OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 63. kapitola

23.03.2012 (16:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 737×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

63. kapitola - Špinavé holčičky nemají maminky...

Chester

Sedím v křesle a mlčky pozoruju Di, jak se snaží věnovat dvojčatům, ale bolí jí skoro každý pohyb. Tak rád bych jí pomohl, ale nechce. Raději polyká prášky, které beztak nezabírají, než by mě nechala, abych se z ní napil.

Když děti uspí, zmoženě sebou plácne na postel a usykne bolestí. Chraplavě se nadechuje a oči se jí klíží. „Sakra,“ vydechne naštvaně a znovu se jako lazar zvedne a postaví. Je celá shrbená a usykavá bolestí.

„Kam jdeš?“ hlesnu do ticha jejího naříkání a propaluju ji temným pohledem.

„Evidentně pryč,“ usykne, až mám chuť ji za tu drzost mírně potrestat feromony, ale v jejím stavu mám obavu, abych jí nepřitížil.

„Vážně tě nic nebolí?“ řeknu napjatě a pozoruju ji, jak se mračí a tvář má staženou bolestí.

„Nic mě nebolí, sakra! Jenom celý moje tělo! Nejspíš jsi mi zlomil ruku, zkurvil záda a z hlavy udělal škopek, jinak mi nic není!“ zavrčí ostře a znechuceně se na mě zašklebí. Ironie jí z tváře sálá přímo ukázkově a já pevně zabodávám drápy do opěradla křesla.

„Pomohl bych ti, ale to bys mě ovšem musela nechat na sebe sáhnout!" syknu skrz zuby.

„Jasně, co bys mi zlomil tentokrát?“ vyjede po mně.

Překvapeně se za ni zadívám. „Budu to brát tak, že jsi to řekla ve vzteku, a já to tím pádem neslyšel…" polknu a zadívám se jinam. Jistě, já netoužím po ničem jiném, než jí něco lámat! Do hajzlu!

Chytí se za hlavu a bezmocně usykne: „Promiň… Sakra, nemyslela jsem to tak. Jenom mě všechno bolí a jsem pak nepříjemná. Mohl bys mě uzdravit?“ Obrátí ke mně prosebný škemravý pohled šedých očí, kterým nemohu odolat. „Štve mě, co jsem řekla. Jsem fakt něco, když je mi blbě,“ povzdychne si a protočí provokativně oči.

„Pojď ke mně..." Natáhnu k ní ruku, a když ke mně pomalu přijde, stáhnu ji k sobě na klín.

„Sakra, au..." usykne.

„Šššš..." Otřu se jí o ucho, odhrnu jí z krku vlasy a zlehka se do ní zakousnu.

Okamžitě se mi oddá a tiše, sladce posténává, zatímco z ní piju a vymývám si mozek neskutečně sladkou Šťastnou krví. Prsty mi přejede po nápisu na hrudi a mě rázem zaplaví taková vlna lásky a něhy, až ji tím vynesu na vrchol a Di vykřikne rozkoší. Opatrně jí zahojím ranku a zadívám se na ni.

Drze se ušklíbne a padne mi kolem krku. „Není nad to, když si uvědomíš, jak moc mě žereš, sakra,“ odfrkne zamilovaně a políbí mě na rty. „Dík, můj upíre,“ zazubí se sebestředně a šedé oči jsou natolik pronikavé a procítěné láskou, že mi ta její arogantní nátura ani nepřijde.

„Já si to uvědomuju, ale co ty?“ zadívám se na ni vážně. Narážím samozřejmě na tu scénu, která proběhla před pár hodinami na chodbě. Na to, jak krásné věci s Dickem prožila a jak moc ho miluje. Myslím, že tohle mi bude znít v hlavě už pořád. Skvělý způsob sebemrskačství – Kam se hrabe upíří slast!

„Myslíš, že když s tebou nemlátím o zeď a nelámu ti kosti, tak že tě nemiluju?“ pozvedne obočí, ale když vidí, jak se nadechuju k nepříjemné odpovědi, zarazí mě. „Sakra, klid… Vždyť já to vím. Vzala jsem si tě. I přes to všechno jsem si tě vzala! To snad mluví za všechno, ne?“ Obejme mě kolem krku a natiskne se ke mně. „Kdybych tě nemilovala, proč bych si tě jinak brala?“

„To nevím..." odpovím upřímně a dál se na ni dívám. „Měla bys Cristoballovi pomoct. Ty přece víš líp než kdokoliv jiný, jak zvládat lásku ke dvěma protějškům…"

Sladce se na mě usměje. „To je jednoduchý, sakra. Zatímco je jeden pryč, věnuju se druhýmu! Nejlepší bylo, kdyžs byl zlej a hnusnej a nechávals mě být. To jsem se s Dickem mohla trávit hodiny a užívat si jeho pozorností a rozkoše, kterou mi poskytoval,“ ušklíbne se ďábelsky a vycení na mě špičáky.

Stisknu ji, až zaskuhrá.

„Sakra, víš, že takhle to není! Jsem furt jenom s tebou. Dick má mojí segru Desire a já mám za trest tebe,“ uculí se na mě pobaveně. „Miluju tě víc, proto jsem s tebou. Ty seš ůj upír. Patříš mi a já … ráda vlastním zbytečný krámy,“ udělá na mě ironickou tvář. Očividně se rozhodla, že mě bude svými řečmi týrat, takže nasadím netrpělivou masku. „Vždyť já patřím tobě. Jsem tvoje žena. Vyhráls, tak proč tohle děláš?“ zazoufá si, když vidí můj postoj a je mírně znepokojená, že nesdílím její vtipy. Pomalu si mne paži, kterou jsem jí stisknul až moc.

„Vážně? Tak proč ten pocit nějak nemám? Ostatně tohle sis udělala sama. Jsem teď horší, než jsem byl předtím. Vědělas to, věděli jste to všichni. Možná to byl jen strategický tah. Udělat ze mě žárlivého zmetka, aby měl Dick volné pole... To by byl přece dobrý důvod k nevěře, ne?" ušklíbnu se, zatímco mi oči zase horce planou.

„Ty víš, že to není pravda,“ povzdychne si šeptem a políbí mě na chladné rty. „Lásko, já tě miluju… Bez tebe nemůžu žít. S tebou chci mít děti. S tebou se chci milovat a prožívat všechny svý dny až do konce života. Klidně tě vezmu na řetěz a budeme jenom spolu, protože pro mě to bude požehnání," zašeptá rozechvěle, zatímco mi jemně cuchá vlasy.

Chvíli ještě odolávám, ale nakonec se těmi jejími slovy nechám zase uchlácholit. Opatrně ji jednou rukou obejmu, zatímco druhou jí třu paži, kterou jsem jí podle všeho zase stisknul moc. Nesnáším, že to neovládám! Mám pocit, že toho je na mě moc. Všechny ty pocity jsou tak intezivní a já je nezvládám. Nechci jí ubližovat. Nechci se hádat a dělat žárlivé výstupy, ale... Stačí mi málo a hned vyletím.

Mírně se ode mne odtáhne a zavrtí se mi na klíně. „Chci, abys věděl, že tě tvoje paní zbožňuje. Zapřísahala se, že bude věrně a navždy jen s tebou a nedělá jí problém, to dodržet, protože ty seš její první láska. Ta, která tak moc zlobí a dělá ji šťastnou,“ usměje se na mě. „Vždyť spolu máme setsakra úchvatný a nádherný děti a …“ zadívá se mi vyčkávavě do očí a skloní hlavu. „Chazzy, já bych chtěla další dítě… S tebou, lásko. Ne, jako náhradu za Tenebraa, naše třetí dítko, ale chtěla bych z lásky naše čtvrtý, který by ti bylo moc podobný a hrálo by si s dvojčaty,“ zašeptá mírně stydlivě a něžně se usmívá, zatímco jí z očí sálá touha. „Chci tě mít v sobě… Cítit, jak roste ten novej život. Chci se těšit, až se narodí. Chci, aby bylo celý jako ty…“ Šedé duhovky se jí zalesknou, když mi vezme dlaň a položí ji na své bříško. „Bylo by to první plánované…“ zašeptá toužebně a prosebně se na mě dívá.

„Jsi si jistá, že už je ta správná doba?" ujišťuju se, protože mě její přání zaskočí. „Že už jsi připravená?"

S úsměvem přikývne.

„Vážně?"

Úsměv se jí rozšíří a ona přikývne znovu.

Vzdychnu: „A myslí si, že ... moje momentální geny jsou to nejlepší, co ti můžu poskytnout?" zadívám se na ni tak nějak bolestně. Nerad bych těmi výkyvy, které teď mám, nějak naše další dítě ovlivnil.

„Sakra, budeš takovej už pořád,“ rozesměje se a protočí oči, zatímco mi prsty hladí hrudník. „Leda bychom zrušili náš sňatek," zamračí se přemýšlivě. „Ale to tě raději budu mít jako majetnickýho upíra, než bychom nebyli spolu," oklepe se a pobaveně vycení špičáky, zatímco se mi kroutí na klíně. „Lásko, pořád to seš ty, jenom máš větší sílu a seš majetnější, žárlivější a trochu víc upíří... Ale já tě zvládnu... Mám dobrou pojistku," zazubí se drze a přejede mi po jizvě, která mi vznikla při našem obřadu.

Zasáhne mne intenzivní vlna lásky.

Zamilovaně se na ni zadívám a stisknu ji v náruči. „Asi bys mi tu jizvu měla hladit celý den, to bych pak byl jako beránek." Políbím ji na vlahé měkké rty. „Já vím, že takový budu, ale... Nechceš počkat, až to začnu zvládat? Jsem na ty pocity zvyklý, takový jsem ostatně byl vždycky, ale... Nejsem zvyklý na tu intenzitu. Nerad bych ti ublížil ještě víc.“

„Myslím, že když budeš vědět, že jsem extra křehký zboží, tak se mnou budeš jednat v rukavičkách. Jako Nad-upír si dáš bacha na svou ženu, která nosí pod srdcem tvýho následovníka.“

„Ty mi asi vážně věříš..." zamumlám, zatímco jí prsty přejíždím po holé kůži. Bylo by to vlastně hrozně hezké. Zase zažívat to období. Teď snad už ve větším klidu. Jako Nad-upír bych mohl její změny nálad lépe zvládat a neprožívat pocity tak, že bych šílel také. Všechno by mohlo být jiné. Hezčí. klidnější. Poklidnější o to víc, že plánované. A mělo by to jednu velkou výhodu. Žádný jiný upír by se k ní po celou tu dobu nemohl přiblížit. Tenhle fakt mě tak potěší, že si až po chvíli uvědomím, jak se tomu potěšeně usmívám. A snad poprvé za celou tu dobu zalituju, že to těhotenství nebude trvat alespoň tak dlouho jako u lidí.

„Ty se usmíváš… Ty se usmíváš!“ hlesne a tvář hruď jí protne pocit vítězství. „Takže sakra souhlasíš?!“ zachraptí a svými prsty mě opatrně hladí po tvářích a dívá se mi do očí plna nadšení a lásky

„Kdo by odolal mít tě zase tak krásně pod kontrolou a ještě se mohl těšit na dalšího upírka." Věnuju jí široký ďábelský úsměv a majetnicky zajiskřím očima, zatímco ji dál hladím na podbřišku.

Zamilovaně se ke mně přitiskne a znovu mi, snad pro jistotu, přejede po svatební jizvě, až mnou projede nefalšovaný láskyplný cit, který by mi nejspíš podrazil nohy, kdybych neseděl. Dlouze vydechnu a zvrátím hlavu. Tohle není rozkoš, to je smrt pro bezcitného upíra a já … jsem tak rád, že ten cit je tak silným katem.

„Ale musíš na mě bejt hodnej, jo? Nesmíš mi ubližovat, jasný? Nesmíš se na mě zlobit, i když tě setsakra naseru… Nesmíš na mě křičet. Vůbec, jo? Musíš být můj hodnej otrok a plazit se mi u nohou…“ prskne sarkasticky a ta představa ji očividně těší.

„Co je? Proč mě takhle týráš?" vydechnu s námahou, když mi znovu přejede po jizvě, jako by se snad o něčem ujišťovala, a já se k ní začnu tisknout jak věrný pes. „Samozřejmě, že na tebe budu hodný… Já ani jiný být neumím!" Oplatím ji to její zazubení.

„No, já jenom, že vypadáš sakra dost děsivě… Násilnicky. A potkat tě v temný uličce, tak tě sotva drbu za ušima, jak svýho domácího mazlíčka.“ Pobaveně protočí oči v sloup a štíhlými prsty mě názorně podrbe ve vlasech. „Navíc seš víc upíří a já tě musím fakt hodně hlídat a mít tě pod dozorem, abys nelumpačil, víš? Hele, nikdy by mě nenapadlo, že ta moje značka, ta svatební jizva, bude tak vymakaná… Fakt je to super tuning pro neposlušnýho upíra! Brala jsem to jako součást obřadu, ale on je to celkem dokonalej způsob, jak tě nenásilně donutit, abys mi lízal paty,“ zachraptí a dme se v ní pýcha.

„No ano, zase sis mě dokázala pojistit," zašklebím se, když mě začne provokovat. „Jako bys nevěděla, jak moc tě mám rád..." Hodím po ní nevinný pohled, abych jí obměkčil. Na jednu stranu mě ale těší, že tu jizvu mám. Má pravdu, dokud se to nenaučím všechno ovládat, má zaručený způsob, jak u mě navodit další extrém. Ten méně nebezpečný. Už dávno jsem se smířil s tím, že s ní jde všechno pouze z extrému do extrému. Nic mezi tím neexistuje.

„Jo? Jak moc mě máš rád, sakra?“ zašeptá mi svůdně do rtů.

„Zrovinka jsem ti to chtěl ukázat!“ Blýsknu očima a přitisknu ji k sobě tak pevně, až vydechne a já se jí upířím polibkem hladově ponořím do úst, ale dávám si pořádný pozor, abych jí neublížil svou silou.

Když mě obejme kolem krku, vezmu ji do náruče a donesu na postel, kde ji položím a skloním se nad ní. „Asi bychom měli začít pracovat na tom upírkovi, když se máme tak moc rádi. Co myslíš?" zajímám se a rty jí laskám na krku.

„Ano!“ Souhlasí bujaře a chtivě se pode mnou propne.

*** *** ***

Vinnie

Sedím u Des na posteli a hraju si s Ballůem, ale každou chvíli se zadívám ke dveřím. Je to už taková doba, co můj Ballů odešel. Začínám z toho být nešťastná. Co, když lhal a už si pro mě nepřijde?! Zajíknu se při té myšlence. Nevím, co bych bez něj dělala! Ta představa mě tak znervózní, že už pohledem visím jenom na dveřích. Když se konečně otevřou a on se v nich objeví, úlevou mu vběhnu do náruče.

„Nemohla se tě dočkat."

Slyším, jak Des říká. To to na mně bylo tak poznat?! Pomyslím si, zatímco se k němu křečovitě tisknu. Přišel a je zase se mnou!

„Ale no tak, princezno, už jsem zase s tebou. Omlouvám se za zdržení..." vydechne a hladí mě něžně po vlasech, zatímco mě tiskne ke svému vysokému chladnému tělu. „Díky, Desire… Je mi líto, že to tak trvalo.“ Otočí se ke dveřím, kde stojí blonďatý upír, můj bratr.

Oba nás probdne modrým, zamyšleným pohledem a vdechne vůni, jako by si něco zjišťoval.

„Ahoj, Dicku,“ zachraptím nejistě Ballů.

„Ahoj Vinnie…“ hlesne nadšeně můj bratr. „Jsi s Cristoballem ráda?“ řekne tápavě a upřeně pozoruje, jak se ke mně můj upíří kamarád chová.

Nejistým pohledem se na Dicka zadívám. Pořád z něj mám podivný pocit. Ale nedívá se na mě tak, že by mi chtěl ublížit. Nakonec váhavě přikývnu, ale hned se od něj odvrátím a schovám si obličej do Ballůova trička.

„Ball ti neubližuje?“ Vyzvídá váhavě Desire, zatímco k nám pomalu jde.

Slyším její kroky a vím, že se tulí k Dickovi, i když nechápu, jak láska funguje…

Zprudka zavrtím hlavou a ještě víc se na něj namáčknu. Na co se mě to ptají? Snad mě od něho nechtějí zase odvést?! Přece mě k němu dali. Já už nechci pryč! Dick se zvedne a pomalými línými kroky dojde až ke mně...

„Jestli jí někdy ublížíš, ať už psychicky nebo fyzicky, tak..." zavrčí mírně do ucha. „Vinnie je s tebou evidentně šťastná a nejspíš tě má ráda, takže ... by bylo hezké, kdybyste spolu tedy byli jako pár a ona se nemusela bát, že ji vyměníš třeba za někoho jiného!"

Napjatě sleduju Dickovo podivné chování. Při jeho poslední větě rozšířím oči překvapením. O čem to mluví? Za koho by mě měl Ballů vyměnit? Tázavě k němu zvednu oči, protože tomu, co říká Dick, vůbec nerozumím. Ballů se tváří tak... zvláštně, až se z toho celá rozklepu.

„Nevím, jak to mám udělat, když mě chce Angela taky!“ zavrčí ostře Ballů a náhle se zarazí a pohlédne mi omluvně do očí.

Zalapám po dechu a o krok od něho poodstoupím. Tak on doopravdy uvažuje o tom, že odejde?! Ale přece mi sliboval, že...

„Vinnie…" Natáhne ke mně ruku, ale já couvnu o další krok. Proč mi potom vykládal všechny ty věci? Proč mi lhal?!

„Holčičko, já…“ Zarazí se a v borůvkových očích se objeví prázdnota, jako by nevěděl, co říct. „Víš, že tě mám moc rád. Nechci od tebe odejít, jen… Chce mě ještě jiná a já se s tím prostě musím vypořádat. Nechci ublížit ani tobě, ani jí.“ Udělá na mě zkroušený obličej a znovu po mně sáhne.

Jeho přiznání mě zaskočí. „To je ta, co potřebuje tvůj jed?" zeptám se.

Přikývne.

„Máš ji rád?" odvážím se mu položit další otázku.

Tupě přikývne. „Mám ji rád, ale tebe miluju, Vinnie. A to je víc!“

Zavrtím hlavou. Nějak nevím, jestli mu věřím to, co říká. Vůbec mě nenapadlo, že by mohl mít rád ještě někoho dalšího. Ani nevím, co bych měla cítit, co bych měla říct. Přijdu si zmatená. „Já... tomu nerozumím…" Znovu zavrtím hlavou, zatímco se mi do očí hrnou slzy.

„Nic se neděje, princezno,“ hlesne a poklekne si ke mně. „Neboj se. Já tě neopustím. Budu s tebou.“ Křiví tvář, jako by ho něco bolelo. Opatrně natáhne dlaň a chladnými něžnými prsty mi setře slzy. „Slibuju…“ vydechne tichý slib. „Víš, že jenom s tebou jsem šťastnej. Miluju tě a udělám cokoliv, abys byla šťastná a cítila se v bezpečí.“

Dívám se mu do očí. Slzy mi stékají do potvářích a já ani nevím, proč vlatně pláču. Narušil mi můj hezký svět, ve kterém byl jen on a nikdo další, a říká mi tu věci, které nechci vědět. Nechci o nich přemýšlet. Chci, aby všechno bylo jako předtím.

„Lásko... Neplakej, prosím…" Přemlouvá mě zoufalým hlasem, zatímco se tváří stejně bezradně jako já. „Budeme spolu. Budeme dělat všechno krásný. Cokoliv si budeš přát. Já tě přece neopustím, nikdy!" Přivine se ke mně a tiší mě. Jeho doteky vnímám jako přepadení. „Budeme u nás..." šeptá a já ho obejmu kolem krku. Vezme mě bez problému do náruče a přenese mě do naší ložnice, která je pár kroků ode dveří, ze kterých mne právě vynesl. „Odpusť mi to… Můžu to nějak odčinit?“

„Přines mi Ballůa..." škytnu, protože jsem ho zapomněli u Des.

Ihned vyskočí na nohy, aby mi ho chvíli na to už pokládal na deku.

Přitisknu ten černý kožíšek ke svému tělu a zalezu si pod deku. „Budu spát..." položím si hlavu na polštář.

Ballů si dlouze povzdychne a poklekne si vedle postele, zatímco mi přitáhne peřinu až pod bradu. „Chceš přečíst pohádku?“ Ledovými prsty mi přejde po tváři, až stisknu víčka.

„Ne. Jen prosím nezhasínej…“ Poprosím ho. Pořád se bojím tmy. Nerada bych se od ní probudila. Otočím se k němu zády a zadívám se z okna. Chci spát. Dlouho spát. Pomyslím si a zavřu oči.

Plakala jsem. Všude kolem mě byla tma a já seděla na vlhké zemi a plakala. Třásla jsem se strachem a zimou. Nevěděla jsem, kde to jsem. Věděla jsem jenom to, že zase přijdou… přijdou a ublíží mi.

Bubáci s dlouhými drápy a svítícíma očima. Hráli si se mnou tím ošklivým způsobem. Říkali, že jsem špinavá a zlobivá a musí mě potrestat. Smáli se mým slzám a snaze utéct.

Tak moc jsem chtěla utéct. Schovat se do teplé mamčiny náruče. „Maminko…“ zavzlykala jsem do toho strašidelného ticha. „Maminko, kde jsi?“ šeptala jsem a pěstmi si stírala slzy z tváří. Představovala jsem si, jak asi moje maminka vypadá. Jak mě tiskne k sobě a hladí po vlasech… nepamatovala jsem si ji. Neměla jsem žádnou vzpomínku. Co když jsem žádnou maminku ani neměla? Jen jsem na to pomyslela, do očí se mi vehnaly nové slzy.

„Snad bys neplakala, poupátko?“ ozval se náhle ten známý děsivý hlas, který jsem slyšela i ve spánku.

 Dlaní jsem si přikryla pusu a snažila se utlumit plačtivé vzlyky. Začala jsem se třást ještě víc a pokoušela se spolykat všechny slzy, které mi zalévaly oči. Když se přede mnou z ničeho nic objevily ty dva blyštivě zelené kamínky, vyjekla jsem. Chtěla jsem utéct, ale neměla jsem kam. Nemohla jsem nic. Jen čekat a stále dokola ho prosit.

Oči zmizely.

Překvapeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Odešel? Nechal mě být? Odvážila jsem se zvednout a začít s rukama před sebou tápat ve tmě. Když se blízko mě ozvalo zavrčení, zakopla jsem a upadla. Znovu jsem se rozplakala. Bolelo mě koleno a odřela jsem si dlaně.

Začal se mi smát. A čím víc jsem plakala, tím víc se smál.

Když jsem se zvedla ze země, vynořila se ze tmy jeho ruka s dlouhými drápy a škrábla mě do rány na koleni. Vykřikla jsem, ale bubák se jen smál. A pak se po mně natáhl znovu a znovu, až jsem cítila, jak mi po nohách stéká krev. „Prosím, už dost!“ naříkala jsem, a snažila se utéct.

Nechal mě.

Slyšela jsem jen jeho dech, který byl čím dál blíž. Zoufale jsem couvala dozadu, zatímco se snažila prohlédnout tu černočernou tmu. „Bojím se, bojím. Bubáku, už přestaň, prosím. Já už budu hodná,“ zaplakala jsem.

A pak mě najednou objal jeho chlad, který z něho pokaždé sálal, když se dostal až ke mně a já… já věděla, že teď přijde to nejošklivější. To nejbolavější. „Maminko!“ volala jsem, když praskala látka toho, co jsem měla na sobě. „Pomoz mi!“ prosila jsem a on se jen smál.

„Jsi špinavá. A takové nemají maminky!“ zavrčel a pak se hrůzostrašně rozchechtal.

*** *** ***

Angela

Když Cristoball vejde do knihovny, tváří se velmi chladně a jako by mu činilo problém za mnou přijít. Zastaví se ve dveřích a vdechne vzduch, který je plný mé vůně. Zatne dlaně v pěst a usykne. Zavrtí hlavou a pak rázně dojde až ke mně.

Choulím se na pohovce, u které se zastaví a zadívá se mi nostalgicky do očí. „Potřeboval bych s tebou mluvit.“

Napjatě k němu zvednu oči. Přišel za mnou sám od sebe, takže se nejspíš rozhodl. Podle jeho výrazu si však nejsem jistá, jestli mě jeho rozhodnutí potěší. „O čem?" Dostanu ze sebe.

„Angelo, já s tebou bejt nemůžu. Tys svou šanci měla, prosrala jsi ji, nechtělas mě. Prostě to nevyšlo, takže… Já budu s Vinnie.“

Ztěžka polknu. Pořád jsem tak nějak doufala, že se mi ho podaří přesvědčit, že já jsem lepší, jenže... Do háje, vždyť on mi ani nedal šanci! „Podle čeho ses jako rozhodnul?" Visím na něm dál očima.

„Podle toho, že k ní cítím něco víc, než k tobě... Tebe jsem miloval, ale svým chováním a urážkami jsem se z toho dostal. A Vinnie mě prostě dělá šťastným. Potřebuje mě a já toužím být s ní."

„Blbost!" prsknu, protože začnu ztrácet nervy. Odhodím deku a vyskočím na nohy. „Vždyť tys mi ani nedal šanci to napravit! Do háje, kdybych si prošla tím, co ona, taky bych jen seděla a zbožně se na tebe dívala! Dívala bych se tak na každého, kdo by se na mě usmál! Chápeš, co tím chci říct? Nejde o to, že to jsi ty, ale o to, že tys byl ten první, který jí podal ruku. Nevadí ti, že to je jen vděčnost? Nevadí ti to?!" Strčím do něj, ale ani se nepohne. Do háje se vším!

„I kdyby to byla jenom vděčnost, ona mě potřebuje... Jsem jedinej, s kým se cítí dobře a já ji nemůžu zradit jenom proto, že ty ses najednou rozmyslela, že mě chceš!" zavrčí tak ostře, až to téměř vyzní jako ranéné zoufání zraněného zvířete. „To, co bylo mezi náma, jsi prostě zničila!"

„Ne! Tys to zničil, protože jsi tomu nedal šanci!" rozkřiknu se na něho. „Nebo jsi na to mě celou tu dobu jen hrál a teď se hrozně bavíš tím, když vidíš, co jsi se mnou udělal!" Rozbrečím se. Jak si to jako představuje dál? Že za ním každý tři dny budu dolejzat, aby se ze mě napil a budu přihlížet tomu, jak je s ní?! Kdybych aspoň mohla odejít a už ho nikdy nevidět, jenže to už taky nemůžu! „Nechals moje tělo zvyknout na tvůj jed a pak jsi mě odkopl. Tak kdo z nás dvou je ten horší!"

„Neodkopnul jsem tě!“ zařve na mě zle a vztekle kopne do židle u stěny. Silou ji odhodí na druhou stranu, kde se rozpadne na tři kusy a bezmocně se ušklíbne. „Nechtělas mě!“ Pevně mě chytí za paže a donutí zadívat se mu do borůvkových bezmocných očích. „To, žes o mě přišla, můžeš vyčítat jenom sama sobě! Já tě chtěl! Miloval tě! Sama to víš, ale tys to ve mně zabila…“ Tvář se mu promění v nostalgickou a bolestnou. „Nechtělas mě. Jenom jsi mě ponižovala a chovala se, jako parazit. Teď si hold budeš muset najít jinýho kreténa, kterej se do tebe zamiluje a bude ti dělat loutku!“ Bez známky něhy mě strčí zpátky na gauč.

„Proboha, seš ten největší hajzl, jakýho jsem kdy potkala!" Schoulím se do klubíčka, když ucítím, jak mi po krku začne téct krev. Do prdele, to se můžu jít rovnou zabít, protože jsem v takovém stavu, že budu krvácet furt!

Při mé větě se jen ušklíbne a i přes mé protesty, které jsou tak chabé, až je mi samotné uboze, se mi zakousne do krku a dlouhými procítěnými doušky polyká mou krev, zatímco mi do těla dodává svůj léčebný jed.

Ochromeně vnímám, i přesto všechno, jeho lásku.

„Jestli chceš, udělám z tebe upírku…“ zašeptá, když se ode mě odtáhne.

Ubrečeným očima se mu zadívám do těch jeho. „Seš vážně ten nejhorší hajzl, ale… Já tě mám ráda…“ hlesnu plačtivě.

„Taky tě mám rád, Ang… Ale už tě nemůžu milovat. Už nikdy nebudeš moje.“ A s těmi to slovy se ode mne jeho chladné tělo, které mi dříve patřilo, odtáhne.

„Běž pryč..." Odvrátím se od něj a polykám slzy. Je mi hrozně. Takhle hrozně mi ještě nikdy nebylo. Nikdy jsem nevěřila tomu, že něco takovýho může tak strašně moc bolet. Že by mě láska mohla srazit až na samé dno…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 63. kapitola: