OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 62. kapitola

15.03.2012 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 972×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

62. kapitola - „Proč je tak zlý?"

Cristoball

Když se Diana došplhá po schodech nahoru, vysíleně se posadím kousek ode mě a zmoženě se ušklíbne. „Sakra, eskalátory by neuškodily,“ zachraptí a protočí provokativně oči, zatímco jí z tváře sálá hrubý sarkasmus.

Nechápu, jak to dělá, že je stále tak zvláštně ironická a tváří se tak sebejistě a přitom cynicky… Jako by to byl dar nebo spíše prokletí.

„Ahoj Vinnie…“ zazubí se přátelsky na mou holčičku, která neodpoví, ale o to více se ke mně přivine.

„Mám to, ale blbý dotazy, co?“ hlesnu zoufale směrem k Di, které pomalu modrá celá pravá ruka.

Mírně se poušklíbne a zavrtí hlavou. „Nech být… Beztak by na to přišel.“

„Nechej si to ošetřit…“ nabádám ji, ale ona jen zavrtí hlavou a dál sedí jako hromádka neštěstí, i když se tváří sebestředně a dravě.

„Tak mi půjdeme… Fakt promiň,“ řeknu a zvednu se. Celý obličej mě štípe, ale to seru. Hlavně, že to neodstral Dick, když se tak hloupě ptám. „Půjdeš se mnou do koupelny, princezno?“ Zadívám se opatrně na Vinnie. „Musím ze sebe smejt tu krev. Pak ti udělám něco dobrýho k jídlu, jo?“

Vinnie přikývne a chytí mě dětinsky za ruku, až se mi v hrudi rozhoří radost. V koupelně se posadí na vanu, zatímco já přistoupím k umyvadlu a omývám si krvácející tvář. Mám pocit, že mi snad rozbil nos.

„Proč je tak zlý?" zeptám se tiše.

Nechápavě se na ni otočím. „Kdo, holčičko?“

„Chester,“  hlesne a nakrabatí čelo.

„Ale on není zlej,“ usměju se pobaveně, i když mě celý obličej podivně pobolívá. Hold Nad-upír, ten má sílu jako bejk. „Taky bych se za tebe klidně porval. Udělal bych cokoliv, abych tě uchránil…“ zamumlám nejistě, protože ji nechci zbytečným násilím vylekat.

„I Di byla zraněná…“ šeptne tiše.

Povzdychnu si a raději změním téma. „Máš hlad nebo by sis třeba chtěla dát zase vanu plnou bublinek?" udělám legrační obličej, abych ji rozesmál. Krev jsem ze sebe už smyl, tak bych ji neměl děsit... I když rány stále ještě trochu krvácí.

„Nemám hlad,“ pousměje se. „Můžu … můžu se na něco zeptat?“ stiskne napjatě rty.

„Cokoliv, Vinnie.“

„Mám nějakou divnou krev?“ podvíá se na mě.

Ten její dotaz mě zaskočí. Zastavím se v půlce pohybu a tvář mi protne idiotská lačnost a touha po její krvi, nevinné a sladké krvi, kterou mi ani Angela nabídnout nemůže, protože ona už čistá a cudná není. „Nemáš,“ odkašlu si se zachraptěním.

„Jenom mi přijde zvláštní, že mi ji nepiješ… Upíři to přece tak dělají.“ Trhne sebou při ošklivé vzpomínce.

Ještě pár jejích takových vět a já se té erekce snad nikdy nezbavím! Ještě chvíli a budu ho moct používat jako pálku na baseball…

Oči se mi rozzáří chtíčem natolik, až je musím zavřít a promnout je. „Vinnie... Nečekal jsem, že bys chtěla, abych ti pil krev. Proč bych to měl dělat? Jsme přece velký kámoši, tak si nemyslím, že bys mi musela dávat napít ze svojí krve..." usměju se na ni.

Její krev… Její sladká horká krev, která by příštila z její tepny do mého těla… Připadal bych si, jako naplněný rozkoší a čistou nevinností.

„A nemusíš se bát… Krev máš určitě dobrou, zdravou a já bych tě moc rád ochutnal.“

Co to kecám? Držím se zuby nehty, abych se do ní nezakousnul jako rejsek a nevyždímal z ní poslední kapku!

„Ale proč bych tě tím měl stresovat,“ mrknu na ni. „Neboj se. Nebudu z tebe pít,“ reaguju na její zachmuřený obličejík.

„Aha..." zamumlá a poněkud zklamaně si poposedne. „Takže upíři pijou krev jenom těm, které nenávidí?“

Zamračím se. „To ne… Zlí upíři pijou krev všem bez rozdílu, ale ti hodnější… Se snaží pít krev jenom těm, které mají rádi, protože…“ zarazím se a prohlédnu si tu nevinnou tvářičku. „To je moc složitý, holčičko, ale nemusíš se bát. Když má upír někoho rád, tak to sání toho člověka nebolí.“

„Vážně?" Věnuje mi široký úsměv, zatímco na mě podivně rozechvěle shlíží. „Tak proč?“

Vážně je tak těžké pochopit upíra, který je zblázněný do nevinné křehké dívenky a nechce jí pít krev, ačkoliv její tělo a její životadárná tekutina je pro něj to nejpřitažlivější, co kdy v životě viděl?

„Nechci, aby ses mě bála... Moje sání by tě nebolelo, ale třeba se ti to nelíbí a mohlo by ti to být nepříjemný," usměju se na ní. „Ty mi přece nemusíš dávat svou krev. Nic mi nedlužíš, holčičko.“ Pohladím ji po vlasech.

Okamžitě se ke mně přivine. „Ale já bych chtěla…“ položí mi hlavu na hrudník. „S tebou je všechno tak hezké,“ usměje se zasněně a objímá mě kolem pasu.

„S tebou je taky všechno krásný, princezno..." hlesnu a poslouchám s přivřenými víčky její klidný dech a bušící srdce. „Aby ti nebyla zima... Víš, jak jsem ledovej," hlesnu smutně a odtáhnu ji od sebe.

Bez řečí se ke mně znovu natiskne. „Aspoň mě budeš moct pomazlit, když mi bude zima.“ Zavrtí se mi spokojeně v náručí.

„Měl bych tě hnedka zlochtat, protože nemyslíš na svoje zdraví…" rozesměju se a začnu ji lehce lechtat a líbat do vlasů.

Uvolněně se rozesměje. „Ne… Přestaň!“ Kroutí se jako žížala, když náhle usykne.

Vdechnu vůni krve a vidím, jak jí po ruce stéká úzký proužek krve.

„Zahojíš mi to?“ natáhne ke mně ruku.

„Moc se omlouvám. To jsem nechtěl," zajíknu se, omámený její vůní a něžně ji pohladím po paži. „To víš, že ti to zahojím..." hlesnu, aniž by mi došlo, co to vlastně dělám! Jenže, jakmile ochutnám její krev, zaúpím blahem a místo, abych ji hojil, tu ranku olizuju a dostávám do sebe tu ambrozii... Zažívám rozkoš už jen proto, že polykám tu čistou neposkvrněnou krev, která na mě působí jako afrodisiaka života.

Vinnie tlumeně vzdychne a uvolní se. „Ballů…“ prohne se. Tváře jí hoří, dech má zrychlený a celá se podivně chvěje a propíná.

Vzpamatuju se teprve, když Vinnie v mém náručí vykřikne. Rychle se od ní odtáhnu a hledím se jí do očí, zatímco se jí ranka sama hojí mým jedem. Do prdele, přehnal jsem to! „Ublížil jsem ti?" V očích mám podivné šílenství. Jestli řekne, že ano, zabiju se.

„Nee…" vydechne okouzleně a tváře má celé červené. Stydí se. Obejme mě a unaveně se na mě usměje.

„Co se ti stalo?“ vydechnu, i když si nejsem jistý, jestli to chci slyšet. Proboha, já jsem ji zprznil! Já jsem ... jí dopřál orgasmus, který jí mohl tolik ublížit! Není na to připravená, není!

„Já... Nevím..." ošije se. „Ale bylo to hrozně krásné..." usměje se a zaboří nos někam mezi můj krk a rameno, zatímco vdechuje mou vůni.

„Hrozně krásný…" zabručím nejistě a přivinu ji k sobě. „Tak takhle ... chutná láska, princezno moje," vydechnu nerad, protože jsem jí to ukazovat nechtěl. „Něco podobnýho zažívaš u milování… Taky je to krásný… To je právě to pokračování toho našeho mazlení a pusinek, co jsi chtěla vědět..."

„Vážně?“ hlesne a otře se mi nosem o krk jako omámená. „A budeš se se mnou někdy milovat?“

„Co to říkáš?!“ Dostanu ze sebe a rozkrok mi div nevzplane touhou.

„Co?" zvedne hlavu. „Ty ... ty nechceš?" zadívá se mi zmateně do očí.

Div nezavyju. Snažím se potlačit myšlenky na to, že bych ji měl pod sebou… Že bych se díval do jejích očí a bral si její tělo tak náruživě, až by se zalykala a stydlivě sténala moje jméno, vypínala se proti mně a vracela mi svými pohyby rozkoš. Zavrtím hlavou. „Chci tě. Nikdy jsem nikoho nechtěl tak moc, jako tebe..." hlesnu zoufale a přivinu ji k sobě ještě blíž. „Ale není to správný. My spolu přece můžeme dělat i jiný krásný věci, viď?" usměju se na ni a políbím ji na čelo.

„Jsou ještě krásnější věci, než tohle?" zajíkne se natěšeně.

Protočím oči. No, do prdele, to jsem to ale posral! „Třeba hraní si s pejskem?" usměju se na ni. „Nebo čtení pohádek?"

Vinnie svraští čelo a zadívá se mi do očí. „Proč to není správné?“ hlesne podezíravě.

„Protože se milujou jenom zamilovaný, víš? Takže až do mě budeš zamilovaná, tak to bude správný..." usměju se na ni, nadšený sám nad sebou, jak jsem to dobře obešel a přitom se snažil nekazit její iluze.

„A jak … se to pozná?“

Sám se zamyslím. „Když seš s tím, do koho seš zamilovaná, tak cítíš takový příjemný pocity. Hřeje tě na hrudi. Cítíš se tak šťastně, jako nikdy a toužíš bejt jenom s ním. Chceš ho mazlit, dotýkat se ho a chceš, aby byl jenom tvůj. Nejraději bys, aby ho nikdy nic nebolelo a aby mu bylo pořád jenom dobře a taky byl šťastnej jako ty… Obětovala bys za toho človíčka i svůj život,“ zachraptím s úsměvem a probodávám ji láskyplným pohledem, protože já to k ní cítím… „Pak poznáš, že to co cítíš, je láska, zamilovanost… Že skutečně miluješ."

Zářivě se na mě usměje. „Myslím, že … do tebe jsem zamilovaná,“ zazubí se nadšeně. Jako by ji ta zpráva těšila, žádný strach a zděšení, že se zabouchla do perverzního upíra, který má rád malé holčičky…

Zřejmě netuší, co jsem za zrůdu a ačkoliv je to na jednu stranu dobře, tak na druhou mě to trápí, protože jí zatajuju něco, čím bych jí mohl pestře ublížit.

„Taky si myslím,“ zamumlám a znovu si vzpomenu na úžasnou chuť její krve, která mi dodala tolik energie a rozkoše… Nejraději bych pil pořád jen ten sladký nektar, co jí koluje v žilách! „Ale milování patří lidem, který spolu chtěj zůstat už nafurt, víš? Takže bych to nějak prozatím nehrotil. Ještě si můžeš najít nějakýho jinýho kámoše, kterýho budeš mít mnohem raději, než mě,“ vydechnu a cítím, jak mi ta myšlenka zařezává pomyslné ostří do srdce.

„Žádného jiného nechci, jenom tebe," řekne rozhodně a důrazně pokývá hlavou, jako velká holčička. Dívá se na mě, jako by objevila poklad. Zrovinka ve mně!

„Miluju tě, ale nejsem si jistej, jestli je to tvoje správný rozhodnutí. Jsem upír. Víš, že když se rozzlobím, tak se mě bojíš,“ hlesnu nejistě.

„Ale ty se nebudeš zlobit, že ne?“ pohlíží mi se zájmem do tváře a sápe se po mně.

Jsem o tolik vyšší, než ona, až je oproti mně tak drobná a dětská, rozkošně maličkatá.

„Na tebe ne,“ řeknu upřímně. Nedokázal bych se na ni zlobit za nic na světě. „Ale nechci, aby ses někdy bála, když se občas naseru. Nejsem zlej, neublížím ti. Nikdy! Slibuju!“

Zamilovaně se na mě usměje a postaví se na špičky, aby mě mohla políbit na rty, zatímco mě se zrychlí dech a v klíně ucítím znovu tu perverzní touhu a tvrdost.

*** *** ***

Angela

Vejdu do koupelny a zamknu za sebou. Věci, které jsem si s sebou přinesla si rozložím kolem sebe a zadívám se na sebe do zrcadla. Pokud chci Balla, musím se sebou něco udělat. Má přece rád holčičky, tak ji ze sebe udělám. Věk na to mám. Jsem dokonce mladší, než ta Dickyho sestra. Pustím vodu a smeju z obličeje všechna líčidla. Světlé řasy si přejedu jen trochou řasenky a na pusu použiju jen obyčejný balzám. Své věčně zacuchané vlasy si narovnám a spletu v dva holčičí copy. Ubere mi to ještě pár let. Nakonec se navléknu do dívčích světle růžových šatů s drobnými kvítky a podívám se na sebe. Skoro se nepoznávám. Vypadám opravdu jako dítě. Doufám, že se mu budu líbit. Uklidím věci a vyjdu na chodbu. Sejdu do obýváku, kde sedí Dexter.

Když mě uvidí, s otevřenou pusou mě sjede pohledem.

Trochu se ošiju. Cítím se tak nějak nejistě.

„Co to vidím?" hlesne a několikrát zamrká. „Kdo seš, krasotinko?"

„Kdo asi?!" zavrčím na něj rozpačitě.

„No teda, Ang..." Zvedne se, aby si mě prohlédl.

„Co ta změna?" rýpe do mě.

„Jdi do prdele..." popřeju mu potichu, a když spatřím Cristoballa, kterého nejspíš přilákalo Dexovo špičkování, nejistě přešlápnu na místě a zatajím dech.

„Angelo?“ vydechne Ball a sjede mě hodnotícím a okouzleným pohledem. Borůvkové duhovky se mu zalesknou chtíčem a nadšením, až oči zavře a uhne pohledem stranou. „Co se ti stalo?“ řekne chraplavě a znovu sjede na mé štíhlé nohy a doslova rentgenovým pohledem mi po nich přejíždí. Mlsně si olízne rty a z hrudi se mu ozve toužebné zavrčení. „Do prdele,“ usykne a obrátí se ke mně zády. „Cos to provedla?!“ zasyčí a pohledem sjede na Dickyho sestru, která před ním nejistě přešlapuje a očima přelétává ze mě na něj.

Sjedu tu nevinně se tvářící blondýnu pohledem a podívám se zpátky na Crise. „Nic se mi nestalo a nic jsem neprovedla, jen… bych potřebovala svou dávku… jedu," usměju se. Potřebuju ho dostat od téhle zamlklé dívenky.

„Dobře, jenom ... odvedu Vinnie," zamumlá a napřáhne k ní ruce. „Pojď, princezno moje, počkáš na mě chvilinku u Desire. Já si pro tebe přijdu, jo?" Natáhnu k ní dlaně.

Dívám se, jak se ho poslušně chytne za ruku a zamilovaně se na něj zadívá.

„Prej princezno," směje se Dex, zatímco mně se podivně sevře krk.

„Drž už tu hubu…" vzdychnu a sleduju je celou dobu, dokud nezmizí v patře.

*** *** ***

Stejně jako ta křehulka jdu poslušně za ním, abych za námi potichu zavřela dveře do knihovny, otočila klíčem v zámku a klíč schovala, aby mi nemohl zase tak rychle utéct. Je tak mimo, že to ani nezpozoruje.

Sedí v křesle a mne si oči. Vypadá tak sklesle a zoufale…

„Co ti je?" Přejedu mu s úsměvem prsty po tváři, když si pořád mne obličej a vůbec nevnímá.

„Nic!“ zavrčí ostře a snaží se na mě nedívat. „Podej mi ruku, ať to máme rychle za sebou. Musím za Vinnie, nevydrží beze mě.“

Ta jeho strohost mě bolí!

„Tu chvíli přežije…“ odfrknu a posadím se mu do klína. „Seš pořád s ní. Proč někdy nepřijdeš za mnou?" zašeptám a chytím ho oběma rukama za obličej. Donutím se ho na mě podívat. Celou tuhle změnu jsem udělala kvůli němu a on se na mě ani pořádně nepodívá. „Já myslela, že minule… To bylo pěkný," usměju se něžně.

„Bylo to pěkný, ale … já teď fakt nemám čas. Vinnie je moje a musím se o ni postarat. Nezlob se, ale rád bych to měl za sebou,“ prskne temně a náruživě si prohlíží ten můj dětský vzhled.

„A já už nejsem tvoje?" Povytáhnu obočí a zadívám se mu do borůvkových očí. „Říkals, že budeš přemýšlet o to, co jsem ti minule řekla, ale nemám ten pocit…" zatvářím se sklesle. Snažím se být co nejmilejší a nejtrpělivější, aby tu se mnou zůstal, co možná nejdéle.

„Tys moje bejt nechtěla!“ usykne zle a zůží oči. „Ona jo!“ ušklíbne se nadšeně a na okamžik zavře oči, jako by si před nimi přehrával její obraz. „Samozřejmě, že o tom přemýšlím, ale není to jednoduchý,“ zamručí nepříjemně, jako bych ho týrala svými dotazy a rozhodnutím, které po něm žádám.

„Jo, nechtěla… Co bylo už neplatí,“ řeknu trpělivě a pohladím ho palci po tvářích. „Není to jednoduchý, protože seš pořád u ní. Je mi jasný, že ... vede," poušklíbnu se. Tak moc bych se ho chtěla zeptat, jestli s ní spí, ale nechci ho naštvat. „Copak ... ti ani trochu nechybím?" udělám na něj smutný kukuč.

„Nevede! Nemůžeš takhle počítat skore. Láska se takhle počítat nedá," ušklíbne se znechuceně a zavrtí hlavou. „Zatímco ty soutěžíš, tak ona je upřímná… A bohužel, když jsem s ní, tak mi nechybíš. Ani si na tebe nevzpomenu,“ řekne chladně, jako skutečný upír bez duše a srdce.

Jeho odpověď mě zasáhne víc, než bych chtěla. Zalesknou se mi oči. Přestanu svírat jeho obličej ve svých dlaních a sklesle se na něj zadívám. „To bolelo..." přiznám tiše.

Necitelně pokrčí rameny a ušklíbne se. „Lepší, když víš pravdu... Kdybys byla se mnou, nestalo by se to, to přece víš..." hlesne a odvrátím hlavu.

Ten jeho chlad a odtažitost skutečně bolí a spolu s tím, jak necitelně nese mou prohru, mám pocit, že ho ztrácím o to víc…

„Proč seš na mě takovej? Ona si zaslouží všechno a já nic? Tak do háje podívej se na mě!" zabuším mu do hrudníku pěsti, protože se mi chce brečet. „Já nemám myšlení tak nevinný jako ona, ale... Snažím se kvůli tobě změnit a ty místo toho, abys to ocenil, tak se ode mě furt odvracíš! Copak se ti nelíbím? Jsem přece mladší, než ona. Jsem holčička… Tvoje holčička..." zašeptám mu zoufale do ucha a natisknu se na něj.

„Angelo,“ vydechne úzkostně mé jméno a opatrně mě k sobě přivine, zatímco já polykám slzy. „Vždyť mě nechceš… Bylo by ti líp s někým jiným.“ Hladí mě něžně po vlasech, zatímco já vdechuju jeho sladkou vůni. Podivně medovou… On voní jako dětství, jako kuchyně, která je zaplněná vůní čerstvě pečených buchet a dětského smíchu. Voní jako tatínek, u kterého mě do nosu štípe hořké aroma doutníku. „Vzpomeň si, jak moc jsem ti ubližoval,“ zachratí těžce.

„Myslíš, že bych tohle všechno dělala, kdybych tě nechtěla?" zazoufám si a rukama mu zajedu do kraťounkých vlasů. Chce něco namítnout, ale já to už nechci poslouchat. Nechci, aby si vymýšlel další důvody, proč to nejde. Přitisknu se mu ke rtům a začnu ho líbat.

Oddá se mi a hladově mi vrací všechny moje doteky i polibky, zatímco ochutnávám jeho rty i jazyk.

„Ne…“ vydechne chraplavě a odtrhne se ode mne. Rty mi sjede na krk a rozmazluje mě na holé kůži, až vzdychám. Když to čekám nejméně, zakousne se mi do krku, až se prohnu. Nemá sílu mě dostat na vrchol, ale mě to mrzí, protože jeho láska už není tak silná a ten cit se pomalu vytrácí, stejně jako vedle něj zaniká moje existence. „Odpočiň si,“ zašeptá a položí mě na pohovku. „Já musím jít.“

„Balle..." vydechnu, protože se mi motá hlava a já mám pocit, že se někde vznáším.

Když zjistí, že je zamčeno, otočí se na mě.

„Buď tu ještě se mnou..." Natáhnu k němu ruku. „Aspoň chvíli."

S těžkým povzdechem si poklekne vedle mě a hladí mě po vlasech, dívá se mi něžně do očí.

Ještě omámeně se na něj usměju a vážně si tu jeho přítomnost užívám. Je to zvláštní, jak málo mi teď stačí. Když omámenost postupně opadne a já spadnu zpátky na zem, stáhnu ho k sobě a znovu políbím. „Děkuju..." opakuju mu to slovo, protože mu ho dlužím za spoustu věcí, a dál ho jemně líbám.

„Není za co,“ zamumlá a odtáhne se ode mne. „Ang, tohle pro mě není lehký. Jsem na vážkách, protože vás mám rád obě. Chápeš mě?“ zadívá se mi upřímně do očí, zatímco jeho tmavomodrý pohled je bezradný.

Otevřu oči a dlouze se na něho zadívám. Mlčky ho pozoruju. Vypadá, že si tu situaci zrovna neužívá. Spíš vypadá tak nějak... zdrceně. Pohladím ho po tváři. „Chápu," odpovím nakonec a v tu chvíli mám pocit, že to tak doopravdy cítím. Je mi ho líto. Je mi líto toho, jak jsem to podělala...

„Mrzí mě to, Ang… Tohle jsem neplánoval,“ zavrtí hlavou a oknem vyklouzne do temné noci.

Obejme mě chlad a smutek, protože jsem náhle tak sama… 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 62. kapitola: