OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 52. kapitola

17.02.2012 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 694×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

52. kapitola - Jsi jenom kořist!

Chester

I při letu si přijdu jak pod parou. Létám ze strany na stranu a nejsem schopný udržet směr. Netuším, co se to děje a tak dosednu na zem a protáhnu se, když tu kolem mě náhle proletí šíp z kuše.

„Do hajzlu..." zakleju a chci se vznést do vzduchu. Ztěžka se nadechnu a pokusím se znovu vzlétnout, když kolem mě prosviští další šíp a udělá mi trhlinu na paži. „Zasraný lovci!" zakleju a i přes veškerou bolest se donutím k letu, pokud nechci, aby ze mě zbyl jen prach.

K mému štěstí to jsou asi nejací začátečníci. Schovám se jim v lese v korunách stromů. Dýchá se mi čím dál hůř, zaťatou pěst si tisknu k hrudi, zatímco druhou rukou si stírám pot z čela a sleduju, jestli se ti zmetci nepřibližují k mému úkrytu. Sice je slyším, jak na sebe volají těsně pod stromem, na kterém se schovávám, což podle mě není zrovna nejlepší taktika; dělat takový rámus, ale po chvíli se jejich hlasy začnou vzdalovat.

Ztěžka se nadechnu, a aniž bych si všímal krvácející paže, snažím se co nejrychleji dostat zpátky k domu.

** ** **

Když vpadnu oknem do naší ložnice, Diana se okamžitě zhrozí a se sarkastickou obavou v očích mi padne kolem krku.

„To bude dobrý,“ ušklíbnu se a pod jejími doteky taju.

„Co to sakra je?“ přejede mi prstem vedle hlubokého šrámu, který palčivě bolí. Nejspíš ten hrot, který mne škrábnul, byl stříbrný a o to hůř se to hojí.

„Trocha jedu to zahojí," uculím se pobaveně a přejedu si hřbetem dlaně přes čelo, abych z něj setřel pot, který mi při té bolesti naskočil. „Stačí, když mi to párkrát olízneš," zdvihnu párkrát za sebou nad tím dvojsmyslem obočí.

„Můj pane, sakra něco ti bylo!“ zavrčí ostře a poukazuje tak na bolest, kterou jsem cítil téměř až v hrudi.

„Neříkej mi tak!“ zavrčím a snažím se opatrně svléknout bundu. „Prostě se mi udělalo nějak divně. Nejspíš to měli něčím napuštěné… Ale už je to lepší. Asi tvoje přítomnost, maličká,“ zazubím se na ni.

Ironicky pozvedne obočí a odfrkne: „Hlavně, že z toho máš srandu!“

„Mám snad brečet?!“ zavrčím temně a změřím si hlubokou ránu, která je ošklivě rozšklebená. Mám pocit, jako by mi do ní někdo nasypal sůl. Ta bolest mi za letu vystřelovala až do hrudi, ale když jsem v klidu, tak to jenom týrá… To by bylo něco pro Nicka a jeho seance upíří slasti.

„Můj pane! Až zase příště budeš riskovat, tak mi tě pošlou v urně!“ odfrkne Di cynicky a probodává mě naštvaným pohledem. Jako bych snad podle ní moc riskoval. Copak jsem mohl tušit, že tam jsou lovci? Nikdy si s žádnými nezahrávám, obvykle jsou až moc dobře cvičení…

„To doufám, že ne, protože bych nesnesl pořád poslouchat to tvé oslovení,“ zavrčím a naštvaně se zadívám na zničenou koženou bundu. Kdybych je teď dostal pod ruku, zakroutil bych jim krkem.

Zadívám se na svou maličkou a čekám bouřku. Vlastně si ji tak nějak přeju… Jako důkaz, že je to ona. Že se nebojí a není vychována tak, jak jsem si přál.

Di si těžce povzdychne a posadí se na postel, zatímco na mě nevinně koulí oči a olizuje si zvráceně rty. „Můžu ti to ošetřit, lásko?"

Šlehnu po ní ostrým pohledem.

„Prostě jsem o tebe měla strach, no... Sežer mě za to," ušklíbne se pohrdavě a pokrčí útlými rameny. Pořád vypadá tak křehce a štíhle, ale už to není ten extrém, který mne děsil. To jsem se jí vážně bál i dotknout.

„Tak najednou jsem láska? Najednou?" pitvořím se. „Do hajzlu, neštvi mě," zavrčím a jsem celou situací znechucený. Před tím posledním únosem byla už tam skvěle od rány a teď? Skřípal bych zuby. Snad nakonec budu muset zase říct tomu blbečkovi, aby mi ji pomohl pořádně vyprovokovat. To on ostatně umí.

„Omlouvám se,“ pokrčí rameny a skutečně se tváří kajícně! „Prosím tě, nech mě, ať ti to zahojím…“ šeptá jako u vytržení. Jako by nedokázala snést mou bolest, jako by ji snad cítila také.

„Musíš… Zasvinil bych už potřetí za sebou postel,“ ušklíbnu se protivně a natočím k ní ruku, abych se k ní líp dostala. Byla chyba přikývnout na tu svatbu. Teď si myslí, že jsem její pán!

„Ráda bych, můj pane…“ zašeptá zvráceně a poslušně si ke mně klekne.

Probije mnou takový vztek, že ji od sebe neurvale odstrčím. „Tak a mám toho dost..." cuknu rukou a znovu usyknu. „To si raději počkám, až se mi to zahojí samo, než abych tohle poslouchal," zavrčím a začnu hledat nějaký čistý obvaz.

„Sakra, co jsem provedla?“ Vytřeští oči nad mým počínáním a vjede si prsty do vlasů, zatímco tvář zkřiví hněvem. Nedočkavě se na ni otočím a čekám na pořádnou bouřku, která by se měla strhnout! „Sakra, vždyť … jenom ti to zhojím!“

„Přemýšlej, co jsi řekla. Zase!“

„Zase?“ prskne a vycení na mě zuby. „Ale vždyť… Sakra, ty seš můj pán! Sám jsi to říkal! Přece mě zase nechceš odmítnout!“

„Odmítnout?“ zmate mne a pak si uvědomím své jedníní. Do hajzlu, vždyť já jí to vlastně řekl sám… Byl jsem natolik vyburcovaný, že… „O tom jsem si s tebou chtěl promluvit…“ zamumlám a postrčím ji na postel. „Sedni si.“

Poslušně se posadí, ale oči jí zakaluje podivná hrůza. Cítím, jak se jí svírá hrdlo a tvář jí co chvíli protne panika, jako by se vážně bála, že jsem schopný ji od sebe odehnat!

„Není to nic hrozného..." řeknu, když po ní mrknu koutkem oka a zjistím, že má lesklé oči. Provizorně si stáhnu ránu na paži a sednu si k ní na zem, abych jí potom chytil za ruku a pohladil jí prsty.

Zvednu k ní oči a pak jí na ruku vtisknu polibek.

„Má paní..." zazubím se na ni a začnu si hrát na její oběť. „Má paní, mohl bych mít ohledně naší svatby malé přání?" pokračuju v divadélku.

Dianu to nejdřív zmate, ale pak jí tvář protne hladový upíří výraz. Sjede mne zvráceným pohledem, plným touhy a majetnosti a nejspíš si ani neuvědomuje, jak při tom chtivě cení špičáky.

„Jaký přání, sakra?“ zavrčí ostře s rozzářenýma očima, ve kterých plápolají plamínky.

Oplatím ji upíří úsměv. „Chtěl bych tu svatbu pojmout trochu neobvykle, protože si myslím, že pro vás by byla typická upíří svatba příliš...  Jak to správně říct... Příliš obyčejná," pokračuju v té hře, protože dostanu nápad. „Co byste tomu říkala?" zajímám se, zatímco jí dlaň zahrnuju drobnými polibky.

„Jak neobvykle?“ zavrčí s přivřenými víčky. Její hlas zní najednou jinak. Velmi mocně, jako by si uvědomovala svou vnitřní sílu.

„Nooo..." protáhnu a dám si na čas, než odpovím. „Přál bych si, abyste měla krásné svatební šaty a mě..." blýsknu očima, "...mě byste si s sebou vedla na vodítku. Co říkáte?" položím si hlavu na její kolena a zadívám se na ni nevinně.

Pokud na tohle přikývne, klidně si na sebe dám svěrací kazajku, jen když už mi nebude říkat "můj pane".

Naivně se usměje a z očí jí ten upíří chtíč přímo sálá! Ta touha mít mě za každou cenu u sebe – sázel jsem na ni. Tvář jí protíná dychtivá majetnost, které se ona vůbec nebrání. Nepozoruje, jak se mění v upíří, jen díky tomu, že jsem se jí nabídl jako kořist.

„Moje kořist…“ zavrčí hrubě a zní to jako mírné bujaré burácení. „Sakra, fajn!“

„Skvělé... Budu vaše kořist," zajiskřím očima a pocítím neskutečný pocit štěstí, že se mi to s ní podařilo takhle pěkně skoulet a nedalo mi to ani moc práce. Je to pořád moje rozpolcená Di, ve které se pere lidská submisivita s upíří dominancí, která něčemu takovému prostě nemůže odolat a tu lidskou část v takovou chvíli zadupe do země a ani se po ní neotočí. Pořád tak snadno ovlivnitelná a oscilující mezi extrémy, ze kterých dost často šílím, ale na druhou stranu je dokážu obrátit ve svůj prospěch.

„Jsi moje kořist..." zavrčí chtivě a posadí se mi do klína. Serve mi z paže obvaz a s tichým nadšeným úpěním mi začne olizovat krvácející ránu. „Chci se napít!“ zavrčí ostře a já cítím, jak zadupává lidské emoce hluboko do sebe.

„Dám ti napít, ale nesmíš mi ublížit," ušklíbnu se a stisknu ji ve svém náručí, abych jí přece jen dal najevo, že i já nad ní můžu mít v jediné vteřině navrch.

Zalapá po dechu a zavrčí na mě.

Jen se usměju. „Budu tvoje oběť, ale ve svatební den. Pak mě nebudeš moct trápit. Musíš se ke mně chovat hezky, abych se i já choval hezky k tobě, víš?" vystrčím na ni špičáky a než se naděje, zakousnu se jí do krku, abych jí skrz pití ukázal, jak to mezi námi je. že jen občas si vyměňujeme role, ale jinak jsme oba na stejné úrovni.

Moje maličká vztekle zařve a začne sebou cukat a ohnivě mlít. Není jí to nic platné. Jakmile ji omráčí láska v mém jedu, zasyčí a protahuje se pode mnou. Cítm, jak se upír v ní vzteká a pociťuje naprostou hořkost a nechuť, když ho takhle srážím k zemi. Upír nesnáší, když z něj někdo pije, ale člověk v ní … ten to miluje.

Když cítím, že její odpor v mojí náruči slábne, přestanu z ní pít a povolím sevření. Lehce jí olíznu kousanec a s úsměvem se jí zadívám do očí. „Proč pláčeš, lásko?" slíbám jí slzy a tváře tak nechtěně zašpiním od svých zakrvácených úst.

„To tak bolelo," dostane ze sebe a celá se ještě teď v dozvucích chvěje.

„Co bolelo?“ Chytím ji za bradu, když klopí hlavou. „To kousnutí nebo co?" naléhám na ni, protože jsem z ní už zase zmatený. Do hajzlu, kdo se v ní má vyznat?! Chce se mi z toho výt.

Poníženě sklopí oči. „Ten upír ve mně se ... bránil. To bolelo," přizná stydlivě.

„Nejlepší by bylo, kdybyste ty a upír našli tu zlatou střední cestu," usměju se a utřu ji zakrvácené tváře. "Ale to bych chtěl asi moc, co?"

„Promiň," skloní kajícně hlavu a odtáhne se ode mne. Nejspíš je pro ni těžké potlačit v sobě upíra, kterého jsem v ní probudil. Vím, jak povznášející pocit to je…

„Co je zase?" reaguju na její odtahování. „Jsem tvoje oběť a ty mě od sebe takhle odstrukuješ. To od tebe není vůbec hezký," udělám smutný obličej a znovu si ji k sobě přitáhnu, abych ji mohl políbit.

Je to ovšem hlavně polibkový tah, jak zjistit, jestli není těhotná, protože posledně jsme si pozor nedávali a já už nechci ponechat nic náhodě. Lepší často kontrolovat, než se pak divit.
Uvězním ji pod sebou a obdařím dlouhým vášnivým a majetnickým polibkem, aby jí bylo jasné, že mi dva patříme k sobě a nic to nezmění! Takové polibky jí nedávám často. Kontroluju, zda není těhotná.

Diana se pode mnou uvolní a oddá se mi, což se mi neskutečně líbí a zatímco jsem soustředěný, tak mi do těla vniká touha po jejím vláčném dívčím těle.

„Tak co?“ řekne bez dechu, když se od ní odtáhnu.

„Tak nic," usměju se a vtisknu ji na rty krátký polibek. „Všechno v pořádku," podám jí ruku a pomůžu jí na nohy. „Musím něco dodělat dolet. Jdeš se mnou nebo... mám někoho zavolat, aby tu s tebou počkal?"

** ** **

Diana

Vytáhnu se na nohy a tiše ho následuju. Do dveří vkráčím jako ubožák, ale jakmile ucítím čerstvou krev, která zaplavuje celou místnost u Dicka a Desire, rozechvěju se a upír ve mně se zaraduje.

„Vinnie se škrábla," protočí omluvně oči Dick a přivítá nás.

Zhluboka nasaju tu vůni krve a skoro mateřsky se zadívám skulinou ve dveřích, protože bych … si tak ráda kousla!

„Hm, v tom případě nevím, jestli bys radši neměla jít se mnou," řekne napjatě Chester a nedůvěřivě mě sleduje, protože výraz v mých očích mluví za vše. Hraním na oběť ve mně probudil toho starého dobrého a věčně hladového upíra, který je vděčný za své instinkty lovce a rád je využívá.

Ale já přece nechci ubližovat lidem… Natož Vinnie, Dickově sestřičce!

„Bude to v pohodě, Chazzy..." přikývne Dick, který mě lustruje pohledem. „Když bude s Desire, bude v pořádku... Podívej se na mě," poslušně se mu zadívám do očí a on se na mě křivě usměje. „Jestli ji tu chceš nechat, klidně můžeš."

Potlačím v sobě ten burácí hněv, touhu a chlad a usměju se.

Chester si není moc jistý a nadšený z toho evidentně není také, ale co mu zbývá. „Pak si pro tebe přijdu,“ hlesne zádumčivě a políbí mě do vlasů. „Kdyby něco, tak mě zavolej.“

** ** **

Chvíli si s Dickem i Desire skvěle povídáme, daří se mi potlačit ty moje emoce. Když jsem se svou sestrou, je to takové zvláštní a moc se mi to líbí. Sice mezi sebou nemáme ten sourozenecký vztah, ale beztak ji mám ráda.

„Za chvíli jsem zpátky," houkne Dick a zmizí v okně, aby podle všeho obhlédnul bezpečí kolem domu. Jenže jakmile vypadne, Vinnie zaryje nůžtičky na nehty do zápěstí, až vyjeknu a zaplaví mě touha po krvi tak silná. Tak nezvladatelná!

Bez přemýšlení jí skočím na břicho a vycením hladově špičáky.

„Dicku!" vřískne Desire, ale já ji nevnímám. Olizuju Vinnie horkou ránu plnou krve.

„Teď tě nikdo nezachrání... Ani ten tvůj bratříček. Ani ten, kterej si hraje na mýho pána." Dostanu ze sebe a ona se mi nabídne, abych se do ní zakousla. Než se však stihnu špičáky pohroužit do její voňavé kůže, chytí mě Dick za ramena a prudce mnou trhne do zadu, až se náhle ocitnu u zdi a on přede mnou chrání bezbrannou Vinnie.

„Co to kurva děláš?!" zavrčí na mě ostře a probodne mě nebesky modrýma, smrtelně naštvanýma očima.

„Sakra, odstup ty karikaturo upíra," vycením pobaveně zuby a cítm se zas ve svém živlu. „Ona je kořist. Já jsem živel. Dravec. Upír a tohle je pro mě přirozený!" zavrčím nadšeně.

„Ty nejsi upír! Ty seš Chesterova kořist!" snaží se mě probrat, ale nemá to cenu. Cítím v sobě zas tu nadřazenost, mocnou sílu a životodárnost.

„Chazzy je moje oběť! Patří mě! Všechno mi tady patří!" moje majetnost se hrne kupředu. Vyběhnu naproti Dickovi a než stačím cokoliv, popadne mě za krk a zakousne se do mě tak divoce, aby mě probral, až mi z očí vytrysknou slzy a já divoce zahřu na celý dům.

Bráním se, protože tohle je tak ... ponižující. Pádluju proti neskutečné rozkoši – jeho lásce – a když vykřiknu po druhé, je to rozhohněním, vztekem i naprosto dokonalou slastí, která mi protnula tělo. Jeho láska je tak silná... Tak ubohá! Zkroutím se v křečí a snažím se mu drápy rozedrat celá záda.

Chester

Když uslyším Diin pronikavý výkřik, v jediné vteřině jsem nahoře, abych rozrazil dveře k Desire do ložnice. Pohled, který se mi naskytne, bych nečekal ani ve snu! Di se snaží prát s tím volem, který z ní pije! Skočím k němu a jediným pohybem ho od ní odervu, abych mu druhým vrazil pěstí.

„Co si do hajzlu myslíš, že děláš?!!" rozeřvu se na něj, až se malý, kterého Desire vyděšeně tiskne k sobě, rozbrečí. „Ještě jednou na ni sáhneš a já přísáhám, že tě zabiju!" namířím na něj výhruzně prst, protože mi je jasné, že ten její výkřik nebyl výkřik bolesti a to víc mě to sere!

„Sbohem idioti,“ ušklíbne se ironicky Di a vyskočí z okna! Nechápavě se zadívám na Dicka a očekávám výkřik, tupou ránu, ale … ona místo toho letí dál!

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 52. kapitola :