OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 59. kapitola

11.03.2012 (14:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1027×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

59. kapitola - „Ballůů…" 

Vinnie 

Neznatelně přikývnu, ale oči z něj nespustím. Cítím se tak nějak nejistě. Nerozumím, proč by mě měl hladit jen tak, když jsem neudělala nic, za co by mě měl chválit... Za co bych si zasloužila pohlazení. Když se mě dotkne, dostanu ze sebe: „Ale já pejska hladila proto, aby mu nebyla zima… Mně teď zima není," usměju se na něj nevinně, aby se nerozčílil.

Můj upíří kamarád se vesele rozesměje. „To je chytrý! Ale stačilo říct, že nechceš, princezno. Brzy poznáš, že se není čeho bát. Nemazlíme se, aby nám bylo teplo, ale aby nám bylo hezky. Mazlíme se, když se nám po tom dotyčným stejská nebo ho chceme obejmout,“ řekne a chtíč mu z očí pomalinku mizí.

„Aha…“ řeknu zamyšleně a prsty hladím Ballůa v černé srsti. Moc tomu nerozumím. Posunu se kousek k němu a rukou mu rychle přejedu po ledových prstech. Střelím po něm pohledem, abych zjistila, co na to říká.

Jen sedí, tak zvláštně se na mě dívá a usmívá se.

Dodá mi to odvahu. Chci to udělat znovu… pomaleji, ale ozve se zaťukání na dveře a dovnitř nakoukne něčí hlava. Leknu se a schovám se za Ballůa.

„Cristoballe?" ozve se dívka s rezavými vlasy, ale když nás uvidí, tak nějak se zarazí. „Ona… Ona spí u tebe v pokoji?" dívá se na mě, zatímco já se krčím za Ballůovým ramenem.

Můj upíří kamarád mě uloží do postele. Něco jí povídá… Ale neslyším co. Nerozumím tomu, schovávám se pod deku a přeju si, aby už odešla.

„A s tebou spí taky?" řekne zrzka uštěpačně.

Vůbec nevím, co tím myslí, ale Ballůovi se nejspíš její otázky nelíbí. Mluví s ní úplně jinak než se mnou. Hruběji… Ostřeji. Trochu se z toho rozklepu. Nemám ráda, když se takhle chová. Viděla jsem to u něj už jednou a dost mě to vyděsilo.

*** *** ***

Cristoball

„Hned jsem zpátky, holčičko. Vydrž tu s Ballůem, jo?" otočím se s úsměvem na Vinnie, která se schovává pod dekou a nejistě ke mně těká zelenomodrýma očima. Popadnu Angelu za paži a drsně s ní trhnu, až ji dostanu ze dveří. Zavřu za sebou a div s ní znovu nevhodím proti zdi, namísto toho ji držím tak pevně, až začíná usykat bolestí. „Co si kurva myslíš, že děláš?! Nebudeš před ní takhle mluvit. Rozumíš tomu?!" zavrčím ostře. Jak se něco týká mé Vinnie, jsem jako u vytržení.

„Co ti je? Do háje, pusť mě!" Marně se snaží vyškubnout se mi. „Jenom jsem se zeptala. Překvapilo mě, že jsem jí tam našla! Balle, to bolí! Budu mít modřiny…“ Kroutí se, ale není jí to nic platné.

Sevřu ji ještě pevněji, až zanaříká a tvář jí protne bolest. „Ona tyhle věci nezná! Nechci, abys jí zkazila!" zavrčím ostře a odstrčím ji od sebe, až zavrávorá. „Vinnie je v pokoji se mnou. Bydlí tam! A do toho, co s ní dělám, ti může být úplný hovno!" prsknu temně a probodnu ji vražedným pohledem. „Přišla sis pro dávku?" pozvednu obočí a napjatě se na ni zadívám.

Úplně na ní vidím, jak se jí na jazyk derou drzosti a jedovatá slova, ale nakonec je spolkne. „Ne… Já jen… Chtěla jsem s tebou mluvit,“ povzdychne si a prohrábne se zrzavými zacuchanými vlasy.

„Poslouchám. Ale rychle, nechci ji nechat čekat," zavrčím obezřetně a zády se opřu o zeď, zatímco si dám nohu přes nohu a ruce si dám křížem přes hruď.

Ušklíbne se a sjede mě pohledem. „No já… Přemejšlela jsem a …“

„Vážně?“ hlesnu jízlivě.

Zatne pěsti a evidentně přemáhá chuť mě poslat kamsi. „Prostě jsem nad tím vším uvažovala a zjistila jsem, že … mi chybí ta doba, kdy jsme byli spolu…“ Překonává se. „Balle,“ pohlédne ke mně zpytavě. „vážně mi chybíš…“ Vláčným lenivým krokem prostitutky dojde až ke mně a chytí mě za lem košile, zatímco se mi nevinně dívá do očí.

Než si stačím uvědomit, co to dělám, skloním se k ní a něžně, dlouze ji políbím. Její ústa jsou tak horká a žádostivá…

Pevně mě obejme kolem pasu a přitiskne se svým horkým dívčím tělem ke mně, až cítím tlukot její srdce a zabrní mě špičáky. Nemučí mě vášnivými hrubými polibky bez emocí, ale … mazlí se.

Odtrhnu se od ní. „Překonala ses..." hlesnu zádumčivě a zadívám se jí do bledě modrých očí. „Rád tě odnesu do města a budeme se každý tři dny scházet, abych ti do těla dal jed. Už tady nemusíš zůstávat. Můžeš žít po svým někde jinde a já ti dodám, co potřebuješ i tak."

Zarazí se a mírně jí poklesne čelist. „No, to snad nemyslíš vážně…“ zašeptá a těžce zamrká víčky. „Já nemám kam jít… Nehledě na to, že … já už ani odejít nechci!“

„Vždyť jsi tolik chtěla odejít! Chtěla jsi svobodu! Já ti jí dávám!" zamračím se a odtáhnu ji od sebe, když se po mně sápe. „Co teda chceš?! Proč tady chceš zůstat?!" dostanu ze sebe zoufale.

„Ale já…“ zamumlá a několika krátkými krůčky ode mě odstoupí, jako by potřebovala prostor. „Vždyť ti říkám, že už nechci odejít, protože mi chybíš, tak čemu se divíš? Chybí mi tvoje přítomnost a to jsme ve stejným baráku! Já to nechtěla, nestála jsem o to, ale prostě to tak je. Přece mě teď nepošleš pryč?!" Znovu se na mě nalepí, jako by ji ta myšlenka, že ji někam odnesu, vyděsila.

V duchu sprostě zakleju. Taková komplikace! „Měla bys všechno! Měla bys svůj život a nemusela bys tu bejt s náma, když nás tak moc nesnášíš. Víš, jakej jsem! Majetnickej, chorobně žárlivej upír a chci ti rozkazovat… Ty seš prostě samorost a nezvládla bys moje … touhy." Pokrčím rameny a znovu ji od sebe pevně odtrhnu na délku svých paží. „Angelo, víš, že pro tebe nejsem ten pravej."

Zoufale těká pohledem po mém obličeji a do očí se jí tlačí slzy. „Já přece neřekla, že vás nesnáším! Já nemám svůj vlastní život, copak to nechápeš?! Proč mi tohle děláš? Jestli je to trest za to, jak jsem se chovala, tak..." Skloní hlavu, abych neviděl, jak pláče. „Tak se ti to vážně povedlo, ale už přestaň, prosím…" popotahuje a na krku se jí dělá ranka, ze které začíná stékat krev.

Ty kapky fascinovaně pozoruju, než mi dojde, že je to špatně. Vztekle sebou trhnu. „Do hajzlu, uklidni se! Krvácíš," hlesnu a přitáhnu ji k sobě blíž, abych jí olízl pramínek krve a ranku zacelil.

Okamžitě se ke mně přitulí a obejme mě kolem pasu, jako by mě už nechtěla pustit.

„Angelo,“ zamručím hrubě. „Víš jak to mám... Chci svojí holčičku, která bude jenom se mnou. Která se stane matkou mejch následovníků a později mou upíří partnerkou. Věrnou partnerkou. To přece není budoucnost, kterou bys chtěla, tak se přestaň přemáhat. Já ti svůj jed budu poskytovat i nadále. Moc se mi líbí, že jsi šla do sebe... Až se sama vychováš, budeš dokonalá…“  usměju se na ni a snažím se nevnímat, jak mě ta chuť krve, která byla o tolik lepší a zamilovanější, dostala.

Odtrhne se ode mě. „Já už na ten tvůj jed seru!“ vyjekne zlostně.

Chytím ji pevně za ramena a vyzvednu si ji obkročmo do náruče, abych se jí z příma mohl zadívat do očí. „Tak co po mně vlastně chceš? Chceš bejt jenom moje? Moje kořist, moje holčička, moje láska... Chceš se stát matkou mejch následovníků? Chceš žít věrně jenom se mnou?! Tak co do hajzlu chceš?!" vrčím ostře, zatímco se celý chvěju hněvem a podivným erotickým vzrušením.

Svým výčtem ji zaskočím. Na pár chvil zatají dech a zamžiká očima. „Co uděláš, když řeknu, že chci?“ hlesne napjatě, až mě bodne v hrudi.

„Řekl bych ti, že si to musím rozmyslet…“

„Dobře..." odpoví s mírnou úlevou a dál se na mě dívá, jako by na něco čekala. „Víš, že máš hrozně hezký oči?" pousměje se.

Skloním se a znovu ji dlouze políbím na ústa, až táhle zanaříkám, jak cítím, že se mi snad srdce rozerve vejpůl… Angela… Ale já už přece mám svou holčičku!

S povzdychnutím ji pustím. „Musím už jít. Nechci, aby tam Vinnie byla dlouho sama… Kdybys něco potřebovala, tak přijď, ale před ní ... se chovej slušně," usyknu a zavřu za sebou dveře. Do pokoje už vejdu s úsměvem, abych ji uklidnil.

Moje malá holčička sedí v peřinách a upírá na mě nevinný zrak, zatímco kolem ní běhá černé štěně.

Jsem docela vybrakovaný, protože… Tohle jsem nečekal! Cítím se šťastný s Vinnie! Natolik šťastný, že už jsem s Angelou nepočítal, když mě nechtěla. Nepotřeboval jsem ji a teď?!

*** *** ***

"Už nebudeš vrčet?" hlesne nejistě, když se mi dívá do tváře a urychleně sklopí hlavu.

Samozřejmě, že se bojí… Když ji vychovával takový krypl jako Nick a Oskar, o kterém jsem slyšel jen z doslechu, vůbec se divím, že to všechno přežila… Hruď mi sevře soucit. Pro upíra tak nebezpečný a bolestný, až mi ze rtů vyjde tiché zanaříkání.

„Budu vrčet a moc…“ řeknu tiše a usměju se. Chraplavě a komicky zavrčím jako starý nemohoucí upír, až se rozesměje. Její smích je tak uvolněný… Je to takový zvonivý nevinný zvuk, až mám pocit, jako by mě ta její čistota duše, objala.

„Už dost,“ zajíkne se. Tváře jí hoří, zatímco ji něžně lechtám.

V duchu vztekle nadávám na své drápy. Mám obavu, abych ji třeba byť jenom maličko neškrábnul… Sám se uvolněně směju, protože ona ... je vážně naprosto dokonalá. Tak nevinná a nezištná. „Vinnie, princezničko moje, ty seš poklad," vydechnu a padnu zády vedle ní do postele, zatímco ji pozoruju. „Mám tě moc rád," protáhnu se a vlepím jí rychlý polibek na hřbet dlaně, zatímco usměvavě pohladím Ballůa.

Zčervená ještě víc. Lehne si na bok a stydlivě ke mně pohlédne.

Dívám se do jejích zranitelných očí. Cítím její dech i poklidný tlukot srdce. Natáhnu ruku a jemně ji pohladím po vlasech. „Seš tak krásná a tak nevinná…" hlesnu s bolestným úsměvem a těžce polknu. „Nemůžu s tebou bejt… Ublížil bych ti," zavřu bezmocně oči a bráním se proti upírovi, kterého v sobě mám. I když to bolí, potlačuju ho, protože ... mi na ní tolik záleží.

Polekaně mě chytí za ruku a vystrašeně na mě upře vyjukané oči.

„Nemusíš se bát, princezno. Nikdy ti neublížím. Nikdy nedovolím, aby ti ještě někdo ubližoval. Nemůžu zničit tvoje dětský iluze… Seš naprosto úchvatná a já jsem tak šťastnej, že jsi mi dala možnost s tebou bejt a trochu rozzářit tvůj svět. Seš anděl a já na tebe nezapomenu,“ řeknu upřímně a hruď se mi svírá jako by mě tížil na hrudi těžký kámen. „Ale to, co bych po tobě chtěl…“ zavrtím úzkostně hlavou. „Nemám na to právo. Ty bys nikdy nemohla bejt moje. Nikdy," vydechnu sklíčeně a zlíbám jí drobnými polibky celou dlaň, ovšem rychle, aby se nestačila zaleknout. A pak ji zas nechávám, jestli mě bude chtít sama držet, protože ... jí nechci ublížit.

„Já už budu hodná,“ vzlykne a bezmocně se mi zadívá do tváře.

Zabodne mi do hrudi otrávený střep, až mám pocit, že se celý rozpadnu. Tohle tělo nedokáže snášet takové pocity, proto jsou upíří ... nelítostní a bezcitní. „Lásko, ale ty seš hodná! Ty seš nejhodnější na světě!" Popadnu ji do náruče a přitisknu k sobě, zatímco slíbávám její slzy a tiším. „To já jsem ten špatnej, ne ty! Nic špatnýho jsi neprovedla. Za ty chvíle s tebou jsem byl tak nehorázně šťastnej jako nikdy…" štkám a houpu s ní něžně v náruči, zatímco zažívám srdeční agonii a tělo se mi celé chvěje.

Vzpomenu si, co mi říkala Diana, když jsme spolu pili…

„Proč jsou podle tebe upíři takový zrůdy?“ zamumlala a nalila mi další sklenku vodky.

Drze jsem se zazubil a ukázal si na špičáky. „Něco bude na tom, že … pijou krev a zabíjej lidi,“ hlesnu podnapilým a pobaveným hlasem, protože mi to přijde hrozně vtipné. Já sám jsem zrůda, přestože jsem je tenkrát bezcitně zabíjel. Komická ironie osudu…

„Sakra, to taky… Ale upíři, ty zubatý příšery, nejsou schopný snášet lidský slabosti!“ zahřměla a pevně sevřela láhev. „Nezvládaj bolest, která vychází z lásky. Setsakramenstký zamilování, který bolí… To upíří tělo to prostě nezvládá, víš?“ obrátila ke mně opilé oči a rozesmála se, aniž bychom si uvědomili, že vlastně pláčeme…

Teď to poznávám a tak moc ty emoce, ty zasrané lidské pocity, bolí!

„Tak proč chceš odejít?" zaštká a rozbrečí se nahlas. „Ballůů…" zanaříká a zaboří si tvář do mé košile.

Jemně ji obejmu a hladím ji po hebkých světlých vlasech. Netuší, jak mi rozdírá celé nitro, jako by ve mně hořel otevřený oheň a já si ve snaze ulevit té bolesti, zarývám drápy do dlaní, zatímco v očích mám tak nepříjemný tlak, jako bych snad měl každou chvíli brečet. Když se rozbrečí ještě víc, vrazím hlavou pevně do zdi, protože to nezvládám. Když mi dojde, že budu bez ní... Že už ji nikdy neobejmu a budu se na ni dívat jenom na někoho cizího, div ztratím dech, jaký mě zasáhne bolestný tlak na hrudi. „Proboha, nezvládnu tě opustit… Miluju tě. Tak moc tě miluju," hlesnu. Ty zuřivé emoce mě skličují natolik, že se nahnu nad její ústa a něžně po nich přejedu svými rty… Tak lehce a přesto hladově. Tahle láska je o tolik silnější, tolik mě celého ovládá a ničí, až se bojím, abych jí neublížil. „Odpusť mi…" zašeptám zoufale a znovu přitisknu své rty na její v tom nejněžnějším polibku, jaký ze sebe dokážu vydolovat. Jsem zrůda, proběhne mi hlavou, když mi dojde, že zneužívám nevinnou čistou duši malé holčičky, která je skryta v dospělém těle.

Znechucen sám nad sebou, otevřu oči a zachytím její zvídavý přemýšlivý pohled. „Promiň… Nechtěl jsem tě vylekat,“ zachraptím a těžce polknu, když se mi tělem znovu začne roztahovat běsnivý poživačný chtíč a bolest, protože ho nikdy neukojím. „Tohle je ten důvod, proč bych měl… Proč musím odejít," dostanu ze sebe bolestně. „Chtěl bych po tobě tyhle věci... Toužím tě líbat a hladit. Mazlit se s tebou... Ale to nesmím! Seš tak nevinná," skousnu si spodní ret, až ucítím krev a tvářím se tak zbědovaně a smutně, zatímco si prohlížím její dětskou tvář.

Skloní hlavu a setře si slzy. Přitiskne si na uši dlaně a rozbrečí se. „Ne, ne, ne..." vrtí zoufale hlavou.

„Vinnie!“ hrkne ve mně a já ji k sobě pevně přitisknu. „Co se děje, holčičko? Tatínek je s tebou! Pověz mi, co se děje..." zadívám se jí do očí a použiju na ni svůj melodický hlas, abych ji obelhal a ona mi to řekla. Ale dělám to nerad, protože tím porušuju její právo... Její myšlenky. Ale její reakce je natolik děsivá, že se neovládnu a konejšivě na ni mluvím a nutím ji odpovídat.

„Já nejsem nevinná. Jsem špatná. Moc špatná a špinavá!“ dostává ze sebe mezi vzlyky.

Držím ji v náručí a jemně s ní houpu. „Nejsi špatná. Ten, kdo ti to říkal, ti jenom ubližoval a lhal. Zasloužíš si něco mnohem lepšího, věř mi. Máš tak čistou duši… Čistší jsem neviděl. Už si nesmíš nechat ubližovat. Musíš jít dál a já se budu snažit, abys byla šťastná. Najdu ti jinýho kamaráda, kterej s tebou bude moct bejt. Kterej bude vědět, jak úžasný seš stvoření, princezno." Políbím ji na čelo, zatímco ji tiším. V hrudi mě neskutečně bolí a k tomu citím naprostou hmatatelnou nenávist ke všem, kteří jí kdy ublížili. Vraždil bych tak moc rád v tuto chvíli! Ničil bych a zabíjel bez slitování!

„Já nechci jinýho kamaráda…“ Chytí ě rozechvěle kolem krku. „Buď se mnou,“ žadoní něžně a se slzami v očích se mi dívá do tváře. „Budu tak smutná, když odejdeš. Prosím!“

Tupě zatnu čelist a nejraději bych znovu vrazil hlavou do zdi, jaká mě omráčuje bolest. „Vinnie, holčičko moje… Ty nevíš, co žádáš!" vydechnu zuboženě a zavrtím hlavou. Ona vůbec nechápe, jak moc jsem schopný jí ublížit svým chtíčem! „Ty moje touhy se budou zvyšovat… A jednou už se neudržím a znovu tě políbím. Znovu tě pohladím a polaskám tvoje rty... Tvoje něžný nevinný rty…" zachraptím, zatímco je hypnotizuju žádostivým pohledem. Jemně po nich přejedu prstem. Jsou tak horké a vybízejí k polibku. „Ty nechápeš, co k tobě cítím! Jak moc tě chci chránit. Jak moc toužím bejt s tebou. Ale ty si nezasloužíš, abych ti takhle ubližoval. Nezasloužím si tvoje polibky. Nemůžu tě okrást o tvojí nevinnost!" vydechnu bezmocně, zatímco upír ve mně plesá při těch slovech a nejraději by si ji hned vzal. Cítím ten chtíč uvnitř sebe jako žíravinu, spolu s tou naprosto bolestivou láskou, jež mě rozleptává. Ale raději bych si probodnul hruď, než bych si ji takhle vzal. Než, abych ji zneužil, jako ti zmrdi přede mnou!

Zklamaně skloní hlavu a nechává slzy stékat po tvářích. „Jsem špatná… Tak moc, že už se mnou ani nechceš být,“ vzlykne, jako by mě ani neslyšela. Něžně ji pohladím po tváři, zatímco zatínám zuby, ale ona ucukne. Zaleze si zpátky pod deku a schoulí se do klubíčka. Je apatická, jako by se snažila splynout s postelí a být neviditelná.

Chytím se za hlavu a drápy si zadřu tak hluboko do kůže, až cítím tu uvolnující bolest.

„Lásko..." zašeptám a zabalenou v peřině ji k sobě přitáhnu. „Budu s tebou…"

Nadějně ke mně zvedne oči.

„Když mi slíbíš, že už o sobě takhle ošklivě nikdy nebudeš mluvit, ani smýšlet, protože to není pravda..." hlesnu srdečne a zamilovaně ji pozoruju. „Ty seš milá, hodná, nevinná a sladká. Nejlepší, co jsem kdy poznal..." zašeptám a znovu ji se vší něhou políbím na rty a vydechnu jí okouzleně do tváře. „Tak nádherná… Tak čistá… Zabil bych se kvůli tobě, kdyby sis to přála.“

„Zabil?“ vyděsí se. „Ne, prosím, to ne!“ zazoufá si plačtivě a obejme mě křečovitě kolem krku. Přitiskne se ke mně, až cítím, jak jí žilami protéká krev. Její vůně mě okouzluje a o to víc proměňuje  ten chlad v nepřirozený zvrácený a zrůdný chtíč. „Neodcházej! Neodejdeš, že ne?“

„Ne…“

„Slibuješ?“

Těžce polknu. Jemně jí za ucho zastrčím dlouhý pramen blonďatých vlasů. „Neodejdu. Jedině, kdyby sis to sama přála, princezno…" zašeptám a přinu ji k sobě, zatímco jí jemně přejíždím po zádech a vdechuju její vůní. Jsem jí naprosto okouzlený, naprosto spoutaný. „Ach bože, takovýhle pocity jsem neměl ani jako člověk. Kéž bych tě poznal, když jsem byl ještě na živu a normální, tolik bych tě neohrožoval," vydechnu a znovu ji něžně políbím. „Promiň mi ty doteky, já ... nedokážu si pomoct. Mám z toho strach… Že ti jima ublížím." Třu se jí nosem o horkou tvář. „Vadí ti ty doteky? Kdybych tě jima trápil nebo se ti to nelíbilo, slib mi, že mi to hnedka řekneš!“ Zadívám se jí něžně do očí. „Slibuješ, princezničko?" usměju se na ni pln něhy.

Přikývne a nejistě se usměje. „Ale mně se to líbí…“ Stydlivě sklopí oči, až ucítím intenzivní tlak v klíně, nepopsatelnou touhu po tom cudném těle. „S tebou se nebojím ničeho,“ přizná s červenáním.

„Proboha," zasténám a znovu ji k sobě jemně přimknu. Tohle je takové mučení… Navíc to ve mně vyvolává pocit, že bych jí tím možná neublížil… Že by možná byla šance. Zatvářím se, jako by mi do hrudi zabodla kůl. „Ty seš fakt anděl..." vydechnu a nosem se jí otřu o čelo. Pak se od ní jemně odtáhnu a zvednu ze strany postele štěně, které uslo v peřinách. „Tvůj Ballů, holčičko moje," zašeptám a položím ho k ní.

Okamžitě ho přitáhne do své náruče a mazlí se s ním, zatímco se usmívá.

A já ji s hrdlem staženým naprostým štěstím a zrůdnou pedofilní touhou pozoruju…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 59. kapitola: