čas… Teď, když poznávám, jaké to je žít s vrahem své sestry pod jednou střechu, vím, jaká je to bolest a touha po jeho smrti a proto nechápu, jak mě může i přesto všechno milovat, protože já bych to na jejím místě nejspíš nedokázal…

** ** **

Angela

„Angelo, kam jdeš?“ zavrčí Cristoball nebezpečně a zúží oči do malých škvírek, zatímco neurvale pozoruje, jak se před zrcadlem vlním a nakrucuju v oblečení, ve kterém jsem tak provokativní a vlastně skoro nahá.

Vím, že se mu líbí, když se oblékám levně. Všichni chlapi jsou ujetý na zkažené holky, a proto jsem vždycky měla spousty štamgastů a mohla jsem si vybírat. „Řekla jsem Dexovi, že se na minutku stavím…“ zatrylkuju dráždivě a přejedu si jazykem přes rty, zatímco lituju, že nemám alespoň lesk, kterým bych si pusu natřela.

„Nikam nepůjdeš!“ zavrčí majetnicky chorobným hlasem a zamračí se tak moc, až se mu na čele udělá vráska a temně modré oči ještě ztmavnou. „Seš moje, tak budeš se mnou!“ V jednu chvíli leží na posteli a ve druhé třímá pevně mou paži a tupě ji mačká, až se ušklíbnu a zadívám se do tváře neurotika.

Provokativně se rozesměju a neberu jeho chování na zřetel. „A kdopak ti tohle nakukal, brouku?“ vysměju se mu do očí, což ho rozlítí ještě víc a vztek se mu v těle projeví ostrým hrubým zavrčením.

Nikdy jsem nikomu nepatřila. Vždy jsem si dělala, co jsem chtěla a ani pasák mě nedokázal udržet na řetězu, i když se snažil. Z toho důvodu jsem od něj také utekla a stala se na pár chvil Dexterovým mazlíčkem, ale mě neužije na to, abych byla stále s jedním. Ani Ball to nezvládne, protože já se nebudu měnit jen proto, že šukám s upírem, který si myslí, že je mým pánem. Pche! To ani omylem!

„Pusť mě a přestaň tu dělat scény. Za chvíli jsem zpátky a pak ti to udělám,“ hlesnu znuděně a protočím oči. Pokusím se mu vytrhnout, ale drží mě příliš pevně a nevypadá na to, že by mne snad chtěl pustit. „Jestli mě teda nebudeš srát,“ prsknu vytočeně, když si všimnu, jak mi kůže pod jeho stiskem začíná rudnout. Bojovně se mu zadívám do očí a čekám, když mě laskavě pustí!

„Angelo, nikam nepůjdeš." Ohrne rty a zkusí to na mě o poznání klidněji. „Budeme spolu!“

Blahosklonně se jeho hloupému nápadu usměju a zaprotestuju, když mě chytí kolem pasu, jako bych byla pírko a vhodí mě do měkké postele.

„Chci svojí holčičku a to hned!“ řekne rozkazovačným hlasem a v jemné tváři se objeví známka neandertálského chtíče. „Řekni, co chci slyšet!“ zavrčí mi rozjařeně do rtů a prsty mi sevře kolem hrdla.

Tiše se mu zasměju do úst. Ty jeho tužby jsou vážně zábavné. Nevadí mi hrát si na jeho rozvernou holčičku, ale je to trochu nudné a obyčejné, když se ta stupidní hra promýtá i do obyčejného života a kazí mi moje povyražení.

„Na tom není nic vtipnýho!“ Stiskne mi silně krk.

Vžiju se tedy do role profesionálky, provokativně si olíznu rty a zašeptám. „Jsem tvoje holčička. Tatínkova holčička.“ Tohle ho snad dokáže vzrušit víc než nějaká stimulace. Přijde mi to vážně trhlé, ale tak pokud si to přeje. Vždycky dělám to, co si zákazníci přejí. Tentokrát ho ovšem moc rozvášnit nenechám, i když vidím, jak mu oči září nadšením a on už má v kalhotách silnou erekci. „A teď mě pusť, musím za tím Dexem. Dodělat to můžeme potom. Nebo si to udělej sám, já na to teď nemám čas," ušklíbnu se.

Než se naděju, tak ze mě upíří hloupou rychlostí nešetrně serve mé krátké a úzké šaty, až mi na hebké kůži zanechá několik krvavých škrábanců. Žhavě se mi dostane mezi nohy a nadoraz přirazí, zatímco má na sobě ještě kalhoty, ale i těch se evidentně hodná, co nejrychleji zbavit.

„Chtít můžeš cokoliv, ale ten, kdo je tvým pánem, tvým tatínkem, jsem já!“ zavrčí posměšně a hrubě se mi zakousne do krku, až mi omráčeně padne hlava.

Kdyby mi dal facku, nepoložilo by mě to víc. Postel se pode mnou zhoupne, stěny kolem mě se roztočí a já zas lítám v oblacích, jako by mi do žil šlehnul dávku toho nejčistšího matroše. Přesto mě v mém výletu cosi brání. Dřív to s ním byl nebylo až tak dobré a občas to i bolelo, ale v poslední době se to změnilo. Dostává mě sice do neskutečného transu, ale přitom, jako by mě strhával zase zpátky. Jako by mě svazoval a já si nemohla letět tak, jak bych si přála. Myslela jsem, že to přejde, ale zdá se, že to je čím dál horší. Propnu se pod ním a zavzdychám. Ani nevím, jestli rozkoší nebo nesouhlasem s tím, že mi nedopřeje žádnou svobodu!

„To tvoje tělo, Ang…“ zachraptí a serve ze sebe kalhoty. Ponoří se do mého těla a mně chladem zatrne v útrobách. Je tak rozhycovaný, že mi hloupě šeptá do uší, jak moc mi patří, jak moc mě chce a moje tělo mu vychází vstříc tak, jak je naučené, zatímco já si užívám doznívající radost z jeho sání.

Moc nevnímám, co to povídá dál. Jsem ještě stále na tripu, ale přesto mě to podivně bolí a svírá. Jen co se trochu vzpamatuju, vší silou ho od sebe odtrčím, ale evidentně už pozdě, protože si přece jenom užil svoje. Nečeká to a spadne do peřin, na tváři spokojený výraz.

„Nejsem žádná tvoje hračka, ty hajzle! Vždycky jsem to dělala, jen když jsem sama chtěla a tak to taky bude! Nemysli si, že když seš upír a hraješ si na kinga, že na mě máš jakýkoliv právo! Protože nemáš!" zuřím a sbírám zbytky, které mi po jeho zásahu zbyly z oblečení. Naštval mě, protože rozerval moje nejlepší šaty a kde si teď budu asi tak shánět nový?! „Budu to dělat kdy budu chtít, s kým budu chtít a tobě je do toho hovno!" křiknu na něj rozhořčeně, polonahá vyběhnu na chodbu a vztekle za sebou prásknu dveřma.

Díky té upíří rychlosti mě dožene na chodbě, sotva pár kroků ode dveří a drapne mě nevybíravě pod krkem, až zalapám po vzduchu. Nohama bezmocně zamávám v prázdnu a zadívám se mu zhnuseně do očí, které se jízlivě smějí.

„Ty nebudeš dělat, co chceš, protože seš moje! A jestli si to nedokážeš uvědomit a poslouchat mě, tak pak mi posloužíš líp jako moje svačinka! Zabiju tě, jestli nezačneš chápat, že my dva teď patříme k sobě!“

Nechá mě nadechnout a i přes mé protesty mě hrubě zatlačí do rohu, až mám z pravé strany dveře do našeho pokoje a z levé strany dveře do ložnice Diany a Chestera. Zeď je studená, ale jeho tělo je ještě palčivější! Vyjevěně mu zírám do rozšířených zorniček, lapám po dechu, a nevěřím tomu, jak se ke mně chová a co mi tu říká! Když na mě pod pohrůžkou smrti vycení špičáky, trochu se rozklepu, ale ani za nic bych si nepřiznala, že strachem. Beztak mi jen nahání hrůzu, ale k ničemu takovému by se nevzmohl.

„Snad ses nezamiloval?" ušklíbnu se posměšně a zvednu oči v sloup. „Náš upírek se zaláskoval," zažvatlám a tím ho rozčílím ještě víc.

Ostře a táhle zavrčí a přičichne si k mému krku. „Takový monstrum jako já nemá city, tak si nefandi. Seš moje kořist, moje holčička… Jenom moje, rozumíš? Patříš mi! Copak nechápeš, že se se mnou můžeš mít i dobře, když budeš tatínkova poslušná dceruška?“ blýskne perverzně očima a klínem se přitiskne k tomu mému.

„Dobře?!" prsknu vytočeně a snažím se uhýbat před jeho vtíravými rty, které mi v tuhle chvíli lezou neskutečně na nervy. „PVždyť je to s tebou v posteli čím dál horší! Tak jak bych se s tebou asi mohla mít dobře? Dřív se mi to s tebou líbilo víc, ostatně to byl taky důvod, proč jsem u tebe tak dlouho zůstávala, ale teď je mi z tebe akorát tak zle a lituju, že jsem přesedlala z Dexe na tebe, protože ten mi nikdy takovýhle scény nedělal!" syknu napruženě a naštvaně se mu vytrhnu. Mám se k odchodu a tuhle debatu považuju za uzavřenou.

Ovšem Cristoball to zřejmě tak necítí, protože mě tvrdě drapne za paží a téměř mě vhodí otevřenými dveřmi do svého pokoje. Vykřiknu, když cítím, jak kamsi letím neskutečnou rychlostí. A pak ucítím ostrou bolest v hlavě a levé ruce, ale víc nejsem schopná vnímat, protože se mi zatmí před očima a já upadnu do bezvládného stavu.

** ** **

„Co tě bolí?“ řekne tvrdě a tak nějak poklidně na mě pohlíží, jako by mu bylo líto, že mi je hrozně, ale nedalo se s tím nic dělat.

Zatnu zuby a nenávistně se na něj zadívám. „Nic!“ prsknu, když se nade mnou skloní. Ráda bych mu toho pověděla mnohem víc, ale bolest, která mi vystřeluje z levé paže až málem do mozku, mne zcela ochromuje. Navíc se mi opovážlivě motá hlava, která mě neskutečně bolí, a zvedá se mi žaludek. Musel se mnou třísknout fakt festovně, pomyslím si a dojde mi, že i kdybych chtěla, tak v tomhle stavu se odsud nedostanu.

„Angelo, já vím, že tě něco bolí, tak nechtěj, abych to zkoušel tak, že ti budu pevně mačkat části těla a hledat centrum bolesti,“ ušklíbne se bezcitně a prsty mi zajede do zacuchaných vlasů, jako by mne chtěl pohladit.

Mrsknu po něm zlým pohledem, který by ho přikurtoval ke zdi, kdybych to uměla. On se tváří, že je mu moje bolest absolutně kdesi! Nechci, aby na mě sahal, ale také bych se ráda zbavila té hrozné bolesti. Zatímco zarytě mlčím a přemýšlím, jak se rozhodnout, chytí mě za levou paži, až vykřiknu bolestí a z očí mi proti mé vůli vytrysknou slzy.

„Kreténe,“ zašeptám plačtivě, protože to hrozně moc bolí!

„No, no,“ hlesne otcovsky a uštěpačně se usměje. „Postarám se o tebe, když jsi byla tak hloupá a donutila mě, abych ti ublížil,“ vycení na mě dravě špičáky. „Uzdravím si tě, holčičko,“ olízne si chtivě rty a obkročmo se na mě posadí, zatímco si dává pozor, aby mi neublížil. Jak pozorné! „Pověz tatínkovi, chceš uzdravit?“

„Seš horší než můj pasák!" syknu, tentokrát ovšem poníženě. Už dlouho jsem se takhle necítila. Naposledy, když si na mě to prase proti mojí vůli ukájelo svoje nechutný choutky. Proto jsem vzala roha. To byl ostatně jediný chlap, který si na mě tímhle způsobem dělal nějaké nároky, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Myslela jsem, že tady to půjde zase po mém. S Dexem byla zábava. Byl to takový hajzlík, a mně se to líbilo. Navíc mi za každé číslo dal pár pilulek nebo bílý prášek. Od tohohle zmetka nejenomže nic nedostává, ale ještě jsem mu momentálně vydaná na milost!

„To jsem, protože jsem upír, miláčku,“ zacukruje pobaveně. Očividně spokojený, že mi tak ublížil a ještě z toho může vytěžovat. „Tak povídej nebo s tebou mám zas někam hodit?“ zadívá se na své drápy, jako by ho nezajímalo, že když mě někam odhodí, tak mi tím nejenže může zlámat všechny kosti v těle, ale může mě i zabít! Významně se na mě podívá a čeká, co já na to!

Nejraději bych ho poslala někam. „Ty mi můžeš, leda víš co…“ zamumlám spíš pro sebe a odvrátím od něj pohled. To poslední, co bych si přála, je ještě jeden výlet vzduchem, kdy by mi zlomil ještě něco jiného. Na druhou stranu si ovšem nedokážu odpustit svoje poznámky. Já se mu prostě podrobovat nebudu! Nemám to v povaze!

„Upíři mají výborný sluch, to ti nikdy neřekl?“ Chytí mě nenuceně pod krkem a přizvedne si mě. „Začni se chovat mile, nebo tě prohodím oknem, holčičko!“ zavrčí výhružně a kousne mě do rtu, až usyknu. „Celou dobu jsem na tebe byl hodnej a nic jsem ti nedělal, ale už mě to přestalo bavit!“ přejede mi drápy po krku, až mi po jeho péči zůstávají krvavá a bolestivá místa. Pustí mě a kupodivu jemně se do mě zakousne.

Pevně semknu víčka a bráním se jakýmkoliv účinkům, které mi jeho pití způsobuje. Kdybych v tu chvíli mohla svou krev otrávit, udělala bych to! Jenže na tohle jsem bohužel krátká, a jelikož jsem všechen čas trávila s ním, nemám ani nic v krvi, čím bych mu to pití trochu znechutila. A tak jen ležím, zase se protivně vznáším s provazem kolem krku, který mě škrtí víc než kdykoliv předtím.

„Vidíš, jak seš hodná… Za to bych se ti měl odvděčit,“ blýskne špičáky do tmy a sáhne pro pouta, kterými mi zápěstí připoutá k pelesti postele, až zaúpím. Svým tričkem mi obváže poraněnou ruku, která – a to je zajímavé – už vlastně ani moc nebolí. Kupodivu mi v ní jen občas bodne a bolí to spíše povrchově, ale ta děsivá bolest z mého těla vymizela až podivně. Rty mi sjede přes krk, až na ňadra a laská mě hrubými doteky, zatímco pokračuje až do mého klína.

„Do háje, pusť mě! Mám zlomenou ruku a ty ... ááách," protočím panenky, když se mi intenzita jeho dráždění začne rozlévat po celém klíně. V ruce mi ještě podivně škubá, ale musím si chtě nechtě přiznat, že to jeho sání mojí krve na mě má v tomhle případě léčebné účinky. „Já tě tak nesnáším..." zasténám, a i když by ho nejradši kopla, roztáhnu nohy ještě víc, aby se ke mně lépe dostal, a já si tak mohla dosyta užít jeho chladného jazyku.

„Asi jsem trochu zvrácenej, jako bys mě neznala,“ uchechtne se a znovu se mi začne věnovat tím slastným způsobem, díky kterému mě dostane na vrchol, při kterém divoce vykřiknu. „A tohle mám moc rád,“ hlesne Ball a znovu mi začne olizovat stehna, jako by ještě neměl dost a chtěl v tomhle slastném mučení pokračovat.

I když se mu podařilo udělat mě vážně dobře, přece jen ve mně pořád zůstává vlna vzteku. Rozhodnu se mu pomstít a doufám, že ho to vážně naštvě. Ale ne zas tak moc, aby mě znovu přizabil. „Jo, já taky... Děláš to moc dobře... Ještě... Och, Dexi, ty umíš tak krásně lízat..." vzdychám a propínám se směrem k němu, když náhle ve svém počínání přestane. Opatrně pootevřu jedno oko, abych zjistila, co to s ním udělalo.

„Ty zřejmě nevíš, s kým máš tu čest. Budu ti to muset připomenout,“ zavrčí naštvaně a já jsem ráda, jak moc se ho to dotklo! Když znovu skloní hlavu a sjede jazykem na mé intimní místo, což jsem nečekala, projede mnou tak nehorázná bolest, až zařvu a nepříčetně sebou zaškubám, zatímco on se rozjařeně směje. Ten hajzl mě kousnu, dojde mi zděšeně a v levé ruce mi opět zuřivě tepe bolestí. Čekala jsem různé tresty, ale tohle? Do háje, tohle mi ještě žádný z těch pitomých upírů nikdy neudělal!

„Ty perverzní bastarde,“ dostanu ze sebe ve chvíli, kdy se zmítám někde mezi bolestí a vzrušením z jeho doteků, protože on samozřejmě nepřestal, jen mi zvráceně olizuje krev z míst, kam už ho snad nikdy nepustím! Vzrušení s jeho počínáním jenom stoupí a mně po čele i zádech stéká ledový pot, zatímco on se pomstychtivě směje a dál mě dráždí jako smyslů zbavený!

Rozkoš tím jenom znásobuje a já tentokrát nevykřiknu bolestí, ale slastí, to když mi dopřeje mnohem silnější orgasmu než ten první. Padnu do peřin celá zchvácená. Mám dost výdrž a většinou jsem to byla já, kdo neměl dost a musel si najít náhradu za protějšek, který už z mých chutí padal na hubu, ale teď už to nezvládám. Hlava se mi motá snad víc než předtím a celé tělo mám obolavělé, klín v jednom ohni. Zhluboka oddechuju a mrkáním se snažím zbavit protivných kapek potu, co mi stékají do očí a rozmazávají nalíčení.

Zvedne se a škodolibě se na mě zadívá, jako by cítil zadostučinění. „Už budeš hodná?“ hlesne pobaveně a políbí mě na rty. Sundá mi pouta a zkontroluje mi levou ruku, ochladí ji svými doteky tak, aby mě nebolela.

„Možná pro dnešek,“ dostanu ze sebe, ale když se znovu začne výhružně sklánět nad mým tělem, schoulím se a zamumlám: „Ne, já už nechci. Už budu hodná,“ řeknu se sebezapřením větu, kterou tak moc chce slyšet.

„Nic ti neudělám, jen nechci, aby tě to bolelo." Políbí mě otcovsky na čelo a přivine mě do své náruče, jako by mu se mnou bylo snad dobře. „Jsi nádherná holčička,“ zachraptí mi do rtů. „Doufám, že teď už víš, že tatínek nemá rád, když mu říkáš cizím jménem a chodíš za jinejma… Víš, já bych to pak musel ošklivě řešit,“ vycení na mě pobaveně špičáky.

Celá se mu v té náruči klepu, ale neodporuju. Co proti němu teď zmůžu? Až se mi udělá líp, vezmu do zaječích. S tímhle psychopatem tu rozhodně nezůstanu! Doufám, že někdo z ostatních projeví dobrou vůli a za pár čísel mě odnese zpátky mezi lidi.

„Nemusíš se bát. Celou dobu, cos byla hodná, jsem ti přece nic neudělal. Nebaví mě ti ubližovat.“ Zadívá se nekompromisně na své drápy, jako by vymýšlel jejich další použití na mém těle. „Teď už si můžeš jít, kam chceš, ale jestli tě chytnu s někým jiným, tak tě zabiju. Patříš mi, takže teď dokážu cejtit tvoje pocity a přesně vím, kde se nacházíš! I kdybys mi chtěla utéct, tak já si tě dycky najdu, protože jsem si tě označil! Upír svojí kořist jenom tak neztrácí, to mi věř.“

Tak tímhle mě naprosto vykolejí. Jak sakra, že může cítit moje pocity? A o jaké značce to do prdele mluví?! „Jak označil?" zaskřehotám a zamžourám na své tělo. Co to je do hajzlu na zvrhlé novoty! Spala jsem už s tuctem upírů, ale žádný z nich neměl potřebu si mě značit jako dobytek!

„No, protože jsem majetnickej a ty seš moje jediná kořist, poznám tě díky krvi všude. To mi upíři tak děláme, když chceme někoho tak moc vlastnit.“ Prohrábne se mými vlasy a dělá, jako by se nechumelilo, ovšem já vím, jak moc ho baví, když se děsím jeho slov i činů!

„Cože?!“ Nerozumím ani slovu z toho, co říká. Mám pocit, jako bych se ocitla v nějakém absurdním snu. Zadívám se mu do očí a nutím se do toho, abych neztrácela hlavu a začala logicky uvažovat. Jak je možné, že tohle na mě nikdo předtím nezkoušel? Pochybuju, že je o tolik lepší než ostatní upíři, které jsem poznala. Pokud ... pokud mi tu ovšem jen nevalí klíny do hlavy! „Blafuješ!" štěknu na něj, když mi ten jeho přezíravý úsměv začne lézt na nervy.

„Tak si mě vyzkoužeš. Uteč. Ale slibuju ti, že až tě najdu, bude to stokrát horší než teď!“ Položí se na záda a uvolněně si složí ruce pod hlavu, zatímco si nohy dá křížem. Je naprosto klidný, zatímco já jsem jako uzlíček nervů.

„Hned bych zdrhla, kdybych mohla, ale je mi díky tobě víc než zle!" syknu a otočím se k němu zády, abych se díky té pitomé ruce trochu nemotorně zabalila do deky a pokusila se prospat. Samozřejmě, že zdrhnu. Hned jak se dám do kupy. A už mě tu nikdy nikdo neuvidí!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 38. kapitola: