OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 40. kapitola

20.01.2012 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 744×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

40. kapitola - Moje!

Diana

Tisknu se k Dickovi a hladím ho velmi něžně v blonďatých hebkých vlasech, zatímco se topím v nebeské modři jeho očí a snažím se upokojit jeho duševní stav. Můj milovaný nebohý kamarád je naprosto zoufalý. Vyšťavený vlastním svědomím. V duši ho týrá blonďatá dívka s čokoládovýma očima a já to tak přece nemohu nechat!

Moc mě mrzí, jak to mezi ním a Chesterem dopadlo, ale nevím, jak bych to mezi nimi mohla dát do pořádku… Ať se snažím sebevíc, Dick je víc na dně a já se na to nemůžu dívat. On si to přece nezaslouží, sakra!

Jediné, co ho drží nad vodou, je jeho syn Saniel, snad proto mlčím, že mi při pohledu na něj stále přebíhá mráz po zádech. Tak moc mi připomíná Oskara! Kéž by se alespoň Vinnie uzdravila, ale to ne, ona jen zírá do temného okna a celý den neřekne ani slovo, téměř ani nedýchá. Kdybych neslyšela její tlukoucí srdce, myslela bych si, že je už dávno tuhá. A ke všemu nechce prozradit mého mučitele, natož aby snad Dicka vzala na vědomí jako svého staršího starostlivého bratříčka…

Jsme sami. Sedím Dickovi na klíně a důvěrně se k němu vinu, zatímco vnímám jeho chladný dech i zármutek. Cítím ho v sobě jako řezavý uhlík, protože jsem s Dickem propojená a jeho myšlenky, jeho bolest, je i mou bolestí.

Dlouze se mu znovu zahledím do lesklých očí a pronesu: „Já vím, že nejseš takovej…“

„Di, mě to tak moc mrzí. Tak moc mě to tíží. Sžírá mě, že jsem ji zabil. Já nechtěl! Já jsem vážně nechtěl! Hrozně si to vyčítám. Kurva, tohle mi Chester neodpustí, to prostě nemůže…“

„Jednou se to spraví,“ opřu se mu čelem o rameno a snažím se vydýchat z toho zoufalství, které se kolem nás line. Sakra, tyhle emoce mě oddělají! Divím se, že Dick jako upír, to zvládá. Musí ho to uvnitř bolet přímo palčivě, protože emoce jsou pro upíra to nejhorší. Kam se hrabe upíří slast!

„Diano!“

Z naší něžné chvilky nás oba probere divoký, hrubý a vystresovaný hlas, který patří mému upírovi. Evidentně už se vzbudil a celý nejistý mě hledá. Sakra, další průser, proběhne mi hlavou, když rázně otevře dveře a on se v nich celý vzteky bez sebe objeví.

Zhrozeně ztuhnu v Dickově náručí a nejistě se usměju. „Lásko,“ polknu.

Úlevu, že mě konečně našel, vystřídá neurvalá nenávist, která se kolem něj rozvíří jako aura. Surová a chladná. Amokem zatne pěsti a z hrudi mu vyjde táhlé zavrčení, zatímco nás probodává temně planoucím pohledem. „Nerad ruším tyhle vaše intimní chvilky. Obával jsem se o tebe, ovšem kdybych tušil, jak moc si tu užíváš, tak bych tě celý hotový nehledal!“

Prudce za sebou zabouchne dveře, až sebou Vinnie trhne a já se zatvářím, jako kdyby mi trhal zuby.

** ** **

K Chesterovi se dostanu až po několika hodinách, protože jsem nedala na svědomí a snažila se svému kamarádovi pomoct. Dick mi pomohl vždycky, když jsem byla na dně, teď je řada na mě!

Chester leží na posteli, nohy má pohodlně přehozené přes sebe. Kotníky zkřížené. Ruce pod hlavou. Oči má zavřené a jeho dech se pokojně rozléhá velmi tichým pokojem.

Usměju se a přitulím se k němu, abych ho mohla něžně políbit na rty. Okamžitě otevře své temné oči a zadívá se na mě ostrým pohledem, až mi tělem projede kajícnost a já se znovu zatvářím, jako by mne bolely zuby.

„Lásko, nezlob se. Jenom jsem mu chtěla trochu pomoct. Nic jinýho v tom nebylo. Miluju jenom tebe.“

„Skutečně? Tak proč namísto toho, abys byla se mnou, utěšuješ vraha?“ zavrčí a odtáhne se ode mne. „Kdo tady přišel o sestru? Já nebo on?!“ Ostře se na mě ušklíbne a na nějaké lísání očividně nemá náladu.

Dlouze si povzdychnu a projedu si prsty dlouhé vlasy. „V tomhle domě je sakra vrah skoro každej,“ zamručím nejistě. „Utěšovala jsem i tebe… Ale Dick je prostě mým kamarádem. Hodně mi pomohl, když ses ke mně choval jako ke kusu hadru. To, co je mezi váma si budete muset vyřešit sami, ale mě do toho nezatahujte. Já jsem tu pro tebe a podporuju tě, ale nemůžeš po mně chtít, abych se na něj vykašlala.“

Nad mými slovy odfrkne a zuřivě zavrtí hlavou. „To po tobě nechci. Nijak by mi to ostatně nepomohlo, jen nechápu, nač má tedy Desire! Proč ho neutěšuje ona?! Proč to musíš dělat ty?!“ zahalasí, až očima přelétnu k postýlce, kde spí děti. „Já myslel, že na milenecké úrovni by ho měla utěšovat ta, se kterou žije!“ vyjede na mě. Důvěrné chování mezi mnou a Dickem se mu prostě nelíbí…

„Chazzy, možná by sis s ním mohl promluvit…“ začnu, ale drze vycení špičáky.

„Já s ním nemám, co řešit! Pro mě je to uzavřená kapitola. Jen by mne zajímalo, jak by ses chovala, kdybych já zabil jeho sestru! Vsadím se, že v tuhle chvíli bys neseděla na klíně mně, ale zase jemu!“

Kajícně skloním hlavu a zoufale si povzdychnu. Tohle bude složitější, než jsem čekala a možná ani čas to nevyřeší, protože Chester se nesmíří s faktem, že Dick zabil Susan. Koneckonců Dick byl vždycky jeho sok, tohle je jen další problém v jejich přátelství.

„Nechtěla jsem ti tím ublížit… Mrzí mě to. Tohle všechno…“ zašeptám do ticha a krátkými zničenými kroky se odeberu ke dveřím.

„Mě to taky mrzí,“ řekne, aniž by se na mě otočil. „A já vůl se o tebe tolik bál…“ hlesne, když za sebou zavřu dveře.

** ** **

Chester

Probere mě tiché laciné ťukání na dveře a po té se zadívám na střapatou hlavu toho vraha, který zabil mou sestru. Probodnu ho nenávistným pohledem a dlouze, hrubě zavrčím.

Dick se tváří chladně, skoro jako by neměl žádné emoce. „Ahoj. Desire by chtěla mluvit s Di…“ Rozhlédne se po místnosti a těká nepříjemně do všech koutů ložnice.

„Není tady!“ syknu nevrle a promnu si oči. Do hajzlu, musel jsem znovu usnout… „Počítal jsem s tím, že šla za tebou!“ zavrčím a ani se na něho nepodívám. Spal jsem dlouho, moc dlouho na to, aby se Diana už stihla několikrát vrátit. V hrudníku mě zatrne a rychle vstanu.

Děti jsou v postýlkách, ale po mojí maličké jako by se slehla zem. Vystartuju z ložnice, aniž bych si ho nadále všímal. Podle rychlých kroků je mi ten pablb v patách.

„Kam jdeš?“

„Kam asi!?“ zavrčím ostře a nejraději bych se obrátil a jednu mu napálil. „Jdu ji najít, když ty nejsi schopný se o ni postarat a jen ji využíváš, když sám potřebuješ setřít slzičky!“ vyjedu na něj.

„Kurva, co to meleš?! Šel jsem za ní do knihovny, ale poslala mě do hajzlu! Řekla mi, že mě nesnáší a že už jí nemám otravovat, tak jsem myslel, že za ní za chvíli přijdeš!“ hlesne nechápavě a zastaví se v kroku. „Takže ty fakt nevíš, kde je?“ Oči se mu rozšíří obavou, která mě zasáhne.

„Do hajzlu, vidíš ji tady snad někde?!“ zařvu na něj nepříčetně a mám co dělat, abych mu nezatnul drápy do krku. „Ty a tvoje bezbřehá láska k mojí partnerce, která ovšem nepřekračuje rámec tvých potřeb!“ Vmetu mu nenávistně do tváře. Nečekám na vyjádření. Otočím se na patě a pokračuju v chůzi po schodech. Ovšem on se k mé nevýslovné radosti opět pustí za mnou.

„Mých potřeb?!“ zavrčí. „Já jí miluju nesobečtěji, než ty! Proč ses na ní zase vysral a nechal jí samotnou? A nejspíš jí zakázal být se mnou, protože jinak bych s ní zůstal!“ chytí mě na důraz mých slov pod krkem a rázem se zarazí. Obličej mu podivně zbledne, když vytřeští oči. „Slyším ji… Slyším její myšlenky a … cítím její bolest!“ dostane ze sebe chraplavě.

„Jdi s tím už do hajzlu!“ zavrčím, ale když podle jeho reakcí vidím, že to nejspíš nehraje, drapnu ho za ramena a hrubě s ním zatřesu. „No tak mluv! Já nemám tu podělanou schopnost jako vy dva!“

„Kurva, nemůžu se soustředit!" zavrčí na mě vztekle, nervy má na pochodu. „Je někde ve tmě... Hrozně se bojí. Cítí bolest, bezmoc a naprostou frustraci. Ten její strach..." zaskuhrá a chytí se oběma dlaněmi za hlavu, jak její emoce nezvládá. Oči má vytřeštěné naprostým šílenstvím, až mi to v tu chvíli docela vadí, protože on je jediným spojením s mou maličkou. „Ty její pocity…“ dostane ze sebe a zaryje si drápy do tváře.

„Do hajzlu, teď nemáme čas na nějaké tvoje hroucení!“ Popadnu ho za mikinu a vytáhnu ho na nohy. Stále se potácí a tak ho silou přitisknu ke zdi a vrčím mu do tváře. „Řekni mi, kde je a pak se tady klidně válej, jak dlouho chceš!“ Sám se snažím zapojit všechny svoje intuitivní alarmy, ale protože ji neberu jako svou kořist, ale lásku, tak ten můj upíří radar nefunguje…

„Je ve tmě. Je jí zima. Nemůže se hýbat.“ Dostává ze sebe a kření se, jak pociťuje její bolest. „Kurva, na jakou vzdálenost jí dokážu číst myšlenky?“ zeptá se mě naprosto pitomě, až sprostě zakleju nad jeho bezmocností.

„Jak to mám do hajzlu vědět?!“ vyjedu na něj a napřáhnu pěst, jako bych ho chtěl udeřit. „Zatím jsi to praktikoval pouze, když sis ji houpal na klíně!“ Před očima se mi znovu objeví ta scéna a já se jí mučím… „Tma a zima! To jsi mi teda pomohl! To je tady všude, do prdele!“ Otočím se kolem dokola a nevím, kudy se vydat. „Zkusím sklep,“ zavrčím ostře, a aniž bych se dál staral o jeho osud, zamířím do kuchyně.

Jakmile otevřu dveře a spatřím potýrané krvavé tělo, které patří mé maličké, zarazím se a chvíli si snad myslím, že je mrtvá, což není možné, protože Dick cítil její emoce! Ale hruď se jí zdvíhá tak těžce, jako by se nemohla snad ani nadechnout.

Dick za mnou tiše zaskuhrá a div se nesloží na schodech, zatímco já mrštně jako šelma seskočím přímo před ni s hrdelním pomstychtivým zavrčením. Touha zabíjet a ničit se mi propíná tělem jako by to snad Dianě mohlo pomoct.

Jedním rychlým trhnutím jí strhnu pásku z úst. Moje maličká okamžitě zanaříká a já si všimnu, že na krku má stříbrný křížek, který ji dusí a týrá. „To jsem já,“ dostanu ze sebe přiškrceně a hlas mě zrazuje, když vidím její bezvládné zničené tělo. Slova o tom, že už je v bezpečí, mi v tu chvíli přijdou jako výsměch. Do hajzlu, zase jsem selhal! Zase jsem ji nedokázal zachránit! Vzal mi ji a to jsem se zapřísáhl, že už nikdy…

Popadnu ten proklatý stříbrný řetízek a strhnu jí ho z krku. Jako by se jí v tu ránu dostal do plic nový vzduch. Zalapá po dechu a konečně se znovu volně nadechne. V pruhu měsíčního světla, které sem dopadá z kuchyně, zjistím, že vidění má opět rozostřené od svěcené vody. Tváře má spálené, jak jí po lících stékaly slzy a mísily se s tou proklatou svěcenou tekutinou. Potlačím zoufalé zavytí, a co nejopatrněji ji vezmu do náruče.

„Chazzy,“ dostane ze sebe zuboženě, zatímco třeští oči. Zas mají kovový odlesk, který nenávidím. Tatam je šedá mlhovina sarkasmu. „To bolí,“ prohne se, když pohybem probudím její rány k životu.

„Hned ti to zahojím,“ slíbím jí a spěchám s ní do ložnice, abych z ní mohl vysvléct zbytky zakrváceného oblečení a začal jí ošetřovat hluboké rýhy od drápu, které jí ten hajzl udělal.

Tričko z ní dostanu během vteřiny, ale při pohledu na její odhalené břicho se zarazím. Přímo do očí mě bije krvavé slovo:

Moje!

Mám pocit, jako by mi v hrudi zahořela ta největší zášť. Zatnu se drápy do prostěradla a nejraději bych měl toho zmetka před sebou, abych na něm mohl zkoušet Oskarovy rady – Jak se stát v týrání tím nejlepším!

„Ta svině!" ujede skrz zatnuté zuby. Ani tentokrát si nenechal ujít příležitost pro nějaké důvěrnější označení! Nechci se na to dívat. Je to jako další důkaz mé prohry a absolutní neschopnosti. Dává mi tak najevo, že ať si hraju na jakého kinga chci, na něj prostě nemám. Zatnu ruce v pěsti a jazykem se co nejjemněji snažím ponořit do těch ran, aby jí po nich nezbyla jizva. Nechci, aby přišla na tom, že tam nějaký nápis vůbec kdy měla!

„Di,“ zasténá Dick u dveří, kde se drží pažemi kolem hrudi, jako by se snad mohl těmi emocemi rozpadnout.

„Vypadni!“ zavrčí rozhořčeně moje maličká.

Sám se zas divím, kde se v ní bere ta ohnivost, ta vážnost, když ho od sebe odstrkuje. Ale ona je bojovnice, nenechá se jen tak ovládnout a za to já jedině můžu být rád, protože kdyby taková nebyla, už dávno by …

„Půjdu hnedka,“ dostane ze sebe a přistoupí ke mně. „Tohle tam nechal…“ zašeptá těžce a ukáže mi lesklý skalpel, který si se zájmem prohlédnu.

„Něco takového používají upíři při slasti normálně. To nám moc nepomůže," svraštím čelo, i když mám podivný pocit, že podobný typ už jsem někde viděl. Jen si nemůžu přesně vybavit kde.

„Na tomhle je něco napsaného..." natočí mi ho Dick tak, abych si text mohl přečíst. Nápis hlásá jediné slovo…

Oskar

Vyměním si s ním překvapený pohled. „To není možné," zavrtím hlavou, protože v tu chvíli mi je jasné, že přemýšlíme nad tím samým.

„Já vím, ale..." nedopoví a zadívá se na Di. „Co to má na břiše?" vyvalí náhle oči a já sebou úzkostně trhnu.

„Nic!" syknu. Tohle je to poslední, co jsem potřeboval. Aby díky tomu jejich pouto zjistila, že si ji ten hajzl znovu označil za svou! Vím, jak moc ji týrá ta jizva po lilii, kterou nám oběma dal najevo, že ji měl, že ji vlastnil a chce ji navždy! „Asi bys už měl jít." kývnu hlavou ke dveřím. Blbec! Akorát zase všechno vyžvaní!

„Sakra, Dicku, táhni!“ protáhne se zachraptěním moje šťastná krev a snaží se očima mrkat kolem sebe. Ví, že neprohlédne nic, ale stále se snaží. Dříve bych si myslel, že ji zmáhá naivita, ale teď vím, že ji burcuje v chůzi kupředu jedině bojovnost, kterou má po svém otci.

„Pořád se tak moc bojíš…“ hlesne tiše blonďatý upír a já znovu ucítím ve svém nitru otrávený šíp. Jemně ji pohladí po vlasech.

Uvědomuju si moc dobře, že za tohle můžu já. Zvoral jsem to, opět! Vystavil jsem ji tomu jenom proto, že jsem nedokázal odhadnout nebezpečí. Proč jsem ji jenom nechal odejít a raději si zalezl do postele jako zpráskaný pes? Odteď ji nesmím nechat samotnou! Je tak křehká, bezbranná a tolik se bojí…

„Taky by ses bál!“ odfrkne, jako by ji nařknul z něčeho špatného. „Nelíbilo se mi to,“ zamračí se a snaží se nedat najevo pravé city. Nechce být za někoho, kdo se bojí, ale to se nemusí bát. Nikdo ji odsuzovat nebude.

„Jsi statečná.“ Posadí se vedle ní a políbí ji na čelo. Trochu ji tím uklidní a já jsem mu za to vlastně rád. „Nemusíš se bát, že by si o tobě někdo myslel, že jsi srab… Chazzy už je s tebou. Už to máš za sebou, Di…“ Při jeho slovech se přestane chvět.

„Já už to nechci zažívat, prosím…“ Tiše se před námi rozbrečí.

Zatnu čelisti a zaryju si drápy hluboko do dlaní, protože její zoufalství prožívám a ničí mě, čemu jsem ji opět vystavil, i když jsem se horoval a sliboval, že už k tomu nedojde. Nechávám Dicka, aby ji utěšoval, protože sám mám najednou pocit, že už na tohle nemám právo. Říkal jsem to tolikrát. A nikdy se mi nepodařilo dodržet to, co jsem slíbil. Beztak by mi nejspíš už ani nevěřila. A tak stojím opodál a sleduju, jak jí utírá slzy. Nejsem schopný ze sebe vydolovat ani slovo.

„Já vím, že nechceš…“ zamumlá tiše. „Měla by sis odpočinout… Chazzy bude s tebou?“ zadívá se na mě ten idiot.

Okamžitě po něm vyjedu. „Samozřejmě! Kde bych byl?" zavrčím na něj, abych mu dal jasně najevo, co si o jeho otázce myslím. „Běž se starat o Desire..." snažím se ho konečně zbavit, i když nevypadá, že by se mu nějak chtělo. Vůl jeden!

„To byl můj dotaz…“ zachraptí moje maličká. „Ptala jsem se na to já, protože když jsi mě opustil, tak přišel on. Sakra, zdá se, že chodí jenom, když se mnou nejseš!“ hlesne mírně naštvaně.

„Nikam nepůjdu,“ odpovím úsečně a odvrátím se, abych se nemusel dívat na toho debila, který mě lustruje pohledem. „To se ti tak moc líbím nebo co?!“ zavrčím znovu, když to trvá příliš dlouho. „Neměl bys už jít za svou rodinou?“ Dám si důraz na to přivlastňovací zájmeno.

„Kdyby ses ty dokázal postarat o vlastní rodinu, tak bych šel bez starosti," zahřmí Dick a já vidím rudě, zatímco Di se tiše rozbrečí znovu.

„Táhni!“ syknu skrze zaťaté zuby. „Vypadni, nebo to špatně skončí!“

Dick mou šťastnou krev něžně políbí na čelo, znovu jí důvěrně setře slzy a zmizí, zatímco mě tu nechá s Dianou, která se přesune na bok a pláče. „Mrzí mě, že jsem tě tomu vystavila…“ ozve se tiše a polyká slzy. „Kdybych nebyla taková, už jsme to nemuseli zažívat!“

Ona si to vyčítá, prolétne mi myslí a zrádně se ušklíbnu. „Kdyby u tebe byl aspoň ten blbec..." hlesnu zoufale a pak se odmlčím. Pitomá hádka. Jedna pitomá hádka a následky má zase na x dalších měsíců! „Nemůžeš za to. Sleduje nás. Podle všeho sleduje každý náš krok. Musím toho bastarda dostat. Musím, jinak to nikdy neskončí..."

„Dick za mnou přišel, ale poslala jsem ho pryč. Nechtěla jsem, aby ses zlobil. Promiň.“

„Já vím, něco v tom smyslu říkal,“ ušklíbnu se nad tou ironií, že jsem to vlastně podělal já. Schovám skalpel a přisednu si k ní, abych se podíval, jak se jí zahojily rány a především ta, kterou si mou maličkou zase přivlastnil.

Když se jí dotknu, obrátí se a natáhne ke mně ruce, jako by si zoufale přála být v mém náručí. Chvíli si ji zaujatě prohlížím. Ty rysy, které jsou stále tak ironické, a přesto jemné, přímo dívčí, přestože si prožila za tu krátkou dobu tolik, že by v ní správně nemohlo zbít nic dětského a naivního. A přesto nezanevřela na svět a je stále stejná, jen o to křehčí a zranitelnější. Pevně ji chytím za ramena a přitisknu k sobě v ledovém obětí, se strachem, aby se mi zas neztratila.

Hrozně rád bych řekl něco, aby se trochu uklidnila, ale nemohu najít ta správná slova. Mám pocit, že mi po tom všem už nepřísluší, abych ji uklidňoval, protože už jsem jí tolikrát dokázal, že ji nedokážu ochránit. A tak raději mlčím a objímám ji. Někdy je to lepší, než zbytečné remcání, které beztak nezvládnu dodržet.

„Co oči?“ hlesnu a zadívám se do těch kovových odlesků, které nahradily ohnivé plameny a šedost, ve které jsem se tak rád topil. Ironie z těch pichlavých očí září stále, ale už je jiná, je podivně nostalgická.

„Oči se spraví, když mi dáš trochu lásky do žil.“ Dravě se ušklíbne a provokativně mi naservíruje své hrdlo. „Víš, co je zajímavý? Sakra, že zněl jako Oskar… Neměl hlas jako ty nebo Dick, ale jako on,“ zamručí zachmuřeně a stáhne obočí, což jí dodá přemýšlivého výrazu.

„To by vysvětlovalo toto.“ Poukážu na malý skalpel. „Ale víš přece, že nic takového není možné! Oskar je dávno pryč a už se nikdy nevrátí. Někdo se tu spíš snaží vypadat jako on,“ svraštím zamyšleně čelo. „Někdo, kdo ho moc dobře znal!“

Moje maličká je natolik ovlivnitelná a naivní, že je schopná věřit, že se vrátil. A kdybych ho neviděl zemřít, byl bych tomu nejspíš věřil také, ale až moc dobře si pamatuju, jak se můj stvořitel proměnil v prach a rozletěl se po naší chodbě, kousek ode dveří mé ložnice. Za jeho hříchy se mu dostalo hodně milostivé smrti…

„S Oskarem jsi byl nejvíc ty,“ ušklíbne se ironicky, jako by mi chtěla připomenout ty doby, kdy jsem prováděl stejně nechutné věci, jako on. „Kdo se s ním ještě scházel?“

„Logicky se znal se spousty upírů, ale takhle dobře ho znali pouze jeho žáci… Po přeměně s nimi vždycky nějakou dobu žil a učil je. Myslím, že měl vždycky jenom jednoho, protože já o žádném jiném nevím. Ani netuším, kdo byl přede mnou a kdo po mně.“

„Možná by sis měl pročíst tu Oskarovu návštěvní knihu…“ zamumlá nejistě a ošije se.

Souhlasím, protože teoreticky by mi ta jména mohla něco říct. Navíc to musel být někdo, kdo věděl a znal mou Eleanor. Kdo ji miloval stejně jako já…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 40. kapitola: