OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 47. kapitola

31.01.2012 (11:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 796×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

47. kapitola - „Budeš celá moje, ještě víc, než seš teďka!"

Diana

U dveří se paranoidně zastavím a nejistě po očku vyhlédnu na prázdnou tichou chodbu, až příliš děsivě vypadající, než aby mne to uklidnilo. Všude je hustá tma. Jenom v obývacím pokoji poblikává malá lampička a vrhá hrůzné stíny, které mi svírají hrdlo.

„No tak, neboj se…“ Náhle se přede mnou objeví blonďatý upír.

Zalapám po dechu. Sakra, pitomá upíří rychlost, pomyslím si v duchu a chytím se za hruď. Nejspíš bych jako člověk měla infarkt!

Tohle je Dick. Znám ho. Miluju ho… Ne víc, než Chestera, ale moje srdce si získal jako moje druhá láska – první lidská. Ale mohu mu ….

„Mně přece nemůžeš věřit! Nikdy jsi nemohla,“ ušklíbne se svým frajerským křivým úsměvem a protočí komicky nebesky modré duhovky. Pohladí mě po vlasech a dívá se mi s nadšením do tváře. Jako by byl rád, že mě vidí. „Tvoje dvojče o tebe má starost…“ hlesne a pohledem sjede k tomu nabušenému upírovi, který mi stojí za zády a jeho chlad mě bodá do kostí i svalů jako jehličky. „Jsem rád, že jsi zpět,“ usměje se a zmizí stejně podivně, jako se objevil.

„Sakra,“ vydechnu a nejistě se poohlédnu na Chestera, který stále zírá na místo, kde před chvílí stál Dick.

Temné oči má chmurně zatažené a dlaně zaťaté v pěst. Když si všimne, že si ho nejistě prohlížím, pookřáhne a jemně do mě drcne.

Celé tělo se mi mírně zavibruje a chlad se znásobí, ale toho si nevšímám. S povzdychnutím posunu nohu před sebe a hlídám si kroky. Levá – pravá. Našlapuju zlehka a snažím se tvářit radostně, i když mi z očí sálá nejspíš jenom strohá ironie. To mám prý po tátovi… Hezky řečené, jen škoda, že jsem neměla tu možnost ho poznat. Na ukřivděnost není čas. Raději chytím Chestera za ledovou dlaň, kterou mi mírně majetnicky stiskne a nechává mě mým posmrtným tempem dojít do kuchyně. Máme ve vztahu problémy – díky němu, díky mně.

** ** **

„Vážně mi nic nepovíš?“ řekne s hranou trpělivostí Chester, zatímco mě probodává přímým pohledem temných duhovek.

Ale ani to jeho pozorování mne nevyprovokuje k tomu, abych mu o tom řekla. Opírám se téměř bezstarostně o linku a v dlani držím hrnek s teplou krví, která chutná po železu. Není lidská, je zvířecí a o to méně mi dává živin a energie.

Mlčky do sebe klopím krev a ani se nesnažím jeho pohledu vyhýbat. Moc dobře vím, že nesnáší, když mám s Dickem nějaké tajemství. Když jeho blonďatý sok ví víc, než můj upír. Protože Dick, ať chci nebo ne, mi vidí do hlavy tak snadno, jako by to snad mělo být.

Dlouze si povzdychnu a pak přeci jen pro dobro věci spustím. „Omlouvám se,“ dostanu ze sebe kajícně a kleknu si na kolena, zatímco mu zamilovaně vzhlížím do tváře.

„Do hajzlu, co to vyvádíš?!“ zavrčí více, než je nutné, protože mu tělem proudí šok i upíří touha být tím, kdo má na vrch. Násilím mne vytáhne zpátky na nohy a tvrdě mě chytí pod krkem. „Di, to přece…“ umlkne a pustí mě.

Nešťastně skloním hlavu. „Proč mě nechceš přijmout jako kořist?“ Vracím se k rozhovoru v ložnici, kde mi nelichotivě vpálil do tváře, že … mě nechce jako svou oběť! Nechce mě! „To jsem natolik hrozná a neposlušná, sakra?“ zazoufám si hřmotným chraplavým hlasem a vjedu si prsty do hustých černých vlasů.

„Co blázníš? Já tě mám rád. Nechci tě jako kořist…“ usměje se a já horko těžko pozdržím bolestné ušklíbnutí. Netrpělivými rozechvělými prsty mě pohladí po vlasech a přitiskne mě na svou hruď. „Do hajzlu, ten krypl tě dostal právě v okamžiku, když už jsi začala dělat pokroky, lásko,“ zaúpí tiše, až mám pocit, zda se mi to jenom nezdálo.

Z očí mi vytrysknou slzy, které on zahlédne. Rychle se odvrátím,ale už je pozdě. Odmítnul mě. Nechce mě jako kořist. Nemám právo říkat o něm, že je to můj pán, když ... mě nechce! Kdybych měla bušící srdce, právě teď by stávkovalo, protože takhle mi připadá celý svět. Nepravděpodobný, nudný a bez špetky radosti, protože já svému upírovi nikdy patřit nebudu. Nepřijme mě, ani kdybych chodila po čtyřech a prosila ho na kolenou.

„No tak Di..." zapřede jako kocour melodickým hlasem. „Přece jsme se o tomhle už bavili. A ty ses pomalu učila být sama sebou a šlo ti to krásně. Teď se nemůžeš vrátit díky mé výchově zase na začátek,“ hlesne nejistě, jako by sám k sobě nebyl upřímný. Nevěří, že se mi povede žít normálním životem po jeho boku, protože já to tak nechci.

Já mu chci náležet celá!

Chester

Možná, kdybych jí kolem krku připnul obojek, byla by šťastnější, pomyslím si. Jako nůž mnou projede vzpomínka na tu zatracenou svatbu. Musím si dát velký pozor, abych jí to nijak nepřipomenul a nestal se tak majitelem bezduché loutky.

„Sakra, vždyť já za sebe jednat budu… Vím, že ty mě necháš, i když budu tvoje. A já ti chci patřit! Chci být tvoje, copak to nechápeš? To, že mne nechceš, je pro mě jenom ponížením! Je to jako bys mě neuznával…“ vydechne a skloní hlavu v návalu zoufalství. Do tváře jí jako clona spadnou černé hedvábné husté vlasy a umožní mi tak vidět, jestli se jí v očích náhodou nerojí slzy.

„Já chci, abys byla moje, ale nikoliv kořist! Copak je na tom tak špatného?“ zeptám se a ještě dříve, než tu otázku vyslovím, na ni znám odpověď. Ano, je to špatné. Podle ní je to to nejhorší!

„Sakra, kdybys nebyl upír, tak by to nic neznamenalo, ale takhle je mi jasný, že ty mě nechceš…“

„Ale vždyť já už nejsem upír. Jsem karikatura! Sama jsi to řekla… Copak si nepamatuješ?“ usměju se na ni a jemně ji vezmu za bradu a donutím ji zadívat se mi do temných láskyplných očí.

Drze se ušklíbne a posadí se na zem jako uzlíček neštěstí. Obejme si pažemi kolena a hlavu si opře o linku, abych viděl, jak se jí po tvářích kutálí krokodýlí slzy. Kupodivu je neskrývá, týrá mě jimi…

Unaveně se chytím za kořen nosu, abych se uklidnil, zatímco se dívám, jak se utápí v dalších slzách. „Di…" Nejistě si k ní pokleknu s obavou, abych to nezkazil ještě víc a v prstech promnu pramen vlasů, černý jako uhel. „Já tě chci! Jako cokoliv si budeš přát…“ dostanu ze sebe se sebezapřením, jen aby se už konečně přestala trápit a plakat úzkostí.

„Nikdy mě nepřijmeš jako svou kořist. Nikdy.“ Tvrdohlavě si postaví hlavu a utře si slzy, při čemž jí chvilinku na to z očí stečou další slané kapky.

„Ale přijmu. Vždyť jsi má oběť. Sám jsem si tě našel. Tak už neplač…“ zavrním podmanivým hlasem a s bodáním v hrudi sleduju, jak se trápí. Oči jí nezáří v ohni plamenů, ba naopak se v nich převaluje mlha strádání a nešťastnosti.

„Ale sakra, vždyť jsi mě pořád odmítal a já netuším proč! Já ... se budu snažit, abys na mě mohl bejt pyšnej. Vždyt já jsem taky hrdá, že jsem s tebou. Jsem na tebe tak moc pyšná, protože ty seš skvělej, ale já tě jenom ničím. Jsem ti jenom přítěží..."

Jako by mi kolem krku obvázala ostnatý drát a trhla.

„Jak odmítal? Copak bych tě hledal, kdybys mi byla přítěží? Nemluv hlouposti! Nejsem skvělý a ty mě neničíš. Tak vstaň a pojď. Musíš si na chvíli lehnout a prospat se. Bylo toho na tebe moc… Na nás oba. Uvidíš, že ti to pomůže.“ Stoupnu si a podám jí ruku.

Zvedne ke mně tvář, ve které se zračí zvláštní rozčarování a odhodlanost.

„Ne,“ řekne jako by se nic nedělo. „Já tě nemusím poslouchat, když ti nepatřím,“ ušklíbne se tím svým sarkasticky drzým úsměvem a vycení na mě špičáky.

Nejdřív ucítím vlnu horka, jako by mě někdo švihnul plamenem a pak cítím vůni, která mi bere dech. Drtí mi žebra a tlačí mě na samotné dno svých tužeb a slasti. Nejsem s to se pohnout, jak mě to obelstí a ohromí.

Když se ten tlak opadne a já se nadechnu obyčejného vzduchu, který mi teď přijde tak komicky ošizený o její dravou těžkou vůni, posadím se. Zdá se, že se mi podlomila kolena a já naznak padl na kamennou podlahu.

Zvednu oči k Di a zjistím, že si ohřívá další hrnek krve, jako by se nechumelilo! To  mne vytočí! Ale nehorázně! Popadnu ji zezadu jednou rukou kolem pasu a trochu si ji nadhodím, aby se mi lépe nesla. A jako s balíkem, který kolem sebe mává rukama i nohama a prská, se s ní nasupeně vracím do naší ložnice, kde ji vztekle hodím do měkké postele, až vyjekne.

„Tak a mám toho akorát dost! Teď si lehneš a budeš spát! A až se zítra dáš dohromady, přichystáme svatbu. Já ti dám, že mě nebudeš poslouchat!“ zahřmím, zatímco se mi v hrudi dme ten upíří přepych, když ji vlastním a ovládám.

Prásknu za sebou dveřma a unaveně se po nich svezu na zem. Dám si hlavu do dlaní a sprostě zakleju. Teprve bez pohledu do její sebevědomé tváře plné vzdoru, mi začíná docházet, co jsem vlastně řekl!

Do hajzlu, zavyju v duchu. Už aby se mi z těla ta sračka z toho chlastu dostala z těla nebo nadělám ještě víc bot než doteď.

** ** **

Angela

Nervózně se koušu do rtu, zatímco si pokouším rovně nalakovat nehty na nohou, ale tak moc se mi klepe ruka, že mám prsty rudý všude možně jenom ne na nehtech.

„Do háje," zanadávám už po několikáté a otírám si lak z dalšího prstu. Za těch pár dní, co mi dává Cristobal kapky, jsem psychicky úplně rozhozená. Nepomohla mě odsud ani Diana ani Chazz. Ten vložil můj osud do Dexterových rukou, takže je předem jasné, jak skončím! Buď jako ovečka v ohrádce nebo jako rudý flek na jedné ze zdí.

Při té myšlence se trochu oklepu a pokouším se alespoň dál trochu zkrášlovat, když už mě nic jinýho při životě nedrží. Mít po ruce bílý prášek, už dávno bych si šlehla zlatou… Takhle jen tiše trpím.

„Jak se má moje holčička?“ zaševelí medově můj věznitel, když s tupým dusotem seskočí z parapetu okna na dlažbu, až sebou polekaně cuknu. Cristoball pobaveně zvedne obočí a uculí se. „Nemusíš se bát, když seš tatínkova hodná holčička.“

Jedním krokem je u mě a majetnicky mě políbí do vlasů, až mě obejme ta jeho ledová aura.

Loupnu po něm vražedným pohledem, ale víc si nedovolím. Děsím se okamžiku, kdy bude chtít zase sex nebo krev.

Já! Já se toho děsím! Až takhle mě rozhodil. Klín mě po jeho posledním náletu bolí ještě teď. A to jeho pití mi taky leze na nervy. Sice mě to zbavuje závislosti. Nebýt jeho, plazila bych se po zdi v absťáku, ale… Někdy si říkám, že i to by bylo stokrát lepší, než být v jedné místnosti s ním!

„Půjdu se najíst…" Zašroubuju lahvičku s lakem a jenom v kalhotkách a tričku se hodlám vydat dolů do kuchyně.

„Oblíkni se. Je zima.“ Jeho hlas balancuje na hraně starostlivosti a rozkazu.

„Musí mi zaschnout lak,“ odseknu a zvednu nohu, aby viděl, že si nevymýšlím. Ale aby neremcal, přehodím si přes tričko svetr a sejdu dolů, abych si z lednici vyndala nějaké ovoce.

Sednu si ke stolu, otráveně zírám kamsi do blba a ukusuju k tomu hrušku, když mou pozornost přiláká blonďatý, dobře stavěný upír, který se právě žene ze schodů.

„Ahoj Dicky!“ Nasadím na tváři jeden ze svých svůdných úsměvů a seskočím ze židle, abych mu převedla svoje perfektně tvarované nohy. Ten imbecil nahoře mi na nich může udělat třeba sto jelit, ale jejich přednosti nezamaskuje nikdy.

„Čau Ang… Svačinka?“ zazubí se a strčí svou rozcuchanou hlavu do ledničky. Ten jeho rozcuch jako od kadeřníka mu vážně sluší. Dicky by mohl z fleku dělat modela a šukat celebrity.

„Jo, svačinka…" Sjedu ho chtivým pohledem, zatímco se předkloní a zadívá se do nižších pater chladničky. Pohledem znovu zhodnotím jeho dokonalý tělo.

Líbí se mi, že tady ti upíři chodí jenom v kalhotech a vyniká tak jejich hruď. Kvůli mně by mohli chodit třeba nazí a stavět se do fronty, aby mi to udělali. Ale on by byl na začátku, protože on a Chester jsou vážně prvotřídní kousky. Takové matka příroda nedělá, to má na starosti jenom chtíč a zlo.

„Chceš pomoct?" Nahnu se mu přes rameno, až se mu ňadry otírám o záda. Nemám podprsenku, takže musí cítit moje vystouplé bradavky.

„Angelo,“ hlesne tvrdě a tělo mu napjatě ztuhne. Postaví se. Pevně mě chytí za paže a odtáhne od sebe. „Nech si ty sváděcí kousky pro Balla,“ řekne důrazně a frajersky se ušklíbne. „Je to můj kamarád a navíc… Já mám Desire a svého syna. O tebe nestojím. Pokud toho nenecháš, budu mu to muset říct a … on už si tě vychová,“ blýsne špičáky a pobaveně se uchechtne strachu, který se mi vynoří v očích.

Tváří mi projede stín, ale rychle ho zaplaším. „Ale no tak, Dicky. Jen jsem ti chtěla pomoct,“ Hodím na něj cukrblik. „Navíc já vím, jak hrozně teď strádáš. Ta tvoje křehulka se ti nemůže věnovat tak, jak bys chtěl... Ale já bych mohla..." zapředu jako kočka a přejedu mu rukou po poklopci, až sebou trhne. Široce se usměju. „Nikdo se to přece nemusí dozvědět," olíznu si rty.

Dick z lednice vyndá zeleninu, sýr a salám a všechno pečovatelsky naskládá na tác, spolu s horkým čajem. Poté se otočí ke mně a blahosklonně se usměje.

Než mu znovu stačím přejet přes jeho choulostivé místo, chytí mě za zápěstí. „Já bych to věděl!“ zavrčí mi důrazně do tváře a odmrští od sebe mou dlaň. „Navíc jediné, co se mi na tobě líbí, je tvá povaha, protože je podobná Diině. Jinak nejsi můj typ. Takže jestli si to přeložíš spráně, přitahuješ mě jenom proto, že mi lehce připomínáš Di.“

„Ale to přece stačí. Klidně mi tak můžeš i říkat," dýchnu mu na krk a opřádám se chladem, který jeho tělo produkuje. „Podle všeho tě totiž láká mnohem víc než ta tvoje křehulka. A s ní jsi jen proto, že jí je podobná…" usměju se na něj mateřsky a volnou rukou mu zavadím o zapínání u kalhot. „Tak co, Dicky, nevyzkoušíš si novou Dianu?" blýsknu očima a olíznu si rty.

V mžiku mě chytí pod krkem, až zalapám po dechu. „Tohle už nikdy neříkej, slyšíš? Nikdy!“ zasyčí zlověstně a tupě mě od sebe odstrčí. Celý rozhozený popadne tác s jídlem pro tu svou křehulku, kterou ani nechce a zmizí.

Třu si krk a šklebivě se usmívám. Když už nic jiného, aspoň jsem ho trochu rozhodila, pomyslím si, dojím hrušku a vydám se zpátky do patra. Nehodlám jít ovšem ke Cristobalovi.

Když mi dává prostor, proč ho nevyužít? Bez klepání vlezu do pokoje k Dexovi. „To jsem já…" hlásím už ode dveří, aby si mě náhodou zase nespletl s tím svým přízrakem a nezařval na celý barák jako vyděšený idiot. „Dexíčku…" Posadím se mu do klína, když vidím, že jen tak leží na posteli a zírá do stropu. „Nechceš se se mnou trochu pomazlit? Dveře jsem zamkla," zašeptám mu do ucha a oči mi zajiskří.

„Mazlit se nechci, ale udělat mi to můžeš.“ Protáhne se a zabodne se mi pichlavýma očima do tváře, zatímco se zarazí v půli pohybu. „Víš, že Zion byla zase v knihovně a něco tam hledala?“

„Jaká Zion? Jo ty myslíš…“ ušklíbnu se a on se zakaboní a agresivně mi strčí svou hlavu do klína. „Počkej, počkej, ne tak rychle. Hele, nebereš něco?“ Znovu se mu vyhoupnu na klín, chytím ho dlaněmi za obličej a zadívám se mu do hnědých duhovek. „Když jsem já jela na svojí lajně, taky jsem viděla různý stračky.“

„Nefetuju. Seš pitomá.“ Odstrčí mě od sebe, až spadnu na vedlejší půlku postele a svetr se mi vykasá. Sjede mě zamyšleným pohledem a pak po mně opět sáhne. „Ale když už seš tady, tak dělej. Přišla ses mazlit, ne? Tak se čiň.“

Když mi znovu stáhne hlavu do svého klína, ostře se ohradím. „Přišla jsem se mazlit, ne ti ho vykouřit!" plesknu ho netrpělivě přes kalhoty, až zaskučí. „No tak Dexi, potřebuju se trochu uklidnit. Nebuď tak protivnej…" přitisknu se k němu, abych ho políbila.

„Nech toho. Víš, že na tohle jsem nikdy nebyl. Jestli chceš mazlení, tak si skoč za Dickem nebo Chesterem, ty to těm svejm trpí, ale mě z toho laskavě vynech! Já chci jenom, abys mi dala. Bez keců. Bez protahování a zbytečnejch doteků. A jesti mi to nechceš udělat, tak mi dej krev!“

„Tak mi dej pipulku, aby mě to nebolelo a taky jsem si to užila. Jinak nic nebude," odtáhnu se od něj. Copak jsou tady v baráku všichni neschopní?! Co se to se všema stalo, že nikdo nechce šukat? Už tady zbývá jen Mike a Chazz. Přece není možné, aby se aspoň jeden z nich nenechal ojet na nějaký úrovni?! Pomyslím si a pak mi dojde, na co to myslím. Já jim přece o nějaké posrané city nestojím, jenom… Jenom se potřebuju dát trochu dohromady a v tom mi kouření jejich péra vážně nepomůže.

„Teďka žádnou nemám. Všechno sis vzala a od tý doby, co seš u Balla, jsem nic nesháněl. Nebylo proč.“

Hmátne po mně tak ostře a rychle, že mi na rameni vykreslí šrám od drápů a já bolestně usyknu. „Dexi!" Přejedu si po čerstvých škrábancích, které mírně krvácejí. „Pro tohle jsem si nepřišla, toho mám dost u Cristobala," odstrčím ho od sebe znovu. Štve mě! Nejenomže nemá žádný životabudič, ale ještě se chová jako debil. „Tak mi něco sežeň..." kousnu ho jemně do úst. „Musím si to tady nějak zpříjemňovat, nebo tu zajdu... Pokud bys mi teda nechtěl pomoct se odtud dostat," zadívám se mu vyčkávavě do očí.

„Chceš od Balla?“ otevře oči a zabodne se mi do tváře. „A víš, že ti to nepomůže?“ ušklíbne se vědoucně a stáhne mě na svůj klín. Pevně mě chytí za boky a začne mnou pohybovat, jako bychom spolu provozovali sex. „On pije tvou krev. Už mu neutečeš. Najde tě vždycky a všude.“ Převrátí mě pod sebe a nevybíravě mi roztrhne kalhoty, zatímco mi dávivě zajede jazykem mezi rty a dá mi hrubý polibek.

Než stačím něco namítnout, uvolní své ztvrdé mužství a vrazí ho do mě tak ostře, až se prohnu. Začne si mě brát nevybíravými pohyby.

Kousnu ho surově do rtu a snažím se ho odstrčit. „Auuu..." vyjeknu, protože ho do mě narval stejně nevybíravě jako Cristobal a znovu mi tak rozbolavěl pomalu se hojící ránu. „Do háje … nemůžeš… nemůžeš chvíli počkat?" snažím se to rozdýchat, když mě přestane dávit svým jazykem. Nechápu, co se to děje. Copak jsou všichni čím dál víc upíří? Nebo to já poslední dobou přestávám zvládat? „Sakra Dexi!" kroutím se pod ním, zatímco se mi na řasách opět zalesknout slzy a já je jen stěží zadržuju.

Když se po chvíli rázných bolestivých pohybů dostane na vrchol, surově se mi zakousne do krku, až vyjeknu a v tu chvíli ucítím, jak ode mě Dextera někdo odtrhává.

Když si utřu uslzené oči, zjistím, že u postele stojí velmi rozzuřený Cristoball a drží Dexe pod krkem. „Tys ještě nepochopil, že ona je moje!“ zaburácí mocně a Dick jako slaboch zakňourá neznatelnou omluvu. „Ještě jednou tě s ní chytnu a probodnu tě kůlem, rozumíš?!“ Odhodí ho stranou, jako by byl pírko.

Pak se sehne ke mně a já si instinktivně chci chránit tělo, když mě vezme do náruče a přitiskne mě k sobě se slovy: „Mrzí mě, že jsem tě neuhlídal a on ti ublížil.“

Jeho slova vnímám jen vzdáleně. Jediné, na co se soutředím je palčivá bolest v podbřišku a slzy, co mi stékají po tvářích. Řvu jako nána a nenávidím se za to! Dřív by se mi nic podobnýho stát nemohlo. Tohle dělaj začátečnice! Ne holky mých kvalit a zkušeností! Co se to se mnou do prdele děje?!

Když ucítím, že mě položil do měkkých peřin, schoulím se do klubíčka a obličej si schovám do dlaní. Dexter jako moje poslední možnost padla a ještě mi dal co proto. Už se odsud nikdy nedostanu! Uvědomím si a ta zoufalá myšlenka mě rozbrečí ještě víc.

Přilehne si ke mně a něžně mi začne olizovat ránu na krku. Chladí to a mravenčí spolu s palčivou bolestí, která se mi roztahuje celým krkem. Do háje, copak mě chce dorazit?! Prolítne mi hlavou.

„Ne. Já teď nechci! Teď ne!" Snažím se ho od sebe odstrčit, i když to nebolí, ale… stále to tak nějak příjemně mravenčí. Přesto se děsím, že to dělá jen proto, aby si se mnou mohl užít po svém a já se mu nijak nebránila. Nejdřív mi olizoval krk, ale do toho se nakonec nezakousl, takže je možné, že se chystá na moje slabiny.

Znovu poslepu vykopnu nohu a tentokrát podle tichého zaúpění poznám, že jsem se strefila. Rychle dám nohy k sobě a snažím se mu zmizet z dosahu, i když to jde těžko, protože tohle bude zlý.

V okamžiku je přede mnou, až ze sebe dostanu vystrašené vyjeknutí. Strčí mě do peřin, zatímco na mě chladně pohlíží. „Pomohl jsem ti od bolesti! Bolí tě to snad ještě?“ řekne pánovitě a vycení špičáky.

„Samozřejmě, že…!" vyhrknu, ale pak se zarazím, protože si uvědomím, že ta protivná bolest zmizela. „Nebolí…" řeknu krokce. Dokonce si můžu už i pohodlně sednout. Nerozumím tomu. „Jak jsi to udělal?“

„Jsem prostě tvůj šikovný upírek," zazubí se a posadí se vedle mě. Hladí mě po vlasech a vrní mi do ucha.

„Můj?“ zarazím se nad tím slovem. Nikdo totiž nikdy můj nebyl. Všechny jsem si jenom půjčovala nebo si oni půjčovali mě.

Ball vážně přikývne a tmavé oči se mu zalesknou. „Nechtěl jsem, aby tě to bolelo… Stačilo se soustředit, princezno," zašeptá a vypadá, jako kdyby čekal, až ho obejmu.

„Co tím myslíš?" zadívám se na něj mírně rozhozeně. Chová se najednou tak podivně mile. Doufám, že to není jen další tah, jak mě ještě víc vyšťavit. To bych v tuhle chvíli nezvládla.

„Vlastně ani sám nevím,“ pokrčí rameny a promne si čelo. „Už z tohohle baráku blbnu, ale když ty seš moje, tak já jsem zákonitě tvůj, ne?“

„Aha.“ Nejistě se pousměju. „Teď ze mě nebudeš pít, že ne?“ svraštím napjatě čelo.

„Byl jsem na večeři jinde," řekne ledabyle a padne zády do peřin vedle mě. Pod hlavu si dá ruce a pohodlně si přehodí nohu přes nohu, zatímco se spokojeně usmívá. „Dexovi se vyhejbej. Je to sice srab, ale furt je to zákeřnej upír.“

„Tys…“ ošiju se. „Tys vysával někde někoho jinýho?“ zajímám se ani nevím proč, ale v tu chvíli mi to vadí. Přijdu si, jako by mě chlap, co si mě zaplatil, na poslední chvíli vyměnil za jinou.

„Potřeboval jsem trochu brutality, zlatíčko… Nebo jsem si to měl vybít na tobě?" Přejede mi svými ostrými drápy něžně po břiše.

Při jeho doteku a slově brutalita, se mimoděk oklepu a radši si zalezu pod deku. „Zabils ji?" zajímám se šeptem a nespouštím z něj oči.

„Zabil,“ řekne chladnokrevně a nadšení z něj přímo čiší. Zachumlanou v peřině si mě přitáhne k sobě, pevně mě obejme.

I přes tu pokrývku cítím jeho ledovou kůži. Celá se v jeho náruči napnu, ale nic neřeknu. Mám toho za dnešek plné kecky. Ovšem pocit, že ležím v jedné posteli s vrahem, který mě má v hrsti, není zrovna ten nejpříjemnější.

„Uvolni se,“ zavrčí mi zastřeně do ucha. „Tady se ti nic nestane. Seš v bezpečí. Nenechám nikoho, aby ti ubližoval.“

„Hm..." zavrtím se mu v náruči a pokusím se o kousek posunout, abych byla z jeho dosahu. „Jak… Jak moc mladá ta tvoje oběť byla?" sonduju, i když si nejsem jistá, jestli bych radši neměla zůstat v nevědomosti.

„Proč to chceš vědět?" vycení na mě pobaveně zuby, ale když vidí můj zatajený dech, velkoryse odpoví. „Nevim, no. Mohlo jí bejt tak kolem čtyřicítky. Bezdomovkyně, která umírala a já jsem jí pomohl od trápení…“ řekne to stylem, jako by byl hrdina v lesklém zbroji, který ji zachránil.

I přesto, že bych odsud nejradši zdrhla, se na něj otočím a nedůvěřivě se mu zadívám do očí. „Chceš mi říct, že to nebylo dítě?" polknu. Vím o té malé, kterou našla Diana u sebe v posteli a nevěřím tomu, že to udělal Chazz. Spíš bych sázela na někoho jiného... Na někoho, kdo má pro děti až úchylnou slabost.

„Nikdy jsem dítě nezabil!" zavrčí zle a borůvkové duhovky mu zákeřně ztmavnou. „A nikdy děti zabíjet nebudu. Mám rád holčičky… Ty větší na hraní, a o ty malé bych pečoval jako otec… Ale proč bych je měl zabíjet? To je plýtvání."

„Jsi upír. Úchylnej upír," řeknu opatrně a snažím se od něj znovu pomalu odtahovat, protože má v očích zase ten svůj lesk, který tam má pokaždý, když dělám něco, se mu zrovna dvakrát nelíbí.

„Jo, to jsem. Jsem zlej, brutální a úchylnej upír, ale děti nezabíjím!“ zavrčí násilně a jedním pohybem mě pod sebe podstrčí. Dostane se mi kolenem mezi stehna, přestože jsem stále zabalená v dece, natiskne se ke mně a vyzývavě vycení zuby.

„No dobře," snažím si ho udobřit, i když se mi na jazyku převaluje další otázka, kterou nemůžu zahnat, ať se snažím, jak chci. „A co to dítě u Diany v posteli? O tom taky nic nevíš?"

Zamyšleně se nade mnou opře o paže a zadívá se kamsi do rohu. „Dost ji to vyděsilo… Nás všechny, nemyslíš? Jsme jedna parta, zlatíčko. Neděláme si do obětí, nestrkáme si mrtvý děti do postele a držíme při sobě, když se domem pohybuje někdo cizí a jde po někom z nás.“ Udělá špásovně pár pohybů a ušklíbne se, protože když je mezi námi ta pokrývka, není to ono. „Nedělám takový věci. To dítě má na starosti někdo jinej. Někdo, kdo Dianu až moc chce. Jenom netuším, kdo by to mohl bejt…“ Skloní se ke mně a lehce mi svými rty přejede po tváři a pak mě políbí. Ne hrubě, kupodivu.

Oklepu se zimou i strachem, který se mi díky mému psychickému stavu zahryzl pod kůži víc, než bych chtěla, ale ani to mě neodradí od pokračování. „Neříkej… Slyšela jsem, jakej sis dělal zálusk na Chazovy a Dianiny dvojčata. Hlavně na tu malou," ušklíbnu se.

„Jasně, moc rád bych byl tatínkem,“ zavrčí něžně a zajede dlaní pod peřinu. „Moc rád!“ zavrčí zvráceně a já i přes to, co nás dělí, ucítím jeho touhu. „Moje holčička by mi dala následovníka… To by se mi moc líbilo!“ přede jako kocour.

„Co?!" vyjeknu a začnu ho od sebe vší silou odstrkovat. „Na to zapomeň! Na to si najdi nějakou upírku. Já jsem člověk!" hysterčím.

Vezmě mě za zápěstí a přitiskne mi je k postele, zatímco se pobaveně šklebí. „Klid. To přece musíme chtít oba, ne?“ blýskne zlověstně úsměvem.

„Víš, kolik mi je? Je mi čtrnáct, jestli ti tuhle informaci ještě nikdo nesdělil. A rozhodně není mým snem stát se ve čtrnácti matkou nějakýho malýho krvelačnýho zmetka!" prsknu, protože mě tohle jeho přiznání vyděsilo snad víc, než to jeho mučení. To by se mu líbilo, aby si mě k sobě přivázal už napořád! Na to ať honem rychle zapomene!

Bouřlivě se rozesměje natolik, až se mu oči rozzáří a tělo se mi v burácivých výdechách rozechvěje. „Nechci po tobě dítě ve čtrnácti. Počkám si až vyrosteš,“ zavrčí výhružně a mě padne hlava zoufale do polštáře. „Já nestárnu, takže mě čas netlačí. Počkám si, až budeš chtít mít děti a ty je budeš chtít, až dospěješ. Budeš je mít se mnou!“

Tak touhle odpovědí mě úplně vykolejí. „Ale já s tebou žádný děti mít nechci! Nikdy!" vyjedu na něj, protože mi tohle jako balzám na moje pocuchaný nervy, vážně nepomáhá!

Skousne mi spodní ret a vydechne mi do úst. „Seš ještě tak maličká… Tak dětská, tak sladce nedospělá…" zasténá mi do rtů a přejede mi jazykem jejich obrys. „Až vyrosteš, holčičko moje, tak je budeš chtít, to mi věř... Dáš mi následovníka! Budeš zakulacená mým dítětem! Budeš celá moje, ještě víc, než seš teďka.“ Majetnicky mě k sobě přitiskne natolik, až zalapám po dechu a rozechvěju se v hrůze.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 47. kapitola: